Artalk.cz

TZ: Pavel Vavroušek v Leica Gallery

Pavel Vavroušek / Nová Sedlica / kurátor: Tomáš Pospěch / Leica Gallery / Praha / 14.1. – 27. 2. 2022

Pavel Vavroušek (*1946) začal fotografovat ve třiadvaceti díky svému kamarádovi Pavlu Štechovi. Nejdříve zachycoval kamarády na trampu a zaznamenával jejich svatby, později ho, tak jako mnohé v té době, zlákal svět Romů. Své životní téma ale nalezl na nejzazším severovýchodě Slovenska, v Bukovských vrších, pod vrchem Kremenec. Na podzim 1971 se sem vydal se svými dvěma kamarády na vandr. Krajina, tradiční vesnice, pravoslaví i pohostinnost a vstřícnost místních Pavla Vavrouška fascinovaly. Byl povahou introvert, nedokázal jen tak přijít k lidem s fotoaparátem a přesvědčit je, zda by je mohl fotografovat. Ale zde se fotografování odvíjelo tak nějak přirozeně, samo. Lidé se ještě necítili být znásilňováni aparátem, většinou měli radost z fotografování, z příchodu člověka odjinud, který se o ně zajímá a žije s nimi. „Tady v Čechách bylo mnohem těžší se k lidem přiblížit než tam. Veškerý čas, který jsem měl k fotografování jsem utratil v Nové Sedlici. Navíc mne zajímalo to odlišné – takovou vesnici už bylo i tehdy v Čechách těžké najít.“ Do rodiny „tety“ Zimovčákové jezdil dalších deset let. „Pro mne bylo důležité i to, že dodržovali pravoslavný, tedy juliánský kalendář. Bylo nepředstavitelné, že bych na Štědrý večer nebyl doma. Takto jsem mohl být na Vánoce s rodinou a pak odjet fotografovat pravoslavné Vánoce.“

V poválečném období a po ztrátě Podkarpatské Rusi zůstaly regiony, kde se dal najít nedotčený venkovský život obnažený a v autentičtější podobě, převážně jen na Slovensku. Martin Martinček fotografoval od konce padesátých let horaly na Liptově. Snaha o expresivní vizuální zkratku a zachycení drsného života horalů jej dovedla až k abstrahovanému grafismu. Markéta Luskačová si našla svou slovenskou vesnici, jeden z posledních ostrůvků tradičního venkovského života, v roce 1967 v Horehroní, na jižním úpatí Nízkých Tater. To už ale po čtyři roky fotografovala slovenské poutě. V českém prostředí fotografoval v padesátých a šedesátých letech systematičtěji vesnici jen Gustav Aulehla na Krnovsku a Bruntálsku nebo v rámci svých časopiseckých reportáží Dagmar Hochová. Mezi léty 1973–1988 zobrazoval vesnici Buková a okolní Novohradsko Miroslav Pokorný a v roce 1978 se začíná věnovat zachycování vesnic Bruntálska, kde žil a působil jako ředitel malotřídní školy, Jindřich Štreit.

Kopcovitý kraj severovýchodního Slovenska patří k jednomu z nejprofotografovanějších slovenských regionů. Po Pavlu Vavrouškovi budou stejný kraj zachycovat fotografové, kteří se v tomto prostředí narodili a pravidelně se sem vraceli, jako jsou Jozef Ondzik a Tomáš Leňo (soubory Starina, 1981–1986 a Rusíni 1996–2003) nebo Lucia Nimcová. V posledních třech desetiletích sem opakovaně zavítal slovenský reportážní a dokumentární fotograf Andrej Bán.

Vavroušek je od narození městský člověk, v kraji byl na návštěvě a s velkou pokorou si to uvědomoval. Podle jeho vyprávění je zřejmé, že příchodem do tohoto kraje si rázem našel místo svého životního pocitu. Zasáhla jej vesnice, kam ještě nevedly asfaltové cesty, provázání každodenního života s přírodou a se zvířaty, i svět pravoslaví. Oslovily jej výrazné tváře vesničanů, krajina bez drátů a elektrických sloupů, starobylé chalupy, ze kterých se netyčily antény. V ovzduší morálního úpadku doby normalizace se setkal s tradiční vesnicí, s těžkým životem žitým v dosud nenarušeném prostředí a spjatým s hlubokou vírou.

Pavel Vavroušek vytvářel obrazy zanikajícího venkova. Fotografoval v prostředí ještě nezasaženém unifikující globalizací, bez turistů, ale ne v kraji s vyhlášeným folklórem. Chtěl zachytit tu jednu, původní, snad i poslední vesnici, poslední vesničany. Vybíral si to mizející, ohrožené, a vyfotografoval to, dokud to ještě bylo. Předkládá nám obecný obraz tradiční vesnice, jakoby mimo čas. Vyhýbá se politice i negativním jevům, jako jsou alkoholismus, často nevalné bytové podmínky, nedostatečná lékařská péče, špatné dopravní spojení, postupná gentrifikace a odchod mladých do měst. Není sociálně-kritickým fotografem, nechce představit chudobu a těžký život, ale pokouší se předat nám životní styl, který do určité míry souzní s jeho životními hodnotami. Vyfotografovat jej, dokud je. Současně se nám tímto souborem představuje jako zastánce idejí humanistického dokumentu, které měly v českém prostředí už od nadšených ohlasů na výstavu Family of Man v polovině padesátých let četné příznivce. Jeho „lidská rodina“ žila v jedné vesnici pod Bukovskými vrchy na tehdejší hranici Československa s Polskem a Sovětským svazem. Předkládá nám syrový svět rurální vesnice, který v mnoha tématech, jako jsou vztah ke zvířatům, zemědělství, život v rytmu ročních dob, oslav a křesťanských svátků, nabízí mnohá nahlédnutí, jaký mohl být původní život na středoevropské vesnici před mnoha desetiletími. Pavel Vavroušek se už v průběhu fotografování snažil vědomě zachytit život odehrávající se ve vnímání přírodního cyklu jaro – léto – podzim – zima v propojení s církevním kalendářem. Ediční skladba knihy proto odráží toto prožívání ročních dob, sleduje jeden rok na vesnici od jara do konce zimy tak, jak se odvíjel koloběh ročních dob a svátků lidí, kterým čas určovaly křesťanské svátky a procesy v přírodě.

Po několika letech fotografování Nové Sedlice byl Pavel Vavroušek v roce 1975 přijat na FAMU, tehdy jedinou českou vysokou školu se samostatnou výukou fotografie. Studoval ji při zaměstnání. Ve stejném roce zde začal vést seminář a cvičení dokumentární fotografie kamarád z dětství Pavel Štecha. Studovat u něj bude silná generace dokumentaristů, mimo jiné Jaroslav Bárta, Ján Rečo, Dušan Šimánek, Iren Stehli, Jan Malý, Jiří Poláček nebo Jaromír Čejka. Spojovalo je užívání reportážní momentky, důraz na černobílý obraz i nezasahování do skutečnosti. Pavel Vavroušek mimoto od Pavla Štechy přebírá také fotografovu distanci, jistou obrazovou lapidárnost a důraz na zhuštěný popis. Jako autor si chce zachovat určitý odstup a zůstat skryt za nekomplikovanou kompozicí. Za důležité považuje tiše sloužit, představit divákovi typické zvyky a obřady, zachytit je, dokud ještě žijí lidé, kteří je vykonávají. Jako by chtěl spojit dokumentárně střízlivou poezii i básnické svědectví.

Dílo Pavla Vavrouška až dosud v české fotografii připomínala jen krátká noticka historičky umění Anny Fárové k autorově výstavě v pražském Činoherním klubu z jara 1981: „Pavel Vavroušek fotografuje vesnici vážně a usměrněně do jednotlivých fotografických obrazů, definitivních a přesně vymezených. Jejich atmosféra působí konečným dojmem a slavnostně. Cesta za vesnicí může se stát neuvědomělou cestou za exotikou, zachycením neobvyklého a nového je první vrstva zmapována a potom přichází poznávání opravdové. Dlouhodobá práce na jednom tématu většinou začne překrývat prvotní exotické a estetické vzrušení. V Nové Sedlici na Slovensku, 900 km od Prahy, autor fotografuje od roku 1971. Zde se dosud udržují pravoslavné zvyky a tradice, z nichž fotograf vystavuje fotografie svátků vánočních. Vavroušek nevypráví rozvláčně, shrnuje do sevřených a podstatu podávajících obrazů, které dávají zrod fotografiím klasicky vyváženým a ustáleným v podání i obsahu.“ Jak zaznělo v citátu, na zmíněné výstavě Vavroušek představil výběr z Vánoc. Na následné, dnes už legendární přehlídce 9 & 9 v Plasích, vystavil výběr koní, který zopakoval při své samostatné výstavě v Galerii v Nerudovce.

Výstavami v předsálí Činoherního klubu a na jedné z nejdůležitějších výstav české nezávislé kultury v Plasích v létě 1981 zařadila Anna Fárová Pavla Vavrouška po bok silné dokumentaristické generace, většinou absolventů FAMU ze sedmdesátých let, Libuše Jarcovjákové, Dušana Šimánka, Bořivoje Hořínka, Jiřího Poláčka, Dušana Pálky, Pavla Štechy, Ivana Lutterera, Jaroslava Bárty, Iren Stehli, Iva Gila nebo Jindřicha Štreita. Ukončením studia na FAMU, kde jako jednu ze závěrečných prací předkládá Novou Sedlici, také Pavel Vavroušek končí s fotografováním své poslední vesnice. A aniž by to v té době pravděpodobně tušil, postupně odeznívá i jeho zájem o dokumentární fotografii. Výběr z Nové Sedlice se ještě objeví v několika zahraničních fotografických časopisech, ale pak už se z fotografické scény na dlouhá léta vytrácí. V následujících letech se věnuje především práci a rodině, k fotografii se vrací jen sporadicky při fotografování svých dalších životních vášní, trampingu nebo přátel zvoníků. „Na jaře 1981 jsem dokončil FAMU. Bylo mi jasné, že se tím v té době nemohu živit. Dokumentární fotografií to vůbec nešlo, a reklamní fotografií nebo architekturou, jak se živil Pavel Štecha, to jsem jednak neuměl a jednak mne to nebavilo. Navíc mne velmi těšila práce ve Výzkumném ústavu telekomunikací. Také jsem se oženil, narodil se syn… Snad jsem neměl ten správný koudelkovský celoživotní zápal, abych si dokázal prosadit fotografování navzdory všem okolnostem.“

Když se po roce 1989 otevřely hranice a většina českých občanů vyjížděla poznávat do té doby prakticky nedostupné západní země, řada fotografů, mimo jiné Iva Zímová, Josef Koudelka, Jaroslav Pulicar, Pavel Hroch, Jarmila Šimáňová nebo Karel Cudlín, vyrážela na východ. Fotografovali v Polsku, na Zakarpatské Ukrajině, ale především v rumunském Banátu, kde je kromě původně českého obyvatelstva lákaly tradiční vesnice s rudimentálním a do jisté míry stále autentickým vztahem k přírodě a víře, vesnice, do té doby nezasažené turismem a velkými zemědělskými družstvy s rostlinnou a živočišnou výrobou. Byla to stejná touha, která o dvě tři desetiletí dříve přivedla Pavla Vavrouška do Nové Sedlice.

(CV) Pavel Vavroušek se narodil 8. srpna 1946 v Praze. Absolvoval Střední průmyslovou školu elektrotechnickou (1964) a mimořádné studium fotografie na FAMU (1975–1981). Od roku 1964 byl zaměstnán ve Výzkumném ústavu telekomunikací v Praze. Dokumentární momentce se věnuje od roku 1971. Z počátku fotografoval během vandrů a kromě série o Romech vytvořil sérii z vědeckého ústavu o laboratoři se zvířaty nebo medailón malíře Karla Chaby. Jeho hlavním dlouhodobým tématem v sedmdesátých letech ale byla rusínská vesnice Nová Sedlica, nejvýchodnější obec tehdejšího Československa. Soubor o této vesnici předložil jako závěrečnou práci na FAMU a díky kurátorce Anně Fárové jej vystavil v Činoherním klubu a na společné výstavě 9&9 v Plasích.

(CV) Tomáš Pospěch (*1974) je pedagog, fotograf, historik umění a kurátor. Vystudoval Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě (1992 – 1998) a dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (1992 – 1995) a na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1995 – 1999). Od roku 1997 je zaměstnán jako pedagog na Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě a je také kurátorem sbírky fotografie Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.

Doprovodný program:

pondělí 24. ledna 2022

Beseda s kurátorem výstavy Tomášem Pospěchem na téma: Hledání poslední vesnice
Je slovenská vesnice českým Tahiti? Proměny fotografického pojetí vesnice od posledních ostrůvků tradiční pospolitosti přes kolektivizovanou vesnici až po Vesničku mou střediskovou. Příklady na fotografiích těchto autorů: Martin Martinček, Josef Koudelka, Gustav Aulehla, Markéta Luskačová, Pavel Vavroušek, Miroslav Pokorný, Jindřich Štreit, Jitka Hanzlová, Karel Cudlín, Evžen Sobek.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *