Obrazy intuitivního antisemitismu

Publikaci Obrazy nenávisti: Vizuální projevy antisemitismus ve střední Evropě, která si klade za cíl přiblížit, jakou roli hrála vizualita v rozvoji antisemitských nálad od středověku až do 20. století, rozebírá v recenzi historik Vít Strobach. Ten pozornost věnuje jak jednotlivým příspěvkům, tak i samotnému formátu kolektivní monografie.

Obrazy intuitivního antisemitismu

Na knihu Obrazy nenávisti: Vizuální projevy antisemitismus ve střední Evropě, se stejně jako na každou jinou knihu nejprve dívám jako na artefakt, (nejen umělecký) objekt, „povrch“, který o svém „obsahu“ napoví i zalže. Paperbackovému přebalu, s příjemnou cihlově-červenou barvou a nenápaditému grafickému zpracování písma dominuje karikatura s „nosatými židy“. Tmavě modrá kaňka, který zakrývá většinu strany, znesnadňuje a „rozmazává“ pohled lačnící po jednoduché informaci, „o čem to vlastně celé bude“. Už rychlé prolistování slibuje spoustu obrazového materiálu, většinou v barevném provedení.

Úvody editorů kolektivních monografií, které se staly kolektivními monografiemi nejspíše proto, aby v hodnocení vědy získaly body do nenažraných úst projektové scientometrie, mají těžkou práci. Jak lze slepit dohromady něco, co nemá předem dané základní otázky výzkumu a metodologické nástroje, ani jasně vymezené téma? „Kolektivní monografii“ chybí společná východiska opřená o referenční literaturu, metodologická reflexe a teoretické ukotvení základních pojmů, jako je především samotný antisemitismus (antijudaismus aj).

Vzhledem k tomu, jak málo mají jednotlivé kapitoly s „monografií“ společného, čekal bych větší úsilí v tom, že se Jakub Hauser a Eva Janáčová pokusí na první pohled viditelné trhliny zacelit, a patří jim dík za to, že to neudělali. Obelhávat čtenáře a čtenářky by bylo nedůstojné pro všechny a – alespoň pro mě – méně pochopitelné, než obelhávat jen nenažraný systém hodnocení vědy. Oba editoři v tomto směru podlehli ve třech odstavcích úvodu, v němž shrnují vše, co má skutečná monografie mít. Každý ve svém příspěvku odkazuje na příspěvek jiný, v obou případech víceméně formálním a nahodilým způsobem. Takto měl být vyřešen nedostatek skutečné diskuze autorů a autorek a provázanosti jednotlivých částí „monografie“, ale paradoxně byl tento aspekt spíše zvýrazněn a podtržen. Jediným uchopitelným vodítkem řazení „kapitol“ je chronologie. Zhruba 80 procent publikace je zaměřeno na 20. století, středověké tématice se věnuje jeden jediný oddíl, novověk chybí zcela. Titul knihy je tak stejně matoucí jako její zařazení mezi monografické práce.

Očistili jsme tedy nános „arteficiálního“ mýtu z povrchu artefaktu a můžeme přistoupit k jednotlivým „kapitolám“ jako k příspěvkům ve sborníku. Samotní editoři v úvodu, těžko říci jestli z naivity nebo opravdu ve snaze uvést věci na pravou míru, totiž uvádějí, že se jedná o původní příspěvky z mezinárodní konference. Vezmu je tedy za slovo a budu pokračovat v hodnocení publikace jako konferenčního sborníku. Vyplatí se to. Když budeme číst jednotlivé „kapitoly“ jako příspěvky různého druhu, teoretického zakotvení a přístupu k pramenům, které se vyhýbají vyšším ambicím, než jaké může (v některých případech jistě značně rozšířený) příspěvek z konference přinést širší akademické diskuzi, může se náš úsudek výrazně zlepšit. Najednou se některé ze zařazených textů zdají běžný příspěvek z konference svou úrovní výrazně převyšovat. Přeskočím-li o pár řádků, sborník, který (ne)držím v rukou, je dokonce jedním z nejlepších počinů svého druhu a žánru, který u nás spatřil světlo světa. (Připusťme, že kvalitních sborníků z konferencí o antisemitismu je minimum a není tedy příliš s čím konkurovat). Nebudu se pouštět do rozboru všech zařazených textů. Pokusím se vyjmout některé nejzajímavější a nejproblematičtější pasáže, východiska či jen postřehy, které se mi jako historikovi sociálních dějin zdají pro další zkoumání (vizuality) antisemitismu klíčové.

Karel Vítek, „Názorné“ komunistické vyučování, Humoristické listy LXV, 1922, č. 40, s. 475. Foto: Jakub Hauser

Rituální vraždy a trh

Hned první příspěvek Jana Dientsbiera, věnovaný jednomu z motivů středověkého antijudaismu („židovská prasnice/Judensau“), patří k těm nejkvalitnějším částem celé publikace. Na jediném motivu, resp. jeho uplatnění v českém prostředí církevních i necírkevních institucí, ukazuje jeho možné metamorfózy vzhledem k denominacím, lokálním i sociálním prostředím, v nichž vizuální objekt vznikal, a i vzhledem ke stylu, jemuž bylo dílo poplatné. Snaží se, jako jediný ze zúčastněných autorů a autorek, o komparativní pohled vnímající lokální specifika střední Evropy. Sleduje – jakkoliv namátkově – i politický kontext, zejména konflikty lokálních elit a možné mocenské (ekonomické) souvislosti, v nichž vyobrazení židů jako nečistých, parazitických tvorů, vylučujících se samotnou svou podstatou z dobré křesťanské společnosti, získávají smysl i v dynamice sociálních dějin – potažmo jejich výzkumu.

K nejzajímavějšímu čtení, které kniha poskytuje, patří i příspěvek Daniela Vériho o roli vizuálního zpracování rituální vraždy v „utváření společenského povědomí“ v Uhersku. Véri je nejsilnější tam, kde ukazuje různý účel i distribuci artefaktů a žánrově pestré zpracování jednoho motivu působícího na různé sociální třídy společnosti. Dokládá, jak důležitou roli hraje chápání vazeb mezi vizuálními a nevizuálními (audiálními – písňovými) médii sdělení o tzv. rituální vraždě při genezi či potvrzování („pevné“) národní identity.

Rituální vražda hrála v Uhersku, v prostředí maďarského národního hnutí, zřejmě podobnou roli jako v tom českém. Poté, co se tématu ujali nacionalisté, stalo se její velmi bohaté využití prostředkem k vymezení vůči „vnitřnímu nepříteli“, který se skrýval nikoliv v židovské komunitě, ale v každém jednotlivci a celé národní společnosti zároveň. Nepřítel, rituální vraždu páchající žid, který se vyznačoval celou řadou nežádoucích vlastností, byl, nebo přinejmenším měl být, jasně (viditelně) identifikovatelný protipól loajálního a řádného člena národní společnosti. Jestliže vnější nepřátelé vymezovali – „emancipovali“ – národ od ostatních národů ve svém okolí, vnitřní nepřítel (žid) ohraničoval „vnitřek“ a pomáhal osvojit hodnoty, které nacionalisté v pokročilé fázi „budování národa“ považovali za nejpodstatnější. Žid, pomocí starého příběhu o roli krve křesťanské panny v tajných („talmudistických“) rituálech, páchal v imaginaci nacionalistů zločin především tím, že odmítal loajalitu s národem, uprostřed něhož žil. Na vizuálních motivech z období antisemitských kampaní lze celkem jednoduše odhalit, kdo byl, vedle samotných židů, hlavním terčem. Šlo o ne-národní (nesolidární) či bez-národní buržoazii a zejména „požidovštělé“ vůdce socialistického hnutí, které se v 80. a 90. letech mobilizovalo v celém Rakousku-Uhersku. Ti totiž stáli v cestě homogennímu, politicky sjednocenému národu vedenému svými uvědomělými vůdci, kteří se jej snažili začlenit do systému „rasistického univerza“ (Étienne Balibar), který národu zajišťoval místo po boku dalších civilizovaných (rasově nadřazených) národů světa.

Domnělá lidovost antisemitismu, o níž se nacionalisté opírali, byla obvykle – jak Véri dokládá – součástí strategie „města“, centra národního hnutí, intelektuálů a politiků, kteří se právě o národ jako lid snažili opřít a legitimizovat své vůdčí politické aspirace. Véri si na okraj všímá ještě jednoho zajímavého fenoménu, který nazývá marketingem rituální vraždy. V šíření výtvarných děl s antisemitskými konturami mezi uherskou, potažmo evropskou buržoazií hrál důležitou roli trh s uměním a jeho instituce a taktiky. V exkluzivních prostorách nákupních galerií si po atraktivitě lačnící publikum (skandálnost pornografického vyobrazení vraždy křesťanské panny) – „politicky a kulturně aktivní městská buržoazie“ přišla na své, aniž by nutně zastávala antisemitské názory. V šíření antisemitských názorů pomáhal trh, resp. „zpeněžení“ přitažlivé, často obscénní vizualizace antisemitismu i v dalších sociálních milieu. Rozvíjející se bulvární tisk představuje samostatné téma, kterého si všímají i další autoři a autorky sborníku, aniž by ovšem věnovali pozornost tomu, jak se prostupující komercionalizace vizuálního umění a rozšíření norem výkonu a zisku staly samostatnými hybateli ve vývoji antisemitismu.

Pohlednice z Mariánských Lázní, kolem roku 1900. Soukromá sbírka Richarda Švandrlíka, Norimberk. Foto: Richard Švandrlík

Dějiny obrazů bez sociálního kontextu

To, co najdeme u Dientsbiera, solidní analýzu vizuálního materiálu a komparativní perspektivu, a u Vériho, hlubokou znalost širší umělecké produkce a sociologicky vnímavou analýzu publika antisemitských sdělení, postrádám u řady dalších příspěvků, které často sklouzávají k ryze pozitivistickému „převyprávění“ vizuálních pramenů jednoho jediného typu, nejčastěji karikatur, a k analýze, která sklouzává po povrchu vizuálního objektu a jeho „smyslu“. Samotná oblast karikatury je sice tradičně nejvděčnější pro řadu dřívějších i současných badatelů a badatelek, svou přitažlivostí a „jednoznačností“ svádí k příliš jednoduchým, banálním intepretacím. Naprostou většinu pramenů, které jsou v Obrazech nenávisti reprodukovány, jsou právě karikatury. Poměřovat karikaturami „falešně“ zobrazovanou realitu se „skutečnou“ historickou realitou (jako v případě příspěvku Evy Janáčové) můžeme, ale výsledek bude vždy stejný. Karikatura zvětšuje, zmenšuje, zvýrazňuje, mění tvary a využívá stereotypy, aby svůj objekt vystavila posměchu, kritice nebo jen přívětivé ironii. To ale přesně tvrdí žánr karikatury sám o sobě. To poslední, o co karikatuře jde, je zobrazovat realitu v celé možné šíři (zde konkrétně tedy to, že do lázní přijíždějí i jiní než pupkatí, upjatí, nosatí židé z lepší společnosti nebo špinaví, nekulturní židé z Haliče).

Větší kritika média sdělení chybí i v některých dalších příspěvcích. Co chybí ještě více, je analýza publika sdělení. Kdo, jaká část společnosti byla adresátem karikatur, jak a proč se používání stereotypů podle účelu a situace měnilo, v jakých sociálních prostředích byly určité stereotypy funkční a jak (a jestli) pomáhaly mobilizovat k násilí či ovlivňovat vývoj sociálních hnutích. Přestože se autoři a autorky často pohybují v období s obrovskou sociální dynamikou, vřením a konflikty uvnitř třídně rozdělené společnosti, zmiňují tento kontext spíše ojediněle a nahodile. Tím spíše bych vyzvedl ty příspěvky, které se o vnímavost v tomto směru alespoň pokoušejí. Julia Seckhlehner srovnala „plebejský“ časopis Der Kikeriki s „měšťáckým“ časopisem Die Muskete, který podle autorky nabízel klidný, spíše apolitický, heteronormativní, sexistický a do patriarchální kultury zapadající obsah. Jeho karikatury nenapadaly obvykle židy tak bezprostředně a agresivně jako Der Kikeriki. Die Muskete plnil odlišnou, jakkoliv implicitní „roli“ vytěsnění problému sílícího antisemitismu. Svou apolitičností se vzhledem k okolní realitě přidal do řady viníků, tvrdí Secklehner. Možná bychom měli zvažovat, zda (morální) kategorie „viníci“ není natolik široká, že někdy více zamlžuje než osvěcuje, ale tato diskuze přesahuje diskuzi o metodologii a interpretaci do roviny etiky. Důležitý je samotný důraz na zkoumání různých podob vizualizace určitého sdělení (antisemitismu) v médiích, které se zaměřovaly na rozličné čtenáře a jejich vnímání reality, ale svým způsobem utvářely celkový sociální a kulturní kontext.

Co je a co není antisemitské

Velké historické narativy v publikaci někdy zcela válcují „sociologii obrazu“. Klasické příběhy jsou pak pomocí obrazů pouze ilustrovány, aniž by příběh rozvinul chápání obrazu a naopak (nejpatrnější je tento aspekt u příspěvku Blanky Soukupové, ale i Jakuba Hausera, Evy Janáčové, Zbyňka Taranta ad.) Ani vršící se silná morální hodnocení nepomohla k uchopení specifik antisemitských výtvorů, spíše naopak (například Petr Karlíček). Místo koncepčního vymezení pojmů se v příspěvcích objevují termíny jako „latentní“ či „lidový“ antisemitismus (Eva Janáčová, Petr Karlíček). Vedle zjevně rasistických děl, ať už samotným vyobrazením nebo jejich využitím v určité praxi a sociálním prostředí, se objevují karikatury, jejichž představovaný rasismus je přinejmenším diskutabilní. Vedle vizuálních motivů, které jednoznačně konotují židovskou méněcennost, parazitičnost aj., se objevují motivy kritiky politického a vojenského útlaku, kterého se dopouštěli sionisté na Palestincích. V konkrétních situacích a kontextech může antisionismus představovat materiál pro antisemitismus, máme pro to doklady i v českých dějinách. Vzhledem k analytické přesnosti, ale i kvůli stále živé a nyní znovu vyostřené diskuzi o politickém a trestně právním vymezení antisemitismu a překračování politiky do svobodného zkoumání, je nutná zvýšená citlivost a zvláště vyostřené analytické nástroje, které pomohou rozdělit to, co je a není antisemitské. Věda by měla nabídnout reflexi politického diskurzu a zároveň si od něj držet odstup. Velmi nepřesné, příliš obecné a analyticky neudržitelné definice, vzniklé jako výsledek čistě politického tlaku, jakým je i definice IHRA (International Holocaust Remembrance Alliance), se vědu pokouší opanovat a zdá se, že se jim to částečně daří (nebo jsou nejméně blízké intuici některých autorů a autorek, které se momentálně k antisemitismus, nejen v této publikaci, vyjadřují).

Ani jednomu z autorů, kteří se zabývali vizualitou antisionismus a levicového antisemitismu (Zbyněk Tarant, Blanka Soukupová), se však kritický odstup a kritiku pramenů představit nepovedlo a místo toho vytvořili pel mel výběr, který často postrádá zdůvodnění a alespoň základní koncepci. Zbyněk Tarant tak vedle sebe v jednom textu analyzuje výtvarné počiny neonacistického Národně vzdělávacího institutu a činnost hnutí BDS (Boycott, Divestment and Sanctions), kteří se dle Taranta obávají být otevřeně antisemitští, či dalších propalestinských aktivistů, k jejichž zařazení na seznam „podezřelých“ a tedy analyzovaných subjektů (šíření antisemitismu) stačilo, aby se na jejich webu příležitostně ukazovaly kresby „antisionistického karikaturisty“ Carlose Latuffa. Tarantovy intuitivní teze pronikají na povrch i při hodnocení „populárního diskurzu“, kdy vychází zřejmě pouze z autopsie a závěry tak nelze standardní cestou ověřit.

Co v karikaturách chybí

Z metodologického či koncepčně-teoretického hlediska jsou nejzajímavější dva texty. První nabízí „nový úhel pohledu“ na vizualitu antisemitismu doslova i v přeneseném slova smyslu. Michal Frankl vybízí ke zkoumání „pozadí“ obrazů (mj. karikatur). Za „nosatými“ židy vidí prostory, které židé (ne)obývají, chce mapovat jejich strukturu a trajektorie, které vedly od zobrazování k reálnému vylučování židů z určitých, symbolicky či sociálně specifikovaných míst. Všímá si nejen zobrazovaných prostorů karikatur, ale i těch, které při zobrazení obvykle chybí (soukromí). Zhodnocení metodologických možností takto pojatého výzkumu je v závěru trochu zbrklé, přímočaré a nekonkrétní, což ale může vycházet z toho, že text zatím jen představuje východiska bádání v započatém projektu, na jehož výsledky se snad můžeme brzy těšit.

Druhý text, a poslední v knize, je svými teoretickými nároky na čtenáře knihy ojedinělý. Vyplatí se jej přečíst dvakrát. Iwona Kurz vysvětluje „druhý život“ obrazů v nových kontextech, především pak obrazy holocaustu ve veřejné, zvláště polské diskuzi o „uprchlické krizi“. Obrazy pojímá jako (do značné míry autonomní) médium nesoucí afektivně působící „kontury percepce“. Takové obrazy odkazují na skutečné události, aniž by o nich přinášely jakoukoliv informaci. Jejich základním úkolem je rozpoznání „základních emocí pramenících ze současné situace“. Obraz založený na paměti (opakování) „uskutečňuje“ budoucnost na základě stereotypně (obrazně) chápané minulosti. Nevytváří nové postoje, upevňuje ty vžité, aby nás ujistil v našem pocitu nejistoty z budoucnosti.

Iwona Kurz vychází z teze Susan Sontag, že naše paměť není poskládaná z jednotlivých faktů, ale fotografií. Tím se paměť pro autorku stává vizuálním objektem, který je nutné zkoumat adekvátními prostředky. Kurz spřádá svůj výklad z odkazů na historické události, „jejich“ sdílenou paměť, využívání či zneužívání paměti/obrazu holocaustu v polském veřejném diskurzu, ale i na právní regulace výkladu historických událostí, které přijal polský parlament. Mezi jednotlivými částmi příspěvku v některých případech chybí jasná návaznost. Téma, které Kurz vnáší do roztříštěného zkoumání paměti holocaustu, tedy objekt fotografie jako autonomní médium (kolektivní) paměti a jeho schopnost strukturovat naše emotivní reakce na současné zkušenosti (zažívané jako aktualizace obrazů uložených v naší paměti), je ovšem zajímavé. Může se stát výzkumným polem, na němž se potká hned několik vědních oborů. mj. sociální historie, dějiny a sociologie umění, teorie médií, sémiologie a další, a vyzkouší si, co si mohou vzájemně nabídnout.

Kniha Obrazy nenávisti sice není kolektivní monografií, ale přináší celou řadu postřehů a podnětů v jednotlivých kapitolách. Více intuitivní přístup k chápání antisemitismu se obvykle odráží ve schopnosti některých z nich nabídnout skutečně komparativní výsledky pro současné zkoumání českých či středoevropských dějin antisemitismu, jeho vizuálních a dalších forem. Absentující definice zkoumaného předmětu a základních analytických pojmů má ale v některých případech za důsledek samoúčelné kupení („ilustraci“ i textu). Vzhledem k erudovanosti naprosté většiny autorů a autorek a částečně i schopnosti nabídnout nové pohledy na starou problematiku by snad bylo možné dojít se skutečnou kolektivní monografií mnohem dále. Pakliže by práce začala u jednoho stolu, se základními východisky a cíli výzkumu, na základě diskuze o metodologických prostředcích jednotlivých badatelů a badatelek, mohlo by jít o počin, který u nás zatím nemá konkurenci.

Jakub Hauser (ed.), Eva Janáčová (ed.), Obrazy nenávisti: Vizuální projevy antisemitismus ve střední Evropě. Praha: Artefactum, 2020, 271 stran.

Foto: ÚDU AV ČR, Petr Zinke