Modrorudě stínem klesám

Miloš Šejn (1947), jeden z nejvýznamnějších autorů své generace, představuje svoji současnou tvorbu v Praze. Výstavy Po-otevřeno v Galerii Entrance a ÍHMNÍ v Galerii SmetanaQ mohou být pozváním k porozumění jeho intermediální tvorbě, která je nejen fascinující, ale i složitá; dá se říci, že se odehrává na mnoha rovinách současně. Je to ale také pozvání paradoxní. Autor totiž nikomu nic neusnadňuje právě proto, že se v jeho práci jedná o proces, jak porozumět uměleckému vyjádření.

Performance Miloše Šejna v Galerii Entrance, 2021. Foto: Martin Bražina

BYL TO SHANE

První výstava se rozpadá na dvě, což souvisí s kurátorským konceptem SmetanaQ Gallery spočívajícím v prezentaci dvou umělců ve venkovní galerii Fasáda (poškozená fasáda domu v Divadelní ulici) po dobu šesti měsíců. Během nich se také autoři samostatně představí v nově otevřené galerii SmetanaQ, jež se zaměřuje na propojení uměleckého světa se světem komerčním. Cyklus zahájili Miloš Šejn a Veronika Shrek Bromová ve společné prezentaci Spolu-práce.

Šejn při zahájení pracoval s onou příslovečnou kombinací světa „vysokého a nízkého umění“, když si ve svém „tanci“ na píseň Byl to Shane v otevřeném okně ve 2. patře s trochu perverzním smyslem pro humor hrál s odkazem na body art (nebezpečí pádu z výšky na dlažbu) v absurdní kombinaci s pokleslým žánrem hudebního stylu country a poněkud „fousatou“ slovní hříčkou se svým příjmením. Síla kolize, kdy se vypjatý děj a čas dostávají do kontaktu, je zároveň její křehkostí, obraz-výjev zazáří a téměř vzápětí se rozpadá a mizí nenávratně v minulosti. Zásadní, co se tu odehrálo, je společný prožitek aktéra i diváků, jeden z výdobytků performance ve výtvarném umění. Zdá se, že na dalších dvou výstavách (klasické statické výstavní instalace) tento prožitek nenabídne. Ale není tomu tak docela.

AAAAAA OOÓÓ VELKÉ SPÍCÍ TĚLO

Velkoformátová plátna ve SmetanaQ Gallery vznikala v období od roku 2010 až 2021 a navazují na výstavu procesuálních kreseb NHMTÍ v Artikle Brno (kurátorka Kaliopi Chamonikola, 2020). Představují autorův specifický způsob tělesné dotekové kresby přírodními pigmenty, v nichž řeší propojení kresby, viděného a slov, které situaci sdělují pomocí řeči. „Linka sledující viděné a cítěné v určitém místě není zcela čistá, protože je spojena se slovy. Slova ale nejsou celistvá. Obě média jsou porouchaná. Kresba se snaží blížit ke slovům, ale slova nejsou dořečená.“^[1]

S tímto způsobem vyjádření začal v 80. letech, kdy kresba a slova byly ještě oddělené. Nyní usiluje o jejich úplné propojení a namísto slov se vyjadřuje pomocí samohlásek. Video Pohyblivým obrazem (2000–2021) je syrovým záznamem pohybu v krajině, který se v médiu videa postupně mění v její barevný morfovaný psychedelický obraz.0

Pohled do výstavy ÍHMNÍ ve SmetanaQ Gallery, 2021. Foto: Andrea Pechanová

Šejn plátna pokládá v krajině na zem, putuje s nimi bez ohledu na počasí nebo fyzické limity, namísto štětců užívá přímo své ruce. „Rozšíření citlivosti ruky na celé tělo je začátkem nového druhu vnímání prostoru.“[2] Jde o tzv. „cítící kůži“, termín Mina Tanaky, kdy se celý povrch i vnitřek těla stává senzitivní. Umělec kreslí kamením, dřevem, bahnem, rostlinami. Celé jeho tělo je nástrojem, který vytváří tyto kaligrafické záznamy krajiny. Vytváří takto i svoje autorské knihy, kdy v časové souslednosti a detailu sledujeme jeho pohyb zachycený v materiálech, jež byly součástí krajiny, kterou prošel. A tento pohyb prostorem sledujeme, když listujeme knihou.

Šejn je poutníkem, učencem větví, kamenů a hlíny, je archeologem nevědomí krajiny. Systematicky vynalézá metody svého poznání. Jaký druh? Jeví se jako fantazmatická montáž materiálů, fyzického pohybu a prožitků. Vzájemné výměny energií individuální lidské bytosti a ne-lidských bytostí kolem nás. Plátna vyjadřují pocit prostupování krajiny do jeho těla, vypráví o dramatičnosti krajiny, která prostupuje skrze něj. Prochází jí, ale také v ní usíná, sní a probouzí se:

„Sním tu bíle a v jak aaaaaa ooóó velké spící tělo nebo spící tak zas a a v bílobílou opřen tu jak v černočernou klesám a záhybu se jen tu jak trávou let a skálou tu jak krajinou a běžen stoupán viděn tak a a padán zas a padám jak a hlavou dozem tu a v kořenech ležen zas tu a zářím zeleně tu jak a v tu světlem čekám kam a zas tu a a v tu mechem jak tu čekám…“

V této fenomenologii textur, dějů a obrazu je přítomná bytostná fantomatičnost času a paměti krajiny, nevědomé a pro někoho možná přízračné podzemní paměti. I když jsou součástí výstavy například i autorovy vzpomínky na dětství (výbuch, uschlý stromek citronovníku; semínko zasadili jeho rodiče, když se narodil), i tato osobní paměťová stopa je jen nepatrnou částí nevědomé paměti přírody jako celku.

Ale já jdu vždy až za hranice

Třetí výstava vychází z druhého pólu výtvarné scény, než jaký představuje SmetanaQ. Galerie Entrance vznikla v roce 2015 jako typický „artist-run space“ a zaměřovala se hlavně na nastupující progresivní umělce a studenty. Od roku 2020 se věnuje problematice ekologické udržitelnosti a péče o životní prostředí. V tomto ohledu začínám být paranoidní z rozmělňování environmentální krize v umění. Miloš Šejn tu však bezesporu zastupuje osobnost, která se tomuto „trendu“ celou silou své tvorby vzpírá. Naštěstí.

Pohled do výstavy Po-otevřeno v Galerii Entrance, 2021. Foto: Martin Bražina

Jeho výstava nese název Po-otevřeno a je po mém soudu nejvíce enigmatická. Pro běžného konzumenta výstav může být její obsah nedostupný. Původně chtěl autor zvolit radikální koncept – prázdnou výstavní síň, jen s pootevřenými okny, která by vytvářela čistou prostorovou strukturu. Nyní je výstava komponovaná jako jednoduchá instalace; v jedné ose tu je na černém postamentu skleněný válec naplněný čirou tekutinou, na podlaze za ním leží spacák, karimatka a za ním vidíme na zemi jeden ze Šejnových velkoformátových kresebných ​zápisů s jakoby zapomenutou zelenou dětskou lopatičkou. O stěnu je opřena zčernalá ohořelá větev. Na podlaze a na stěnách pozorné oko čte fragmenty vět a slov. V jednom rozhovoru Miloš Šejn podotkl: „… zároveň si možná úplně nesmyslně ztěžuju cestu, protože by bylo možné zvolit asi schůdnější možnost, jak to vyjádřit. Ale já jdu vždy až za hranice… to já vím (kam už nemůže jít), ale i vím, že to překračuju. Čímž se dostávám mnohdy na stranu nesrozumitelnosti…“[3] Zdá se mi, že tady autor hranici zase jednou překročil, ale přesto ponechal divákovi cestu, jak obsah dekódovat. Nezbývá než vyvinout vlastní fyzickou, mentální i intelektuální práci a věnovat ji souvisejícím komunitním setkáním. MÍSTO, SLOVO a ČAS. Závěrečná akce v galerii Entrance bude patřit mezinárodní dílně v krajině BOHEMIAE ROSA, která je na české výtvarné scéně zcela výjimečná svým dlouhodobým trváním a kvalitou uměleckého výzkumu. Tady se Šejn znovu obrací k divákům a vybízí je ke společnému prožitku.

Já sama jsem na první událost Místo nemohla přijít, a tak jsem poprosila autora o její záznam. Nejprve jsem se ocitla v hlubokých rozpacích, protože všechna tři videa zachycovala dění z dronu. Nejen, že šlo o pohled z ptačí perspektivy, ale z takové výšky, že téměř nebylo možné rozeznat ani osoby, ani děj. Ale pak jsem to konečně pochopila. Nejde o jednotlivosti, ale skutečně o místo, tedy barokní oranžerii břevnovského kláštera a její kontext, chcete-li geologickou, biologickou a historickou paměť místa, kde se věci, lidé a časy potkávají, což mi oko dronu důrazně ukázalo.

Walter Benjamin tvrdil, že neexistuje pohled, který by od bytosti, na kterou se obrací, neočekával odpověď. Obě výstavy ukazují Šejnovo zcela ojedinělé hledání způsobu, jak sdělit druhým svoji zkušenost z interakce s přírodním prostředím. Jsou pozoruhodné i tím, že v nich nemluví subjekt umělce, spíše jako by skrze něj příroda chtěla mlčet. Nebo přesněji, umělec nám znakuje nevyslovitelnost řeči přírody.

Pohled do výstavy Po-otevřeno v Galerii Entrance, 2021. Foto: Martin Bražina

[1] Alena Zástěrová: Krajinné a jiné meze, diplomová práce, Katedra výtvarné výchovy. Pedagogická fakulta, Univerzita Karlova v Praze, 2019.

[2] Miloš Šejn: Fragmenty z 21. dubna 2006. In: Michal Bartoš, ed. Krajinou pochybností. Nymburk 2007.

[3] Alena Zástěrová: Krajinné a jiné meze, diplomová práce, Katedra výtvarné výchovy. Pedagogická fakulta, Univerzita Karlova v Praze, 2019.

Miloš Šejn / ÍHMNÍ / kurátorka: Martina Vítková / SmetanaQ Gallery / Praha / 30. 9. – 28. 11. 2021

Miloš Šejn / Po-otevřeno / kurátorka: Veronika Čechová / Entrance Gallery / Praha / 29. 9. – 28. 11. 2021