I am not your lesbo! K diskurzu o soukromí „snící rebelky“

O Toyen se ví, že o sobě mluvil/a v mužském rodě a nosil/a mužské šaty, přesto ale dějiny umění tento fakt ignorují a velmi často používají v textech o něm/ní ženský rod. Také aktuální výstava Toyen: Snící rebelka ve Valdštejnské jízdárně, která souborně představuje celoživotní dílo Toyen, tento aspekt jeho/jejího života nijak zvlášť neproblematizuje. Ladislav Zikmund-Lender se proto ve svém komentáři zamýšlí nad tím, jak umělec/umělkyně sebe chápal/a, jak se to promítalo do její/jeho tvorby, jakým způsobem určují heteronormativní představy často vystavení jejího/jeho díla, a připomíná i další současné motivy, které při interpretaci děl od Toyen dnešním historikům a historičkám umění unikají.

Toyen, Opuštěné doupě, 1937. Zdroj: Galerie výtvarného umění v Chebu

I am not your lesbo! K diskurzu o soukromí „snící rebelky“

Eva Skopalová v článku o Toyen v květnovém Art Antiques i Martin Vaněk v recenzi výstavy na Artalku suverénně referují o umělci/umělkyni Toyen v mužském rodě. Eva Skopalová své rozhodnutí obhajuje takto: „Mluvit o Toyen v mužském rodě je spekulací, která nepodporuje společenské konvence – není revizí minulosti, ale potřebou současnosti.“ Martin Vaněk to vysvětluje následovně: „Psát o Toyen v rodě opačném však může být autentičtější, proto jsem přistoupil již od počátku textu k rodu mužskému, ačkoliv si nemyslím, že jde o jediný správný přístup – spíše o pokus, jak ještě více naznačit nejednoznačnost a komplikovanost výkladu osobnosti a díla Toyen.“ Na druhou stranu v rozhovoru s hlavní českou kurátorkou mezinárodního výstavního projektu Snící rebelka historičkou umění Annou Pravdovou pro dubnový Harper’s Bazaar se dočteme, že „o jejím intimním životě nic moc nevíme“ a „to, že o sobě mluvila v mužském rodě, říká Jaroslav Seifert,[…] to je jediný zdroj. […] Ve Francii mi to nikdo nepotvrdil. […] Možná měla jen takové období a pak přestala.“[1] Diskuse o transrodové povaze Toyen nicméně začala už před dvěma lety blogovým příspěvkem Petra Tomka Přestaňme lhát o Toyen, který sdílely na sociálních sítích organizace a platformy bojující za práva transgender osob. Tomek ve svém textu píše: „Toyen nebyla první dámou české avantgardy prostě proto, že by ostatní za tohle označení nenáviděl. Ano, Toyen byl transgender, narodil se jako Marie Čermínová, ale vnímal se jako muž a vždycky o sobě mluvil v mužském rodě.“ Tomek nepoužívá jiný zdroj než zmiňovaný Seifertův citát. Jak to tedy s Toyen je, jak můžeme poučeně, ale současně chápajícím a respektujícím způsobem referovat o jeho/její genderové identitě, jakým způsobem tuto diskusi historizovat a jaké otázky si v této souvislosti klást ve vztahu k jejím/jeho dílům? A jakým způsobem tyto kromobyčejně komplexní otázky řešit ve výstavním prostoru tak, aby menšinové identity nebyly instrumentalizovány a orientalizovány?

*

Český jazyk vůči respektujícímu referování o transgender a nebinárních osobách není zrovna přátelský, v čemž spočívá velká část problému. Kvůli historické povaze života Toyen, jehož autenticita, daná vůlí svého nositele/své nositelky, je nám vzdálená, by nám nejlépe posloužila anglická zájmena they/them/their ve smyslu třetí osoby singuláru tak, jako se referuje o osobách, když nevíme, jaké je jejich přání a preference zájmen. To v českém jazyce nejde, nechceme-li se vracet k archaickému onikání. Respekt vůči nejednoznačnosti, respektive tomu, že se patrně už nikdy nedozvíme vůli Toyen, vyjádřím sice binárními, ale rovnocennými zájmeny, respektive koncovkami pro mužský i ženský rod. V průběhu textu současně proměňuji jejich pořadí tak, aby zůstaly na stejné úrovni.

*

Chci předeslat, že jak uvádí filozofka Judith Butler ve své průlomové studii Gender Trouble z roku 1990, genderové identita neexistuje, pokud není performována každodenním, kulturně podmíněným jednáním.[2] Přestože máme vizuální i písemná svědectví o tom, jak Toyen vypadal/a, jak se oblékal/a či jak o sobě referoval/a, komplexní performanci identity Toyen už nikdy nezrekonstruujeme. Mluvíme-li o identitě, myslíme navíc několik aspektů: na spektru muž–žena, heterosexuality–homosexuality, cisnormativity–transgenderu. Tomuto rámování, které nám poskytuje současné poznání, neodpovídala ani dobová diskuse, ani dobová představivost. Ostatně i Martina Pachmanová ve svých objevných studiích připouští, že pokud se ve své době mluvilo o umělkyních, diskuse se netočila kolem genderu jako spíš kolem sexuality.[3] Rozsah toho, co Toyen mohl/a vědět o homosexualitě, resp. neheteronormativních sociálních modelech, rekonstruuje v několika studiích Karla Huebner, jejíž přepracovaná dizertace o Toyen a dobovém pojetí sexuality a její liberalizace vyšla v únoru pod názvem Magnetic Woman: Toyen and the Surrealist Erotic.[4] Huebner připomíná, že se Toyen nacházel/a v relativně liberální Praze, kde LGBT+ aktivistickou a kulturní sféru propojoval Jiří Karásek ze Lvovic a okruh Moderní revue. Ony neheteronormativní modely soužití i sexuality dvou žen pak našla při pobytu v Paříži v osobnostech jako Claude Cahun s Marcel Moore či Gertrude Stein s Alice B. Toklas žijících v té době na Montparnassu, respektive Montmartru.

Zásadním tématem tvorby Toyen je erotická imaginace, která se prolíná celou tvorbou až do pozdních, pařížských dekád, jak si všímá Milena Bartlová ve své studii Ten-Ta-Toyen: Obrazy toho, o čem se mlčí, publikované v knize Homosexualita v dějinách české kultury před deseti lety. Bartlová navrhuje pro Toyen koncept ženské maskulinity, s níž přišel literární teoretik Jack Halberstam v roce 1998 v knize Female Masculinity. Halberstam analyzuje společenskou a kulturní konstrukci silných, nezávislých žen, které jsou v různých situacích vždy aktivní, vůdčí a přijímají modely jednání a vlastnosti dříve chápané jako mužské. Současně ale Halberstam identifikuje zásadní problém: ženská maskulinita se stává netolerovatelná, pokud je propojená s vyzrazením nenormativní sexuality. Vztah k ženskému tělu, které je pro maskulinní ženu – lesbu „tělem najednou žádoucím i zákeřně zlým; vlastním i cizím“, ztotožňuje Bartlová v případě výtvarné tvorby právě s dílem Claude Cahun z dvacátých let.[5] Halberstam v Ženské maskulinitě podrobněji rozebírá život a genderovou performativitu básníka/básnířky Radclyffe Hall, jejíž/jehož identifikaci na rozdíl od Toyen máme zaznamenanou: myslel/a o sobě jako o „kongenitálním invertitovi“, což byl termín sexuologa Havelocka Ellise. Podle Ellise ženy „invertitky“ vykazují svou maskulinitu „skrz rázné, energické pohyby, postavení ramen, přímý slovní projev, klesání hlasu, mužnou přímost, atletickým nadáním a někdy také neschopností vyšívání a dalších ručních prací“.[6]

Výstava Toyen: Snící rebelka, kurátorky: Anna Pravdová, Annie Le Brun a Annabelle Görgen, Národní galerie Praha – Valdštejnská jízdárna, 9. 4. – 15. 8. 2021. Foto: David Stecker, NGP

Erotická imaginace Toyen je nejkondenzovanější v jeho/jejích explicitně erotických kresbách, které ale paradoxně svádějí k dezinterpretacím sexuální touhy samotného/é Toyen. I ve výstavě Toyen: Snící rebelka jsou prezentovány dohromady kresby a grafiky Toyen, které ukazují skupinové orgie, touhu heterosexuální, bisexuální i homosexuální jako jeden monolit. Je ale podstatné mezi nimi rozlišovat podle jejich určení a kontextu: tak například kresby Toyen, podepsané „T“ či „Toyen“, publikované ve třech číslech Erotické revue, reprezentují spíše neheterosexuální touhu, která je často spojena s tím, co Milena Bartlová nazývá evropskou buržoazní kolonialistickou projekcí animální sexuality do mimoevropských kultur. Toyen ve Štyrským editované Erotické revui publikoval/a výjevy lesbického sexu, lesbického sexu s rekvizitami evokujícími turecký harém či další výjevy sexuálních aktivit domorodých černošek ve vztahu k fragmentovaným penisům ve fantasticky nadměrném měřítku. V druhém čísle na straně 37 se objevila kresba Bez názvu z roku 1932 (jako jediná podepsaná celým jménem „Toyen“), často označovaná jako Hermafrodit, kde je postava sestavená z mužských i ženských fragmentů antikizujících skulptur a dotýkající se vulvy. V dalších výjevech se nahé dívky aktivně zmocňují opět fragmentárních penisů, jedna s nimi třeba hraje šachy, a kastrační komplex, který ostatní kresby Toyen naznačují, explicitně ukazuje poslední ilustrace Toyen k Legendám a pověstem z Melanesie Bronislava Malinowského. Kromě toho ale Toyen publikoval/a v Erotické revue heterosexuální výjevy pod označením „XX“ (tedy odosobněný a anonymizovaný monogram), které mají i odlišný, trochu naivistický styl kresby blízký ranému obrazu Polštář z roku 1922 a skicáku Toyen z roku 1925. Oproti ostatním ilustracím v Erotické revui zobrazujícím spíše stereotypní představu aktivního a penetrujícího muže a pasivní a přijímající ženy, jejichž autory byli cis heterosexuální muži, publikované kresby Toyen performují různé variety nenormativní touhy (byť ona kolonialistická projekce je z dnešního pohledu problematická). Oproti těmto výjevům pak stojí cyklus Jednadvacet z roku 1938, který sloužil jako svatební dar pro bratra Bohuslava Brouka a který byl stejně jako kresby podepsané „XX“ ryze heteronormativní.

Fakt, že Toyen chtěl/a distancovat svou tvůrčí identitu od obrazů exkluzivní heterosexuality, je vypovídající okolností. Karla Huebner ve svých studiích přesvědčivě rekonstruuje možné znalosti Toyen dobového diskurzu homosexuality a transvestitismu i právního rámce v Evropě. Na začátku třicátých let okruh Jiřího Karáska ze Lvovic vydával časopis Hlas sexuální menšiny, resp. Nový Hlas, v samotné Erotické revue se objevil pozoruhodný článek o velmi liberálních a emancipačních postojích vůči homosexualitě Otakara Březiny, kde se zasazoval za normalizaci a dekriminalizaci homosexuality, a v roce 1937 vyšla česky Ellisova kniha Pohlavní psychologie, která rovněž poskytovala modely rámování neheterosexuální a neheteronormativní zkušenosti. Na straně druhé působily v okruhu Toyen poněkud bizarní teorie a psychoanalytické deriváty Bohuslava Brouka, který do svých teorií homosexuality projektoval svou heterosexualitu, esencialismus genderových rolí a vlastností a často i vlastní misogynii. Tvrdil třeba, že ženy jsou anatomicky disponovány k ženskému charakteru a „vzhled, jakož i každé užití ženského pohlaví znemožní jim pokus státi se psychicky mužem“. Brouk se současně rozchází s Weiningerovým přesvědčením o bisexualitě jako základním nastavení každého člověka. „Muž – penis – povznesl ženy na lidskou úroveň.“ Ač byly Broukovy svérázné výklady z dnešního pohledu homofobní a misogynní, tvrdil, že „zákon trestající homosexualitu je zcela zbytečný, ba spíše dokonce neprospěšný“.[7]

Feministický a queer diskurz je od Toyen neoddělitelný. Veškerá debata o jeho/jejím významu a kontextualizaci v dějinách českého moderního umění se ovšem často točí kolem vztahování Toyen k cis heterosexuálním mužům, resp. její/jeho význam byl validován uznáním jiných mužů a popisy osobních i tvůrčích partnerství s nimi. Ve vztahu ke Štyrskému Vítězslav Nezval rozvinul pozoruhodnou interpretaci, založenou na dobovém diskurzu o genderových rolích v pojetí vídeňského sexuologa Otto Weiningera: „Štyrský byl její duší a jejím ženským prvkem, neboť Toyen, která se šatila po jistý čas jako kluk, odmítala, když mluvila o sobě, používat ženskou koncovku, aby tak manifestovala svou lidskou i uměleckou rovnoprávnost.“[8] Jak totiž připomíná Milena Bartlová, Weininger přišel na začátku století s převratnou koncepcí pojetí genderu jako škály, kdy v každém člověku byl různý poměr maskulinity a femininity a záleželo na konstelaci těchto poměrů pro utvoření vyváženého partnerského svazku. Validování Toyen cis muži v českém umění dokládá i přítomná výstava: obraz Toyen Magnetová žena je ve Valdštejnské jízdárně doplněn Štyrského obrazem Člověk – sépie. Tato kombinace, poskytující jednoznačnou interpretaci a souvztažnost, se objevila už na výstavě Toyen v roce 2000 v Galerii hlavního města Prahy, zatímco na Štyrského monografické výstavě tamtéž v roce 2006 doplněk od Toyen potřeba nebyl.

Výstava Toyen: Snící rebelka, kurátorky: Anna Pravdová, Annie Le Brun a Annabelle Görgen, Národní galerie Praha – Valdštejnská jízdárna, 9. 4. – 15. 8. 2021. Foto: David Stecker, NGP

Stejnou měrou je třeba přehodnotit to, jak se mluví a píše o povaze citové orientace a genderové identifikace Toyen: Toyen není třeba a vzhledem k záměrné ambivalenci ani není možné „usvědčovat“ z homosexuality nebo transgender identity. To by ani nemělo být smyslem kritického přístupu v historii umění. Podstatná je identifikace a přesvědčivý výklad subverzivních momentů v jeho/jejím díle. Když ale budeme okolo identity Toyen mlžit nebo vynášet vágní heteronormativní soudy (jak to učinil třeba Karel Srp v roce 2000: „zajímal se o lesbickou lásku“, aby pak následující tři strany pojednal o zobrazování penisu v kresbách Toyen[9]) nebo přesvědčovat o cisnormativní povaze jeho/jejího sebepojetí (typu Nic o jeho/jejím soukromí nevíme, takže byl/a určitě cis žena), je to kontraproduktivní. Protože výstava interpretuje obrazy a jejich konstelace, můžeme takové heteronormativní sdělení číst i v lepším případě podvědomém, v horším případě vědomém smíchání erotických kreseb tak, že tím stavíme na stejnou úroveň obrazy vlastní touhy Toyen s obrazy takové touhy, která se od něj/ní očekávala jejím/jeho okolím.

V jakém smyslu je tedy dílo Toyen subverzivní a jak tyto otázky vtělit do (některé z budoucích) výstav? Nemá smysl se snažit doložit, jak to Toyen měl/měla. Právě otevřenost vůči nejednoznačnosti jejího/jeho soukromí, touhy a sebeidentifikace je to, v čem může být dílo Toyen přístupné všem. Má smysl se naopak ptát, v čem a proč je dílo Toyen tolik zásadní a identifikovatelné ze strany transgender osob, lesbických žen a v určitém ohledu i dalších sexuálních menšin. S ohledem na probíhající vlnu hnutí MeToo, respektive Time’s Up!, se navíc sluší mluvit ještě o jednom silném tématu, které Karel Srp v jednadvacet let staré monografii vyloženě bagatelizuje: trauma sexuálního násilí, které se objevuje jak v raném díle Toyen, tak v pozdním období. Jakkoli Toyen předváděl/a obrazy potěšení ze sexuální bolesti, můžeme najít i obrazy hrozby manipulace, strachu, traumatu a domácího (sexuálního) násilí, když reprodukci vyděšeného pohledu Berniniho Dafné, pronásledované hrozbou sexuálního násilí, zavřel/a za okna domácnosti. Téma konsenzu v sexuálních vztazích může být dalším z témat, které k nám z obrazů Toyen naléhavě dnes promlouvají. A ze strany historiků a historiček umění existuje stále velký potenciál v hledání nových interpretací zakódování nenormativní životní zkušenosti do díla Toyen, stejně jako nacházení nových sítí queer sociability, v níž se Toyen v různých životních situacích a fázích ocitl/a, jak to činí v současnosti Rado Ištok.[10] V budoucí diskusi o Toyen je ale ještě jedno nebezpečí: instrumentalizace a exploatace nenormativních identit Toyen pro senzaci a výdělek. Toyen byl/byla lesba, maskulinní žena, transgender minimálně v širším smyslu ztělesnění a performativity nebinárních rodů, ale nemůžeme z ní/něj učinit prázdný duhový šat, použijeme-li vizuální metaforu z jejích/jeho obrazů. Toyen byl/byla mnohem víc než to, přístup k její/jeho osobnosti by měl být vždycky intersekcionální. Pokud bychom parafrázovali výrok černošského queer spisovatele a aktivisty Jamese Baldwina a vložili ho do úst Toyen, bude znít asi takhle: „Nejsem vaše lesba. Jsem člověk. Ale pokud si myslíte, že jsem lesba, znamená to, že ji potřebujete.“


[1] Veronika Scattergood, Toyen, Harper’s Bazaar, 4/2021, s. 66 a 68.

[2] Srov. Judith Butler, Gender Trouble: Feminism and the Subversion of Identity. Londýn/New York: Routledge, 1990.

[3] Srov. Martina Pachmanová, Pohlaví a avantgarda. Diskurz sexuality ve středoevropském umění od konce 19. století do roku 1930, Ateliér, 20/1998, s. 2.

[4] Karla Huebner, Magnetic Woman: Toyen and the Surrealist Erotic, Pittsburgh: University of Pittsburgh Press 2021.

[5] Milena Bartlová, Ten-Ta-Toyen: Obrazy toho, o čem se mlčí, in: Martin C. Putna (ed.), Homosexualita v dějinách české kultury, Praha: Academia, 2011, s. 355.

[6] Christine Lafazanos, The Female Sexual Invert: a Threat to Sexologists’ World View, Footnotes, 1/2008, s. 71–77, cit. s. 72.

[7] Bohuslav Brouk, Psychoanalytická sexuologie, Praha: Alois Srdce, 1933, s. 107–115.

[8] Vítězslav Nezval, Z mého života, Praha: Československý spisovatel, 1978, s. 147.

[9] Karel Srp, Toyen, Praha: Galerie hlavního města Prahy, 2000, s. 90 a násl.

[10] Rado Ištok, Toyen in Stockholm: On Gothic Castles and Émigré and Queer Kinship, vyjde v Ladislav Zikmund-Lender, Obrazy jiné touhy / Images of Queer Desires, Brno, 2022, v redakci.

Ladislav Zikmund-Lender | Narozen 1985, historik umění, architektury a designu. Je autorem monografií řady památek a celků moderní architektury a urbanismu (budova muzea v Hradci Králové, Trmalova vila ve Strašnicích, židovské památky Hradce Králové, vilová čtvrť Ořechovka nebo tvorba architektů Rejchlových v Hradci Králové). Kromě toho se zabývá gender studies v dějinách umění.