Pocta geometrii

Aktuální výstava Geometrické struktury. Pocta Zdeňku Sýkorovi v Oblastní galerii v Liberci vznikla na základě nové akvizice děl Zdeňka Sýkory, která je dána do kontextu zdejší kolekce prací vycházejících z konstruktivistických a geometrizujících tendencí 60. let. Radka Schmelzová se v textu zabývá nejen samotnou výstavou, ale i tím, jak celá kolekce vznikla a za jakých podmínek lze tato díla do sbírkotvorné instituce získávat. „Zároveň se nabízí otázka, jak funguje systém finanční podpory ze státního rozpočtu pro získávání akvizic současného umění, s níž byly zakoupeny i zmíněné serigrafie Zdeňka Sýkory.“

Pocta geometrii

Podnět k výstavě Geometrické struktury. Pocta Zdeňku Sýkorovi v Oblastní galerii v Liberci byl poměrně pragmatický. Na nákup šesti serigrafií Zdeňka Sýkory a dalších děl požádala galerie o příspěvek z akvizičního fondu Ministerstva kultury ČR a z toho vyplývá povinnost takto zakoupená díla představit veřejnosti. Nově získaná umělecká díla galerie a muzea obvykle vystavují jako kolekci nesourodých děl se zastřešujícím názvem nové akvizice, získané v konkrétním roce. V Liberci se rozhodli představit Sýkorovy serigrafie v kontextu sbírky, pro niž byla díla zakoupena.

Na začátku stálo rozhodnutí kurátorky Markéty Kroupové vystavit nové akvizice v kontextu kolekce abstraktních geometrizujících děl, která má galerie ve svém sbírkovém fondu. A také vzhledem k tomu, že udělat smysluplnou výstavu z depozitářů většinou nebývá snadný úkol, zhostila se jej podle mě výtečně.

Na výstavě jsou představena díla dvanácti mužů a jedné ženy, z nichž většina patří k významné generaci šedesátých let – doby, kdy se ve větší míře v českém prostředí začala prosazovat abstrakce, a to v různých, často hraničních formách. Nutno podotknout, že abstraktní geometrické tendence byly charakteristické pro neoficiální větev výtvarné tvorby a oficiálním uměním byl tehdy socialistický realismus.

Konstruktivistické tendence spojované především s tvorbou skupiny Křižovatka (1963) zde zastupují její členové Zdeněk Sýkora, Jan Kubíček, Vladislav Mirvald a Karel Malich. O něco mladší Klub konkretistů (1967) představují práce Ivana Chatrného, Františka Kyncla, Radoslava Kratiny, Lubomíra Přibyla, Jaroslavy Kurandové a Františka Pavlů. Autory propojuje také významná výstava Nová citlivost skupiny Křižovatka v roce 1968, která do jisté míry shrnovala umělecké tendence šedesátých let. Jako host se jí tehdy zúčastnil i Hugo Demartini. Volně jsou k nim přiřazeni Stanislav Kolíbal a Jindřich Zeithamml, kteří sice rozvíjejí odkaz geometrie, ale u Kolíbala je spojený spíše s existenciálním obsahy a Zeithamml svoje minimalisticky pojaté práce propojuje s metafyzickým viděním reality.

Ale přece jenom mi tu chybí jména významných ženských protagonistek těchto tendencí. Je jasné, že pokud není zastoupena slovenská větev Klubu konkretistů, pak zde nejsou autorky jako Mária Bartuszová, Jarmila Čihánková, Tamara Klimová, Anastázia Miertušová. Z generace 60. let z okruhu skupiny Křižovatka a výstavy Nová citlivost výrazně postrádám především Bělu Kolářovou a osobitou tvorbu Zorky Ságlové. Bezpochyby bychom zde mohli vidět také abstraktní objekty Evy Kmentové. U Běly Kolářové jsou možná překážkou vysoké ceny jejích děl stoupající spolu s jejím věhlasem na mezinárodní scéně. Vysoké ceny dosahují i práce Zorky Ságlové. Přesto se mi zdá, že bez zastoupení ženských autorek, vyjma Jaroslavy Kurandové, není kolekce přesvědčivá, ať už k tomu vedou jakékoliv důvody.

Jak liberecký soubor vznikl? Kurátorka výstavy Markéta Kroupová mi objasnila, že geometrická abstrakce nebyla v Liberci do 90. let vůbec zastoupena. Tuto mezeru zacelily v období od 90. let až k přelomu tisíciletí tehdejší ředitelka Věra Laštovková s kurátorkou Evou Výtiskovou. Ony předkládaly nákupní komisi díla představitelů geometrických a neokonstruktivistických tendencí. Výstava je tak vlastně poctou i jejich práci. Tato kolekce, kterou galerie představuje poprvé v úplnosti, začala vznikat v době, kdy ceny děl těchto autorů sice už byly vysoké, ale ještě nedosahovaly současných astronomických částek. Ačkoliv už jsou dnes díla těžko dostupná k zakoupení, pracovníci galerie se snaží v dalším rozšiřování sbírky pokračovat.

Zároveň se nabízí otázka, jak funguje systém finanční podpory ze státního rozpočtu pro získávání akvizic současného umění, s níž byly zakoupeny i zmíněné serigrafie Zdeňka Sýkory. Již zmíněný akviziční fond MK ČR vznikl v teprve roce 2017, když vláda České republiky v roce 2015 konstatovala, že „Úsporná opatření se v posledních letech dotkla schopnosti muzeí a galerií realizovat vlastní akviziční strategii.“[1] Za nebezpečný označila tento vývoj zvláště v případech ochrany kulturního dědictví při výkupu nenahraditelných uměleckých děl. Až potud je to obvyklá „řeč“ o kulturním dědictví.

Pokračování je však zajímavější: „Akvizice současného výtvarného umění představují jednu z největších slabin současného fungování muzeí umění v České republice. Veřejné finanční prostředky určené na tento účel jsou minimální.“[2] Tak vzniklo dotační řízení určené pro nákup děl mladších padesáti let, ale peníze si musí instituce vysoutěžit, což je dnes už docela smutná „grantová klasika“, kterou jen potvrzuje obvyklá věta, že na poskytnutí finančních prostředků není žádný právní nárok. Deklarovaný státní zájem se tu obrací v podivný paradox.

Ale vraťme se zpět k samotné výstavě. Geometrické, neokonstruktivní a minimalistické tendence jsou v Liberci představeny tak, jak se objevovaly v československém výtvarném spektru od šedesátých let v reakci na subjektivitu a vyčerpání informelu, což nám umožňuje nahlédnout často velmi odlišné přístupy jednotlivých autorů. Najdeme tu krajní polohy čistě racionálního umění, rozmanité osobní verze nového konstruktivismu a konkretismu i nové druhy objektů.

Pro bližší představu této různorodosti vybírám spíše náhodně tři umělce. Začneme u práce Aperspektiva krychlí (1969) Vladislava Mirvalda, která by se dala po formální stránce přiřadit k op-artu. Na rozdíl od op-artových tvůrců však Mirvalda příliš nezajímalo optické působení obrazu, ale jeho konstrukce, možnost ji artikulovat střídáním pozitivu a negativu podle jasných pravidel. Další „odchylkou“ může být přístup Radoslava Kratiny, jednoho ze zakladatele Klubu konkretistů. Jeho dílo lze řadit do neokonstruktivistických tendencí, ale hlavní přínos spočíval v kinetickém či variabilním objektu, jakým je také Vertikální rastr s otočnými disky (cca 1984), jehož pohyblivé prvky lze nekonečně proměňovat. Jde o princip, který chtěl zároveň diváka přimět ke hře, což je součástí dobových snah zbourat bariéru mezi uměním a divákem. Nakonec můžeme zmínit Objekt-krychle (1969) Huga Demartiniho reprezentující autorův zájem o pochromované koule bez vlivu autorské subjektivity. V jejich lesklém povrchu se odráží okolí i jakákoliv pohybová změna a divák se opět jako u Kratiny stává součástí díla.

Expozice není řazena chronologicky, ale je spíše komponována na základě výtvarných asociací či aluzí a protikladů. Příkladem může být sousedství obrazu Řád – náhoda I.–II. (1976) Jana Kubíčka s dílem Idiochromatický obraz (1969) Jaroslavy Kurandové. Setkávají se tu představitel radikálního konstruktivně konkrétního umění s autorkou údajně vycházející z principů předválečného Bauhausu, který se inspiroval u ruského konstruktivismu a tezí umění sjednoceném architekturou. Jasné geometrické barevné struktury a ostroúhlé formy částečně evokují i hard-edge painting angloamerického abstraktního expresionismu. Kubíčkův obraz zastupuje jeho výjimečné období pěti let, kdy spojil konstrukci obrazu s náhodou a umístění barev bylo výsledkem házení si s hrací kostkou. Princip náhody však jako slepou cestu posléze opustil. I přes svou koncepční a obsahovou rozdílnost spolu obě díla komunikují prostřednictvím barev a členěním do jednotlivých elementů.

Nově zakoupené serigrafie Zdeňka Sýkory, jemuž je výstava primárně věnována, explicitně dokládají jeho příslušnost ke světovým průkopníkům spojení výtvarného díla a počítače. Černobílá struktura (1967/2009) představuje dva návrhy mozaiky na větrací komíny na pražské Letné. Tato Sýkorova monumentální realizace v architektuře se stala vrcholným dílem strukturalismu. Struktury od roku 1964 vytvářel za pomoci počítače, vstupní parametry musely být přesně definované a převedené na číselné kódy. Sledoval v nich kombinatorické možnosti vztahů mezi jednotlivými prvky. Pozdější linie (13 linií pro Stephana Hawkinga, 2003, 13 linií pro Karla Hynka Máchu, 2007, Černé a barevné nulové linie, 2011) byly naopak založeny na principu využití náhody, kdy počítač generoval náhodná čísla.

Pro přehlídku byl zvolen vysoký výstavní prostor, který působí jako klasická white cube. Strop tvoří skleněná podlaha bazénové haly v renovovaném objektu bývalých městských lázní, což umožňuje jeho sekundární prosvětlení. Vystavená díla jsou během jasného dne zaplavena přirozeným světlem, jejich barevnost umocňují bílé stěny a podlaha. A onen skleněný strop, respektive jeho geometrický rastr skleněných výplní v černém rámování násobí charakter geometrizujících obrazů, grafik a objektů. Můj pocit z celé vystavené kolekce je čistá hudební harmonie s akcenty barev i nebarev v rámci bílého světla a cageovského ticha.

Na závěr lze konstatovat, že i když výstava Nová citlivost demonstrovala rozchod s organickou přírodou a nástup „nové přírody“ – technické civilizace, nelze se vyhnout otázce, proč mnoho protagonistů neokonstruktivismu a geometrické abstrakce mělo krajinářské počátky, případně se ke krajině v pozdějším věku vraceli (například Sýkora, Mirvald, Malich, Kurandová).

Představuji si, jak se za horizonty začátků, případně konců, abstrahováním rodí z ne-lidské krajiny racionálně organizované obrazy, reliéfy či struktury. Pohoří se transformují, lesy se rozpadají na jednotlivé prvky, formy a kompozice. Každý tvar, každá linie a prvek jsou nejprve rozložené, osamělé a uzavřené v sobě samých, posléze se shlukují ve struktury, jak ratio geometricky organizuje to zdánlivě neuspořádané. Možná existuje nějaká potřeba příliš komplexní a zdánlivý chaos přírodních procesů proměnit v harmonickou dokonalost racionální formy, v níž tvůrci sledují nekonečný pohyb lidského myšlení ve variacích, řadách a cyklech. Ale nakonec se přírodní děje probíhající v krajinách vracejí stále znovu a znovu.

[1] Příkaz ministra č. 15/2017 ze dne 8. 6. 2017, podepsán ministr kultury Mgr. Daniel Herman

[2] Příkaz ministra č. 15/2017 ze dne 8. 6. 2017, podepsán ministr kultury Mgr. Daniel Herman


Geometrické struktury / Pocta Zdeňku Sýkorovi / Hugo Demartini, Ivan Chatrný, Stanislav Kolíbal, Radoslav Kratina, Jan Kubíček, Jarmila Kurandová, František Kyncl, Karel Malich, Vladislav Mirvald, František Pavlů, Lubomír Přibyl, Zdeněk Sýkora, Jindřich Zeithamml / kurátorka: Markéta Kroupová / Oblastní galerie v Liberci: Podbazénová hala / Liberec / 24. 1. – 26. 4. 2020

Foto: Jaroslav Trojan (Fotoreport si můžete prohlédnout zde.)

Radoslava Schmelzová | Historička umění. V současnosti přednáší teorii výtvarného umění na KALD DAMU v programu Divadlo v netradičních prostorech. Zabývá se současným umění s přesahem ke krajině a kulturnímu dědictví.