Artalk.cz

TZ: Suck the sack

Suck the sack / kurátoři: Martina Mrázová, Miroslav Jiřele / Galerie U Betlémské kaple / Praha / 11. 9. – 7. 10. 2020

Veronika Bromová, Milena Dopitová, Maud Kotasová, Petr Lysáček, Jan Matýsek, Karel Nepraš, Dita Pepe, Václav Stratil, Margita Titlová Ylovsky

Výstava s poněkud provokativním názvem se obrací k fenoménu těla a tělesnosti, ale dotýká se i řady dalších témat, která s tělesností přímo souvisejí, jako je identita, sexualita, smyslovost, intimita či překračování hranic soukromého a veřejného.

Tělo a tělesnost patří k nadčasovým tématům a k nejdůležitějším zdrojům inspirace vůbec, jež se v umění objevují od nepaměti. Avšak tělo jako prostředek vyjádření v přímé, nezástupné podobě, nikoli ve smyslu námětu či pouhého nositele symbolických obsahů, se začalo v českém umění prosazovat teprve po polovině 20. století. Když pomineme průkopnická surrealistická řádění Václava Zykmunda a skupiny Ra z poloviny 40. let, která v tehdejším umění nenašla adekvátní pokračovatele, jedná se především o body artové akce a performance ze 70. a 80. let (P. Štembera, J. Mlčoch, K. Miler, V. Havlík, T. Ruller, V. Ambroz, M. Titlová Ylovsky ad.). Jako jedno z dominantních témat výtvarného umění se pak téma těla a tělesnosti prosazuje v uměleckých projevech 90. let, která představují jádro, z něhož výstava Suck the Sack vychází. Tvorba umělců jako Nan Goldin, Cindy Sherman, Mat Collishaw, Jake a Dinos Chapmanovi nebo Damien Hirst ostatně nebyla v 90. letech v našem prostředí ničím neznámým. Cílem této výstavy je tak poukázat na širokou problematiku těla a tělesnosti v umění prostřednictvím tvorby vybraných autorů od 90. let až do současnosti.

Otevírání politických i kulturních hranic v nové situaci porevolučních 90. let, jimž předcházelo postmoderní narušování hegemonie velkých ideologií a mýtů, s sebou přinášelo potřebu jedince hledat nový vztah ke skutečnosti i k sobě samému. Velmi často se přitom umělci obraceli k formě autoportrétu, který nejenže umožňuje pohyb na hranici intimního a veřejného, ale také poskytuje jedinečnou možnost proměny subjektu autora v objekt a tím i tehdy velmi aktuální distanci od vlastního díla. Setkání autora s obrazem sebe sama je tedy možné vnímat nejen jako způsob vyjádření určitého postoje ke světu a k sociálnímu prostředí, ale i jako jeden ze způsobů, jímž autor s potřebným odstupem získává možnost sledovat sám sebe z pro něj nezvyklé perspektivy, kterou může podle svého naturelu různě manipulovat a činit předmětem hry.

z textu Martiny Mrázové

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *