Nestoudnice moudrosti a jejich vulvy

Recenzí výstavy Studnice moudrosti v Galerii MeetFactory, kterou připravily kurátorky Tereza Jindrová a Eva B. Riebová, pokračujeme v průzkumu toho, jak se proměnil feminismus na umělecké scéně za posledních pět let. Text od Natálie Drtinové tak velmi volně navazuje na komentář Terezy Stejskalové, tentokrát ale téma nahlédneme skrze konkrétní výstavu, kterou tvoří umělecká díla od žen-umělkyň různých generací.

Nestoudnice moudrosti a jejich vulvy

Výstava v Galerii MeetFactory je poněkud intimně skrytá před očima kolemjdoucích, kteří jdou do ateliéru, na koncert či do divadla. To, co prostory galerie odděluje od foyer, však zároveň provokativně láká ke vstupu – jde o červeno-fialový závěs se vševidoucím okem, které má místo zorničky vulvu. Dílo Marie Lukáčové, jejíž kresby nás dále provázejí výstavou, nám napovídá něco o tématu výstavy pojmenované Studnice moudrosti, tedy o propojení těla, tělesných prožitků, genderované zkušenosti a vnímání a poznání jak sebe samých, tak okolního světa. Kurátorky Tereza Jindrová a Eva B. Riebová v úvodu kurátorského textu uvádějí, že se výstava zabývá otázkou, „jak tělesnost ovlivňuje naše chápání a prožívání světa a jak může být samotné tělo zdrojem poznání. (…) Hledáme, co vystavující v kontextu tělesnosti spojuje, aniž bychom zpochybňovaly jejich individualitu.“ Kladou důraz na to, že je zajímají primárně těla, která jsou v naší patriarchální společnosti vnímána jako příznaková, „jiná“, druhořadá – tedy těla ne-mužská, těla jak cis, tak trans žen a těla těch, jež se vyjímají z binarity žensko-mužsky pojímaného genderu.

Po průchodu závěsem Lukáčové se divačka octne v místnosti, kde ji obklopují genitálie: lustr Julie Bény ozdobený skleněnými vulvami a penisy, otevřená kniha s ilustrací od Toyen, ve které si nahá žena v zrcadle prohlíží svou vagínu, zarámované obtisky genitálů před a po operaci potvrzující gender ze série Rybích tisků umělkyně Yishay Garbasz či poněkud méně doslovné, ale jednoznačně implicitní video Anny Daučíkové Záleží nám na vašich očích. V koridoru, který svou barvou i tvarem vágně připomíná vstup do vagíny, divačku do dalších místností doprovází dvě díla z proslulé série Veroniky Šrek Bromové Pohledy (1996), jedno manipulované, zobrazující anatomický průřez jejím tělem, druhé bez zásadních postprodukčních úprav, zobrazující autorčin obnažený rozkrok. Koridor završuje papírová socha List (1975) od Evy Kmentové, která je v kurátorském textu označena za abstraktní, ale v kontextu všech zmíněných děl nemůže než působit jako jednoznačná vulva. Tento trend pokračuje v dalších místnostech výstavy – divačka je obklopena více či méně (ale spíše více) explicitními zobrazeními vulv, vagín a prsou, v pár případech pohlavím neurčitým (další knižní ilustrace od Toyen) či medikalizovaným pohledem na prsa skrze fotografie mamografu Esther Ferrer. Vulvy, prsa a zřídkavé penisy jsou často detašované od zbytku těl a jsou hlavním předmětem výstavního projektu. Kurátorky v doprovodném textu uvádějí, že vybraná díla se zabývají těmi nejintimnějšími tělesnými partiemi, jelikož právě ty kurátorky vnímají „jako otisky subjektivity autorek*ů i jako výrazné symboly – brány k moudrosti našich těl, uzlové body potěšení i bolesti, místa radostného dávání se druhým i místa plundrování a násilí.“

Výstava Studnice moudrosti se tak dá vnímat jakožto navázání na feministické myšlení nového materialismu, který odmítá rigidní oddělení kognitivních funkcí od matérie, v tomto případě od našich těl. Autorky teorie nového materialismu odmítají dualismus těla a duše, který je hluboce zakořeněn jak v západním myšlení obecně, tak v historickém feminismu, který ve svém odmítnutí esencialistických biologických teorií tělo vnímal jako předem určenou fyzickou schránu, jež omezovala ženy v plnohodnotném naplnění jejich potenciálu a ambicí. Elizabeth Grosz na konci osmdesátých let minulého století představila koncept tělesného feminismu, který vnímá tělo ne jako fixní biologickou hmotu, ale také jako společensko-historický produkt, který ovlivňuje své okolí a zároveň je jím ovlivňován a tvarován. Když začneme tělo nahlížet i z jiných perspektiv než jen z té biologické, otevíráme dle Grosz cestu také jiným druhům poznání.[1] Kurátorské zaměření na ty nejintimnější partie pak odráží feministickou touhu přivlastnit si zpět ty části těla, které jsou často společností vnímány jako náležející jiným. Jak například píší členky Boston Women’s Health Collective ve své klíčové publikaci Our Bodies, Ourselves, poprvé vydané v roce 1970: „Jsme vedeny k tomu, že naše těla nejsou opravdu naše. Naše ‚figura‘ je pro obdiv (potenciálního) partnera. Naše prsa jsou určena pro laskání ‚muži v našich životech‘ při milování, pro kojení našich dětí, pro kontrolu provedenou našimi doktory. Tato výchova je ještě silnější, co se týče našich vagín. (…) Jsme vychovány k tomu, abychom věřily, že naše mysl je nadřazená našemu tělu. Nezapomeň: ‚duch vítězí nad hmotou‘.“[2]

Na výstavě, která se jeví jako hledání propojení mezi těly či částmi těl a mouder či vědomostí, které se do nich vpisují, však až na pár výjimek chybí ona moudrost. Divačka se ocitá v prostorech, které působí jako jakýsi kvazi-perverzní kabinet kuriozit plný detašovaných prsů, vulv, penisů, vagín a neurčitých genitálů, které, ačkoliv nabírají různých forem, velikostí, barev a pozic, působí ztuhle, neměnně a daně. Konfrontace starších děl, jako jsou sochy Evy Kmentové či knižní ilustrace od Toyen, s díly současnými je sice zajímavým bodem výstavy, ale ze subtilních děl tak mizí jakákoliv ambivalence a podvratný potenciál a stávají se fixními dekorativními předměty. Svérázné kresby Marie Lukáčové, volně navazující na její výstavu na zdech venkovní galerie Artwall z minulého roku s názvem Vagina Fantasy, jsou podstatně méně provokativní než její počin ve veřejném prostoru, který z ne-falických genitálií vytvořil mocné symboly svobodné anti-patriarchální entity.

Když jsou všechna tato díla uzavřena společně v galerii a zároveň nejsou konfrontována s jinými symboly či zdroji moudrosti, výstava působí jako komnata ozvěn, která není ničím jiným než bezhlavou oslavou pohlavních orgánů. Té jistě – zvlášť u genderově příznakových těl – nikdy není dost, ale stačí to jako hlavní námět výstavy? Jak jsem již zmínila, moudrost se z velké části výstavy tak nějak vytratila. Zůstala v dílech Toyen, kde je přítomná v naprosté nejednoznačnosti, nebinárnosti a ve kterých lze hledat osobní zápas s genderovou identitou, a podobnou nejednoznačnost nacházíme také v dílech Anny Daučíkové. S tělesným věděním nás v neposlední řadě také seznamuje skvělé video Who wants to be my horse? (2018) Julie Bény, ve kterém sama umělkyně a několik dalších protagonistek vypráví o touze, tělesné potěše, svádění, sexu, moci, prvních sexuálních zážitcích, ale například také o tom, kdy byla poprvé nazvána děvkou (spoiler: bylo to v pouhých jedenácti letech). Tuto komplexitu však v mnoha vystavených dílech nenajdeme.

To vše bych ráda zakončila anekdotou z otevření výstavy. Během vernisáže měla prezentaci jedna z vystavujících umělkyň, Yishay Garbasz, narozená v Izraeli, která se ve své praxi zabývá tématy, jako je minulost a paměť. Jedním z děl, které publiku představila, byl projekt In my Mother’s Footsteps (2004–2009), ve kterém se zabývá svým mezigeneračním traumatem jakožto dcera přeživších holokaust. Garbasz je zároveň trans žena a díla vybraná pro tuto výstavu jsou díla tematizující její tranzici. Projekt Becoming (2010), mapující její nahé tělo rok před a rok po operativní změně pohlaví, je na výstavě prezentován ve formě flipbooku, tedy knihy, kterou když listujeme rychle, fotografie se změní v animaci. Někdo z publika se umělkyně zeptal: „Když se podíváte na první fotografii, poznáváte se na ní?“, načež umělkyně odpověděla: „O mě tady nejde, jde o vás. U fotografické série, jako je tahle, je zrak všech ihned upřen na genitálie, ale ty tvoří jen malou a ne moc zajímavou část těla. Až potom oči stoupnou k mým vlasům, protože ty se mění mnohem podstatněji.“ Tento instinkt zaujetí genitáliemi se zdá být kamenem úrazu celé výstavy, která ulpěla na provokativních symbolech a k další rovině se bohužel nedostává.

[1] Elizabeth Grosz, Volatile Bodies: Toward a Corporeal Feminism. Bloomington: Indiana Univ. Press, 1994, s. 20.

[2] Boston Women’s Health Collective, Our Bodies, Ourselves, 1979 [1971], New York: Simon & Schuster, s. 24.


Julie Béna, Aline Bouvy, Veronika Šrek Bromová, Anna Daučíková, Romana Drdová, Zackary Drucker, Esther Ferrer, Yishay Garbasz, Eva Kmentová, Kris Lemsalu, Marie Lukáčová, Alina Szapocznikow, Toyen, Marianne Vlaschits, Jana Želibská / Studnice moudrosti / kurátorky: Tereza Jindrová a Eva B. Riebová / Galerie MeetFactory / Praha / 19. 1. – 20. 3. 2022

Foto: Studio Flusser. Fotoreport z výstavy si můžete prohlédnout ZDE.

Natálie Drtinová | Narozena 1993, absolvovala program Liberal Arts and Sciences na University College Utrecht, během kterého strávila semestr na stáži na Universidad Iberoamericana v Mexico City a poté pokračovala ve studiu teorie umění na pražské UMPRUM a genderových studií na FHS UK. Zajímá se o průsečík umění se společenskými problematikami, utopistickými imaginacemi a novomaterialistickým bádáním. Věnuje se galerijní produkci a výtvarné kritice, přispívá do médií jako Artalk, Flash Art, Fotograf Magazine či Artyčok.TV a příležitostně se věnuje kurátorství. Mezi lety 2019 a 2021 působila jako redaktorka výtvarného umění v kulturním čtrnáctideníku A2. Je členkou českého spolku ABCD věnovanému art brut a spravuje archiv Anny Zemánkové.