Počujeme sa? Online Art School v zimnom kabáte

Po rozhovorech s galeristy a s organizátorkami velkých uměleckých přehlídek jsme se rozhodli podívat se také na to, jak se daří v karanténě uměleckému vzdělávání. Katarína Hládeková oslovila pro tuto příležitost pedagogy a pedagožky ze dvou intermediálních ateliérů: Janu Kapelovou a Ninu Vidovencovou z Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě a Pavla Sterce a Mariku Volfovou z Fakulty výtvarných umění VUT v Brně.

Společná online návštěva divadelního představení Slávy Daubnerové Masterpiece. Foto: archiv Ateliéru intermédií na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě

Počujeme sa? Online Art School v zimnom kabáte

Prvovlnová online výuka bola pre väčšinu umeleckých škôl prekvapením a trochu i nechceným dobrodružstvom. Priniesla chyby v komunikácii, neznalosť online nástrojov, v niektorých prípadoch obojstrannú rezignáciu (zo študentských i pedagogických rad). Všetci sme však dúfali, že ide o jednorazovú záležitosť, ktorá sa s koncom letného semestra premení na spomienku. Nepremenila. Naopak. Bez pozvania sa na neurčito udomácnila v ateliéroch, v teoretických predmetoch a často (nepochopiteľne) i v dielňach. Budovy škôl sú v prevádzke, väčšinou však bez študentstva. V tomto zvláštnom zimnom semestri som sama mala príležitosť učiť simultánne na dvoch z umeleckých škôl, v dvoch štátoch – v Brne na Fakulte výtvarných umení VUT a v Bratislave na Vysokej škole výtvarných umení.

Možno i z toho dôvodu som na tento rozhovor nikdy nemyslela ako na precízne mapovanie rozmanitosti všemožných pedagogických prístupov a ani na hľadanie problémov plynúcich z tejto rôznosti. Od začiatku som oveľa viac chcela iniciovať otvorenú diskusiu viazanú na známe lokálne prostredie. Zúčastneným som chcela umožniť zdieľanie spoločných dilem, potešení a možno i sprievodných frustrácií spojených so skúsenosťou s výukou v dvoch konkrétnych (intermediálne zameraných) ateliéroch na dvoch inštitúciách, z ktorých každá disponuje svojou nezamenitelnou identitou. O to viac v dobe, ktorá rozmazáva geografické rozdiely a bagatelizuje fyzické podmienky (napríklad aj pre výuku umenia).

Rolu umeleckej školy začíname zároveň dôraznejšie vnímať ako dôležitého aktéra nie len vo výuke umenia samotnej, ale i v umení a v jeho prevádzke. Popri zatvorených galériách, ktoré balansujú medzi dočasnou hybernáciou a nútenou platformizáciou, môžu preto aj umelecké školy viac ako kedykoľvek predtým zastávať úlohu (i sociálneho) stabilizátora. Nasledujúci rozhovor je vedený s osobami, ktoré sa podieľajú na výuke z pedagogických pozícií a zhodujú sa v tom, že môžu ponúknuť len jednostranný pohľad, ktorý vynecháva hlas študentiek a študentov a ktorý sa dá vnímať ako svojho druhu privilegovaný. Podobne aj gro umeleckej scény síce tvoria freelance umelkyne a umelci, no množstvo súčasných diskusií sa vedie s predstaviteľmi kultúrnych inštitúcií. Aby nezostalo pri tejto jednostrannosti, v ďalšom rozhovore se k téme i rozhovoru vyjadria študentky a študenti oboch menovaných ateliérov.

I.

Veľa sa hovorí o tom, že svet sa do stavu, v akom bol pred pandémiou, už nevráti. Keby ste mali zmieniť jednu vec, ktorá je pre túto situáciu symptomatická, čo by to bolo?

Pavel Sterec (PS): Řada věcí, které předtím zněly slabým hlasem, touto situací zesílí. Galerijní instituce byly v krizi už před pandemií, protože se měnily návyky diváků i uživatelů umění. Po jejím vypuknutí se jejich krize ještě prohloubila. Začaly se uplatňovat nové způsoby sdílení a užívání umění a následně se proměnil i jejich vzájemný vztah. O umění se mluví často jako o „hrozně novátorském“, ale paradoxně se v něm s velkou setrvačností udržují tradice, které už nedávají smysl politicky ani enviromentálně. Rozhodně se teď prověří hybridní způsoby fungování kamenných institucí. Jejich zástupci si musí uvědomit, že můžou generovat program, který není tolik závislý na fyzickém prostoru. To nutně neznamená virtualizaci, ale diskurzivitu, orientaci na uživatele (spíše než na diváky), škálovatelnost a šetrnost.

Marika Volfová (MV): Pro mnoho lidí už „normál“ není stavem, do kterého bychom se chtěli vracet. Zhoršující se podmínky se nejvíc projevují u lidí, kteří jsou v nestabilní ekonomické nebo sociální situaci, proto bude potřeba větší sebeorganizace, solidarity a kolektivní akce. Keyword, které v umění pořád rezonuje, je péče, a snad se rozšiřuje i do celospolečenské agendy. Musíme ale vést intenzivnější debatu o tom, co to ta péče vlastně znamená a komu je určena.

Letní projekt Ateliéru intermédií na FaVU VUT v Brně se odehrál pod názvem Sedimenty, diagnózy, wellness v HaDivadle, preméra 5. 6. 2020. Foto: Káťa Opuntia

Pavel i Marika zmieňujú nutnosť prehodnotenia chodu inštitúcií ako i potrebu revízie toho, čo považujeme za starostlivosť. Nechcete k tomu ešte niečo dodať?

Jana Kapelová a Nina Vidovencová (JK a NV): Je pre nás otázne, či bude svet po skúsenosti s pandémiou iný. Vychádzame zo situácie po prvej vlne, kedy došlo k uvoľneniu opatrení, všetci a všetky sa opäť začali socializovať, stretávať sa, navštevovať kultúrne inštitúcie a aj prvé dva týždne zimného semestra sa učilo na VŠVU prezenčne. Úprimne, presne nevieme, ako je to v Čechách s obmedzeniami. U nás bola intenzívnejšia prvá vlna, pretože sa zatvárali inštitúcie a nebolo možné organizovať kultúrne podujatia. Ale v druhej vlne to na Slovensku zakázané nemáme. Môžu sa dokonca organizovať napríklad divadelné predstavenia, výstavy, koncerty, avšak s výrazným obmedzením kapacity (50 % publika). Produkčné náklady jednotlivých podujatí sú však tak vysoké, že sa ich neoplatí realizovať, prípadne sú organizované len v obmedzenej podobe alebo online. Ako ale spomínala Marika, niektoré povolania výrazne trpia, a to napríklad obmedzením veľkých hromadných podujatí. Napriek tomu sa snažia fungovať v režime, v akom bežali pred pandémiou. Online priestor je pre nich skôr „z núdze cnosť“.

Nebolo to také „ticho pred búrkou“, v ktorom si uvedomujeme, že uvoľnenie a pozostatky „normálu“ si môžeme „užívať“ iba na krátko?

JK a NV: Nie „užívať“ iba na krátko. Uvoľnenie opatrení sme si proste už raz zažili. Dobrým príkladom môže byť výstava Voľný termín. Tak, ako naznačuje jej názov, „uvoľnil“ sa výstavný termín a zúčastnení umelkyne a umelci ad hoc vystavovali práce, ktoré už mali hotové alebo robili tzv. „do šuflíku“. Hlavným momentom nebolo umenie, ale socializácia.

PS: My jsme v těch krátkých okamžicích rozvolnění bojovali s tím, že se shlukl program, který nebyl realizovaný v první vlně korony. V některých galeriích jsme viděli výstavy v týdenních intervalech, aby se to dohnalo. Naplno jsme pocítili, jak se kultura platformizuje, a často jde o dokumentaci vlastně víc než o samotnou výstavu. Orientace na digitálně sdílitelnou dokumentaci by sama o sobě nevadila, pokud by to bylo reflektované a fyzický prostor nebyl jen symbolickým posvěcením závažnosti děl nebo alibi. Hodně se mluví o kapitalismu platforem. Je to něco, co je napojené i na fyzický svět a zároveň je to hodně algoritmické, a tedy závislé na online prostředí. Platformizaci kultury pociťuji ambivalentně, zároveň ale i jako velkou výzvu, které je třeba do budoucna čelit. Musíme totiž zjistit, jaká pro ni platí pravidla nebo jak ji posouvat tam, kam chceme my.

II.

Všetci štyria pôsobíte ako pedagogičky/pedogógovia na vysokých umeleckých školách. Zmeny, o ktorých diskutujeme v súvislosti s umeleckou prevádzkou, sa dajú iste určitým spôsobom aplikovať i na oblasť umeleckého vzdelávania. Mohli by ste spomenúť, aké nové výzvy a problémy priniesla situácia oproti bežnému režimu, v akom vaše ateliéry fungujú? Zároveň, aké dlhotrvajúce problémy situácia zvýraznila?

JK a NV: Odpoveďou na obe otázky je podľa nás socializácia, respektíve jej nemožnosť. Študenti a študentky nemôžu chodiť do ateliéru, nemôžu ísť po konzultáciách na kávu, nemôžu ísť na vernisáž, nemajú vytvorené možnosti pre stretávanie sa alebo rozprávanie sa o svojich projektoch, zážitkoch, životoch… Celé je to pre nich veľmi zaťažujúce, sú izolované a izolovaní doma pri počítačoch, bez akéhokoľvek fyzického kontaktu. Aj nám ako pedagogičkám chýba socializácia. Okrem iného ju v ateliéri používáme ako nástroj pre výuku. Vo veľkej miere podporujeme učenie sa od seba navzájom – starších od mladších, mladších od starších, ale naopak učíme sa i my od študentov a študentiek. Ďalším zdanlivo marginálnym problémom je absencia small talkov s kolegyňami a kolegami i na škole. Chýbajú nám také základné drobnosti ako vedieť, čo kto robí alebo ako sa kto má.

Skupinové konzultace bratislavského ateliéru. Foto: Nina Vidovencová

Podarilo sa vám v tejto súvislosti vyvinúť metódy, ktoré by tieto problémy riešili a bolo by ich možné praktizovať v online priestore?

JK a NV: Hľadali sme možnosti, ako napriek ťažkej situácii uskutočniť fyzický kontakt. Nakoniec si ich študenti a študentky vytvorili prirodzene sami a samy. Začali nás informovať, kde a od kedy a do kedy pracujú. Kým v starom režime by táto informácia slúžila ako ospravedlnenka z výuky, tento semester je vnímaná ako pozvánka k rozhovoru počas brigády v kaviarni, obchode, kníhkupectve alebo na recepcii. Pozorujeme, že sa výrazne zintenzívnila vzájomná komunikácia cez sociálne siete a maily, či už v podobe small talkov, alebo rýchlych konzultácií. Taktiež, keď sa nám v priebehu individuálnych konzultácií ukazuje, že jednu tému spracováva viac študentiek a študentov, snažíme sa ich prepojiť a podnecovať vzájomnú komunikáciu. Spoločne sme napríklad navštívili online divadelné predstavenie Slávy Daubnerovej Masterpiece a po ňom sa stretli vo foyer MS Teams, kde sme sa voľne rozprávali o tom, čo sme práve videli.

A ako to bolo u vás, Marika a Pavel? Vyvinuli ste vy nejaké nové metódy? Ako sa vám ich darilo v praxi uplatňovať?

MV: Za velmi náročnou považuji hlavně facilitaci společných schůzek. Online setkávání proměnilo dynamiku, kterou naše schůzky mají, například se zvýrazňují nerovnosti v tom, kdo jaký dostává prostor a kdo je jak slyšet. Je to pro nás výzva, která vlastně souvisí i s formulací metod. Online spolupráce nám na druhé straně umožnila propojení s lidmi z různých oborů. Pracujeme na společném ateliérovém projektu, jsme ale rozděleni do menších skupin. Studenti se tak můžou setkávat častěji a můžou také sdílet věci, na které by během standardních ateliérových schůzek nebyl čas. To částečně nahrazuje socializaci, ke které by jinak docházelo v ateliéru.

PS: Respektujeme také to, že studenti jsou hodně vytíženi prací do jiných předmětů. Pokud je student zvyklý na prohloubené sdílení myšlenek, emocí a zážitků ze společné tvorby, vidět se jen přes konferenční hovor je najednou velmi bolestivé. Před koronou trvaly naše ateliérové schůzky mnohdy celé hodiny, teď se téměř vždy vejdou maximálně do hodiny.

JK a NV: My to máme nastavené trochu inak. Semester je po vzájomnej dohode založený na individuálnych konzultáciách a skupinových prezentáciách rozpracovanosti, do ktorých vstupujeme minimálne, a samotnú facilitáciu nechávame na študentoch a študentkách.

Ešte by sme rady reagovali na tvoju úvodnú otázku, Katka, o problémoch, ktoré sa zvýraznili. V poslednej dobe sme sa tiež často stretávali s tým, že študentky a študenti nemajú dostatok financií na živobytie a nie to ešte na materiály. To je ďalší dôvod, prečo iniciujeme fyzické stretnutia mimo zavretú školu. Nosíme im materiály a snažíme sa im všemožne pomáhať. Rovnaký prístup vnímame aj u nich, kedy si medzi sebou zdieľajú rôzne materiály a brigády. Zároveň si myslíme, že ekonomická stránka vstupuje veľmi výrazne do ich životov, a tým pádom aj do výuky.

MV: Lidi, kteří přišli o práci nebo o bydlení a nemají zázemí například v rodině, mají daleko složitější podmínky. Když student řeší základní existenční otázky, pak od něho v rámci ateliéru můžeme jen těžko očekávat stejnou míru interakce jak od někoho, kdo podobným problémům nemusí čelit.

Online schůzka brněnského ateliéru. Foto: Pavel Sterec

III.

Obráťme teraz pohľad do budúcnosti. Čo sa stane, keď skončí táto situácia? Masarykova univerzita už vie, že aj ďalší semester bude učiť online. Vnímate virtualizáciu školstva ako hrozbu? Vítate nejaké zmeny vo vzdelávacej štruktúre súvisiace s online výukou?

PS: Bojím se toho, že školy začnou pod finančním tlakem prohlašovat, že online výuka se během pandemie osvědčila a že by proto měla zůstat v některých případech zachována. Existuje totiž spousta lidí, kteří trpí psychickými problémy a pro které je těžké hledat motivaci například vstát z postele, jít na přednášku, sednout si tam vedle někoho a poslouchat. Proto nejde jenom o zachování prezenční výuky v dílnách nebo ateliérech, ale i o společné navštěvování teoretických přednášek. Socializace je možná jen za předpokladu fyzické přítomnosti. Obávám se, že bude velmi těžké prokázat, že online výuka nebyla efektivní. Pozitivum vidím snad jenom v omezení hypermobility, kdy se za každou cenu podporovalo mnohdy zbytečné ježdění na rezidence nebo výměny mezi školami. Internet by v tomto ohledu vlastně mohl posloužit jako efektivní nástroj.

Vieme z našej pozície niečo urobiť s hrozbou virtualizácie? Vieme prispieť jej odkloneniu alebo oddialeniu?

PS: Rozdíl mezi výrobou a tvorbou spočívá podle mě v tom, že umělecká – i jakákoli jiná – tvorba je neodcizená. Je to neodcizená práce. Naopak výroba je něco odcizeného. I když mají umělecké školy různé lapsy v nabídce předmětů, workshopů nebo dílen, vesměs nabízejí právě prostor pro neodcizenou práci, v němž spolu lidé mohou trávit co nejvíc času. Považuji to za hlavní specifikum vysokého uměleckého školství. A najednou jsme o něj přišli. Ne že by neodcizená tvorba neexistovala v jiném prostředí než ve fyzickém. Fyzická přítomnost v prostoru a čase byla vždycky primární. Zatím jsme však nemuseli hledat žádné „sekundární mosty“.

JK a NV: My asi nemáme obavu z virtualizácie. Je predsa nemožné učiť vizuálne umenie online. Najmä keď majú ľudia vypnuté kamery kvôli prenosu dát. S internetom, ktorý máme na škole a slabou wifi (pre MS Teams nefunkčnou), kedy sme si museli spojazdniť porty a natiahnuť ethernetový kábel, si myslíme, že nám úplná virtualizácia nehrozí. Ale vážne, online režim nemá podľa nás žiadne pozitíva. Jediné, čo sa ale stať môže a čoho sa v tejto súvislosti obávame, je, že by online spôsobom pokračovala výuka teórie. Z môjho pohľadu (Nina) musím priznať, že sama strácam koncentráciu na vlastných teoretických prednáškach, ktoré vyučujem. Minimálna interakcia z tmavých obrazoviek, bez možnosti očného kontaktu, cez ktorý sa ľahšie prenášajú emócie, výrazne komplikuje výučbu. Najmä ak ide o teoretické semináre, kde je veľké množstvo študentov a študentiek, je vyvolanie diskusie veľmi náročné. Rovnaký pocit z online režimu mám aj z pozície študentky (doktorandky).

MV: Na teoretických hodinách je podle mě dost těžké vyvolat debatu. Studenti málo reagují a nastolit diskuzi v online prostoru je ještě mnohem náročnější. Je to frustrující pro obě strany.

PS: Sám na sobě pozoruji, že během online meetingů ztrácím pozornost. To se samozřejmě dělo, i když se chodilo na přednášky fyzicky, teď je to ale daleko extrémnější. Vypínáme kamery, vaříme si čaje, díváme se jinam.

Jana Kapelová a Nina Vidovencová během instalace ateliérové výstavy Otvorenosť. Foto: Jakub Užovič

IV.

Študentky a študenti prichádzajú o mnoho skúseností, ktoré im už nikto nenahradí. Semestre odštudované za koronakrízy sú ukončené, nejde ich opakovať a ešte raz študovať v normálnych podmienkach. Zároveň je na súčasnú generáciu kladený apel, aby sa správala poslušne a eticky, aby stratu rozvoja nutného k zreniu prijímala ako povinnosť. Ako sa staviate k dileme poslušnosti a validného nároku na skúsenosť a vzdelanie? Podnecujete v tejto súvislosti stanoviská u svojich študentiek a študentov?

JK a NV: Myslíme, že situácia zasahuje všetky ročníky. Študentky a študenti prichádzajú o základné životné skúsenosti, ale aj technické zručnosti. Pretože v rámci dištančnej výučby veľakrát naši študenti a študentky narážajú na nedostatok priestorových možností, technologického a softvérového vybavenia, kedy nemajú možnosť si niektoré postupy vyskúšať. Podobný moment sa objavuje pri absencii fyzického prieskumu (hodnotenia semestrálních prác), kedy nedochádza ku fyzickej finalizácii diela a jeho inštalácii v priestore. Súčasne vnímame, že študentky a študenti posledných ročníkov bakalárskeho a magisterského štúdia si oveľa viac uvedomujú, že už končia školu. Majú strach z budúcnosti a zároveň túžbu si ešte veľa vecí vyskúšať. Určite by si chceli posledný rok na škole kvalitne užiť. Tým pádom vážne rozmýšľajú, či štúdium neprerušiť. Dilemu v rámci morálnych otázok o poslušnosti a validite nároku na skúsenosť a vzdelanie prenechávame slobodne na nich. Ony samy a oni sami si vedia najlepšie zhodnotiť situáciu a či chcú prerušiť štúdium, pokračovať v hybernačnom móde, alebo študovať na čierno.

V.

V školstve – a tým pádom i v umeleckom školstve – sú platy oproti iným kultúrnym odvetviam relatívne garantované a stabilné. Môžeme od škôl alebo od kultúrnych inštitúcií nárokovať sociálnu pomoc pre umelkyne a umelcov v ťažkých situáciách?

JK a NV: Už pri prvej vlne sme si uvedomili, že korona je vo vizuálnom umení prítomná permanentne. Existuje len minimum umelkýň a umelcov, ktoré a ktorí by nemali popri svojej umeleckej praxi paralelne ďalšiu prácu. Situácia je nastavená tak, že nie je možné vyžiť výlučne z predaja umenia alebo z vystavovania. V dobe, keď sa rúca systematická podpora umenia, to paradoxne vnímame ako výhodu, pretože sme na to naučení a naučené. Väčšina umelkýň a umelcov vďaka svojim zamestnaniam zostáva aspoň nejakým spôsobom zabezpečená.

PS: Umělecké školy disponují různými možnostmi jak podporovat studenty, absolventy, nebo dokonce širší veřejnost – ať už by šlo třeba jen o sdílení technologického zázemí dílen. Ne všichni totiž můžou učit a profitovat z finanční stability pedagogických pozic. A ne všichni to chtějí a ne všichni to dokáží.

MV: Můžeme posílit hlas odborů v umění nebo posílit podpůrnou funkci galerií. Ty pak mohou navazovat dlouhodobější spolupráce s umělci a nemusí počítat výstupy na kvantitu. Jak už bylo řečeno, snížení tlaku na „konferenční turistiku“ by mohlo vést ke vyrovnání podmínek pro znevýhodněné – pro ty, kteří nemůžou z různých (například klimatických nebo pečovatelských) důvodů cestovat. Měli bychom docílit větší podpory absolventů a pokusit se předejít škrtům v oblasti kultury, které s největší pravděpodobností bohužel můžeme očekávat. Mohlo by také vzniknout studentské hnutí – podobné jako to, které se zformovalo v situaci, když mělo být zavedeno placení školného.

JK a NV: V poslednom období sme sa výraznejšie stretli s možnosťou spoluprác nášho ateliéru s rôznymi galériami. V súčasnej situácií, kedy nie je možné zorganizovať fyzickú prezentáciu diel v škole, vítame možnosť realizovať ateliérovú výstavu semestrálnych prác v priestoroch piešťanskej Arty. Aspoň takýmto spôsobom umožníme študentkám a študentom dokončiť svoje diela fyzicky – a možno po prvýkrát ich inštalovať v reálnej inštitúcii. V súčasnosti tiež diskutujeme o podobe spolupráce našej Katedry intermédií s Kunsthalle Bratislava, ktorá nám ponúkla možnosť participovať na jej exteriérovom priestore. Uvažujeme nad tým, že do nej zapojíme prezentáciu diplomantských projetkov.

Příprava scény pro videocast brněnského Ateliéru intermédií. Foto: Pavel Sterec

VI.

Počas prvej vlne vznikla veľká vlna solidarity, ktorá vyústila v iniciatívu šitia rúšok. Čo je podľa vás v krízových situáciách dôležitejšie – „šiť rúška“ (metaforicky), alebo venovať sa umeniu?

PS: Zkusím se k tomu vyjádřit z pozic, které se snažíme zastávat u nás v ateliéru. Zabýváme se v něm uživatelským obratem v umění a konceptem post-umění. Uživatelsky orientované umění už neoperuje s kategorií diváka, ale uživatele. Umělci jsou zde spíše iniciátory. V tomto pojetí se však nestírají hranice mezi uměním a aktivismem ve smyslu tvorby explicitně angažovaných projektů. Snažíme se o praxi (a nikoli o pouhou propozici), která se děje ve skutečném měřítku a která má reálný dopad.

MV: Musíme vzít v potaz také pojem prefigurace – tj. vytváření uměleckých struktur v souladu s tím, jak chceme, aby společnost fungovala. Tedy v souladu se zohledněním problémů způsobených environmentální krizí, se soběstačností a s vytvářením solidárních vazeb namísto konkurenčních. V tomto smyslu se metaforické šití roušek vůbec nevylučuje s aktivismem ani s věnováním se umění.

V ateliéri kresby a grafiky na FaVU VUT, v ktorom som asistentka, sme mali túto otázku za prvej vlny viackrát otvorenú a polarizovanú. Akokoľvek chápem a stotožňujem sa s vašou perspektívou, zároveň mám pocit, že v širokom spektre uměleckých prístupov môžu stáť tieto dve pozície proti sebe.

PS: V různých ateliérech samozřejmě panuje jiná situace. Nechtěl jsem tedy říct, že si „v takovýchto časech“ nemá cenu kreslit. V našem ateliéru se ale tato možná protichůdnost umění a aktivismu nijak nediferencuje. Aktivistická praxe však musí dávat smysl. Někdy je totiž velmi náročné do pomoci lidi byť jenom zaškolit. Sociální nebo zdravotní zařízení sice dobrovolníky nesporně potřebují, ale „nedělní aktivisty“ si zkrátka nemohou dovolit. Na to, aby byl člověk skutečně nápomocný, musí vědět, jaké schopnosti nabízí a také to, kdy a jak je dávkovat.

JK a NV: Snažíme sa predovšetkým vytvárať prostredie, v ktorom budú môcť študenti a študentky tvoriť slobodne a vyjadrovať sa podľa svojich potrieb. Túto voľbu nijak nekorigujeme a rozhodnutia nechávame na každej a každom z nich – či už ide o šitie rúšok, alebo o akúkoľvek inú pomoc. Niektoré z našich študentiek napríklad zapisovali výsledky plošných testovaní. Iné vyrábali rúška. Jeden zo študentov rieši environmentálne témy – aktuálne fyzicky upravuje okolie budovy zavretej školy, v ktorom uskutočňuje výsadbu lúčnych kvetov, stavbu kompostu a iné. Rešpektujeme obe polohy – podporujeme tých a tie, ktorí a ktoré sa sústredia na umenie a rovnako i tých a tie, ktorí a ktoré sa sústreďujú na pomoc.


Marika Volfová je vizuální umělkyně. Na Fakultě výtvarného umění VUT v Brně působí druhým rokem jako asistentka v Ateliéru intermédií. Ve stejné instituci je také doktorandkou a ve svém výzkumu se zabývá zkoumáním vizuálních strategií environmentálních hnutí. Je také aktivistkou z hnutí Limity jsme my. Žije v Brně.

Pavel Sterec je vizuální umělec a pedagog na FaVU v Brně, kde vede společně s Marikou Volfovou Ateliér intermédií. Ve své práci se zabývá nevědeckým výzkumem, interdisciplinárními projekty a průniky mezi uměním a politikou. Pedagogické působení zaměřuje na kolektivní a participativní tvorbu, metodu tzv. otevřené formy a „odnaučování“.

Jana Kapelová a Nina Vidovencová spoločne vedú Ateliér intermédií na Vysokej škole výtvarných umení v Bratislave od roku 2019. Jana je vizuálna umelkyňa a Nina kurátorka a teoretička umenia, aktuálne doktorandka na Katedre teórie a dejín umenia na VŠVU. Vo svojej pedagogickej praxi prepájajú svoje odlišné východiská, kedy prihliadajú na individualitu každej študentky a každého študenta a sústreďujú sa na ich individuálny sebarozvoj. Študenti a študentky sú vedení a vedené v priebehu štúdia ku kritickému mysleniu, otvorenej komunikácii a kontinuálnej práci na vlastných projektoch s dôrazom na proces tvorby.

Katarína Hládeková | Katarína Hládeková (*1984) je umělkyně, kurátorka a pedagožka. Absolvovala studium volného umění na košické KVUaI a brněnské FaVU, kde v roce 2018 dokončila doktorandské studium. Jejím hlavním autorským zájmem je zkoumání povahy vizuálního zobrazení, kterou dlouhodobě prověřuje prostřednictvím tématu modelu. Zajímají ji sebereferenční postupy v umění a napětí mezi nápodobou a realitou. Formálně se pohybuje na pomezí médií objektu, instalace, fotografie a občas také pohyblivého obrazu. Od roku 2012 se kromě volné tvorby věnuje také pedagogické činnosti. Aktuálně působí na FaVU v Brně jako asistentka ateliéru Kresba a grafika a proděkanka pro studium. V roce 2016 byla nominována na Cenu Jindřicha Chalupeckého; v roce 2018 pak na Cenu NOVUM. Jako kurátorka je (spolu)autorkou několika výstavních projektů realizovaných Galerií TIC, kde se aktivně podílí i na koncepci a realizaci výstavního programu. V minulosti prošla řadou projektů stojících na hranici volného umění a vystavování (Galerie 1k15, Galerie Jádro, Solo offspace, GRAU kllktv). Ve volném čase píše recenze pro artalk.cz. Je autorkou knih Štyri modely (Brno, 2016) a Model a metoda (Brno, 2015) a spoluiniciátorkou knižní řady Popteorie zaměřené na průniky umění a teorie (spolu s Václavem Janoščíkem a NSCU Praha). V roce 2019 spoluzaložila kolektiv Café Utopia (se Zuzanou Janečkovou, Marikou Kupkovou a Markétou Žáčkovou), který kurátoroval 7. ročník mezinárodního bienále umění ve veřejném prostoru Brno Art Open 2019 s názvem Jsem závislý objekt.