Chaos a duch Pragovky

V galerii Pragovka probíhá velká skupinová výstava s názvem Díra ve stázi, jejíž některé části se v průběhu času proměňují. Anna Roubalová se v recenzi věnuje nejen aktuální výstavě, ale zamýšlí se také nad specifičností prostoru Pragovky i jejího okolí.

Chaos a duch Pragovky

Ve městě daleko od centra se odehrávají věci, které by se jinde dít nemohly. Periferie je zvyklá na to, že si s ní každý dělá, co chce. Periferie snese všechno – venkovskou špeluňku vedle blikající výlohy s oplzlými časopisy, naproti kavárnu s antickou sochou a fontánkou se zelenou vodou. Kouzlo předměstí může člověka na první pohled vyděsit, ale kdo se odváží otevřít se mu, může nacházet svobodu v jeho jedinečné schopnosti pojmout do sebe cokoliv. Periferie vybízí k soucitu, obdivu a fascinaci tím, jak je odevzdaná a nechává se vytvářet, aniž by se mohla bránit. Robert Smithson psal o periferii jako o místě, kde neexistují žádné památky ve smyslu, že by vznikly pro to, aby něco reprezentovaly. Všechno, co zde potkáváme, jsou pouze pozůstatky historie, toho, co z nějakých vlastních důvodů vzniklo.[1]

Stavby na periferii jsou držáci, kteří by potřebovali poplácat po zádech, a aby jim někdo řekl, že si stojí dobře. Jenomže život je naučil zatuhnout, obrnit se a ohluchnout, aby to ve všudypřítomné neutěšenosti mohli přežít. Samozřejmě se nemůžou udržet věčně, a tak časem dochází k rozpadu, který ukazuje jejich skutečnou křehkost.

[1] SMITHSON, Robert: A Tour of the Monuments of Passaic, New Jersey, 1967

Dojatá touto křehkostí, odhodlaností a rozpadem – vždycky se musím obrnit, abych pokaždé cestou ze zastávky metra Kolbenova do Pragovky příliš nesoucítila – v takovém rozpoložení vstupuji do první místnosti výstavy na Pragovce.

Podlahu diagonálně protíná řada zrezlých polygonálních objektů Dagmar Šubrtové. Ty v zadním rohu místnosti jsou potažené temně modrou látkou s vyšitou hvězdnou oblohou. Galaktický dojem z celku, který je ukrytý ve vyšitých detailech, rezonuje s mohutnou a zároveň křehkou periferií. Na stěnách visí také obrazy Dagmar Šubrtové, které vznikaly za použití takzvaných sekundárních minerálů. Ty se nacházejí na skládkách s nebezpečným průmyslovým odpadem, který se nerecykluje a nechává se napospas přírodě. Sekundární minerály umělkyně přidává do zbytkových vyhozených barev a spolu s popelem, hlínou nebo jinými pigmenty je lije na nalezené dřevotřískové desky. Proces vzniku sekundárních minerálů je popsán a ilustrován ukázkami hornin na stolku v galerii pod oknem. Odpadní a nebezpečné materiály vytvářejí velmi estetickou a zároveň společensky kritickou hodnotu. Síla, s jakou objekty a obrazy této umělkyně korespondují s prostorem Pragovky a jejím okolím, je ohromující.

Při vstupu do dalšího, největšího výstavního prostoru začíná být těžké ubránit se obavě, že nebude možné všechno vstřebat a pochopit. Prostor je doslova napěchovaný uměleckými díly. Uprostřed místnosti se nachází ring obehnaný oranžovými lany, na kterých jsou navlečené vrásčité brambory. Uprostřed ringu stojí proti sobě tři nudná stvoření, připomínající bílé koupelnové skříňky. Vedle se pak nachází koutek, kde umělci a umělkyně průběžně exponáty přidávají, ubírají a mění. Když jsem byla na výstavě na Pragovce před měsícem, na stole ležel psací stroj s papíry určenými k popsání a na vedlejší stěně byly nalepené ty už popsané. Teď na stole leží prázdný penál ze zářivě oranžové látky se suchým zipem, světle růžový kobereček a papíry. Na zemi stojí stohy kartonů, vrhají stíny, které na podlaze někdo obkreslil, a vedle nich je kruh z hlíny s kamennými mohylami. Na stěnách jsou nápisy ze suchých proužků mrkvových slupek. Tento koutek je spolu s ringem součástí kurátorské sekce (Ne)udržitelná spojení, která je pro svou participativnost a proměnlivost v čase protikladem k zastavení času ve stázi v předchozí místnosti. Klíčící brambory jsou věrnými svědky plynoucího času. Kolem dokola na stěnách visí abstraktní obrazy, uprostřed místnosti se ještě nachází bílý tunel, ve kterém se odehrává projekce reagující na zvuk v galerii. Vše je doprovázeno texty na stěnách, které se snaží ukotvit to, co vidíme. Výsledkem je ale pocit ještě většího zahlcení. Výstava pokračuje v dalších místnostech ve spodní části a potom ještě v The White Room Gallery o dvě patra výš. Je škoda, že dojem z první místnosti s objekty a obrazy Dagmar Šubrtové se ve zbytku výstavy rozpouští. Podezření, jestli toho není trochu moc, se během procházení výstavou už jenom prohlubuje.

Výstava představuje celkem díla 24 umělců a umělkyň na 1 100 m². Zastřešující koncept Díra ve stázi obsahuje pět subkonceptů, tři z nich (Zachycení v čase a prostoru, (Ne)udržitelná spojení a Futurologický kongres / V hotelu Oáza) vytvořila kurátorka a ředitelka Pragovka Gallery Lucie Nováčková, kurátorkou dalšího dílčího konceptu s názvem Prvotní zvuk a ocas chřestýše / Sdílená samota je Tereza Nováková a autorem poslední části výstavy Blasts Cries Lauhgter je italský kurátor Niccoló Lucarelli. Výstava Díra ve stázi je jednou ze tří výstav celoroční koncepce Napojení. Díra ve stázi odkazuje k změněnému vnímání času jako částečně zastaveného v době lockdownu, zároveň jako humorný spojující prvek cituje pasáže z dialogů z Červeného trpaslíka.

Samozřejmě, že bych mohla všechna vystavená díla do kurátorských konceptů nějakým způsobem vpasovat, ale dá to mnohdy dost práce. A proč bych to vlastně měla dělat?

První místnost s díly Dagmar Šubrtové působila uchopitelně i v rámci pod-konceptu Zachycení v čase a prostoru. Odložené materiály, o jejichž budoucnost se nikdo nestará, tváříme se, že ji nemají, v této domnělé stázi pracují, reznou, reagují a tráví svoje okolí. Důraz na plynutí času v další místnosti by mohl být dobrým pokračováním výstavy, kdyby ovšem nebyl utopený v dalších myšlenkách a objektech a obrazech kolem. Následující části výstavy už působí jenom víc chaoticky, přeplněně a překombinovaně. Uvažuji, že pokud by se jednalo o přehlídku tvorby vybraných současných umělců a umělkyň, diváci a divačky by se potom nemuseli vysilovat snahou pojmout koncept a vměstnávat do něj to, co vidí. Vzniká dojem, že výstava má koncept jenom proto, aby ho měla.

Nevím, jestli tendence výstavu přeplnit vznikla z pocitu, že když už někdo váží cestu do Pragovky, je potřeba, aby toho viděl co nejvíc. Možná vedly k přeplnění obrovské výstavní prostory, nebo přehnaná potřeba kurátorů a kurátorek realizovat se na úkor vyznění celku. Je to škoda z mnoha důvodů. Jednak proto, že přeplněností a chaosem jednoduše klesá kvalita výstavy. Dalším důvodem je, že pro diváky a divačky je výstava nestravitelná a odchází z ní s pocitem, že nedokázali navnímat a pochopit všechno tak, jak by si přáli. A také je to škoda proto, že Pragovka má silného individuálního ducha, který je nutně součástí každé výstavy a se kterým je dobré počítat. V momentě, kdy je toho na výstavě tolik, genius loci nemá možnost promlouvat. A v neposlední řadě je to škoda proto, že Pragovka je živým místem kultury a Praha má štěstí, že na její křehké industriální periferii takové místo existuje. Jenom kdyby na současné výstavě bylo vystavených děl, myšlenek, konceptů a slov alespoň třikrát méně.

David Helán a Pavel Tichoň, Jan Heres, Ondřej Homola, Martina Chloupa a Kateřina Štenclová, Lenka Janíčková, Susanne Kass a Tomáš Roček, Magdaléna Kašparová, Klaudia Korbelič a Lenka L. Lukačovičová, Adéla Kostkanová a Veronika Nemejovská, Dagmar Šubrtová, Petra Švecová, Pavol Truben, skupina AUXIG (Petr Hanžl, Polina Khatsenka, Jan Krombholz, Barry Yuk Bun Wan), Olga Krykun, Milica Mijajlović, Tamara Spalajković / kurátoři a kurátorky: Lucie Nováčková, Niccoló Lucarelli, Tereza Nováková / Pragovka Gallery / Praha / 20. 1. – 19. 4. 2022

Foto: Marcel Rozhoň (Fotoreport zde.)