Propůjčená hloubka díla

V Galerii plastik v Hořicích probíhá výstava Jiřího Thýna, který se dlouhodobě věnuje tvorbě sochařů a sochařek, jako byli Otto Gutfreund, Alina Szapocznikow nebo aktuálně Hana Wichterlová. Anna Sedláček Roubalová se zamýšlí nad tím, co takové meziumělecké dialogy“ přináší, a uvádí výstavu do kontextu hořické sbírky plastik.

Propůjčená hloubka díla

Sochy ve svažitém hořickém parku zarůstají vysokou trávou a vystupují z ní jako z vodní hladiny. Jsou po parku rozesety s takovou lehkostí, že dokud se k jednotlivým sochám nepřiblížím, neuvědomím si jejich tíhu a kolosálnost. Přibývají v parku postupně od roku 1966, kdy se v Hořicích začala konat sochařská symposia. Cestou do galerie procházím mezi sochami, jež se postupem času staly součástí krajiny, a uvažuji o tom, zda ke mně mluví hlasem minulosti, nebo se stávají estetickými formami, které zdobí současnost.

Budova Galerie plastik, jež se v parku nachází, vizuální krásno ještě umocňuje a ani při vstupu do interiéru není potřeba z estetických výšin sestupovat. Výstava, která představuje dialog Jiřího Thýna se sochami Hany Wichterlové, navíc přirozeně navazuje na témata propojení minulých a současných významů a estetiky, jež otevírají sochy ve venkovní krajině. Právě to je v souvislosti s výstavou zrádné, protože do ní vstupuji s podvědomým očekáváním obsažného dialogu.

Jiří Thýn se ve své tvorbě fotografování soch věnuje od roku 2011. Do fotografií provádí zásahy jak v digitální sféře, tak v matérii výsledného obrazu – pomocí zcela svobodných uměleckých prostředků s nimi vede dialog. Před sochami Hany Wichterlové se věnoval Otto Guttfreundovi  a Alině Szapocznikow.

V některých dílech mají silnější slovo sochy a zásahy jsou minimální, v některých už není možné rozeznat konkrétní sochu, jedná se o abstraktní tvary, silnější slovo zde má interpretace Jiřího Thýna. První, co při vstupu do výstavy vidím, je diagonálně umístěná stěna uprostřed místnosti. Má stříbrný hrubý povrch, do kterého jsou vyřezány tvary vznášející se tak v prostoru uprostřed výstavy, které umocňují abstraktně morfologický charakter výstavy. Na několika nenápadných místech na stěně se zablýskne kousek zlatého celofánu jako světelná skvrnka dodávající ploše hloubku. Hrubý šedý povrch kontrastuje s lesklou a hladkou fotografií umístěnou na stěně, která reprezentuje už tolik pokročilou fázi dialogu, že nevidím, která socha byla impulsem, a je pro mě tak v tuto chvíli pouze estetickým vjemem. Fotografie umístěné na stěnách okolo dávají příslib, že mě povedou, abych mohla této pozdní a méně srozumitelné fázi uměleckého rozhovoru porozumět.

Thýn do vytisknutých fotografií soch provádí zásahy: vykrajuje z desek tvary, které buď nechává prázdné, anebo je vyplňuje jednoznačně cizími prvky. Dochází tak k překladu mezi jazykem hmoty – sochy a obrazu – fotografie. Toto překlápění, které se v některých případech odehrává v rámci jednoho uměleckého díla i několikanásobně, stimuluje moji pozornost. Mám tak dojem hlubokého mnohovrstevnatého obsahu, který však zůstává stále pouhým pocitem. Docházím k závěru, že dialog je výsostně estetický, sofistikovaný, ale odehrává se pouze v rovině forem.

Je to matoucí, protože sochy Hany Wichterlové, se kterými Thýn ve výstavě pracuje, jako je Portrét Vincence Makovského z roku 1928 nebo Pecka z roku 1964, čerpají z prožitku přírody či tělesnosti a působí obří silou svojí hutnosti. Jsou maximální redukcí tvarů přesně do té míry, aby byl stále zachován jejich obsah. Umělecké zásahy Jiřího Thýna jsou v kontrastu s touto hutností odlehčené a estetické. Díky tomu, že ze soch vycházejí, vzbuzují dojem, že je třeba jim přisuzovat větší významy. Jako divačka se tak chytám do pasti, kdy formám důvěřuji příliš. Provedení je ale tak skvostné, že mám strach si to přiznat a stále hledám a utvrzuji se v tom, že toho nacházím ve skutečnosti více.

Ostatně hořická výstava nese název Morfologie, který předestírá, že těžiště výstavy leží v oblasti forem. Hezkým momentem je instalace tří děl Jiřího Thýna v expozici se stálou sbírkou, která se v hořické galerii nachází hned ve vedlejší místnosti a během procházení aktuální výstavou je průhled do ní její součástí. Tato tři díla jsou z jeho dřívější tvorby, ve které se vztahoval k sochám Otto Gutfreunda a Aliny Szapocznikow. Tento nenápadný přesah, který by bylo možné snadno přehlídnout, souzní s kurátorským textem, v němž Filip Jakš mluví o vzpomínání jako o „kreativním procesu, kdy hledáme i smysl předmětu, na nějž myslíme“. V tom je výstava silným impulsem pro vedení inspirativních dialogů se snadno zapomenutelnou minulostí, která je prostřednictvím stovek plastik součástí depozitáře hořické galerie.

Přestože výstava nedávno proběhla v Domě fotografie Galerie hlavního města Prahy ve větším měřítku, je důležité, že se znovu odehrává právě zde, protože může fungovat jako impuls pro nové formy vztahování se k minulosti, která je v hořické galerii reprezentována výjimečnou sochařskou sbírkou. Výstava v celku nepůsobí tak hluboce a obsažně, jak se mohlo zdát na první pohled. Její propojení se stálou sbírkou hořické galerie jí ale propůjčuje další vrstvu, významovou hloubku, kterou by jinak postrádala.


Jiří Thýn / Morfologie / kurátor: Filip Jakš / Galerie plastik / Hořice / 16. 4. – 23. 7. 2023

Foto: Jiří Thýn

Anna Sedláček Roubalová | Narozena 1995, bakalářské studium absolvovala na Fakultě humanitních studií a magisterské studium v oboru Dějiny a teorie moderního a současného umění na UMPRUM v Praze, kde je v současnosti doktorandkou. V roce 2021 vedla spolu s Annou Crhovou galerii NIKA. Zajímá se o moderní a současné umění mimo centrum.