Zranitelnost šípku

V rámci série uměleckých intervencí, které organizuje Společnost Jindřicha Chalupeckého v Oblastní galerii Liberec, zde nyní probíhá výstava Marie Tučkové s názvem The Polyphonic Womb. Podle Anny Roubalové je stěžejním tématem výstavy zranitelnost, kterou zde můžeme pozorovat s odstupem a v bezpečí.

Výstava Marie Tučkové v Oblastní galerii Liberec snoubí politiku s poetikou, jak je to pro tuto autorku typické. Jedna z částí filmu The Polyphonic Womb se odehrává v holých trnitých keřích, mezi nimiž leží dlouhé suché trsy trávy. Krajina je pozdně podzimní nebo zimní, ani náznak něčeho zeleného nebo živého, až na jeden červený plod, který je na chvilku vidět v záběru. Zranitelnost je zde přítomna na několika úrovních. Vidím ruku, která se dotýká trnů a zase ucukává pryč, cítí svou zranitelnost a sílu trnu. Pro mě osobně jsou nejintenzivnějším momentem samotné keře a ticho umocňované zimním sluncem. Vracejí mě do dětství, kdy jsme s rodiči chodili na přemrzlé šípky. Chodili jsme v těch vlídnějších dnech pozdního podzimu, bylo třeba, aby už šípky prošly mrazem. Podle slunečních paprsků se mohlo zdát, že to byly krásné dny, ale toto období plné záhuby se dralo pod kůži. Trny se zachytávaly za oblečení, zabodávaly do prstů, červené šípky v ledovém slunci byly krásné a ve všudypřítomném spánku osamělé. Chlupaté nažky z šípků se zasekávaly v krku a vyvolávaly dávení. Stálo mě vždycky velkou námahu nenechat se tou atmosférou pohltit. Teď se pohlcovat nechávám, vnímám všechno usazená v jednom z objektů výstavy, měkkém bílém lůně ležícím na zemi před projekcí. Kresby a objekty na výstavě doplňují a rozvíjejí film, který je v centru pozornosti.

Film je také součástí stále ještě probíhajícího bienále Ve věci umění v prádelně nemocnice na Karlově náměstí, kde však nedostává tolik prostoru. Díky liberecké výstavě můžu pocítit, jak velký je to pro jeho vnímání rozdíl. Bez pohodlného usazení a v obklopení dalších projekcí na mě toto video v prádelně působilo jinak. Působilo na mě neklidně, nepříjemně mě rozrušovalo a vytvářelo ve mně potřebu odstupu. Na samostatné výstavě Marie Tučkové v Liberci je všudypřítomnou zranitelnost možné pozorovat z bezpečí a stejně jako ve videu se v pozorujících tyto dvě emoce propojují. Uklidňující pocit je ale vyvažován sobě úměrnou nejistotou, strachem a zraněními, které pozorované bytosti ve videu utržily. Na lůně, ve kterém ležím, jsou červenou bavlnkou vyšitá tři slova. Listen – Mouth – Agape. Agape znamená všestrannou lásku – k sobě, k ostatním, ostatních k nám a všechny další formy lásky.

U vyšitých slov si nelze nevzpomenout na výšivky Tracy Emin na látkových kapesnících z 90. let, které mají silně rebelské vyznění proti společenským klišé spojených s ženstvím. Při srovnání těchto dvou uměleckých děl je možné vidět dva odlišné pohledy na podobné téma, které dělí několik desetiletí. Zatímco Tracy Emin používá tradiční ženské zbraně v podobě výšivky k podvracení patriarchálního systému, Tučková bere citlivost spojovanou s ženskostí jako něco abstraktního, co může být spojováno s kýmkoliv a čímkoliv. V takovém vnímání, kdy je naše okolí něčím, čemu je třeba naslouchat, získávají pojmy, které jsou v binárním vnímání světa problematické, nový význam. Náboženství nebo vzorce z problematických dichotomií žena–muž, profánní–sakrální, krása–ošklivost ve filmu už zcela pozbyly svůj polarizující charakter. Video Tučkové dokazuje, jak se naše vnímání světa posunulo a rozšířilo. Současně je celá výstava kritikou takového vnímání, které nerespektuje odlišnosti a nenaslouchá, a to nejen druhým bytostem, ale všem entitám včetně planety.

Místností zní zpěvy o mrtvé řece, která olizuje zem, kdo se z ní napije, jejich pot se stane jejími slinami, jejich vlasy se stanou trávou a jejich oči zrcadlem slunce. Slyším zpívat hlasy o dítěti, které kdysi existovalo, jehož matkou byl strom. V bílém neohraničeném prostoru tančí bytost oblečená do jemných bílých materiálů připomínajících květy, má hnědé kožené pruhy kolem pasu jako země a černé lesklé materiály na nohou. Z očí jí teče voda, z nosu krev a její kůže je spálená sluncem. Dotýká se svého jazyka, zkoumá svoje prsty. Polyfonie ženských zpěvů se postupně mění ve vzdechy, hysterické a slastné, které končí náhlým utnutím a tmou. Silné vizuální vjemy se prolínají s ženskými zpěvy, které mají archetypální, náboženský charakter. Zpěv je v angličtině a je mi líto, že jsou k videu pouze anglické titulky. Je to obzvlášť škoda u uměleckého díla, jehož téma zranitelnosti je vlastní všem generacím. Bez českých titulků však bude dílo pro některé, zvláště ty patřící ke starší generaci, nepřístupné.

Prostupujícím rysem celé výstavy je dialog různých protikladů. Jedná se například o měkkost a křehkost, které navzájem zkoumají svoje světlé i stinné stránky. Bezpečná stránka měkkosti nemá daleko k zpohodlnění a rezignaci a elegantní a dokonalá stránka křehkosti se velmi snadno rozbije na tisíc střepů. Naproti videu na stěně visí háčkovaný fialový objekt představující taktéž archetypální lůno a vedle něj s měkkostí kontrastující skleněná ruka se šesti špičatými prsty, která v polo rozevřené dlani drží vejce. V tento moment není možné nevzpomenout si na díla umělkyň ze 60. let, například Marie Bartuszové nebo Evy Kmentové, které s objektem a archetypem vejce často pracovaly. Vejce v sobě samo o sobě obsahuje ono pnutí, které je stěžejní pro celou výstavu – plodnost a zdroj života a současně extrémní křehkost.

Marie Tučková pracuje s archetypy podobně jako generace zmíněných sochařek, ale v kontextu dneška a kontextu, který Tučková vytváří, vyznívají v mnohem větší šíři, nevztahují se pouze k ženám, ale ke všem tvorům, k přírodě, k zemi, k náboženství. Ve všech těchto vztahováních se je přítomna dlouhá myšlenková cesta, kterou jsme směrem k bourání zažitých představ o fungování světa a společnosti urazili. Čím víc křehkosti, tím víc síly – tento vztah spolu roste i uhasíná. Šípky mají ve svojí křehkosti silné zbraně, stačí jim naslouchat a respektovat je. Když ne, musíme počítat s tím, že se budeme dávit.


Marie Tučková / Intervence #33: The Polyphonic Womb / kurátorka: Tereza Jindrová / Oblastní galerie Liberec / 30. 9. – 20. 11. 2022

Foto: Jaroslav Trojan, OGL

Anna Sedláček Roubalová | Narozena 1995, bakalářské studium absolvovala na Fakultě humanitních studií a magisterské studium v oboru Dějiny a teorie moderního a současného umění na UMPRUM v Praze, kde je v současnosti doktorandkou. V roce 2021 vedla spolu s Annou Crhovou galerii NIKA. Zajímá se o moderní a současné umění mimo centrum.