TZ: Vladimíra Večeřová v Galerii 35m2

Vladimíra Večeřová / Once a living animal gave up his life his robe his skin / kurátorka: Tea Záchová / Galerie 35m2 / Praha / 16. 7. - 14. 8. 2021

Když zapomínáme, kým jsme, ztrácíme vědomí toho, co se kolem nás děje. Když ztrácíme sebe, ztrácíme své přirozené okolí. Jak si znovu rozpomenout na základní pocit ve světě, kde je až příliš mnoho tužeb, potřeb a možností?

Výstava Vladimíry Večeřové není jen obyčejnou přehlídkou artefaktů. Je naší rozpravou nad světem, který byl, nad světem, který je, a nad světem, který v současnosti vytváříme. Exhibice není pouze vizuálním jazykem, zabíhá mnohem dál do vrstev, které v tuto chvíli ani nedokážeme reflektovat. Je výsledkem souznění, vztahu ne-hierarchického uspořádání, kde není určena pozice zviditelňování, ale společného úsilí o jednotný celek, který vytváří radost z procesu, pokoru a symbiotické vztahy, a dokáže tedy energií ovlivnit nevědomě i druhé.

Autorka vypráví příběh, ve kterém se navrací k původnímu řemeslu – ke koželužství, vyšívání, práci s hlínou. K procesům a řemeslným pracím, které postupně mizí z našich tradic. Např. koželužství, protože si většina myslí, že jde o nelidské zacházení s němými tvářemi, avšak jde o odpadní materiál a naprosté využití objektu do konce.

Vladimíra se vrací k silnému rituálu – stáhnutí z kůže, její opracování, vysoušení a napínání. Představuje nám v podobě artefaktu bubnu podstatu symbiózy, kterou zde patřičně stále více narušujeme a nenahrazujeme ji ničím dalším. Vytvoření bubnu přináší i haptický a muzikální účinek, který můžeme brát jako očistnou bránu do dalších nevědomých světů. Světů, které vnímáme intuitivně, mimo rozumové schopnosti.

Obecně autorčina práce s rostlinným a živočišným materiálem, citlivé zacházení a „vypůjčení“ si suroviny z přírody a následné zpětné začlenění je nejen symbolickým mostem k návratu matce přírodě, ale také v jisté formě poděkováním a vyjádřením respektu k ní. Nic zde není zcela zdarma, vše se objeví zpětně, jako motýlí efekt. Všichni si můžeme rozpomenout na přírodopis, kdy jsme se učili, že koruna stromu má dvojnásobnou velikost koruny kořenů – vše je totiž v jisté energii propojeno a spojeno. Autorka si je vědoma silné symbiózy jednotlivých živlů, jako je voda, oheň, vzduch, půda.

Připusťme, že zavřeme oči, nadechneme se, a s tím se odplaví naše tělesné sevření, které dennodenně v běžném životě máme. Připusťme, že s výdechem se ocitneme někde v mezifázi světů, kde je všechno možné. Představy nás volají, hmat, čich se zesílí. Póry se otevřou a postupně vzniká síla kolektivního vědomí, které může přinést spojení s dalšími živými i neživými celky. Napojením na jednotlivce se rozpíná neviditelná pavučina.

Připusťme tedy, že Vladimíra je současná šamanka, která na sebe vzala formu zodpovědnosti, kdy výstava je rituálem, který se snaží opět naleznout balanc mezi jednotlivými prvky a snaží se je pro nás zvědomit, rozuzlit a objevit opět cestu porozumění mezi důvěrou a vírou v sebe a přírodním prostředím, ze kterého pocházíme, ačkoliv jsme jej odsoudili na náš okraj.