Systémové předsudky a rasismus památkové péče

Esej Musíme si promluvit o památkové péči Ladislava Zikmunda-Lendera je úvodem k následujícímu překladu textu od amerického památkáře Franklina D. Vagnona. V některých ohledech nám Vagnonův text vztahující se k americké praxi památkové péče může být vzdálený, ovšem to podstatné platí. Česká památková péče musí sestoupit ze své věže ze slonové kosti, opustit přízraky minulosti v podobě vágních a neaktuálních požadavků příslušníků Vídeňské školy dějin umění (Dobroslav Líbal třeba v roce 1997 tvrdil, že aplikovat Riegla na soudobou památkovou péči je jako poskytovat narkózu kladivem) a přemyslet a přehodnotit to, jak se můžeme postavit k naší budoucnosti – budoucnosti, kde čím dál více bude záležet na rovném přístupu, rovné reprezentaci, normalizaci obohacujících kulturních odlišností, které nás činí jedinečnými, a na mnohohlasých dějinných narativech. Text je členěn do devíti tezí, jejichž argumentace je zpravidla zakončena otázkou. Nevnímejme jej jako provokativní kritiku, ale jako soubor legitimních otázek, na které (si) bude muset i tuzemská památková péče dříve či později odpovědět.[1]

Návštěvnické centrum v Národním historickém parku Harriet Tubman Underground Railroad, Maryland, USA. Harriet Tubman byla americká černošská abolicionistka a aktivistka za práva žen, narodila se v otroctví, z něhož utekla. Byla aktivní v podzemní síti Underground Railroad, jež pomáhala utéct zotročeným lidem na sever Spojených států amerických. Foto: Acroterion, Wikimedia Commons

Systémové předsudky a rasismus památkové péče[2]

Jako někdo, kdo má to štěstí vést historické a památkové organizace již třicet let, se cítím povinen ozvat se proti tomu, co nevnímám jen jako svou vlastní zkušenost, ale jako institucionální předsudky a rasismus v oboru památkové péče. Zkoumání historie a praxi památkové péče miluji. V reakci na nadcházející text není třeba bránit památkovou péči, prohlašování památkových zón, ani program záchrany klíčových městských památek[3] atd. Jsem si vědom toho, že obor památkové péče má nesporné přednosti a přínosy – ale ty se projevily až druhotně a nyní bude řeč o struktuře, která je kontextem veškerých těchto snah.

1. Památková péče je od základu elitistickou, třídně a rasově rozdělující aktivitou, jejímž výsledkem je určitá forma ekonomického vyloučení a segregace.

Znamená to tedy, že nemáme zachovávat a obnovovat nic? Samozřejmě, že ne. Tato teze předkládá pouze to, že v aktu památkového zachovávání objektů jsou inherentně obsaženy zájmy, založené na konceptu třídy, rasy a ekonomické vrstvy. Pokud tyto zájmy jako profesionálové pracující v památkové péči uskutečňujeme, tak oddělujeme a upřednostňujeme dochované existující fragmenty stavební kultury (nebo nehmotné prvky a vzorce chování), které jsou kvantifikovatelné a poznatelné. Tato teze navrhuje, že bychom měli přehodnotit, (1.) kdo uskutečňuje tyto zájmy a jak inkluzivní jsou jeho/její postoje? (2.) Kdo vytváří pravidla? (3.) Co je posuzováno? (4.) Co je výsledkem tohoto procesu? Rozšiřují tyto výsledky naše poznání minulosti, nebo je naopak zužují? Jak můžeme vidět, ve všech těchto krocích je obsažena možnost předsudků, preference a nevědomého vyloučení, založeného na nedostatečné informovanosti a nedostatečných kulturních obzorech. Jak vidno, tato teze tedy není o popření činnosti památkové péče, ale naopak proklamuje, že zaužívaný proces a výsledky vytvářejí situace, které jsou systémově prodchnuty vnitřními předsudky.

Jaká tedy mohou být řešení překonání těchto inherentních překážek v procesu výběru?

Státní historický park kolonela Allenswortha. Kolonel Allen Allensworth v roce 1908 založil nedaleko Bakersfieldu v Kalifornii se čtyřmi osadníky město, které bylo obýváno, spravováno a financováno výhradně Afroameričany. Tento sen se nikdy nepodařilo zcela naplnit, ale osada nebyla nikdy opuštěna a vydobyla si přívlastek „Město, které odmítlo zemřít". Federální památkou se stala v roce 1974, kdy populace osady prudce klesla. Foto: www.parks.ca.gov

2. Historické památky mohou udržovat určitý druh nostalgie, který rozděluje společnost a který podporuje a legitimizuje rasismus a vyloučení.

Znamená to tedy, že máme všechny historické a kulturní památky zavřít? Samozřejmě, že ne. Tato teze navrhuje, že bychom měli přehodnotit to, které památky promlouvají k širšímu veřejnému blahu a jak jsou tyto památky užívány a interpretovány. Všichni potřebujeme ve svých životech krásu. Problém však je, navzdory filozofickému přesvědčení, že fyzická krása většinou neznamená historickou pravdu. Něco může být současně krásné i odpudivé. Krása má zřídkakdy vztah k přesné a smysluplné historické reprezentaci. Tento typ izolované krásy, který vidíme v plně restaurovaných stavbách, žije ve světě nostalgie a je poháněn osobní pamětí. Výzkumy nám ukázaly, že paměť je velmi nepřesný způsob, jak se vztahovat k minulosti. Nostalgie uchovává stereotypy a rasové předsudky, protože selektivně vylučuje většinu reality ve prospěch velmi omezené výseče nepřesné paměti, kterou sdílí většina veřejnosti. Je to právě tento proces výlučnosti, kde se přechovávají systémové předsudky a rasismus. Nejsou to jen nepatrné detaily, které mohou být odstraněny z nostalgické paměti, ale jde o kompletní rýhy autentické zkušenosti marginalizovaných skupin. Institucionálně podporované nostalgické zúžení a zploštění neumožňuje rovnou, bezpředsudečnou a dostatečnou reprezentaci velmi komplikovaných sociálních narativů. To zahrnuje fyzické stavby, krajiny, ale také interpretační modely. V tomto smyslu se památková péče stává skrytou překážkou, která rozděluje společnost.

Příčiny tohoto zužování sahají k samému jádru památkových konstruktů, které následně diktují velmi úzké časové úseky, jež jsou považovány za signifikantní, původce a autority, které jsou považovány za signifikantní, či architekturu velmi výběrové estetiky. Tyto fundamentální, klíčové komponenty oboru památkové péče v sobě obsahují systémové formy rasových a kulturních předsudků a přesto tvoří právě ta kritéria, prostřednictvím kterých jsou historické památky posuzovány. Tyto institucionalizované předsudky, které se staví proti neoddělitelným inkluzivním vrstvám významů a vyslovují se ve prospěch dominantní kultury, jednoduše udržují reprodukci zúžené, děravé nostalgické paměti a očekávání. Tento problém neleží na straně návštěvníků, je zakořeněný v politických, sociálních a institucionálních procesech samotného oboru památkové péče.

Jakými způsoby může být památková péče přerámována tak, aby její základy byly inkluzivnější?

3. Památková péče může omezovat inkluzi a reprodukovat rasové a sociální předsudky tím, že redukuje kulturní narativy na jednoduchá témata.

Znamená to, že máme vyprávět jen pěkné, veselé příběhy? Samozřejmě, že ne. Tato teze předpokládá, že všichni jsme komplikované lidské bytosti a naše životní situace se v čase proměňují. Na nikoho z nás neplatí jednoduše jedna nálepka – máme současně mnoho identit a to, co se v našich životech stane viditelné a veřejné, se proměňuje tak, jak dospíváme a získáváme více zkušeností. Systémovým nešvarem památkové péče je dominantní kultura, která ovládá narativ. Před sto lety nebyla zkušenost marginalizovaných skupin zaznamenávána a reprodukována, ale i dnes, kdy se na tato období útlaku a nesvobody zaměřujeme, vylučujeme přesně tytéž marginalizované skupiny, které jsme vylučovali před sto lety. Bezpochyby by tyto příběhy neměly být prezentovány, aniž by pomíjely bolest a dlouhodobé důsledky nerovností. Ale při této snaze o výběr zůstáváme výluční a zaujatí, aniž bychom vnímali společnost v její celistvosti. Tento proces vytváření interpretačního rámce, ať už ve fyzické konstelaci staveb nebo v mluvené reprodukci, probíhá skrze vyloučení a výběr jedné stavby, jednoho příběhu, jedné osobnosti či skupiny osob na úkor jiných. Dominantní kultura památkové péče je stále v mocenské převaze. Památková péče skrze své ustálené profesionální praktiky vybírá, rámuje a sestavuje vyprávění a podtón příběhu. Vyprávění příběhu z mocenské pozice je velmi odlišné od téhož příběhu, který prostě jen existuje jako autentická vrstva našich složitých dějin. To, že jsme nuceni udržovat zakořeněný systém a čekat na vyslechnutí příběhu od jiné autority, je forma kulturního zotročení. Jak napsal William Blake, „Musím si vytvořit svůj vlastní systém, nebo být zotročen systémem někoho jiného.“

Jak se může památková péče vymanit ze svého kulturního zotročování a umožnit volbu svobodněji reprezentovat nás všechny?

Jednotřídní škola v Newarku ve státě Delaware, která byla součástí osmdesáti škol pro afroamerické děti. Mezi lety 1919–1928 tuto síť založil a financoval filantrop Pierre Samuel du Pont, škola byla navržena architektem Jamesem Oscarem Betellem. Federální památkou se stala v roce 1995. Foto: ZeWrestler, Wikimedia Commons

4. Historické regulace, územní zónování a pravidla památkové péče mohou být latentně ekonomicky omezující a kulturně vylučující, mít přínos jen pro ty, kteří si mohou dovolit nadměrné výdaje, čímž se vytvoří určitá forma esteticky ohraničených komunit, které odrážejí pouze dominantní kulturu.

Znamená to, že památkově chráněná území jsou špatná? Samozřejmě, že ne. Existuje mnoho pozitivních a efektivních výsledků snah o záchranu a udržení památkových území. Sám jsem po většinu svého dospělého života bydlel v památkově chráněných územích. Neznamená to, že samotný jejich koncept je špatný, ale tato teze spíše navrhuje, že realizace takových památkových omezení může vytvářet inherentně výlučný proces, který produkuje rasové a kulturní předsudky. Nejdůležitější z celé této teze je to, že památková péče může ve snaze navrátit území do stavu v určité etapě jeho minulosti vyloučit určité skupiny a vykazovat zaujetí ve prospěch dominantní kultury. Toto má dopad nejen na architekturu (např. to, co je demolováno a co je zachováno nebo přestavěno), ale také na přijatelné, nebo vyloučené funkce, které dané regulace umožňují (např. komerční, rezidenční, víceúčelové, více-rodinné), na prvky veřejného prostoru (městská zeleň, chodníky, osvětlovací tělesa, keře), až po větší detaily, jako jsou typy šroubů, zvonky, jednotlivá svítidla či městská typografie. Všechna tato specifika vedou ve volby, které nakonec hledají přijatelnou estetiku, charakter prostředí a autentifikační kvality, vytvářené vlastnictvím objektu jednou rodinou. Přinejlepším je takové prostředí sdíleno všemi segmenty společnosti. Přinejhorším však funguje jako skrytý systém odrazující ty, kteří žijí mimo tuto sdílenou kulturní normu.

Jak může památková péče pokračovat v hledání hodnot větších památkových území a současně umožňovat rozmanitost různých vzorců chování, funkcí a estetiky?

5. Historické zóny a rezervace a požadavky na jejich zachování a péči mohou být současnou formou „stopky“,[4] která vylučuje rozmanité ekonomické skupiny lidí z vlastnictví pozemků.

Vedou prohlášené „památkové zóny“ v kulturní segregaci? Možná. Neexistuje dlouhodobý konsenzus mezi sociology o důsledcích vyhlašování památkových zón na rasové a ekonomické vykořenění. Co ale dějiny a výzkumy podporují, je to, že velké procento lidí, kteří se museli vystěhovat kvůli revitalizačním akcím, jsou Afroameričané a Latinx obyvatelé. Zdá se, že tyto specifické památkové revitalizace vedou v koncentraci bohatství a investiční vlastnictví nemovitostí, která vylučuje ty, kteří se museli odstěhovat.[5] Výsledek vzrůstajících cen nemovitostí nejen pro mnohé omezuje možnost vlastnictví domů, ale také zvyšuje nájmy, které pak jsou mimo možnosti lidí s nízkými příjmy, chudou pracující populaci. K těmto problémům ekonomické dostupnosti jsou navíc další náklady spojené s dodržováním památkových regulací a zónování městského prostoru, které se vyvinuly ve výrazná omezení dostupnosti pro větší, vícegenerační rodiny ve prospěch příslovečné americké nukleární rodinné jednotky. Tento fundamentální rodinný koncept se ve své podstatě vyvinul z antiimigrační a anti-afroamerické politiky pramenící z doby přelomu 19. a 20. století a upřednostňování samostatné, bílé, většinové rodiny. V Americe existuje dlouhá tradice, která umožňuje regulovat veřejný prostor politicky tak, aby legitimizoval a podporoval sociální vyloučení. Výsledek takového rozdělování se ukáže, když se podíváme na vedení mezistátních dálnic napříč stabilními, živoucími černošskými čtvrtěmi v 70. letech 20. století nebo tehdejší umístění železnic a dělicích zelených ploch. V jádru snah památkové péče je motivace zachránit to, o čem si myslíme, že si záchranu zaslouží, od toho, co je vnímáno jako nežádoucí vliv. Je to ve své podstatě polarizování, které systematicky upevňuje rozdělování na základě třídy, rasy, bohatství a kulturní izolace.

Tato teze nicméně připouští, že některé snahy památkové péče se úspěšně soustředily na dostupné bydlení a na vytváření souvisejících finančních zdrojů a nízkoúrokových půjček za účelem zachování stávající populace žijící bez jakýchkoli zásahů na daném historickém území. Z těchto snah bychom si měli vzít příklad a přehodnotit existující památkové zóny a jejich regulace tak, abychom je přetvořili v sociálně spravedlivější řešení. Ve své nejlepší podobě mohou být památkové zóny nahlíženy jako forma ochrany před bezmyšlenkovitým rozvojem a demolicí, a současně jako místa, která propagují kulturní přesah. Ve své nejhorší podobě ale památkové zóny mohou být zestetizované, vůči kulturní rozmanitosti hluché formy vytvořené dominantní třídou.

Jak se mohou historické zóny a památkové regulace stát přínosnější silou pro inkluzi a rozvoj místních komunit?

American Beach, pláž založená v roce 1936 prvním afroamerickým milionářem Abrahamem Lincolnem Lewisem a jeho společností Afro-American Life Insurance Company. Společnost poskytovala životní pojištění Afroameričanům a různé související benefity a služby. Mezi nimi bylo i vytvoření prázdninové lokality, kde v době segregace mohli Afroameričané trávit volný čas, protože většina podobných rezoprtů jejich přítomnost neumožňovala. Federální památkou se stala v roce 2002. Foto: Ebyabe, Wikimedia Commons

6. Památková péče je citlivá k nejdrsnějším formám kapitalismu tak, že jen ty památky, na které se sežene nejvíce peněz, se skutečně zachrání. Volby památkové péče jsou věc ekonomická, nejen historická. Památky, které toho nejvíce ukazují, nejsou zrovna dvakrát přitažlivé a jen zřídkakdy přežily, nebo byly zachráněny.

Všechno vyžaduje peníze, ale činí to z památkové péče špatnou věc? Samozřejmě, že ne. Tato teze poukazuje na to, že si musíme otevřeně uvědomit, že trhem poháněné a ekonomicky založené faktory památkové péče vytvořily nepřesnou strukturu památkových objektů a artefaktů. Neznamená to, že současné památky jsou špatné, ale to, že pokud si vezmeme celý obor historických informací, architektura a sbírky, které se zachovaly, tvoří jen velmi malý výsek původního příběhu. Tento segment kolektivního narativu, který se nám zachoval, je výsledkem peněžité podpory těchto vybraných památek a ne toho, že jsou to nutně ty nejobjevnější nebo nejobsažnější. Až donedávna podporovaly historické památky dominantní mužský kulturní narativ a v lepším případě jen velmi omezeně ukazovaly jiné pohledy. V horším případě tyto památky aktivně potlačovaly komplexní realitu historického záznamu a marginalizované populace, které zásadním způsobem přispívaly k našim dějinám.

Ve snaze vytvořit úplnější vyprávění dějin přišly různé památkové iniciativy se snahami o vytyčení nových historických památek či památníků a zaměření na nové narativy. To jsou skvělé kroky směřující ke kulturní rovnosti. Na druhé straně se však tyto kroky samy o sobě nemohou vypořádat se stávajícími předsudky, obsaženými v již existujících a fungujících památkách a památnících. Nastal čas se zastavit a přehodnotit stávající historické památky a památníky a zamyslet se nad tím, jak je využíváme k upevnění dominantních mužských kulturních narativů a co musíme udělat proto, abychom prezentovali mnohem rovnocennější obraz dějin.

Jaké musíme učinit kroky, abychom znovuobjevili své historické památky a vytvářeli méně zaujaté reprezentace záznamů minulosti?

7. Tak, jak se postupem času památková péče postupně profesionalizuje a uplatnění vyžaduje nejméně čtyřleté univerzitní vzdělání,[6] zdražuje se také univerzitní studium, což pak brání uplatnění těm profesionálům, kteří si jej z rasových, kulturních či ekonomických důvodů nemohou dovolit. Výsledkem pak je, že profesionální praktiky památkové péče jsou zatížené předsudky.

Není tohle problém ve všech oborech, nejen v památkové péči? Ano, je to problém v mnoha odvětvích, ale má to zvlášť katastrofální důsledky pro památkovou péči. Při průměrné ceně 46 tisíc amerických dolarů (mimo domovský stát) je obor památkové péče mnohem více zaujatý ve prospěch zkušeností těch, kteří pocházejí z bohatého, mainstreamového prostředí dominantní kultury. A co je ještě důležitější – profesionální pracovníci památkové péče, kteří mají za sebou proces drahého studia, neplacených praxí a přísných pracovních nároků, se stávají ústředním organismem, skrze který jsou určovány všechny volby týkající se ochrany památek. Dlouhodobými důsledky takto homogenní personální skladby oboru se odráží i ve stejně homogenních snahách památkové péče. Jen 8% z národního registru památek [National Register sites, pozn překl.] a jen 4% ze všech národních historických památek [National Historic Landmarks, pozn překl.] reprezentuje etnické menšiny, ženy nebo neheterosexuální, transgender či genderově nevyhraněné lidi.[7] Zde leží jádro problému: tyto statistiky jsou přímým odrazem profese, která vybírá, zkoumá, obnovuje, interpretuje, zhodnocuje, umožňuje, reguluje a provozuje historické památky. Nejde jen o problém přístupu ke vzdělání, ale důsledky jeho nedostupnosti.

Toto upřednostňování dominantní kultury nejen těmi, kdo památkovou péči vykonávají, ale také samotnými památkami, které spravují, se cyklí a stává se překážkou pro marginalizované skupiny, které se nemohou smysluplně zapojit do oboru památkové péče. Znovu tak může dominantní kultura selektivně vybírat památky, o kterých se jen domnívá, že reprezentují marginalizované skupiny, avšak v takovém procesu jsou inherentně obsaženy zaujaté soudy a závěry, které mohou být přímo v rozporu s těmi, kterých se to přímo týká. Skutečná kontrola spočívá v možnosti volby a pokud je přístup k profesi omezený, je omezená i výsledná reprezentace.

Jak může památková péče přehodnotit proces vzdělávání ve svém oboru a následnou profesionální praxi, aby zamezila předsudkům?

Hotel Moulin Rouge v Las Vegas ve státě Nevada. Hotel byl otevřen v roce 1955 a byl určen afroamerickým hudebníkům a dalším afroamerickým performerům a návštěvníkům Vegas, protože Afroameričané neměli přístup do lasvegaských hotelů, kasin či restaurací jako hosté. Přestože hotel záhy zkrachoval, stal se v roce 1960 impulzem pro protesty za lidská práva a před zavřeným hotelem Moulin Rouge byla uzavřena dohoda o desegregaci hlavního bulváru „Strip“ v Las Vegas. Foto: dobová pohlednice, pinterest.com

8. Pracovníci památkové péče musí – okamžitě a hned – přestat fetišizovat stavební kulturu a začít brát v potaz to, jak skryté, internalizované struktury památkové péče vytvářejí podmínky, které někoho vylučují.

Skvělé, takže co pro to máme udělat? Zbořit historické stavby a skončit se všemi snahami památkové péče? Samozřejmě, že ne. Přemýšlet tak, že polarizujeme priority, vylučuje možnosti jakékoli spolupráce. Tato teze navrhuje, že památková péče, která zdaleka nezaujímá neutrální pozici, je symbolickým, politickým aktem. Rozpočty obnov určují priority a ti, kteří mají moc, určují rozpočty obnov. Pokud nás naše památky reprezentují nepřesně, čí je to potom chyba? Pokud jsou priority památkové péče latentně v souladu s dominantní kulturou a jsou odcizené nedominantním kulturám, je výsledkem soubor procedur, regulací a památkových objektů, které ukazují rozsáhlý systém vyloučení a zaujetí. Není náhoda, že památky a památníky se staly středem pozornosti při nedávných protestních akcích, které následovaly po vraždách Afroameričanů policií.

Takto internalizovaný systém udržuje profesi, která navzdory individuálním snahám jednotlivých profesionálů potlačuje alternativní pohledy na vlastní proces ve prospěch existujících struktur. Snahy změnit tyto struktury mohou vést v povrchní uplatňování požadavku diverzity uvnitř systému, který je od základu předpojatý. Pokud chceme dosáhnout skutečné, inkluzivní a ideální památkové péče, musíme přehodnotit samotné základy předpokladů, funkcí a cílů památkové péče.

Jak může památková péče přetvořit svého ducha tak, aby byla aktem reprezentativní inkluze?

9. V památkové péči sledujte peníze. Rozpočet odráží priority. Peníze jdou tam, kam se jim řekne. Není nic z podstaty autentického nebo přirozeného na tom, jak tržní ekonomika diktuje to, co má být zachováno. Bohatství zachovává bohatství.

Všechno má vztah k tržní ekonomice. Má se památková péče zbavit finančních prostředků? Samozřejmě, že ne, ale pokud umožňujeme, že praxe a volby v památkové péči jsou založeny na toku peněz, vytváříme symbolický narativ, který je z podstaty zaujatý ve prospěch bohaté, dominantní kultury. Mnoho z našich památek dnes existuje proto, že na jejich obnovu a zpřístupnění byly peníze. Takový typ památkové snahy legitimizuje kulturu památkových obnov, která glorifikuje výrazně atraktivní architekturu a krásná prostředí na úkor autentických narativů. To, co obnovíme, je validací toho, jak sami sebe chceme vidět v zrcadle kultury. Mnoho z takového obrazu vyrůstá z nostalgické představy dějin a soustředí se na sentimentální povahu minulosti, na rozdíl od její reprezentativní a pravdivé povahy.

Navzdory mnoha důležitým příspěvkům, které se snažily vyvážit tento sebereflexivní impuls, ilustruje drtivá část stávajících památek a dochovaných prostředí historickou pozici bílého muže, bohatství, nadvlády a úspěchu. Toni Morrison ve svém projevu při převzetí Nobelovy ceny řekla, že jazyk nám umožňuje vidět bez obrazů. Možná se památková péče musí naučit, jak obnovovat historii beze staveb?

Jak může památková péče vytvářet systém vidění bez obrazů?

Jako pracovníci památkové péče všechno toto musíme zlepšit.

[1] Překladatelská poznámka: Pojem „preservation“ je překládán výhradně jako památková péče, je zde užit v širším smyslu celého oboru komplexních činností a myšlení tak, jako je o památková péči smýšleno v češtině. Pojem „historic district“ je v širším významu přeložen jako památkové území, příp. památková zóna, pokud je řeč o již oficiálně uznaném, „prohlášeném“ území, přestože český systém památkové péče rozlišuje dva stupně ochrany, památkovou zónu a památkovou rezervaci. Pojem památková zóna dobře vystihuje původní představu památného heterogenního urbánního území, které je současně součástí funkčního městského organismu. Pojmem „historic site“ je překládán jako památka, příp. památkový objekt, „landmark“ jako památka či památník a „monument“ jako pomník či památník. Pojem „black“, označující příslušníka afroamerické menšiny, je překládán jako černoch, pojem „people of color“, který nemá nepejorativní český ekvivalent (viz závěr druhého textu od Rada Ištoka, který tuto diskuzi zmiňuje: https://artalk.cz/2020/06/08/kapitoly-z-kolonialniho-dejepisu-umeni-kapitola-2-konstantin-kolonial-kulik-kofila-a-kristian/), je i s vědomím posunu významu přeložen jako etnické menšiny, myšleny jsou v tomto jednom případě Afroameričané a příslušníci Latinx menšin.

[2] Text vyšel dne 2. června 2020 na https://twistedpreservation.com/2020/06/02/systemic-racism-of-preservation/, byl přeložen do češtiny Ladislavem Zikmundem-Lenderem a je publikován na Artalk.cz s laskavým svolením autora.

[3] Tím je myšlen Main Street Preservation Program, který od 70. let prostřednictvím Národní pokladny rozděluje prostředky na záchranu významných památek v obchodních čtvrtích, kde jsou ohroženy živelným stavebním ruchem, rozvojem a investicemi. Srov. Rhonda Phillips; Robert Pittman (eds.), An Introduction to Community Development, New York: Routledge, 2009. On-line: books.google.cz/books, vyhledáno 18. 6. 2020 [Poznámka překladatele]

[4] Redlining je specifický systém funkčního zónování ve městech. Má za cíl nejen uchování historického protředí v památkových územích, ale také třeba zachovánín ekonomické, kulturní či etnické diverzity rezidentů, prevence kriminality, plynoucí z kumulace určitých druhů podniků atd. https://en.wikipedia.org/wiki/Redlining, vyhledáno 18. 6. 2020 [Poznámka překladatele]

[5] Jason Richardson; Bruce Mitchell; Juan Franco, Shifting Neighborhoods: Gentrification and Cultural Displacement in American Cities, on-line: https://ncrc.org/gentrification/ [odkaz doplněn překladatelem]

[6] Ve Spojených státech se památková péče obvykle studuje ve čtyřletém bakalářském oboru, což zmiňuje autor, existují ale i graduální studijní programy. Srov. např. https://www.universities.com/programs/historic-preservation-and-conservation-degrees, vyhledáno 18. 6. 2020 [Poznámka překladatele]

[7] Srov. CityLab 2019, http://citylab2019.theatlantic.com/ [odkaz doplněn překladatelem]