Artalk.cz

Představy zázemí. Stručný popis diskuze o podmínkách kultury

V současnosti se na kulturním poli intenzivně řeší pracovní a platové podmínky a také role státu v podpoře kultury. Probíhající diskuze o tíživé ekonomické situaci po pandemii propojuje pracovníky a pracovnice z různých kulturních scén – výsledkem jedné z takových iniciativ napříč kulturou je i panelová debata s ministrem kultury a kulturní obcí, která proběhne dnes večer v Paláci Akropolis. V různých podobách se ovšem politicko-ekonomická problematika tematizuje již řadu let. Dílčími výstupy této debaty jsou výzkumy, knižně publikované ankety, dotazníky a podcasty zveřejněné v posledních letech. Některým z nich se věnuje následující text, který pro Artalk sepsala umělkyně Kristina Láníková.

Představy zázemí. Stručný popis diskuze o podmínkách kultury

Od října loňského roku probíhá na Nové scéně Národního divadla série diskuzí ND Talks, v nichž byla soustavně diskutována prekarizace umělecké obce. S tematizací sociálních problémů a vzrůstající chudoby v Česku se setkáváme také mimo kulturní oblast, a to například v publicistickém projektu Chudé Česko 2021 na serveru Aktuálně.cz, jehož jeden díl se věnoval situaci lidí pracujících v kultuře. Vedle již uvedených ND Talks se v poslední době v této problematice angažuje širší iniciativa Nerůst v kultuře, která rovněž upozorňuje na skutečnosti spojené s prekarizací práce a neuspokojivými sociálními podmínkami. Zaměřuje se zejména na nízké mzdy, konstantní tlak na výkon, kvantitu výsledků a důsledky pracovního vyčerpání. Tato iniciativa letos uveřejnila otevřený dopis ministru kultury pojmenovaný Působíme ve vyčerpaném systému.

Jak diskuze v Národním divadle, tak i otevřený dopis ministru kultury přicházejí ve druhém roce pandemie, ovšem jejich primárním tématem nejsou dopady uzavření kulturních institucí během lockdownů, ale spíše nemožnost navrátit se ke stavu „před covidem“. Intenzivní diskuze o pracovních podmínkách ukazuje, že se jedná o mnohem hlubší problém kulturní scény jako takové, který pandemie ani tak nezpůsobila, jako především zviditelnila. O jaké průzkumy a dotazníky můžeme toto tvrzení opřít? A co z nich vyplývá? Seznam materiálů nebude úplný, primárně se chceme zaměřit na nejobsáhlejší dotazníky, které byly provedeny v prostředí vizuálního umění v posledních deseti letech.

Živá kultura pod mikroskopem

V divadelní oblasti se na kulturní politiku dlouhodobě zaměřuje Institut umění – Divadelní ústav (IDU) v projektu Mapování kulturních a kreativních průmyslů v ČR a v sérii diskuzí a workshopů Střed zájmu, v jejichž rámci bylo diskutováno například téma společenské odpovědnosti divadel. IDU uvedl také podcast Suflér věnovaný potřebám a strategiím v kultuře, ale také statusu umělce či ekologickému směřování kultury, již dříve akcentovanému v rámci Týdne pro klima, globální stávkou za klima 20. září 2019 či setkáním kulturních organizací nad tématem klimatické změny. IDU spolu s Magistrátem hlavního města Prahy letos v dubnu také rozeslaly dotazník určený kulturním organizacím, s cílem shromáždit data k budoucímu zlepšení postupů ekologické udržitelnosti.

V oblasti vizuálního umění se socioekonomické problematice v minulosti věnovala iniciativa Nulová mzda, věnují se jí Spolek Skutek, Feministické umělecké instituce a již zmiňovaná iniciativa Nerůst v kultuře. Na politicko-ekonomické podmínky kultury se zaměřovala loni zahájená podcastová série Továrna na kulturu, kterou pro Artalk připravily redaktorky Anežka Bartlová a Anna Remešová. V jednotlivých dílech prostřednictvím rozhovorů s pozvanými hosty sledovaly vývoj kultury a státní kulturní politiky po roce 1989.

Názory na vývoj státní politiky v kulturní oblasti během uplynulých desetiletí odrážejí následující ankety: anketa v knize CO14 sborník 2003–2005 iniciovaná skupinou Rafani a publikovaná roku 2010 Vědecko-výzkumným pracovištěm AVU, anketa v brožuře Sociální postavení umělce/umělkyně, kurátora/kurátorky a kritika/kritičky, kterou v roce 2017 iniciovaly historičky a kritičky vizuálního umění Anežka Bartlová a Johana Lomová v rámci aktivit Spolku Skutek, a naposledy anketa Když couvám, tak se zouvám vizuální umělkyně a kurátorky Sráče Sama a historičky umění a kurátorky Denisy Bytelové, publikovaná loni v souhrnném katalogu věnovaném jejich kurátorské rezidenci v Galerii Kurzor. V roce 2014 vyšla také v nakladatelství AVU publikace Kdo je to umělec? vizuální umělkyně Barbory Kleinhamplové a kurátorky a kritičky Terezy Stejskalové, taktéž věnovaná politickému a ekonomickému rozměru umění. Tato kniha se od zmíněných anket liší, otištěné rozhovory jsou totiž vedeny výhradně se zahraničními osobnostmi, a tvoří tak paralelu s uvažováním v zahraničí.

Jmenované ankety dokumentují představy o zázemí současného vizuálního umění i obecněji o živé kultuře v porevolučním Česku a vedle toho jsou v nich zaznamenány dosavadní zkušenosti. V odpovědích ovšem umělkyně a umělci, kurátorky a kurátoři a kritičky a kritici zachycují také komentáře k jeho nutným změnám. Zaměříme se nyní na to, co vyplývá z jejich porovnání.

Výstup z dotazníku mezi českými režiséry/režisérkami, dramaturgy/dramaturgyněmi a herci/herečkami iniciovaném Činohrou Národního divadla. Screenshot ze záznamu diskuze ND Talks: Inventura IV – Ekonomická a sociální situace lidí pracujících v divadle, 28. 3. 2022.

Generační základy

Ankety tematizující zázemí umělecké tvorby se obracejí k dosavadní porevoluční historii, dokumentují totiž reflexe devadesátých let, nultých let a období druhé dekády 21. století. Hlediska dotazovaných přitom nejsou výhradně generační. Každá z anket je totiž mezigenerační výpovědí, a to i v případě sborníku CO14, který by se dal za generační portrét označit nejsnáze. S ohledem na zvolenou problematiku by neměl zůstat opomenutý ani pojem angažovaného umění, který se u nás nachází ve specifické situaci s ohledem na totalitní minulost země a pozdější zkušenost s kulturou emancipující se od státní moci. Společenské angažmá, které představují iniciativy jmenované výše, se s okruhy umělců angažovaného umění překrývá pouze částečně. Angažovaná tvorba přitom nebyla kritériem výběru dotazovaných ani v jedné z anket, může však vytvářet jakousi paralelní podpůrnou pozici uvedených iniciativ.

Sborník CO14 2003–2005 obsahuje obsáhlý dotazník sestávající z otázek po roli umění ve společnosti, dotazování se na to, zda by měl stát podporovat umění, i na původ příjmů umělců. Jako celek sborník funguje i jakožto generační portrét umělců devadesátých a nultých let. Odpovědi umělců a umělkyň generace devadesátých let zároveň dokumentují představy o kapitalismu v transformující se postsovětské zemi. Jejich představy nebyly homogenní, spojuje je však napětí mezi optimismem spojeným s emancipováním se od státu a kritickými komentáři sledované komercializace.

V části odpovědí se odráží dobové přesvědčení, že kultura se má emancipovat od státu. U generace osmdesátých let, která před revolucí neměla přístup do institucí, a tudíž na ně nebyla vázaná, je takový postoj pochopitelný. Tento postoj poté ještě dlouho doznívá. Po devadesátých letech ideál kultury, která si na sebe vydělá, vystřídala zkušenost generace nultých let, které ovšem fungující státní instituce výrazně chyběly. V anketě na východiska generace devadesátých let navazují nutně odlišné, o poznání kritičtější představy umělců generace nultých let. Ti požadují rehabilitaci státního aparátu kulturních institucí a dotačních opatření. Obě generace se ovšem shodují na tom, že stát by umění podporovat měl.

„Väzba výtvarného umenia na architekturu je prerušená, súkromné galérie sa opierajú o diela moderny, galérie organizujú výstavy na útraty autora. Vedľajším efektom tohoto stavu je, že na umeleckej scéne prevládajú ‚krátkodobé‘ nenáročné projekty. Diela nemajú šancu dozrieť po obsahovej a ani po formálnej stránke. Paradoxne sa tak oddiaľuje aj záujem zo strany zberateľov. Niektoré kategórie výtvarného umenia ostanú odkázané na podporu štátu. Štipendijná činnosť, projekty mladých autorov a galérií, ponuka prednášok, podpora odborných publikácií, zbierková činnost v štátnych galériách… Iné oblasti, jako napríklad produkciu nových umeleckých diel, snáď v budúcnosti pokryje komerčný sektor. Zberateľ, ktorý nakupuje kvalitné (normálne?) umenie, je v našom prostředí zatiaľ veľkou raritou. Podpora zo strany štátu, ak nechce napomôcť kultúrnemu vákuu, je zatiaľ nevyhnutná.“

 „Přidáme-li k tomu, že Display se snaží fungovat standardně, vypadá to jako dost nudný příběh. Jenomže standard znamená v případě výstavního prostoru kontinuitu programu a jeho alespoň minimální flexibilitu ve vztahu k aktuálním pozicím současného umění. V podmínkách Prahy a České republiky je něco takového stále ještě spíše experimentem. Display však rozhodně není a nechce být označován jako alternativní nebo komunitní projekt. V neartikulovaném prostředí (slabý galerijní provoz, nepružnost státních institucí, nerozvinutý trh s uměním, malá informovanost publika, nekonzistentní umělecká kritika) je projekt, jako je Display, zákonitě odsouzen do hybridní role. Neziskový, státními dotacemi střídmě živený, ve volném čase provozovaný (…) Co dál? Improvizovaný, intuitivní (…) Aha, že by přeci jen lokální stereotypy? Takže, aby bylo jasné: No a co!“

(z ankety ve sborníku CO14 2003–2005)

V tematizování neuspokojivé situace státní podpory umění pokračují Anežka Bartlová spolu s Johanou Lomovou brožurou Sociální postavení umělce/umělkyně, kurátora/kurátorky a kritika/kritičky, vydanou Spolkem Skutek. Tematizují v ní životní podmínky uvedených profesí v rámci státního sociálního systému. Johana Lomová v úvodu píše: „Pro Spolek Skutek jsou otázky sociálního postavení umělců, zodpovědnosti a sociální citlivosti velmi důležité. Nedůstojné důchody, nedostačující podpora v mateřství a obecně jistý nezájem státu o každodenní problémy umělců jsou oblasti, které nelze nadále přehlížet. Pokud tyto a jiné problémy nebudeme tematizovat, pak sociální bariéra nadané umělce, kritiky a kurátory jednoduše donutí vzdát se své práce, jelikož nejenže nebudou schopni ze svých honorářů důstojně žít, ale budou – stejně jako tomu je často již dnes – na svou práci doplácet.“

Autorky dále seznamují čtenáře s analýzou spolku Fair Art, která je exkurzem do právních souvislostí problematiky. Z uvedených srovnání se situacemi v několika evropských zemích mimo jiné vyplývá, že na rozdíl od nich český stát ve svém sociálním systému neposkytuje profesionálním umělcům žádná zvýhodnění. Po analýze Fair Artu následuje anketa, jež se soustředí na konkrétní tematické okruhy – jsou jimi příjem, mateřská, důchod, ateliéry a posledním okruhem jsou daně. Většina dotazovaných je ve svých odpovědích explicitně kritická. Přitom hlas byl dán z větší části etablovaným jménům, která již měla určité postavení v rámci lokální scény. Anketa se však obrací také k těm, kteří se etablovanými nestali či nestanou a v jejichž profesním životě jsou právě materiální podmínky nejvíce určující. Mezi výrazné detaily této ankety patří rozlišení samotné tvorby a práce přímo spojené s výstavou.

„V současné době problém nacházím spíše ve výši odměny vzhledem k rozsahu odvedené práce. Obvyklá výše odměny za kurátorskou přípravu samostatné výstavy ve středně velké galerijní instituci se pohybuje kolem částky 5 000 Kč. U neziskových galerijních subjektů ovšem nejsou výjimkou odměny ve výši 1 500 Kč bez započtení osobních nákladů.“

 „Tím, že jsem přijal místo vedoucího ateliéru na Fakultě umění a architektury v Liberci, kde jsem zaměstnán na plný úvazek, jsou mé daňové odvody majoritně pokryty z této činnosti. Má čistá mzda pedagoga je ale cca 15 tis. Kč, což zcela nepokrývá mé životní potřeby. U pedagoga se očekává, že má i jiné příjmy; děkan mu pak dává souhlas k další činnosti přes OSVČ. Situace ve školství je trapná, osobně se snažím tuto otázku průběžně otevírat. (…) Co se týče danění příjmů, často se stává, že dostanu na projekt určitou sumu, z níž většina padne na materiál a na autorský honorář zbývá minimum, daň ale musím odvádět z celé částky.“

„Moje finanční bilance je přesto, že neustále pracuju, tak katastrofální, že vůbec nevím, jestli ji mám číslo po číslu zveřejnit. Odhodlávám se k tomu. Je to jednak kvůli příšerným kunsthistorickým platům, potažmo penzím, za naše výkony (vlastně instituce parazitují jedna na druhé a u externistů počítají s tím, že práci vykonají v pracovní době jinde), jednak mou mimořádnou situací, že žiju sama a nevlastním vůbec nic, co by mi dělalo potenciální finanční zázemí.“

(z ankety Sociální postavení umělce/umělkyně, kurátora/kurátorky a kritika/kritičky)

Mezi další dílčí aktivity Spolku Skutek, který vznikl za účelem zlepšení životních podmínek jeho pracovníků, patří i další brožura Umění ve veřejném prostoru: Procenta na umění, dále sklad nevyužitého uměleckého materiálu Art Re-use, cena Grand Prix Spolku Skutek nebo účelová finanční podpora „Tvůj skutek“, udělovaná dvěma projektům ročně. Spolek se tak zasazuje o solidaritu mezi pracovníky v kultuře, kterou spolu s dalšími principy deklaruje ve svém programovém prohlášení.

Vozík s výstavou Jana Fabiána jako součást výstavy Všechno jde mimo mě v Galerii Kurzor, 2021. Foto: Galerie Kurzor, Centrum pro současné umění Praha

Třetí jmenovanou anketu nalezneme v katalogu nazvaném Když couvám, tak se zouvám Sráče Sama a Denisy Bytelové, jenž souvisí s jejich roční kurátorskou rezidencí v Galerii Kurzor, během níž připravily čtyři výstavy. Jejich dotazy směřují k podmínkám umělecké tvorby a okolnostem profesních vztahů a vyplývají mimo jiné z dlouhodobé praxe péče a práce spojené s aktivitami galerie sam83. Podobně jako předchozí ankety sdružuje i tato umělkyně a umělce různých generací a (podobně jako anketa ve sborníku CO14) přitom nezohledňuje nutnost jejich dlouhodobého zapojení v uměleckém provozu. Střetávají se zde představy ukotvené v rozdílných zkušenostech s institucionálním fungováním. Část dotazovaných je z generace, která začala vystavovat v druhé dekádě 21. století, a na základě odpovědí je patrné, že situace ztížených politicko-ekonomických podmínek v Česku je touto generací přijímána poměrně nekriticky. Výslovně kritických odpovědí totiž anketa obsahuje minimum. Umělkyně a umělci své odpovědi často vztahují k vlastnímu dílu a k jeho objasňování, ne však k obecnějším podmínkám jeho vzniku. U většiny dotazovaných vyplývá, že přijetí neoliberálních podmínek v profesním životě je do velké míry neuvědomělé. Kladu si proto otázku, do jaké míry je tato skutečnost generační a také do jaké míry je kritičnost k životním podmínkám a k zázemí umělecké tvorby daná i tím, zda se dotyčná či dotyčný považují za součást místní umělecké obce, nebo nikoliv. Nepřítomnost určitého sebevědomí, potřebného k vnímání sebe sama jakožto součásti většího celku (zde celku kulturní scény), je jen jednou z okolností neoliberálního diskurzu, v němž je jednotlivec izolovanou jednotkou.

„Každý má komfort nastavený jinak, naučil jsem se nic moc neočekávat, také záleží na typu galerie, instituce. Nadstandardní aspekty? To netuším…“

„Umělec poté, co skončí studium, prochází určitými stupínky vývoje. Získává zkušenosti na poli výstavnictví. Co je komfortní a co a kdy akceptuje nebo neakceptuje. Ze začátku jsou zkušenosti obvykle široké a dosti nekomfortní. V průběhu času se snižuje míra jeho tolerance k diskomfortním zkušenostem. Takže přirozeně směřuje k určité míře komfortu. Nicméně to je dost subjektivní a řekla bych, že potom i určitá věková usazenost zase vede k větší míře akceptace nekomfortních podmínek. Ráda bych za běžné aspekty považovala to, aby byl kurátor a galerista velmi dobře obeznámený s prací umělce – co se týká jeho vývoje, minulé a současné tvorby –, ale také to, aby díla znal fyzicky. Taktéž bych ráda považovala za běžné například převoz a instalaci děl. Katalog k výstavě a další propagaci výstavy. Všechno, co jsem vyjmenovala, ale z mé zkušenosti patří do nadstandardních aspektů.“

„Výstava je jedním z finálních aktů toho, co autor ve svém ateliéru vytváří. Za samozřejmost považuji pokrytí financí na realizaci výstavy. Finanční ohodnocení autora je dodnes spíše vzácností, ale myslím, že se to bude muset změnit, na základě zahraničních zkušeností si už jiný model ani neumím představit.“

(z ankety katalogu Když couvám, tak se zouvám)

Provizorní zázemí 

Všechny popisované ankety ovšem spojuje promýšlení role umění ve společnosti. Porevoluční Česko, jak se odráží v odpovědích umělkyň a umělců devadesátých a nultých let, je jiné než transformované Česko druhé dekády 21. století. Kultura je dnes realizována v podmínkách, ve kterých její aktéři nadále nemohou důstojně pracovat. Provizorní zázemí kultury je proto v poslední době soustavně kritizováno, upozorňováno je přitom zejména na byrokracii a náročnost současného grantového systému a také nemožnost uspokojivě skloubit osobní a pracovní život, a to v souvislosti s nejistotou spojenou s nynějším fungováním aparátu státní podpory. Akcentována je potřeba definování statusu umělce a potřeba navýšení financování kultury. Její pracovníci požadují, aby kultura přestala být vnímána jakožto nadstavba, a zdůrazňují také potřebu revize stávajících podmínek grantových řízení v rámci krátkodobého a dlouhodobého financování – i s přihlédnutím k okolnostem, v nichž se kultura ocitla po pandemii, která výrazně prohloubila sociální nerovnosti, v době, kdy na pracovníky v kultuře tísnivě doléhají krize bydlení a extrémní inflace. Nyní potřebujeme nejen diskuzi o ekonomických tématech, ale také širší diskuzi o roli kultury. Ideálně by totiž potřeba navýšení státní podpory neměla být argumentována jen z pozice práce, ale také ve vztahu k celku společnosti, která se bez dobře (a zdravě) fungující kultury neobejde.


Úvodní autorská kresba: Kristina Láníková

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *