Artalk.cz

Dějiny umění pro děti

Alžběta Cibulková píše o knize Jak namalovat vejce. Příběh Josefa Šímy, jež cílí na dětské čtenáře a která vyšla letos jako doprovodná publikace k umělcově výstavě v Moravské galerii v Brně (výstava Josef Šíma: Cesta k Vysoké hře se konala v Místodržitelském paláci na přelomu let 2018/2019). Kromě této publikace přibližuje Cibulková i další knížky pro děti, které pojednávají o umění a jeho historii, a podotýká, že také naučná literatura zaměřená na děti může překračovat ustálený kánon dějin umění.

Kniha Jak namalovat vejce. Příběh Josefa Šímy. Foto: archiv MG

Dějiny umění pro děti

Jsou různé způsoby, jak lze seznamovat děti s uměním, uměleckými díly a jejich historií. Pro mnohé byla formující návštěva galerie nebo muzea, pro jiné setkání s uměním ve veřejném prostoru, pro někoho to může být prohlížení knihy. Pro mě samotnou to bylo listování v dnes už klasické a možná i trochu deformující Pijoanově sérii Dějin umění, ve které jsem si zpočátku a po dlouhou dobu pouze prohlížela reprodukce uměleckých děl. Výklad a text pro mě nebyl lákavý a důležitý. Hltala jsem knihu vizuálně, tehdy bez možnosti vidět díla naživo. Možná se ale odehrálo moje setkání s uměleckým dílem ještě dřív, například, když jsme v plzeňské ZOO prolézali sochou Medvědi od Břetislava Holakovského. Že jde o umělecké dílo ve veřejném prostoru, nás však tehdy vůbec nenapadlo.

Způsoby, jak lze zprostředkovat umění dětem, se dnes zabývají pedagogové, lektoři, ale v některých případech i umělci či kurátoři stále více. Na většině výstav ve větších institucích se setkáme s propracovanými doprovodnými programy pro děti a k dispozici je také stále větší množství publikací, které dětského čtenáře seznamují s dílem a životem daného umělce. Jednou z nich je také kniha Jak namalovat vejce? Příběh malíře Josefa Šímy vydaná v letošním roce Moravskou galerií, nebo dvě menší publikace Medek a Rembrandt / Obrazy do kapsy zpracované lektorským oddělením Národní galerie v Praze, dále knihy o dějinách umění (Hysterie umění, 2019), o nejčastějších otázkách týkajících se umění a jeho vnímání (Proč umění?, 2020), o tom, jak fungují galerie (Jak se dělá galerie, 2018), nebo o umění ve veřejném prostoru (Ahoj socho, 2018). Pokud bychom se pak podívali na knižní produkci pro děti, která se zaměřuje na design nebo architekturu, nemůžeme vynechat nakladatelství Jakost, které vydalo knihy Domek, Design nebo Zahrady, ale také knihu K čemu jsou architekti, kterou pro Artalk recenzovala Karolína Vojáčková (zde). K historii architektury pak vyšla nově velkoformátová ilustrovaná kniha Archistorie od varšavské teoretičky a architektky Magdaleny Jeleńske.

Publikace Rembrandt – Obrazy do kapsy. Foto: archiv NGP

Tento výčet nezahrnuje všechno, co u nás v této oblasti vyšlo, jisté ale je, že je tato knižní produkce oproti jiným zemím, kde má již dlouholetou tradici, teprve v plenkách. Pokud bychom se soustředili na knihy z oblasti historie umění pro děti, výrazným počinem je již zmíněná výpravná publikace Jak namalovat vejce?, jejíž editorkou je Silvie Šeborová, komiksově laděnou obrazovou část zpracoval Jiří Franta a vyšla tento rok v Moravské galerii v návaznosti na retrospektivní výstavu česko-francouzského malíře Josefa Šímy. Jeho příběh je zde vyprávěn skrze Šímovo vzpomínání dvěma „zvědavým studentům“ na vernisáži jeho velké samostatné výstavy v Musée national d’art moderne v Paříži v roce 1968. Na základě jeho bohatého životního příběhu se zde velmi dobře a nenuceně daří nastínit dobový kontext a pozadí převratných historických událostí, jako byla například první světová válka, kterou Šíma prožil na východní frontě, pobyt v multikulturní Paříži plné významných uměleckých osobností včetně Pabla Picassa, jenž Šímu fascinoval, nebo i druhá světová válka, umělcův život v Nice a působení v odboji. Tyto události jsou zprostředkovány zábavnou a živou formou v podobě komiksu, který se plynule prolíná s naučnými, vysvětlujícími částmi a zároveň s děním na vernisáži a vyprávěním již zasloužilého umělce Šímy. Důležitý je důraz na zásadní události v autorově životě, které ovlivnily jeho uvažování a především tvorbu samotnou. Srozumitelně se zde tak odkrývají zásadní souvislosti mezi podobou jeho děl, životním příběhem a osobními formujícími událostmi, jako bylo studium matematiky a raná záliba v moderních technologiích, přátelství s Pietem Mondrianem a nalezení vlastního přístupu k abstrakci, členství ve skupině Vysoká hra a přátelství s básníkem Pierrem Jeanem Jouvem, které jej přivedlo k otázce nevědomí, řeči mýtů a symbolů; nebo také intenzivní zážitek ze setkání s kulovým bleskem, díky kterému se začal zabývat světlem, jeho možným zobrazením, a s tím související pozdní práce na vitrážích katedrál.

I přesto, že se jedná o poměrně tradiční představení života a díla jednoho umělce, díky tomuto širšímu pohledu, ale také výtvarnému a grafickému zpracování, přináší objemnější vhled do historie moderního umění se srozumitelným dobovým kontextem, který nenudí. Vzhledem k tomu, že je kniha určena pro děti starší devíti let, může být trochu odpuzující temné pojetí ilustrací především u komiksových částí knihy, ale také specifická podoba obličejů postav, které mají většinou vytřeštěné oči a vyceněné zuby, což je poměrně výrazný a matoucí prvek. Také je poněkud matoucí, že středoškolští studenti zde působí jako starší dospělí lidé. Jistě, jde o autorský projev a styl Jiřího Franty, ale vždy – a zvláště u knih pro děti – je dobré, když je vizuální stránka přitažlivá a srozumitelná. Nahrává mi to v myšlence, že mnoho současných ilustrovaných knih pro děti míří spíše na jejich rodiče, kteří jsou schopni ocenit současný trendy styl nebo umělecký experiment. Na druhou stranu nechci podceňovat dětský pohled, který je otevřenější než můj, a možná by mi některé z dětí vysvětlilo, že nejsou vytřeštěné oči a vyceněné zuby nebo nosy jako kolíky odpudivé nebo děsivé, ale naopak vtipné a zábavné.

Jak namalovat vejce. Příběh Josefa Šímy. Foto: archiv MG

Metod, kterými lze zábavně představit témata dějin umění dětem, je více. Velmi často je zřejmá snaha o reálné přiblížení a polidštění umělce, jako je to také v případě knihy o Šímovi, kde je zmíněno také jeho dětství: „Kluk s bujnou fantazií, blokem a tužkou a nosem zavrtaným do románů Julese Verna, milovník vynálezů, techniky a umění. Pepík Šíma.“ Podobně se pracuje s postavou Mikuláše Medka v publikaci zpracované lektorským oddělení Národní galerie v Praze, která vyšla doprovodně se současnou retrospektivní výstavou tohoto umělce. V malé knížce Medek do kapsy nás uvede fotografie z dětství Mikuláše Medka převlečeného za Mikuláše. Většina místa je pak ponechána reprodukcím jeho obrazů nebo detailům, které doprovází krátké citace, komentáře nebo otázky: „Má obraz střeva, nebo „mechaniku“? nebo „Jak to asi vypadá, když se z nitra obrazu derou barvy na povrch?“ Nejde o žádný obsáhlý výklad jeho života a díla, ale spíše zastavení se u jednotlivých momentů a otázek, které nás mohou napadnout. Knížka nemá tendenci poučovat, ale spíše vybízí k hravému uvažování, což je podpořeno také důmyslným grafickým zpracováním, kdy si z přebalu knížky můžete udělat plakát na zeď. Hravost a vtipné postřehy se týkají také knížky Ahoj socho vydané Galerií hlavního města Prahy v roce 2018, kde je zřejmý důraz na interaktivitu s knížkou, která vybízí k různým procházkám nebo experimentům v souvislosti s uměním ve veřejném prostoru. Nakonec bych zmínila publikaci Hysterie umění od Martiny Schoellové v edici Fresh Eye z nakladatelství Labyrint, která vznikla mimo galerijní instituce, ale je výrazným příspěvkem a svým způsobem i kritickým komentářem k mnohdy zapšklým výkladům a učebnicím dějin umění. S humorem a lehkostí převádí dějiny umění do současného světa a zapojuje je do širšího kontextu vizuální kultury a mohla by být vynikající pomůckou pro učitele a žáky základních i středních škol.

Všechny zmíněné knihy jsou určitě přínosné už tím, že zprostředkovávají jednotlivá témata dějin umění srozumitelným a mnohdy inovativním způsobem (zdařile propojují historický kontext s životním příběhem a tvorbou umělce, vybízí k zajímavým otázkám i úkolům nebo vytváří hravé spojitosti mezi tradičními dějinami umění a současnou vizuální kulturou či popkulturou). Na druhou stranu se i přesto stále drží zaběhlých uměleckohistorických kánonů. Dějiny umění byly ve škole pro mnohé z nás nezáživným předmětem, držícím se stále stejných klasických příběhů dějin umění, což se mohlo opakovat od základní školy přes střední až po vysokou. Už od prvního setkání s dějinami umění by přitom nejvíce pomohlo, pokud by otevíraly nové pohledy a odkrývaly opomíjená témata, včetně tvorby ne tak známých umělců – a především umělkyň. Pokud bychom uvedli příklad, stále se učíme o prvních abstrakcích Františka Kupky nebo Vasilije Kandinského či Kazimira Maleviče, ale málokdo zmíní švédskou umělkyni Hilmu af Klint, jejíž tvorba byla stejně zásadní, ale zkrátka se nedostala do učebnic klasických dějin umění. Je tedy stále na čem pracovat tak, aby dějiny umění (nejen) pro děti naplno rozvinuly potenciál k přehodnocování a objevování zásadních a dříve přehlížených témat už od začátku a přispěly k hodnotnějšímu kritickému vzdělávání a vůbec lepšímu porozumění světa kolem nás.


Silvie Šeborová (koncept, text, odborná redakce), Jiří Franta (ilustrace), Jak namalovat vejce. Příběh Josefa Šímy, Brno: Moravská galerie v Brně, 2020, 104 stran.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *