Tři cesty k tvorbě Pavla Büchlera

Moravská galerie spravuje archiv a sbírku Jiřího Valocha a ve snaze zpřístupnit rozsah aktivit tohoto umělce a teoretika sleduje také osobnosti z jeho okruhu. Mezi ně v raných 70. letech patřil Pavel Büchler, který v roce 1981 z politických důvodů emigroval a jeho tvorba zmizela z českého kontextu. V současnosti zde probíhá první retrospektivní výstava tohoto českého konceptuálního umělce působícího od 80. let ve Velké Británii. Vedle vlastní umělecké praxe, za kterou v roce 2009 získal cenu The Northern Art Prize, se zabývá teorií a kritikou současného umění, fotografie, filmu a pedagogiky.

Když konceptuální umění v 70. letech 20. století zaútočilo na veškerou tehdejší uměleckou produkci i na samotný způsob tvorby, ukázalo se, že vztah mezi uměním a estetikou bylo manželství z donucení. Umělci začali hledat významy hluboko pod povrchem vzhledu, a to se týkalo také Pavla Büchlera, v jehož tvorbě běží vždy o něco více nežli jen o to, co je vidět na první pohled.

Výstava vznikala v těsné spolupráci přímo s autorem, který stál za výběrem děl, je autorem instalace i grafiky výstavy a objemného katalogu. Kurátorský podíl Ondřeje Chrobáka spočíval v pracovním dialogu s umělcem, editorství katalogu a v komplikované logistice výpůjček děl z celé Evropy.

Čistá a minimalistická instalace výstavy v komorním prostoru respektuje white cube a její modernistický model. Díla jsou poměrně izolovaná, poskytují návštěvníkovi prostor pro soustředěný pohled a možnost potlačit významy dalších exponátů. Strohá, vytříbená typografie jen podtrhuje estetické působení prezentace, která však koliduje s překvapivou enigmatičností uměleckých děl.

Retrospektiva není chronologická, ale poskytuje redukovaný průřez Büchlerovy tvorby v čase i rozličnými médii. Odehrává se v chytrých, zhuštěných dílech, ve skryté hře odkazů, citací, aluzí z dějin umění. Zastoupeny jsou jeho rané práce související s akčním uměním i land artem. Dále zde nacházíme objekty a instalace, i textová díla a konceptuální kresby, autorské knihy a práce s typografií, což byla jeho původní profese.

Pavel Büchler od počátku odmítá vytvářet nová díla, ale pracuje s často náhodně nalezenými dávno vysloužilými předměty nebo přístroji. Obzvláštní zálibu má v analogových audiovizuálních technologiích s jistým nádechem ostalgie. Zajímá ho změna účelu zdánlivě banální věci, která vede k vystavení se nečekané podivnosti.

Umělcovu práci charakterizuje podle mého soudu ono přepracování obrazů, předmětů a zážitků, ale především chytrý humor. Ovšem vtipné u něj neznamená triviální, naopak kryptografický ráz jeho tvorby diváka často staví do situace, že stojí před hádankou. A když rozklíčuje obsah díla, interpretace dostává kouzlo hry.

Ohledně „čtení“ svých děl Pavel Büchler udává: „Já tomu rozumím tak, že forma je to, co divákovi dovoluje chápat, že umění spočívá v bezprostředním setkání s uměleckým dílem. Pro diváka, který příběh ve formě rozpozná, z něj vyroste něco jiného než pro toho, kdo jej nepoznává. Jen pro toho, kdo se domáhá vysvětlení, z něj pravděpodobně nevyroste nic.“[1] A máme tu hned tři cesty, kterými se může divák vydat, ani jedna není právě jednoduchá. Ta poslední se může zdát dokonce jako slepá, není tomu tak nezbytně.

Zastavme se u oněch třech způsobů, jak „konceptuální“ tvorbě Pavla Büchlera porozumět. Pochopitelně tento výrok chápeme jako metaforu, ale kdybychom se na něj dívali logicky, pak u prvního způsobu umělec předpokládá, že divák „příběh“ rozpozná, a získá něco jiného než ten, který ho nerozpoznal. Je otázka, co druhý divák získal. Upřímně řečeno nevím. Jsou Büchlerova díla tak otevřená, že i interpretace může být natolik široká, aby i druhý divák z díla dobyl nějaký kýžený příběh? Domnívám se, že tomu tak není. Spíše bych předpokládala, že druhý divák se transformuje do třetího, který se bude dožadovat vysvětlení, i když podle Büchlera „mu nevyroste nic“.

Sama za sebe jsem se pohybovala mezi všemi třemi přístupy. Když jsem obsah rozklíčovala, ocenila jsem zakódovanou myšlenku, metaforu či skrytý význam nebo mě chytrý a hloubavý humor docela jednoduše pobavil. Jinde jsem bezradně ulpívala na estetickém působení absurdních objektů a obrazovek s proměňujícími se texty. Symbolický jazyk pro komunikaci s dílem byl pro mě nedobytný.

Katalog, k němuž si je ve výstavě možné sednout a věnovat mu příslušný čas, mi nakonec dal kýžené vysvětlení k dílům, která jsem nerozklíčovala. Naštěstí přece jen něco „vyrostlo“, mohla jsem sledovat způsob umělcova přemýšlení, který mě bezesporu okouzlil. Náhle i průměrně působící obrazy se proměnily ve vrstvení časových rovin, symptomů a chyb i nadějného nevinného počátku obrazu. Návrat Pavla Büchlera na českou výtvarnou scénu s instalacemi založenými na pohyblivém obrazu, s jazykovými hrami, podprahovými odkazy na Duchampa, Wittgensteina, Kosutha, ale třeba i cyklem fotografií tzv. rauchpauz, je bezesporu působivý. Vyžaduje však jistou intelektuální námahu jim porozumět. 

Pokud se budeme držet teorie kognitivního pojetí estetického prožitku Nelsona Goodmana, dosáhla jsem jakž takž na porozumění i poznání. Příznačný mi nakonec přijde výrok Franze Kafky, kterým se Pavel Büchler v tvorbě často zabývá: „Na názory nesmíš příliš dát. Co je psáno, to nelze změnit a názory jsou často jen výrazem zoufalství nad tím.“

[1] Ondřej Chrobák ed., Pavel Büchler: Známky života / Signs of Life, Praha 2023, s. 108.

-------------------------

Foto: archiv Moravské galerie

Pavel Büchler / Známky života / kurátor: Ondřej Chrobák / Moravská galerie / Pražákův palác / 22. 9. 2023 – 25. 2. 2024