Lorem ipsum dolor

Co se vejde do Toyen

29. 1. 2024Tomáš PospiszylKomentář

Podcasty posloucháme všichni, reflexe toho, co v nich zazní, je však zatím málo. Tomáš Pospiszyl se kriticky zamýšlí nad jedním z dílů literárního podcastu TL;DR z dílny deníku Alarm.

„Díky za podcasty!“ říkám si během cest hromadnou dopravou. Jedním z mých oblíbených je literární podcast Alarmu TL;DR Jana Bělíčka a Evy Klíčové. Je o knihách a také o názorech. jeho průvodce a průvodkyně jsou erudovaní, političtí, někdy vtipní. Jejich tipy na knihy beru vážně a ke své spokojenosti se jimi řídím. K podcastu by se asi nemělo přistupovat jako k tištěnému textu, je snadné se přeřeknout, něco opomenout. Nechci tedy nikoho zbytečně chytat za slovíčka. V následujícím textu to přesto trochu dělám. Jde mi však o obecnější rozměr toho, jak mluvíme a píšeme o umění.

Poslední loňský TL;DR byl věnován literární bilanci a komentářům k anketám o knihu roku. Pozornost Bělíčka a Klíčové si tak logicky vysloužila Kniha roku Lidových novin, tedy titul Toyen Andrey Sedláčkové. Kladného doporučení se knize rozhodně nedostalo. V rozhovoru pro Alarm se totiž její autorka projevila jako myšlenkově konzervativní. Bělíček a Klíčová konstatují, že autorka nemá ani ponětí o genderových teoriích. Vytýkají, že spisovatelka v textu potlačila zmínky o sexuálních praktikách a o levicové orientaci Toyen referuje pouze „normalizovaně“. Jako vhodnou alternativu ke knize Bělíček doporučil vlastní rozhovor s historičkou umění Barborou Bartůňkovou. Ten byl publikován v srpnu 2021 (!) též na Alarmu v reakci na tehdy probíhající výstavu v Národní galerii Praha a „je v něm to, co se do monografie [Sedláčkové] nevešlo“. Bělíček a Klíčová se v závěru shodli, že kniha Toyen nepřináší novou perspektivu a říká jen to, co si velká část čtenářů už dávno myslí.

Do kategorie „chytání za slovo“ nepochybně patří, že o Andree Sedláčkové Bělíček hovořil jako o Dagmar, a její knihu popisoval jako monografii, i když by bylo přesnější říct, že je jedná o životopis psaný pro širokou veřejnost. Jako větší problém novinářské profesionality vnímám skutečnost, která vyplynula z lednového pokračování TL;DR: Knihu Andrey Sedláčkové Eva Klíčová a možná ani Jan Bělíček totiž zatím nečetli. K odsudku jim stačil rozhovor s její autorkou.

Podobný přístup ve čtenáři automaticky vyvolává potřebu se spisovatelky zastat, ať už si o její knize myslí cokoliv. V těch několika minutách podcastu byla zdůrazněna pochopitelná potřeba aktualizovat pohled na Toyen, současně v nich uvažování o meziválečné avantgardě rámovala současná ideová agenda natolik, až mi to zavánělo ohýbáním historie. Představa surrealismu jako směru, kde se prozkoumávala sexualita v dnešní šíři, je spíše přáním než skutečností. Předválečný i poválečný surrealismus byl v porovnání se současností silně heteronormativní. Genderové experimenty v surrealismu sice existovaly, prostor však nalézaly zpravidla na jeho okrajích. Jakkoliv odvázaně mohou působit sexuální teorie takového Bohuslava Brouka, z dnešního pohledu se odehrávaly výhradně v cis heterosexuálním spektru. Představu Toyen coby současné queer ikony komplikuje například skutečnost, že prožila dvacet let po boku vyhraněně homofobního André Bretona.

Důvody k předpojatosti vůči knize Andrey Sedláčkové přitom chápu. Anketa Kniha roku Lidových novin oceňuje především mainstreamové tituly a samotné noviny oprávněně nemají dobrou pověst. Zavádějící názvy jako Snící rebelka (výstava v Národní galerii v roce 2021) nebo podtitul knihy Sedláčkové První dáma surrealismu vyvolávají u části veřejnosti nesouhlas, úsměv a logickou neochotu pustit se do čtení objemného svazku. Vynášet soudy nad něčím, co jsem nečetl, mi však přijde přes čáru, byť by se na hodnocení knihy nic nezměnilo. Sedláčkovou beletrizovaný život Toyen je napsán čtivě, i když sklouzává k melodramatickém podání. Není sporu o tom, že autorka pominula nedávné debaty o genderových aspektech života a díla Toyen, jež vrcholily právě v souvislosti s výstavou v Národní galerii. Připomenu zde shrnující komentář Ladislava Zikmunda Lendera I am not your lesbo! k diskurzu o soukromí „snící rebelky“ na Artalku, který všem čtenářům knižního životopisu Toyen doporučuji. Nezájem o podobné debaty je u Sedláčkové nepochopitelný.

Jako historika umění mě však na knize Andrey Sedláčkové zaujalo velké množství objevných životopisných informací, které autorka našla v archivech nebo získala od pamětníků. Přes nedostatek pramenů se vztahují i k politické orientaci Toyen. Sedláčková je povětšinou interpretuje tak, aby zapadaly do již existujícího obrazu: Vyrovnává se s „mýtem nejisté sexuální orientace“, pro niž v dokumentech nenalézá dostatečně pádné důkazy. Toyen proto vnímá jako malířku, která se svým transgenderovým image chtěla v první řadě zrovnoprávnit s muži. Referuje o snaze Toyen překračovat dané společenské role žen, už se ale nezamýšlí nad tím, v čem mohou být inspirativní pro dnešek.

Způsob, kterým Jan Bělíček vedl zmíněný rozhovor s Barborou Bartůňkovou, se naopak snaží Toyen vnímat perspektivou levicové orientace a současných debat o genderových otázkách. Ptá se – pro jistotu dvakrát –, v jakém rodě máme o Toyen mluvit či zda lze sexualitu Toyen považovat za fluidní. Historička umění Bartůňková se však drží zpátky, o Toyen stejně jako Sedláčková mluví v rodě ženském a upozorňuje, že dnes už nelze doložit, jak vnímala svou identitu. Ve shodě se Sedláčkovou ji také opatrně charakterizuje jako osobu vyhraňující se proti dobovým společenským normám: „Z dnešního pohledu by se to dalo chápat i tak, že se Toyen snažila o hlubší vyproštění z genderových kategorií a vyjadřovala koncepci fluidní genderové identity.“ Zdůrazňuje oprávněné místo Toyen v aktuálním feministickém a queer diskurzu, ale současně varuje, že při aplikování současných teorií na minulost je nutné dávat pozor na historický kontext. Podle Bartůňkové si do Toyen snadno projektujeme naše vlastní představy, což je myslím přesně to, co se stalo jak Sedláčkové, tak Bělíčkovi s Klíčovou.

A děje se nám to všem. Díla Toyen sice vznikla před sto lety, ale i tak neobyčejně silně mluví k dnešnímu diváctvu, podněcují jeho imaginaci, reagují na dnes prožívané problémy. Do díla Toyen se toho vejde opravdu mnoho. Jak ve zmiňovaném textu napsal Ladislav Zikmund Lender, současný přístup k otázkám identity se však odehrává mimo představivost první poloviny 20. století. Je tu tedy Toyen jako historická postava a Toyen jako symbol užívaný v realitě dnešního světa. Obojího je potřeba a obojí má svou funkci. I když nemusím souhlasit se způsobem, jakým Sedláčková Toyen interpretuje, po přečtení její knihy toho o ní vím víc než předtím. Přes své limity publikace přináší nové skutečnosti, které jsou a zůstanou důležité pro každý další pokus se s Toyen vypořádat. Jsem zvědav, jestli si Eva Klíčová knihu Andrey Sedláčkové skutečně přečte, jak napůl slíbila v posledním TL;DR, a zda k ní ještě bude chtít něco dodat.

 

Foto: Fotografie z výstavy Toyen: Snící rebelka, Národní galerie Praha 2021

Tomáš Pospiszyl | Narozen 1967, studoval dějiny umění na FF UK a kurátorská studia na Bard College v New Yorku. Jako kurátor, badatel a publicista se zabývá uměním 20. a 21. století. Publikoval několik knih, od antologií teoretických textů, přes monografie až po studie na pomezí dějin umění a vizuálních studií. Vyučuje na AVU v Praze.