Artalk.cz

Juříková v GHMP: změna kurzu se nekoná

V pátek zveřejnil Magistrát hl. m. Prahy na svých webových stránkách rozhodnutí o výsledcích výběrového řízení na vedení Galerie hlavního města Prahy. Do čela instituce byla opět zvolena Magdalena Juříková, která ve funkci působí již od roku 2012. Jak výběrové řízení probíhalo? Kdo se dále do konkurzu přihlásil? A především, jak můžeme dosavadní působení Juříkové v galerii zhodnotit?

Magdalena Juříková na zahájení bienále Ve věci umění letos v létě. Foto: Tereza Havlínková

Juříková v GHMP: změna kurzu se nekoná

Nedlouho po verdiktu ve věci výběrového řízení na vedení Národní galerie Praha (NGP) byly zveřejněny také výsledky konkurzu na pozici ředitele či ředitelky Galerie hlavního města Prahy (GHMP). V hlavním městě jsou to obě tyto největší výstavní instituce, jejichž sbírky, akviziční politika i výstavní plány mají výrazný vliv na vnímání a prezentaci výtvarného umění, přesto není na městskou galerii upřena tak velká pozornost, jako je tomu v případě Národní galerie. Zatímco konkurz v NGP byl pod bedlivým dozorem médií a jmenování Alicje Knast vyvolalo nemalé překvapení, protože její spolufinalisté Jiří Fajt a Marek Pokorný byli favorizováni díky svému etablovanému postavení na lokální scéně, v GHMP by vyhlášení málem prošlo bez povšimnutí. Nekonala se ani tisková konference, dokonce ani v médiích nebo v kulturním servisu ČTK se neobjevila jediná zpráva. Celé výběrové řízení jako by proběhlo v tichosti a za zavřenými dveřmi. A přitom se jedná o poměrně zásadní rozhodnutí, které z mnoha důvodů vyvolává přinejmenším rozpačité otázky.

Na období šesti let byla zvolena do funkce ředitelky GHMP Magdalena Juříková, a to na základě výběrového řízení, jež bylo vyhlášeno v červnu tohoto roku. Mezi dalšími kandidáty na pozici byli Marcela Straková, Martin Dostál, Marcel Fišer a Filip Suchomel, z nichž komise doporučila do třetího kola Marcela Fišera a Magdalenu Juříkovou. Hlasování bylo velmi těsné, Juříková získala pouhý jeden hlas navíc a její mandát proto není silný. Rozhodnutí komise potvrdila Rada hlavního města Prahy na svém zasedání týden před Vánoci, „nástup“ je plánován od 1. ledna. Proč jsou tyto detaily tak podstatné? Z hlasování komise totiž vyplynulo, že odborníci a odbornice z oboru se téměř jednomyslně shodli na druhém kandidátovi.

Do výběrové komise byli přizváni Helena Koenigsmarková, Vít Havránek, Tomáš Winter, Marcela Straková (kterou nakonec nahradil Jiří Suchánek) a Marie Rakušanová, za pražský magistrát Jan Wolf, Jiří Sulženko a Ondřej Chrást. Komisi předsedala radní za kulturu Hana Třeštíková. Z devíti členů komise hlasovalo pro Juříkovou pět, přičemž čtyři z nich zastupovali magistrát hl. m. Prahy, v komisi pak nebyl žádný zástupce ze samotné GHMP. Zatímco historici a historičky umění svým hlasováním převážně dali najevo, že by preferovali Marcela Fišera, reprezentanti města upřednostnili status quo.

Co tedy můžeme od Magdaleny Juříkové očekávat do příštího šestiletého mandátu? Jak snad až příliš často zmiňoval ve svém podcastu Na dotek Petr Vizina pro Aktuálně.cz, funkční období osmi let se obešlo bez významnější kauz a problémů, které by prosákly na veřejnost. Stejně tak dle slov Víta Havránka, jednoho ze členů komise, hrál v rámci výběrového řízení pro Juříkovou fakt, že během svého působení galerii finančně stabilizovala a nebude vstupovat do dalšího období s dluhy. To je jistě v souvislosti s krizí, která nás čeká, výrazným pozitivem. Na druhou stranu je dobré se podívat také na odborné působení Juříkové a na stav galerie jako takové.

Magdalena Juříková nastupovala do GHMP v roce 2013 a zřejmě nejradikálnějším gestem, které navenek učinila, bylo vyhození šéfkurátora Karla Srpa. Ten posléze zahořkl k uměleckohistorickému světu a je aktivní zejména na poli trhu s uměním. Srp vzápětí galerii zažaloval a soud mu nakonec přiřkl odškodné za neoprávněnost vyhazovu. Zpětně je snad pochopitelné, když si nové vedení zvolí své vlastní spolupracovníky. Galerie navíc v této době nebyla v dobrém stavu, protože se ocitla na rozcestí poté, co na svou funkci rezignoval předchozí ředitel Milan Bufka, který byl kritizován za špatné hospodaření instituce, a to mimo jiné v souvislosti s výstavou Slovanské epopeje, která se v roce 2012 stala hlavním symbolem nově vyhlášeného výběrového řízení. Spory kolem Slovanské epopeje se táhnou s GHMP i nadále. Juříková je řešila – po ukončení pronájmu Velké dvorany Veletržního paláce – vysláním rozměrných pláten na turné po Japonsku, kde se Mucha dočkal vřelého přijetí a výstava v Národním centru umění se stala jednou ze tří celosvětově nejnavštěvovanějších v daném roce. Další patálie kolem Slovanské epopeje by vydaly na samostatný článek, protože situace se neustále proměňuje. Na počátku prosince například soud seznal, že na cyklus nemá nárok město Praha, ale vnuk John Mucha.

GHMP měla v průběhu oněch posledních osmi let několik povedených výstav, snaží se kombinovat sólové přehlídky se skupinovými (i když stále převažují výstavy individuálních tvůrců a tvůrkyň), prezentuje progresivní mladé umění formou programu Start Up, má akviziční politiku, kterou pravidelně zveřejňuje, rozpohybovala různé způsoby podpory umění ve veřejném prostoru (výstavy v metru nebo umisťované sochy mají dobře nakročeno, oproti tomu výsledky open callů na muraly vypadají spíše jako nepovedené zakázky od developerských firem gentrifikujících město) a spolupracuje se subjekty, kteří galerijní prostory naplňují kvalitním programem (např. iniciativa tranzit.cz a Bienále Ve věci umění, Ústav dějin umění AV ČR a Sudek Project nebo Fotograf Festival). Co se týče ale samotné GHMP, její výstavní program je velmi slabý (například ve vztahu k současnému vizuálnímu umění zde úplně chybí tematické skupinové výstavy s mezinárodním přesahem) a postrádá vizi. Ze stejného důvodu je dlouhodobě kritizována také NGP, GHMP ale jako by zůstávala v jejím stínu. Přitom se jedná o instituci s kvalitní sbírkou, mnoha budovami (které, jak víme, situaci vždy více komplikují, než usnadňují) a umístěním v samém centru České republiky. GHMP má prostředky a potenciál, jaký má málokterá instituce na české umělecké scéně, má stabilní zázemí, podporu od města, co jí však výrazně chybí, je institucionální a regionální sebereflexe a koncepčně dobře zvládnuté výstavy.

Juříková si ve výše zmíněném rozhovoru s Petrem Vizinou stěžuje na to, že kurátoři a kurátorky GHMP nejsou dostatečně inovativní ve vymýšlení návrhů na výstavy. Její koncepce na vedení galerie ale také přílišnou inovativností neoplývá. Ostatně jak se vyjádřil pro Artalk člen komise Tomáš Winter, právě nevýrazná výstavní vize byla hlavní slabinou prezentace Magdaleny Juříkové v rámci výběrového řízení. Stejně tak její představa o výzkumu je spíše zbožným přáním, neboť aktuální situace ani minulé výstupy neodpovídají ambici aspirovat na titul „vědecko-výzkumného pracoviště“. Dobře se to například ukazuje na takových výstavách, jako byl Devětsil 1920–1931 (Anežka Bartlová o depolitizaci programu skupiny pro Alarm zde) nebo Sonda 1 – Příběh slovenského (post)konceptuálního umění (recenze Martiny Poliačkové na Artalk.cz zde), jejichž kurátorky a kurátoři si vytyčili velké cíle, které nebyli schopni naplnit. Hlavní linii výstavní produkce tvoří monografické přehlídky (často ještě žijících autorů a autorek), jež už z podstaty nemohou být nijak kritické a jejich výzkumný aspekt je také diskutabilní. Doplňují je zbytečné blockbustery, kterými byly výstavy Tima Burtona (2014), Davida Cronenberga (2016) nebo Santiaga Calatravy (2018).

Koncepce Juříkové pokulhává také v části věnované akvizicím, které jsou do velké míry navázané na výstavy současných autorů, jež se v GHMP konají. Sama Juříková ve zmíněném podcastu Na dotek tvrdí, že díky této strategii je galerie schopna nakupovat levněji. V obou případech – výstavního a v důsledku i akvizičního programu – však chybí jasná vize, která by odrážela aktuální dění v umění i ve společnosti. Na to ostatně poukázal i Marcel Fišer ve své koncepci, kterou má redakce Artalku k dispozici. V neposlední řadě zmiňuje Juříková také několik ekologických opatření (recyklace fundusu, nízkoemisní auta), která však jsou spíše bezbolestným základem. Aby taková opatření měla reálný dopad a dlouhodobé ekonomické zvýhodnění, bylo by třeba je plánovat koncepčně a komplexně, a to formou celkového ekologického auditu budov a zřízení takové zaměstnanecké pozice, jež by se na transformaci celé instituce zaměřila. Částečné úpravy nakládání s odpadem nebo výměna žárovek k opravdové změně nepovedou, jakkoliv chvályhodný tento záměr může být.

Co tedy můžeme čekat od staronové ředitelky GHMP v příštích letech? Netroufáme si předpovídat budoucnost, zbývá nám jen doufat, že směr, jímž se tato významná instituce bude dále ubírat, bude více odpovídat tomu, jak se role a podoba kritických uměleckých institucí promýšlí v zahraničí, ale v souvislosti s diskuzemi kolem výběrového řízení na ředitelku NGP i u nás. Přejeme si tedy otevřenější, kritičtější a inkluzivnější instituci, jež si je vědoma svých možností i výhod a která bude v době krize pro pražskou scénu podporou.


Pozn. red.: Na začátku roku 2021 zveřejnil Magistrát hl. m. Prahy na svém webu koncepce kandidátů a kandidátek a zápisy z jednání komise. Všechny dokumenty najdete k nahlédnutí zde.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *