Jediné, čo si pre svoje štúdium želám, je vrátiť sa do „offlinu“

Na konci rozhovoru o problémoch spojených s prechodom do virtuálneho režimu umeleckého vzdelávania padla z úst Pavla Sterca pripomienka, že by mal zaznieť tiež študentský hlas. „Na problémy s online výukou se díváme z omezeného pohledu učitele a já už ani nevím, zda jsou všechna naše rozhodnutí orientována na studenty, nebo ne. Jako bychom je přestávali vidět.“ K apelu na obrátenie pozornosti na študentský pohľad sa vzápätí pridali i všetky ostatné diskutujúce pedagogičky. Medzičasom sme sa posunuli do piateho stupňa PES a po krátkom uvoľnení, kedy sme si stihli so študentkami a študentami vymeniť niekoľko slov fyzicky, sa znovu nachádzame v online edukácii. Nasledujúci rozhovor s Jelisavetou Rapaić, Michaelou Kachtíkovou, Vojtěchom Kundrátom a Tatianou Takáčovou sme viedli hybridne – kombinujúc sériu videotelefonátov, dialógov cez inštantné komunikátory, emailovej korešpondencie a obyčajného telefónu. Ku konečnej podobe otázok i odpovedí sme sa dostali spoločne. Tak, ako i v prípade prvého rozhovoru, šlo o zástupcov študentskej obce rovnakých inštitúcií: Fakulty výtvarných umení VUT v Brne a Vysokej školy výtvarných umení v Bratislave.

Online konzultácie Ateliéru kresby a grafiky na FaVU VUT v Brne. Foto: archív Kataríny Hládekovej

Ako zmenila „pandemická škola“ vaše očakávania a vnímanie umeleckého vzdelávania?

Jelisaveta Rapaić (JR): Od prechodu do online režimu som sa výuky účastnila v roli študentky i v roli pedagogičky. Keďže ma nedapadá nič výstižnejšie, musím povedať, že online vzdelávanie považujem za nespravodlivé. Tomu, kto má jasnú víziu, kto si stanovil svoju cestu a vie, ako zo vzdelávania vyťažiť to, čo potrebuje, a zároveň tomu, kto sa na pedagogické vedenie veľmi nespolieha, tento systém vlastne vychádza v ústrety. Umožňuje totiž účasť na výuke počas akejkoľvek inej činnosti, nenúti k zmene plánov len kvôli podpisu na „prezenčke“. Šanca stať sa súčasťou takejto skupiny je však tak malá, že ju môžeme považovať v istom zmysle za elitársku: títo jednotlivci totiž žiadne vzdelanie vlastne nepotrebujú. To, čo potrebujú, je diplom. Alebo ide o tých, ktorí sa nachádzajú na konci vzdelávacieho cyklu a svoje vzdelanie už absolvovali – a zažili ho v osobnej forme. Za hlavný dôvod existencie všetkých vzdelávacích inštitúcií považujem získavanie poznania, naučenie sa ako sa učiť, ako prejsť procesom tvorby od počiatku až po realizáciu a dosiahnutie výsledkov. Toto si musí človek zažiť predtým, než sa stane súčasťou vyššie zmienenej skupiny. Pre väčšinu účastníkov vzdelávacieho systému to znamená nutnosť založiť v sebe „ohník motivácie z vlastných polienok“, živiť ho vytrvalosťou, vnútornou silou a dôverou v online systém. Po tejto ceste sa ide pomalšie a ťažšie. Pedagógovia totiž v zmenenom systéme nemajú možnosť naplno využívať svoje bežné metódy a postupy, ktorými štandardne nastoľujú najlepšie študijné prostredie. Sám online formát je veľmi demotivujúci a bohužiaľ práve motivácia je kľúčovým prvkom všetkých učebných metód. Vzhľadom na to, že tento problém zasahuje veľkú väčšinu študentov, zlyháva systém na etickej i morálnej úrovni. Študenti sú odkázaní sami na seba a na hľadanie spôsobov samovýuky. A to v dnešnej dobe prirodzene vedie k spochybňovaniu potrebnosti, dôvodu existencie i role inštitucionálneho vzdelávania.

Michaela Kachtíková (MK): Novou situaci jsem se snažila využít, přetvořit ji k pozitivnímu obrazu a najít si v ní volnost a cestu. Není to lehké, štve mě to, ale nehodlám se v tom utápět. Změnila se nejenom škola, ale i práce. Provoz obou odvětví, ve kterých si při studiu standardně přivydělávám, byl kvůli vládním opatřením zastaven. Za normálních okolností bych tedy naplno a tvrdě pracovala, byla bych unavená, otrávená a neměla bych možnost vyhradit si čas výlučně pro svou tvorbu. Namísto toho jsem během obou pandemických vln svůj veškerý čas věnovala umění, příteli a kocourovi a využila jej i k revizi životních priorit. Této možnosti si velice vážím. Zůstává na každém z nás, co si chce z vysoké školy vzít, čím se chce obohatit a čím se nechá ovlivnit. Sama od prvního ročníku přemýšlím o studiu jako o hledání rovnováhy a harmonie mezi tím, co z nabídky školy přijmout, co nechat být a co škole vrátit. Zdaleka ne všechno mě naplňuje. Snažím se zaměřovat hlavně na to, co mě baví. Chci se rozvíjet nejen jako umělkyně, ale i jako lidská bytost. Chci, aby pandemie i reakce na ni zůstaly pouhou vzpomínkou na nevšední období. A aby se do původního stavu vrátil nejen chod umělecké školy.

Vojtěch Kundrát (VK): Celá situace mě trápí. Chci, aby škola byla školou, a ne pochroumanou parodií, která je tlačena setrvačností skrze problém. Tuto krizi totiž chápu jako institucionální problém a se školou jako se zasaženou institucí vlastně soucítím. Pro mě však umělecká škola není žádnou kariérní nutností, a proto ji vnímám dvěma pohledy. První je socializační: můj umělecký svět je plný zajímavých lidí, pozorovacích cvičení a magie společenství ateliéru, která se dovede zarýt pod kůži. Ten druhý pohled je skutečně školní: sám se chci něco naučit. Školu beru víceméně jako svého druhu službu. Přijdu, sednu si a vlastně tam chci být. Nebudu zastírat, že mě škola baví, ale ani to, že někdy mám jen omezenou kapacitu pojmout do sebe „veškeré nutné zlo“ a že ne vždy dokážu překonat „energetickou bariéru“. Korona tyto problémy extrémně prohloubila a socializaci redukovala jen do několika drobných momentů. Jediné krásné vzpomínky na krátkou „předkoronovou“ školu a jistý druh nostalgie jsou důvodem, proč to ještě „ofiko“ táhnu. Online výuka je odpudivá, a i když se kantor sebevíc připraví, pozornost se prostě rozpustí. Nemůžu ani pořádně interagovat, ani se hádat s vyučujícím a ani cítit náladu třídy. Je to naprosto vyprázdněné. Pak stačí jen mikropošťouchnutí v podobě méně záživného tématu a zavírám to. Proto jsem jako jediné východisko z dané situace zvolil prodloužení studia.

Tatiana Takáčová (TT): Už pred začiatkom štúdia na vysokej škole som mala voľný rok, a preto nad prerušením neuvažujem. Je to ale čisto pragmatický dôvod. Mám totiž pocit, že online výukou prichádzam o samotnú esenciu štúdia umenia. Štúdium na umeleckej škole som zvolila práve kvôli výuke, ktorá prebieha v ateliéri a nie vo vlastnej detskej izbe. Od transformácie štúdia prešiel už skoro rok a ja začínam byť ozaj frustrovaná. Nie som človek internetu, chýba mi naozajstný kontakt s pedagógmi a spolužiakmi. Štúdium pre mňa vždy stálo na rozhovoroch a vzájomnom ovplyvňovaní sa. Presun do online priestoru nás núti byť väčšími individualistami v tvorbe, aj mimo nej. Chápem, že sa každý sústredí na to, aby si vytvoril aspoň ako-tak uspokojivé podmienky pre prácu. Nie som si však istá, či mi tento momentálny model školy dáva zmysel. Ak mám byť plne úprimná, odpoveď je záporná a jediné, čo si pre svoje štúdium želám, je vrátiť sa do „offlinu“.

Domáci ateliér Michaely Kachtíkovej. Foto: archív autorky

V akej životnej situácii vás zastihla pandémia? Ako ovplyvnila vašu tvorbu a prístup k vzdelávaniu?

TT: Moja skúsenosť so systémom výučby počas pandémie priniesla mnoho zmien v prístupe k vlastnej tvorbe i k životu. Hneď po niekoľkých týždňoch izolácie v bratislavskom byte som pochopila, že nie je vhodným miestom na prečkanie korony. Chýbali mi priestor, svetlo, blízki, podnety i sociálny kontakt vo všeobecnom zmysle slova. Rozhodla som sa preto vrátiť sa tam, kam som sa prirodzene vracala už od detstva – k mojej babke na dedinu na východe Slovenska. Bolo to najlepšie rozhodnutie, ktoré som v danej dobe mohla urobiť. Strávila som veľa času v samote a zaujímala sa v podstate o jednoduché činnosti: predpoludnie patrilo prevažne online škole, večer tráveniu času so starou mamou. Pozerali sme spolu každý deň tie isté programy a vrcholom dňa bola návšteva potravín vo vedľajšej dedine. Tento stereotypný a jednoduchý režim spôsobil, že som sa z nočného klubového života preorientovala na večierku pred desiatou hodinou. Začala som sa po rokoch bez aktívneho pohybu zase každodenne hýbať. Pohybu som dokonca venovala aj svoju semestrálnu prácu. Tieto a ďalšie faktory pobytu prispeli k dosiahnutiu vnútorného pokoja.

JR: Pri vypuknutí pandémie som práve študovala v Ghente na KASK Academy. Nie len umelecká škola v Ghente, ale i všetky ostatné inštitúcie tohto zamerania, sa obyčajne hrdia svojím širokým záberom siahajúcim od vedy cez filozofiu, sociológiu a psychológiu až po históriu a ďalšie. Jednou zo súčasných kľúčových tém technologickej éry je dohľad kapitalizmu nad súkromím. Z tohto dôvodu boli niektorí kolegovia pobúrení, keď sa akadémia rozhodla postaviť na stranu spoločností ako Zoom alebo Microsoft a magnátov zo Silicon Valley ako Zuckerberg a ďalší. Tieto partnerstvá uzatvárané v záujme zachovania vzdelávania otvárajú otázku neschopnosti „čo len pomyslieť“ na možnosť zastavenia a poukazujú na to, že vzdelávanie (rovnako ako ekonomika) musí pokračovať bez ohľadu na to, čo sa deje. To je problematické hneď na niekoľkých úrovniach. Kážu umelecké školy vodu a pijú víno? Čo by zastavenie v skutočnosti spôsobilo? Ďalšiu z dilem, ktorá zo situácie vzišla, môžeme sformulovať nasledovne: „Nedal(a) som predsa súhlas k tomu, že za svoje vzdelanie zaplatím svojím súkromím.“ Okrem vzniku týchto veľkých tém, nabrala aj moja tvorba nový smer. Môj semestrálny projekt SAFE HAVEN sa odvinul od sústredenia záujmu na moju internátnu izbu. Projekt pozostával z tvorenia neinvazívnych priestorových inštalácií a multi-obslužného priestoru, napríklad pop-up kaderníctva WeAreOpen, v ktorom ponúkam „terapeutické sedenia“ so strihaním vlasov výmenou za rôzne láskavosti či iné pozornosti. Aj po skončení minulého semestru na projekte pracujem a neustále ho rozširujem.

Jelisaveta Rapaić, WeAreOpen!, 2020, videodokumentácie prebiehajúceho projektu. Zdroj: archív autorky

MK: Zamýšlím se nad skutečností, kterou jsem si v předešlém roce ani nedokázala představit. V první vlně jsem měla štěstí, neboť jsem po celou dobu bydlela v panelákovém bytě 3+1 jen s přítelem. Třetí, méně používanou místnost, jsem proto mohla proměnit v ateliér. Zabývám se materiálovou tvorbou a v důsledku uzavření obchodů se potřebný materiál stal nedostupným. Odebrala jsem se tedy k upcyklaci papírového odpadu z domácnosti, používala jsem letáky, obaly od potravin i noviny. V průběhu druhé vlny pak bylo – v novém, tentokrát už menším bytě 2+1 – opět nutné vytvořit místo pro práci. Tento úkol se ze začátku jevil jako nadlidský a vedl i k hádkám o osobní prostor. Navíc jsem si usmyslela, že chci dělat velké objekty a že mi to nepřekazí ani karanténa. V obývacím pokoji, v němž se mi podařilo ukořistit poměrně velký prostor, se objekty začaly organicky rozlézat a zabírat čím dál víc místa. Navzdory tomu, jak hrůzostrašně to může vyznívat, jsem si uvědomila, že se paralelně s jejich růstem měním i já. Jako bych se taky uzemňovala, zakořeňovala a zamotávala do vlastních myšlenek. Konec dobrý – všechno dobré: díky rozvolnění jsem se konečně mohla odstěhovat i s tvorbou zpět do školního ateliéru. Škoda jen, že opět nastal PES 5 a možná mě zas čeká práce v domácím ateliéru.

VK: Zásah do každodenní reality byl razantní. První, co jsme řešili, byl nákup potravin. Následně jsme hromadně začali šít roušky a organizovat jejich distribuci. Tuto iniciativu paradoxně spustila právě skupinka studentů FaVU, zatímco lidé, kteří měli situaci reálně řešit, se zakopali na chalupách. Samotného mě pandemie zastihla v druhé čtvrtině magisterského studia, do něhož jsem nastoupil bez absolutoria bakalářského stupně na umělecké škole. Naskočení do tohoto rozjetého vlaku, objevování nového světa, bylo proto pro mě velmi intenzivní, zábavné a nové. Do té doby jsem byl spíš jen vzdáleným pozorovatelem a konzumentem umění. Zkoušel jsem tedy ode všeho trošku. Tyto moje experimenty ovšem pandemie zastavila. Učinil jsem pak několik nepříliš úspěšných pokusů o účast na výuce, ale vedle mých ostatních aktivit jsem neměl mnoho času a vlastně ani chuti. Po teoretické stránce jsem se tedy nijak zvlášť nekultivoval, což zpětně vnímám trochu jako škodu. V praktické tvorbě jsem přešel k fotografii, začal jsem dokumentovat život kolem sebe a hledat různé pohledy do zákulisí nové reality. U analogové fotografie jsem zůstal doteď, i když mé prvotní téma se už vyčerpalo. V září mě potkalo velké štěstí, neboť jsem mohl na několik týdnů pracovně odjet do Tanzanie, což mi poskytlo unikátní možnost uvidět tamní přírodu a společnost bez turistického tlaku. Pokud vyjdou všechny vakcinační a protipandemické plány, tato intenzivní a nezapomenutelná zkušenost se už nikdy nebude opakovat. V listopadu jsem pak pracovně zamířil do Ghany, kde jsem na koronu vlastně úplně zapomněl, fotil si prales, nahrával jeho zvuky a „rozpustil se“ v čase a prostoru. Kdesi na mobilu se odehrávala distanční výuka, kterou jsem naprosto ochotně zazdil.

Vojtěch Kundrát, Región Volta v Ghane, čiernobiela fotografia, 2020. Foto: archív autora

Ako zo študentskej perspektívy vnímate tú časť online vzdelávania, pri ktorej fyzicky sedíte pred počítačmi – vy na jednej strane a pedagogička/pedagóg na strane druhej?

MK: K mému překvapení je snaha učitelů velmi citelná. Bohužel zůstává bez zpětné vazby od nás studentů. A tak se hlas učitelů přeměňuje na monotónní až neposlouchatelný. Třebaže jsem při tvorbě zvyklá klidně i osm hodin poslouchat podcasty, dvě hodiny teoretické přednášky jsou pro mě neúnosné. V zimním semestru jsem poslouchání vzdala už po pár týdnech. Má přítomnost se začala ztenčovat, až se omezila nejen na vypnutý mikrofon a kameru, ale i na vypnutý zvuk. Moje jméno na přednáškách svítilo, já jsem však byla přítomná jen jako duch. Musím říct, že druhá vlna se od první velice liší. A to jak v připravenosti všech učitelů, škol a žáků, tak v psychickém nastavení společnosti. Když přišla první vlna, s lidmi v mé společenské bublině jsme se shodli na potřebě zastavit se a zaposlouchat se do sebe sama. I pedagogové teoretických předmětů posílali jen e-maily nebo se úplně ztišili a ozvali se až na zápočty. Pozitivem přitom bylo, že zatím neměli zkušenost s prací v MS Teams. Druhá vlna je však bohužel donutila je ovládnout a použít.

VK: Pro mě byly ateliérové schůzky čistým utrpením. Online prostředí pokládám za naprosto zničující. Jako příklad stačí uvést, že v průběhu jedné hodiny online ateliérové schůzky stihneme probrat to, co normálně řešíme minimálně šest hodin. A to mluví za všechno. Pociťuji totiž velký odpor k webinářům, e-konferencím, ale i k online formám výstav nebo jakýchkoli jiných uměleckých a kulturních projektů. To už je pro mě zajímavější dát si pauzu, koukat do zdi nebo tvořit do šuplíku. Větší smysl mi v této době dává věnovat se mému původnímu oboru, jímž je chemie, která mi ve většině PES stupňů dovoluje práci v laboratoři. Konference v této oblasti jsou ale až na několik málo online výjimek rovněž uspané.

TT: Aktívne dokážem počúvať len asi dvadsať percent všetkých prednášok. Primárnym dôvodom pre mňa nie je nezáujem, ale neschopnosť dlhej koncentrácie na monotónnu obrazovku. Pri počúvaní zložitejších prednášok a rozvitých úvah jednoducho človek potrebuje prijímať rôzne stimuly, aby udržal koncentráciu. Veľaráz som sa pristihla pri varení kávy, skrolovaní na internete, upratovaní, či rozhovore s osobou v miestnosti. Samozrejme, mohla som byť disciplinovanejšia a pripraviť si podmienky pred prednáškou tak, aby ma nič a nikto nerušil. Často to však v zdieľaných bytoch nie je možné. Výuka má prebiehať v učebniach na to určených, nie v izbách v našich bytoch.

JR: Miesta, na ktorých sa nachádzame v dobe online prednášok a konzultácií prinášajú často mätúce konotácie. Rámec týchto miest je totiž neprimerane intímny a presýtený osobnými záležitosťami. Najlepšie si to uvedomíme, ak sa na situáciu pozrieme spôsobom, akým by sme pristupovali k neumeleckému a viac formálnemu kontextu, v ktorom nie sú bežné blízke väzby medzi vyučujúcimi a študentmi. Skúsme na chvíľu uvažovať o tom, ako veľmi by sa musel zmeniť vzťah študenta s pedagógom, aby umožnil vzájomne si nazerať do obývačiek alebo spální, prípadne odhalovať čriepky neformálneho každodenného rodinného života! Nehovorím, že je to zlé alebo dobré, ale je to iné a určite stojí za to túto situáciu hlbšie analyzovať.

Tatiana Takáčová inštaluje video s názvom Ópiové slzy (2020) na VŠVU v Bratislave. Foto: archív autorky

Čo by mali umelecké školy zmeniť a čo by naopak malo zostať zachované?

VK: Mám velký strach, že pokud tato situace bude trvat dlouho, její následky budou bolestivé a klasickému umění – jakým je divadlo, balet nebo klasická hudba – bude úzko. Rozhovor s pedagogy o tématu online výuky, k němuž se nyní vyjadřujeme i my, se mi zdál smířený se situací, v duchu hesla „react – adapt – overcome“, ale nebavil mě. Bylo to takovéto povídání, které nepřináší řešení. Podle mě je v této situaci zkrátka třeba pořádně proočkovat celou FaVU, odshora až dolů, a zkusit to udělat opět krásné. Očkování ovšem řeší všichni, nejen umělci. Obávám se ale, že se jistě najde mnoho těch, kteří je odmítnou. Pokud bychom jako umělecká komunita teď měli něco aktivně komunikovat směrem ven, je to jistě funkční mechanismus osvěty.

JR: Problém sa skrýva pod povrchom: je otázne, či totiž existuje dostatočná infraštuktúra pre to, aby mohol online formát vôbec fungovať. Myslím tým potrebné emočné pochopenie a vzájomný rešpekt, čo sú zároveň faktory, ktoré umelecké školy zdôrazňujú tak ako tak. Už jednoduché „ako sa máš?“ sa tu berie inak. Ak prijmeme, že sa nachádzame v novom štandarde, potom musíme pripustiť aj fakt, že obdobie adaptácie neznamená jednoduchý technologický prechod, ale že je oveľa zložitejšie než sa len technicky prepnúť do „onlinu“, akoby sme sa pripájali na wifi. Ak by to malo takto ostať navždy, musíme od základov prestavať vzťah medzi pútnikom svetom poznania a jeho sprievodcom. Tomuto vzťahu musíme prispôsobiť všetky metódy práce. Je mi to veľmi ľúto, ale myslím si, že väčšina vzdelávacích inštitúcií má na tomto poli pred sebou dlhú a strastiplnú cestu. Zmena, o ktorej hovorím, sa totiž nesmie udiať len na byrokratickej úrovni. Táto predstava musí pre inštitúciu dlhodobo zvyknutú implementovať zmeny hlavne prostredníctvom papierovania vyznievať ako nonsens – príliš abstraktne. A to je pro ňu fakticky neriešiteľné. V tomto ohľade úprimne sama nevidím žiaden posun. Status quo sa mi javí ako príliš silné. Domnievam sa ale, že ak sa naopak raz „všetko naozaj vráti do normálu“, online vzdelávanie by malo zostať otvorenou možnosťou pre tých, ktorí ho preferujú. Technológia a fyzická vzdialenosť (ani ich deficit) nie sú a ani sa nikdy nesmú stať prekážkou pre vzdelávanie. Prechod na online výuku je v tomto celom chaose určitým spôsobom vlastne revolučným a užitočným. Za predpokladu, že ide o voľbu a nie nutnosť, môžeme sa na dnešný stav vzdelania považovať za najspravodlivejší, aký kedy bol – a to hlavne po ekonomickej stránke, kedy sa medzinárodné vzdelávanie stáva dostupným pre sociálne skupiny študentov, ktorí by si ho inak nemohli dovoliť. Je to až úsmevné, že aj v tomto rozhovore pre český magazín odpovedám z Belehradu a naviac ako slovenská študentka. Rada by som ho preto ukončila rovnako úsmevne – a to citátom nejasného pôvodu: „Dokázali sme toho toľko, s tak málom, počas tak dlhej doby, že teraz dokážeme všetko a nepotrebujeme k tomu nič.“ Držte sa a bavte sa.

MK: Budoucnost je v zachování volnosti a vzájemné důvěry v zodpovědnost všech, kteří tvoří školu – ať už se jedná o vedení, pedagogy, studenty, nebo ostatní zaměstnance. FaVU považuji za vnímavou a nezakonzervovanou školu, která roste s každou příchozí generací. Budoucnost je také v naslouchání. Pandemie nám ukázala, že nelze lpět na minulosti a starých principech a že se nesmíme bát změn. Byla bych však ráda, kdyby se změnil i přístup státu. Mezi vzdělávacími institucemi a státem by měla být vedena diskuze, ale odpovědnost by měla zůstávat na té které vysoké škole, aby měla ve zvláštním režimu sama možnost vytvořit adekvátní podmínky podle svých konkrétních specifik.

TT: Obdobie, ktoré zažívame, nám ukazuje, že online priestor nie je odpoveďou na všetko. Prepojí nás síce s ľuďmi a inštitúciami na druhej strane sveta za pár sekúnd a zrazu môžeme byť fyzicky na workshope v Amerike a pritom zostať doma. Z tohoto som bola veľmi unesená v prvej vlne. Zároveň však ale nemôžeme tvrdiť, že táto skromná výhoda je samospasiteľná a že dokáže prevážiť negatíva. To by bolo prehnané. Základ umeleckého školstva je podľa mňa – tak ako vždy bol – v prezenčnej výučbe a v spoločných zdieľaných priestoroch. Úprimne dúfam, že sa k nemu skoro vrátime. Malé pozitívum vidím v tom, že sme si všetci museli vyskúšať online formu prezentovania diel. Človek rozmýšľa nad úplne inými parametrami. Nestačí totiž jednoducho „postnúť“ video alebo fotku hotového diela. Už v procese prípravy sa dielo musí komponovať pre online diváka. To isté platí pre každú umeleckú inštitúciu, ktorej sa doteraz darilo online priestoru vyhýbať. Zo súčasnej situácie ale tiež plynie strach o chýbajúce skúsenosti. Tým, že sú galérie a školy pozatvárané, nemôžeme získavať skúsenosti s reálnym fyzickým vystavovaním. Vidím to hlavne na mladších spolužiakoch, ktorí do školy nastúpili napríklad minulý rok a s reálnou umeleckou prevádzkou sa tým pádom ešte vôbec nestretli. Je veľký rozdiel medzi prvotnou skicou a realizáciou vo výstavnej expozícii. Zdá sa to ako drobnosť, ale pre mňa je to jedna z kľúčových kompetencií, ktoré na umeleckej škole môžem a mám získať. Neviem si preto predstaviť ďalší vývoj situácie, ak by sme dlhodobo zostali v súčasnom modeli vyučovania.

Študenti Ateliéru intermédií na FaVU VUT v Brne. Foto: Vojtěch Kundrát

Michaela Kachtíková, študentka štvrtého ročníka bakalárskeho stupňa štúdia v Ateliéri kresby a grafiky, ktorý vedie Svätopluk Mikyty s asistentkou Katarínou Hládekovou na Fakultě výtvarných umění VUT v Brne. Vo svojej tvorbe sa venuje materialite objektu.

Vojtěch Kundrát, študent druhého ročníka magisterskeho stupňa štúdia v Ateliéri intermédií, ktorý vedie Pavel Sterec s asistenkou Marikou Volfovou na FaVU VUT. Pôvodným vzdelaním je chemik a chémii sa venuje i vo svojej súčasnej profesii, v rámci ktorej pracuje na rozvojových projektoch v Tanzánii a Ghaně. Vo svojej umeleckej tvorbe momentálne fotografuje.

Tatiana Takáčová, študentka štvrtého ročníka bakalárskeho štúdia na Vysokej škole výtvarných umení v Bratislave, kde študuje na Katedre intermédií. Pod (ne)vedením Jany Kapelovej a Niny Vidovencovej sa venuje rozvíjaniu tém ako sú telesnosť, poetika, pohyb a film. Otvorenosť ateliéru jej ponúka priestor k hľadaniu vlastnej motivácie. Jej tvorba a každodennosť sú úzko prepojené skrz dlhodobú prácu s denníkmi.

Jelisaveta Rapaić, absolventka bakalárskeho štúdia Fakulty užitého umenia Univerzity v Belehrade. Žije a tvorí medzi Bratislavou a Belehradom, kde sa venuje práci na projekte SAFE HAVEN, v rámci ktorého prevádzkuje pop-up kaderníctvo WeAreOpen, do ktorého je možné sa objednať cez instagram @jelisalveta. Autorka v súčasnosti študuje intermédiá na Vysokej škole výtvarných umení v Bratislave v ateliéri Martina Piačeka a Dávida Koroncziho. Okrem umenia sa venuje pedagogickej činnosti a práci v kultúrnych inštitúciách.