Artalk.cz

Kapitoly z koloniálního dějepisu umění. Kapitola 2: Konstantin, koloniál, Kulík, Kofila a Kristián

Druhá kapitola ze série textů Rado Ištoka, jež zkoumají, jakým způsobem byly české země (potažmo Československo) zapojeny do evropského kolonialismu, je věnována dovozu konkrétních druhů zboží a jeho propisování do vizuální kultury. Československo těsně po válce – ve snaze stát se prosperující a moderní republikou – čile obnovilo předválečné rakousko-uherské obchodování se zbožím z kolonizovaných zemí, což se projevilo jak v imaginaci umělců a spisovatelů, tak také grafických designérů vytvářejících návrhy pro tento typ zboží. Dodnes se v každodenním životě potkáváme s rezidui postavení Československa v rámci evropského imperialismu, následující esej připomíná jejich konkrétní příklady, které se obrazově i jazykově nadále podílí na upevňování kulturních předsudků a stereotypů o obyvatelích globálního Jihu.

Konstantin Biebl, S lodí jež dováží čaj a kávu, typografie Karel Teige, Praha: Odeon, 1928

Kapitoly z koloniálního dějepisu umění. Kapitola 2: Konstantin, koloniál, Kulík, Kofila a Kristián

S lodí jež dováží čaj a kávu

Pojedu jednou na dalekou Jávu

Za měsíc loď když vypluje z Janova

Stane u zeleného ostrova

Pojedem spolu já a ty

Vezmeš si jen kufřík a svoje rty

Pojedem okolo pyramid

Loď počká až přejde Mojžíš a jeho lid

S vysokou holí zaprášenými opánky

jde první přes mořskou trávu a rozkvetlé sasanky

Hejno ryb na suchu zvedá svá křídla jako ptáci

letí za vodou a ve vlnách se ztrácí

Konstantin Biebl, S lodí jež dováží čaj a kávu, 1927

 

Báseň S lodí jež dováží čaj a kávu společensky a politicky angažovaného básníka Konstantina Biebla (1898–1951), jako i mnohé další básně ze stejnojmenné sbírky a také z jeho pozdější tvorby, vychází z autorovy cesty v letech 1926–1927 na britský Cejlon (dnešní Srí Lanka) a do Holandské východní Indie (dnešní Indonésie).[1] Holandskou východní Indii za svou kolonii nizozemská vláda prohlásila v roce 1800 po bankrotu Sjednocené východoindické společnosti, která od roku 1602 ovládala obchod nejen s čajem a kávou, ale i kořením včetně muškátového oříšku, hřebíčku nebo skořice, na kterém bylo postaveno bohatství přístavů jako Amsterdam. Tříměsíční cestou na Jávu se Bieblovi splnil chlapecký sen, jelikož jeho otec, vesnický zubní lékař, sbíral palmy a zámořské ptáky a po domě (a po vsi) se údajně volně pohybovala i opice wau-wau z Jávy.[2] Lodní lístek si – s přispěním své ovdovělé matky – mladý básník zakoupil ze zálohy na cestovní reportáže pro Domov a svět. Na plavbu z Janova (k samotné plavbě se vrátím v příští kapitole) se Biebl v říjnu 1926 vydal se svou přítelkyní Olgou Trunečkovou, jejíž švagr dr. Kselík působil v jávském Semarangu jako lékař pracující, příznačně, především pro zámožnou čínskou klientelu. U města Kandy na britském Cejlonu Biebl navštívil plantáže při sklizni kávy, čaje a ananasů, a teprve při setkání s domorodým mužem, který mu na úsměv odpověděl zamračením, si prý uvědomil, že je v koloniích.[3] Na samotné Jávě Biebl pobýval vedle Semarangu také v Surabaye, odkud podnikal mnoho poznávacích výletů. V letech 1926–1927 ale na Jávě probíhalo komunistické povstání, a protože básník-komunista nerespektoval zákaz kontaktu s domorodým obyvatelstvem, vysloužil si výslechy u policie, sledování a konečně víceméně vyhoštění. Po svém návratu do Prahy v únoru 1927 Biebl vydával přislíbený fotoseriál v časopise Domov a svět a zároveň v Lidových novinách uveřejňoval fejetony Cesta na Jávu, které jako nedokončený celek vyšly až posmrtně.[4] Také již v roce 1927, jak se dozvídáme i z reklamy v prvním ročníku devětsilského časopisu RED 1927/1928, vychází i zmíněná sbírka S lodí jež dováží čaj a kávu s typografickou úpravou a kompozicemi Karla Teigeho, který Biebla spolu s Jaroslavem Seifertem, Vítězslavem Nezvalem a dalšími přáteli na cestu vyprovázel.[5] Zatímco Teigeho abstraktní kompozice dálné končiny evokují jenom nápisy (Jáva, Jazz, Yorck), samotné básně jsou spíše než dokladem rozčarování nad koloniálním uspořádáním příkladem „okouzlení exotikou“.[6] Výjimkou je báseň Na hoře Merbabu, v níž se Biebl táže: Bože můj vždyť je to moje vysněná Jáva / šuměním vodopádu zalesněná země / Stačí utrhnout chléb / strom čerstvé mléko dává / Jeden strom je tu perníkář / stačí perník / sebrat a naložit na trakař / Stačí jen zatřást korunou muškátu / a do klína padá / déšť zlatých dukátů / Ale neptej se nikdy / komu? Samotné Bieblovy básně si tak český čtenář mohl užít – u šálku kávy či čaje z jednoho ze servisů Krásné jizby, též založené v roce 1927 – téměř bez pachuti koloniální spoluviny.[7]

Jediný dochovaný snímek Konstantina Biebla na Jávě (Skleněná deska je silně poznamenána výraznou teplotou a mořskou vodou). Zdroj: Konstantin Biebl, Modré stíny pod zlatými stromy, 1988

Koloniální království na českém maloměstě

I když se Biebl na Jávu plavil z Janova, káva a čaj do Československa vedle Amsterdamu proudily hlavně přes italský (původně rakouský) Terst, německé Brémy a svobodné bezcelní československé přístavní pásmo v Hamburku. Tyto přístavy, kterým se budu podrobněji věnovat v další kapitole, byly okny do (koloniálního) světa, přes které Československo dováželo výrobky a suroviny ze světa, včetně takzvaného „koloniálního zboží“, a vyváželo svoje výrobky. Například v roce 1924 bylo do Československa z Hamburku dovezené „koloniální zboží“ v hodnotě 42 mil. Kčs, ale tato hodnota představovala pouhých 19,2 % veškerého čs. dovozu „koloniálního zboží“: kakao za 18 mil. představovalo 33 % celkového dovozu kakaa, káva za 22 mil. 11 % dovozu kávy, koření za 0,8 mil. představovalo 4,9 % dovozu koření a jižní ovoce za 2 mil. 1.8 % dovozu ovoce.[8] Toto zboží pak bylo v meziválečném Československu k dostání v obchodech s koloniálním zbožím, tzv. „koloniálech“. „Koloniální království“ hokynáře bylo v roce 2010 dokonce součástí expozice historických krámků v brněnském Dětském muzeu Moravského zemského muzea zaměřené na historii obchodu a obchodování.[9] Germánské Kolonialwaren odpovídalo francouzské épicerii – Comptoir d’épices et des colonies, maloobchodu s potravinami a smíšeným zbožím nazvanému podle koření (épices), které také nepocházelo odjinud než právě z kolonií. Podobné obchody měly své protějšky po celé Evropě a zamýšlené, leč nerealizované říšské obchody (empire shops) ve Velké Británii nedávno inspirovaly projekt Obchod s pozůstatky říše uměleckého dua Cooking Sections.[10] Kromě potravinářského, drogistického a jiného trvanlivého zboží každodenní potřeby nabízel „koloniál“ právě zboží z tehdejších kolonií včetně kávy, která se mlela – jak za mého dětství – a někdy i pražila v obchodě. Na „smíšené zboží“ byly znárodněné koloniály a hokynářství přejmenovány až za socialismu – tedy během rozpadu evropských koloniálních říší.[11] Zatímco ve Francii se dnes maloobchodům v rámci každodenního rasismu říká „Arab na rohu“ (Arabe du coin), v Česku jsou jejich protějškem večerky „u Vietnamců“, vypovídající více o tom, kdo obchody provozuje, než co se v nich prodává, avšak beztak prozrazující mocenské vztahy mezi Evropou a zbytkem světa.

Koloniál pana Bajzy, 23. 9. – 16. 11. 2014. Foto: Městské muzeum Skuteč

Kávový mág a babička

Na policích koloniálu nemohly samozřejmě chybět plechovky kávy Kulík. Velkoobchodník Karel Kulík (1861–1944) se narodil v Plzni rok před tím, než ve Vídni svůj krám s kávou a lahůdkami otevřel Julius Meinl. Nejstarší český „odborný“ obchod s kávou, jejíž „nízká cena při výborní jakosti neměla konkurence“, Kulík otevřel již v roce 1899 na pražském Ovocném trhu a později jej přestěhoval na Václavské náměstí. Brzy přibyly filiálky na Malé Straně, v Karlíně, Žižkově, na Vinohradech, ale i v mnohých jiných českých a slovenských městech včetně Bratislavy a Košic. Ke Kulíkovu sortimentu vedle kávy patřilo výlučně „zboží potřebné ke snídani“: obilní káva, cikorka, čaj, kakao a cukr. Vedle jím navržených plechovek k úschově kávy a „Kulíkova veselého kalendáře“, který odběratelé od roku 1909 dostávali zdarma, proslavilo obchodníka zejména užití reklamy v denním tisku, díky které se jeho káva stala brzo známou nejenom v Praze, ale i na venkově.[12] Za první světové války a v prvních poválečných letech byla káva nedostatkovým zbožím a až do roku 1920 bylo běžné konzumovat její různé náhražky, ale dovoz zrnkové kávy, především „brazilské kávy dobrých typů“, se postupně obnovil, a to zejména přes přístavy v Hamburku a Amsterdamu. Zatímco podle předválečných rakousko-uherských statistik o zahraničním obchodu činil dovoz kávy v průměru 1,2 kg kávy na jednoho obyvatele na rok, nově založený Úřad pro zahraniční obchod stanovil odhadovaný průměr pro Československo na 1,3 kg kávy, což při čtrnácti milionech obyvatel činilo zhruba 300 000 pytlů po 60 kg ročně. Z důvodu nedostatku valut byl ale v prvních poválečných letech často povolován dovoz pouze menšího množství kávy.[13] Kulíkova káva ale jako by ani nebyla „koloniálním zbožím“ a odjakživa se pěstovala na českých polích, nebo alespoň tak dlouho jako americké brambory a tabák.[14] Zásluhu na jejím zdomácnění měl umělec a reklamní designér Zdenek Rykr: zatímco v původních reklamách kávy Kulík se setkáváme s orientalizujícím logem hlavy „mouřenína“ v bílém turbanu a s náušnicemi, vše se změnilo, když Rykr přišel s obrazem české babičky a heslem „káva našich maminek“.[15] Kávou mojí maminky byl pak Standard, produkt národního podniku Balírny obchodu spuštěný v roce 1964 – jako reakce na nespokojenost s kvalitou kávy dovezené ze socialistické Kuby – a známý, jako prvorepubliková káva Kulík, zárukou standardu jakosti při zachování přijatelné ceny a také ikonickým obalem.[16]

Reklama na kávu Kulík, 20.–30. léta 20. stol. Zdroj: Moravská galerie v Brně – sbírky online

Čokoládový svět a politika vizuálních identit

Rykra ale neproslavila postava kávové babičky, nýbrž „mouřenína“, která přežila konec baroka i pozdější rozpad monarchie. V roce 1921 začal avantgardní umělec Zdenek Rykr (1900–1940) navrhovat „emballáže“ a reklamu pro českou továrnu na čokoládu Orion, tehdy ještě pod jménem První česká akciová společnost továren na orientálské cukrovinky a čokoládu na Královských Vinohradech, dříve A. Maršner.[17] „Orientálskými cukrovinkami“ se myslel zejména turecký med, který Albína Maršnerová vařila již od roku 1886, a roku 1897 byla výroba rozšířena o zpracování kakaových bobů na čokoládu a čokoládové cukrovinky. Patrně nejstarším výrobcem čokolády v Praze byl sice již v roce 1770 měšťan Filip Watzke v Celetné ulici, ale za nejstarší českou továrnu na výrobu čokolády se považuje firma Luna založená roku 1839 Františkem Černochem v Kozí ulici. Jejím prvním výrobkem byla „Čokoláda s Indiánem“, pravděpodobně inspirovaná původem čokolády v říši Mayů – rasové stereotypy tak čokoládu provázely od počátku.[18] V roce 1921, kdy Rykr začal pracovat pro Orion, se česká výroba čokolády vzpamatovávala z války a přeorientovávala na vývoz. Po válečné blokádě byl v letech 1918–1919 dovoz kakaových bobů ještě na přechodnou dobu zakázán, ale již v roce 1920 jich bylo dovezeno 2 420 t. Těsně po válce k padesáti předválečným továrnám na cukrovinky, čokoládu a trvanlivé pečivo přibylo šedesát nových a předválečné továrny jako Orion rozšiřovaly a modernizovaly svoji výrobu. V letech 1921–1923 představoval dovoz kakaových bobů do Československa v průměru asi 600 vagónů ročně – oproti 400 vagónům z let předválečných – a v následujícím roce ještě stoupl na 865 vagónů. Československo tak dovozem kakaových bobů poprvé předstihlo Švýcarsko a zařadilo se za USA, Německo, Anglii, Francii a Holandsko.[19]

Zdenek Rykr, Kofila, 1923. Foto: Wikimedia Commons

V roce 1922 Rykr pro Orion navrhl obal čokoládových bonbonů, na kterém vidíme, jak na pozadí orientalizující architektury černošský sluha přináší mladé ženě světlé barvy pleti, též v orientalizujícím oděvu, tác s bonbony.[20] Ve stejném roce Rykr poprvé navštívil Paříž, kde se s koloniálními výjevy patrně setkal v ještě větší míře, ale jak je zřejmé z původního loga kávy Kulík, tato vyobrazení v Praze nebyla novinkou. Rok poté Rykr navrhl jedno ze svých nejznámějších balení, které s obměnami přečkalo dodnes – balení čokoládové tyčinky s kávovou příchutí Kofila, které v roce 1929 na světové výstavě v Barceloně získalo Grand Prix.[21] Vážný, až smutný výraz tváře černošského muže z původního loga kávy Kulík jako by tak zažil proměnu v komiksovou postavu. „Roztomilý mouřenínek, který labužnicky usrkává kávu“ – jak tento koloniální motiv popsala recenzentka Rykrovy nedávné výstavy v Národní galerii, – byl vedle palem a velbloudů typický pro Rykrova balení a jasně rozeznatelnou značkou „Orientu“, a posléze i Orionu jako továrny na „orientálské cukrovinky“.[22] V katalogovém textu se kurátor výstavy Vojtěch Lahoda Kofile, snad diplomaticky, vyhýbá, ale dočteme se v něm, že Rykrův text Čokoládová koťátka (Večerník Práva lidu, 15. 9. 1925) „popisuje černošské krásky na základě analogie s čokoládou“, k čemuž Lahoda dodává, že „čokoláda pro (Rykra) představovala zážitek přímo tělesně-erotický“.[23] „Nevinná“ asociace černošských těl s čokoládou také není žádnou novinkou a bohužel se s ní setkáváme dodnes. O herci Jaredu Baileym se tak v českém bulváru, který se ho paradoxně snaží zastat před rasismem, mluví jako o „čokoládovém fešákovi“.[24] Z textu k výstavě Zdenek Rykr a továrna na čokoládu se pak dozvídáme, že „Rykrův vynález čokoládové hvězdy Orion, … i motiv mouřenína na obalu slavné tyčinky Kofila svědčí o nevídaných schopnostech mladého umělce autodidakta“, zatímco server Czechdesign uvádí, že „z (Rykrových) původních návrhů si společnost také chytře uchovala symbol tyčinky Kofila – mouřenína s kávou na žlutém obalu“.[25]

Že rasové stereotypy nebyly výsadou Orionu a Rykra, ukazuje například dobové balení kolínské čokolády Kolinea.[26] Proč je ale ještě v roce 2016 opakování koloniálních klišé považováno za známku „nevídaných schopností“ a lpění na nich do současnosti „chytré“? Přitom obdobné dobové logo rakouského Julia Meinla s „meinlovským mouřenínem“ v rudém fezu, navržené v roce 1924 designérem Josephem Binderem, bylo v roce 2004 alespoň upraveno designérem Matteem Thunem na jednobarevnou rudou siluetu jejíž úslužná póza byla vzpřímena, i když orientalizující fez zůstal.[27] V dubnu tohoto roku pak z balení amerických mléčných výrobků Land O’Lakes zmizela postava ženy odžibvejské národnosti, navržená v roce 1928 Arthurem C. Hansonem.[28] Mnoho rasově stereotypních balení ale v Evropě a Spojených státech přetrvává dodnes. Afroameričané se stali námětem rasistických balení mnohých potravin zejména v době zákonů Jima Crowa (1876–1965),[29] z nichž je u nás známá především značka Uncle Ben’s, v jejímž názvu strýc není manželem naší tety, ale výrazem označujícím staršího černošského zotročeného muže nebo služebníka. Ve třicátých letech se pak objevuje Rykrův obal žvýkačky Finish „provokativně ‚oslavující‘ sprintera černé pleti Jesse Owense, čtyřnásobného medailistu z olympiády v Berlíně roku 1936“.[30] V evropském kontextu ale Jesse Owens patřil k Afroameričanům, na které se sice vztahoval primitivismus, jako například v sebestylizaci Josephine Bakerové, ale na rozdíl od obyvatelů Evropou kolonizovaného afrického kontinentu, včetně „kávového mouřenína“ nebo karikaturního černocha v rudém fezu a s náušnicí z Rykrova obalu banánů v čokoládě, se na Afroameričany v Evropě zároveň pohlíželo jako na občany vyspělých Spojených států. Vedle obalů a reklamy na čokoládu Orion nebo kávu Kulík navrhl Rykr i „vizuální identitu“ nejstarší cestovní kanceláře v ČSR Čedok.[31] O Rykrově vztahu ke světu svědčí i obal plněných karamel určených na export, na kterém v kožešinách odění Inuité vztyčují vedle svého týpí vlajku Orionu. Výjev jako by odkazoval k rakousko-uherské polární expedici Carla Weyprechta, která v roce 1873 objevila souostroví, jež po tehdejším mocnáři nazvala Zemí Františka Josefa.

Zdenek Rykr, obaly čokolády a bonbonů Orion (20. a 30. léta). Zdroj: ct24.ceskatelevize.cz 

„Černoch rodem, Angličan vychováním, Pražan životem, národní dělník vírou“[32]

Rok poté, co se v roce 1902 poprvé otevřely dveře kavárny Louvre,[33] do Prahy přijel Kristián Ebenezer (1890–1924), později obecně známý jako vrchní číšník „černoch Kristián“. Ebenezer se narodil v Christianstedu na ostrově Svatý Kříž, který byl jako součást Dánské Západní Indie dánskou kolonií od roku 1754 až do prodeje souostroví Američanům v roce 1917 (Americké Panenské ostrovy). Do Prahy přijel spolu s českými inženýry z Daňkovy továrny v Karlíně, kteří na ostrově údajně stavěli mostní stavby,[34] a již o dva roky později, jako čtrnáctiletý, byl pikolíkem, tedy číšnickým učněm, v kavárně Louvre, „jejíž majitel p. Adolf Pelc ho ochotně přijal a otcovsky se o něj star(al).“[35] Kromě kavárny Louvre, se kterou je nejvíce spojován,[36] Ebenezer pracoval také v kavárnách Parlament, Royal, v brněnské staniční restauraci a v různých jiných českých a později československých městech, jako například v lázeňských Trenčanských Teplicích, kde obsluhoval novináře Egona Kische. Ke konci svého krátkého života pracoval jako vrátný v hotelu Baška na Vinohradech, pražské čtvrti, kde také bydlel. Většina velkokaváren, kde Ebenezer pracoval, byly podniky, jejichž secesní interiéry typu Louvre „demokratizovaly“ pocit života v barokním paláci pro buržoazii a bohému, včetně komorních koncertů – a černošského číšníka, případně portýra.

O životě Kristiána Ebenezera, který se objevuje i v Haškových Osudech dobrého vojáka Švejka, toho moc nevíme. Několik měsíců před svou předčasnou smrtí na tuberkulózu v roce 1924 (zemřel jen pár měsíců po jednom ze svých štamgastů, Franzi Kafkovi) se oženil s Boženou Hanušovou z Mladé Boleslavi, údajně na druhý pokus po tom, co v roce 1916 ze značně medializované svatby sešlo.[37] K oblíbeným místům manželů patřila například lidová restaurace U Primasů nebo Brychtova vinárna na Strossmayerově náměstí. Z nekrologu v Lidových novinách od Eduarda Basse se pak dozvídáme, že se Ebenezer „naučil česky neobyčejně rychle a zůstal typickou pražskou akvisicí (sic). … Živil se poslední dobou jako reklamní boys (sic.), ale to vše byl velmi truchlivý zápas o poslední zbytek života“.[38] Reklamní boys ale neodkazovalo k modelingu, jako v případě „černocha z Lidlu“ Alphu Dii, ale k reklamnímu „pláštníkovi“ procházejícímu se městem s reklamou na těle jako sendvič. Kromě práce v pohostinství a v reklamě pracoval Ebenezer i v závodě s automobilovými potřebami firmy R. Jakl, ale také v divadle a ve filmu, jak dosvědčuje jiný nekrolog: „I na prknech, které znamenají svět, se okusil: v episodních rolích ve vinohradské zpěvohře, v německém divadle, i ve filmu.“[39] Jak dále napsal Eduard Bass: „Mluvilo se o něm jako o prvním barevném Čechoslováku. To byl však omyl, neboť již v roce 1891 přijela na Jubilejní výstavu výprava amerických Čechů, v níž byli černoši z českých farem, hlásící se k české národnosti a plynně česky mluvící.“ Bassův nekrolog tak zní docela progresivně, až na to, že i v titulku se píše o „Černochovi Kristiánovi“ místo toho, aby se psalo o běžném československém občanu se jménem a příjmením. Podobně jako v případě kolovratského komořího Josepha z předchozí kapitoly bylo Kristiánovo příjmení – ačkoli známo – irelevantní, s rozdílem, že „Maročana“ nahradil „černoch“, nebo v horším případě „slovo na N“, jak ho v dopise nazval německy mluvící Pražan Egon Kisch.[40]

„Barevný“ Čechoslovák a spravedlivý jazyk

A co Bassův „barevný Čechoslovák“? Výraz „barevný“ (který ve svém jinak velmi podnětném textu používá také Pavel Barša), alespoň z mého hlediska, také není bezproblémový. Stejně jako český „mouřenín“ má spojitost s německým „Mohrem“, „barevný“ má spojitost s „farbige“, německým slovem odpovídajícím anglickému „colored“, jež je v důsledku svého historického užívání považováno za hanlivé a ustoupilo dnešnímu „of color“. Ačkoliv „People of Color“ lze do němčiny přeložit jako „Menschen die Farbe“, výrazu se moc neužívá, a nahradil ho buď hybridní výraz „Menschen of Color“, nebo plná anglická verze „People of Color (PoC)“. Výraz „Farbige/farbig“ je pak německou odnoží Amnesty International popsán jako kolonialistický výraz (ein kolonialistischer Begriff) a odmítaný je i výraz „Dunkelhäutige“, tedy „tmavé pleti“, který se v Česku často používá jako neutrální navzdory tomu, že se nejedná o výraz, kterým by PoC komunita sama sebe definovala.[41] Situace němčiny, která se s koloniálním dědictvím začala vyrovnávat jen poměrně nedávno, by tak snad mohla být produktivní i pro český kontext, stejně jako krok rakouského Meinla ohledně úpravy tradičního loga z dvacátých let. Zatímco v případě kávy nebo čokolády začíná i české konzumenty zajímat jejich původ a podmínky pěstování ve smyslu volby spravedlivého obchodu (Fairtrade, jakkoli je prospěch této certifikace zpochybňován), vedle pracovních podmínek výroby „koloniálního zboží“ je na čase přehodnotit také dosud používaný koloniální jazyk a obraz, včetně balení a reklamy, a jejich nahrazení důstojným obrazem a spravedlivým jazykem, které by znamenaly více než jen pouhou politickou korektnost častokrát zastírající historické a přetrvávající nerovnosti.

[1] Bieblovu pobytu na Jávě byla věnovaná i výstava badatelky Michaly Tomanové v rezidenci českého vyslance v Indonésii v roce 2015, která svůj výzkum v roce 2016 přednesla i v Klubu Konstantin Biebl v Praze, nad indonéskou restaurací a kavárnou Javánka.

[2] Jakub Sedláček, Pasažér z kajuty 366, in: Konstantin Biebl, Cesta na Jávu, Praha: Labyrint, 2001, s. 138.

[3] Vladimír Justl: Život a dílo Konstantina Biebla, in: Konstantin Biebl – Modré stíny pod zlatými stromy, Praha 1988, s. 259–261.

[4] Tento soubor fejetonů vyšel jako Cesta na Jávu, Praha: Československý spisovatel, 1958, a nejnověji v redakci a s poznámkami Jakuba Sedláčka jako Konstantin Biebl, Cesta na Jávu, Praha: Labyrint, 2001.

[5] Justl, s. 259 a 264.

[6] Exotické motivy se objevují i v následující Bieblově básnické sbírce Nebe, peklo, ráj (1930), v Zrcadle noci (1939) jako i v jeho poslední sbírce Bez obav (1951).

[7] Výraznější protikoloniální zabarvení má povídka Plancius (1931), ke které se vrátím v příští kapitole o českých pasažérech na zámořských plavbách.

[8] Eduard Kubů, Ivan Jakubec: Hamburk a jeho úloha v československém zahraničním obchodu meziválečného období: přístavní pásmo, doprava po Labi a Hamburský reexport, in: Hospodářské Dějiny 20 (1992), s. 151.

[9] Koloniál u pana Bajzy aneb historie obchodu a obchodování, Moravské zemské muzeum, Brno, 3. 11. 2010 – 17. 9. 2011, http://www.mzm.cz/kolonial-pana-bajzy/, Muzeum Kroměřížska, Kroměříž, 1. 10. 2011 – 29. 1. 2012, http://www.kromeriz.cz/index.php?id=clanek&fce=detail&i=15649, Dům kultury Šumperk, 9. 2. 2012 – 1. 5. 2012, https://www.atlasceska.cz/kalendar-akci/kolonial-u-pana-bajzy-vystava-dum-kultury-sumperk-64223, Podbrdské muzeum, Rožmitál pod Třemšínem, 18. 07. 2016 – 16. 12. 2016, https://www.podbrdskemuzeum.cz/vystavy-a-akce/archiv-do-2017/vystava-kolonial-u-pana-bajzy-aneb-historie-obchodu-a-obchodovani-377cs.html.

[10] Cooking Sections (Daniel Fernández Pascual and Alon Schwabe), The Empire Remains Shop, Columbia Books on Architecture and the City, 2018. O projektu s umělci vedla rozhovor pro Artalk Klára Peloušková: https://artalk.cz/2019/05/15/cooking-sections-vsechno-je-do-urcite-miry-toxicke/.

[11] Pavel Halla, Hokynář aneb kupec. A jeho koloniální království, Český rozhlas Plzeň, 23. 3. 2017, https://plzen.rozhlas.cz/hokynar-aneb-kupec-a-jeho-kolonialni-kralovstvi-6732821.

[12] Karel Kulík – sedmdesátníkem, Jas, č. 41 (1931), Pražský kávový mág Karel Kulík, Čierna káva Blog, 28. 10. 2015, http://cierna-kava.blogspot.com/2015/10/prazsky-kavovy-mag-karel-kulik.html.

[13] 100 let – limitovaná edice kávy, Nordbeans, 22. 10. 2018, https://www.nordbeans.cz/kavovy-blog/detail-100-let-limitovana-edice-kavy-83/.

[14] Tabákový monopol byl v českých zemích zaveden již v roce 1701 patentem císaře Leopolda I. Viz Petr Janouškovec a Vladimír Brom, Historie tabákového průmyslu, Sběratel, č. 2/09, http://www.sberatel-ksk.cz/clanek-historie-tabakoveho-prumyslu-2009040006.

[15] Denisa Hejlová, Ve službách reklamy, Art+Antiques, červenec 2016, https://www.artantiques.cz/ve-sluzbach-reklamy.

[16] Nový standard, Nordbeans, 12. 7. 2019, https://www.nordbeans.cz/kavovy-blog/detail-novy-standard-126/, Vzpomínky na dobrou kávu I., https://www.cerstvakava.cz/clanky/vzpominky-na-dobrou-kavu-i/.

[17] Denisa Hejlová, Ve službách reklamy, Art+Antiques, červenec 2016, https://www.artantiques.cz/ve-sluzbach-reklamy.

[18] Stanislav Krámský, Čokoláda v českých zemích, https://www.cokomuzeum.cz/cz/muzeum/historie/cokolada-v-ceskych-zemich.

[19] Pro srovnání, v letech 1936–37 se spotřebovalo 1 100 vagónů kakaových bobů ročně, což bylo 2,5 % světové produkce, a ČSR si tak udržela páté místo v Evropě a sedmé místo na světě. Čokoláda v českých zemích, https://www.cokomuzeum.cz/cz/muzeum/historie/cokolada-v-ceskych-zemich.

[20] Salon s arabsko-maurskými motivy a souhvězdím Orion na stropě byl i součástí vily Františka Pokorného, člena správní rady Orionu, přestavěné Ladislavem Machoněm, viz. Lahoda, s. 18.

[21] „Ochranná známka pro Kofilu byla zaregistrována již v roce 1923. Podoba typické postavičky mouřenína s turbanem na hlavě a širokými kalhotami se však časem měnila. Od panáčka s vyplazeným jazykem, držícím šálek „hořící“ kávy, až k pohodáři se zavřenýma očima, který relaxuje nad svým doutnajícím hrnečkem.“ https://www.czechdesign.cz/temata-a-rubriky/zdenek-rykr-a-tovarna-na-cokoladu a Vojtěch Lahoda, Zdenek Rykr a továrna na čokoládu, Praha: KANT, 2016, 157. Za poskytnutí katalogu děkuji Petře Procházkové.

Nutno dodat, že Rykrovi bylo v době, kdy navrhl balení pro Kofilu, pouhých třiadvacet let.

[22] Rykrovým nejbližším zážitkem „Orientu“ byla přitom až pozdější návštěva Španělska a Kanárských ostrovů v roce 1925, o které promluvil ve své přednášce Západní Orient přednesené u příležitosti výstavy obrazů z této cesty v Krasoumné jednotě v roce 1926. O deset let později pak Rykra k sérii krabiček-asambláží z cyklu Orient inspiroval pobyt na ostrově Rhodos s jeho starořeckými, byzantskými, osmanskými a křižáckými památkami a dobovou italskou fašistickou architekturou. Lahoda, s. 128–129 a s. 156.

[23] Lahoda, s. 23.

[24] Kadeřávková se vyjádřila ke kauze „černoch v Ulici“. Jak reagovali její fanoušci?, Super.cz, 10. 4. 2019, https://www.super.cz/630121-kaderavkova-se-vyjadrila-ke-kauze-cernoch-v-ulici-jak-reagovali-jeji-fanousci.html.

[25] Zdenek Rykr a továrna na čokoládu, Czechdesign, https://www.czechdesign.cz/temata-a-rubriky/zdenek-rykr-a-tovarna-na-cokoladu.

[26] Za upozornění na toto balení děkuji Ladislavu Jacksonovi.

[27] History of Julius Meinl, https://web.archive.org/web/20151208050555/http://www.meinlcoffee.com/uk/uk/company/history.html.

[28] Katherine J. Wu, Land O’Lakes Drops the Iconic Logo of an Indigenous Woman From Its Branding, Smithsonian Magazine, 28. 4. 2020, https://www.smithsonianmag.com/smart-news/mia-land-olakes-iconic-indigenous-woman-departs-packaging-mixed-reactions-180974760/.

[29] Racism In The Kitchen, Anti-Black Imagery, Jim Crow Museum of Racist Memorabilia at Ferris State University, https://www.ferris.edu/HTMLS/news/jimcrow/antiblack/.

[30] Vojtěch Lahoda, Zdenek Rykr a továrna na čokoládu, Praha: KANT, 2016, s. 23.

[31] Zdenek Rykr a továrna na čokoládu, Veletržní palác, Národní galerie Praha, autor výstavy: Vojtěch Lahoda, kurátorka: Lenka Pastýříková, 27. 5. 2016 – 28. 8. 2016, https://www.ngprague.cz/exposition-detail/zdenek-rykr-a-tovarna-na-cokoladu/

[32] Kopřivy, č. 4, 10. 06. 1909, 10, http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/view/uuid:cbd99db0-974d-11e4-b7ae-001018b5eb5c?page=uuid:629e6e20-9752-11e4-b7ae-001018b5eb5c

[33] Historie, Café Louvre, https://www.cafelouvre.cz/historie.

[34] Národní politika, 5. 10. 1924, a Černochova nevěsta – zmizela, Národní listy, 26. 7. 1916, 4, http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/view/uuid:fe269fd0-d0e3-11dc-8bf0-000d606f5dc6?page=uuid:6d3648e0-d0e3-11dc-b31b-000d606f5dc6

[35] Národní listy, 21. 9. 1905, 2, http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/view/uuid:25589640-7d5f-11dc-9646-000d606f5dc6?page=uuid:02025890-78ee-11dc-ac8c-000d606f5dc6.

[36] Alžběta Laňová, Prvorepublikový skvost Café Louvre, Kavárenské noviny, č. 7, říjen 2017, https://kavarenskenoviny.cz/wp-content/uploads/kavarenskenoviny007-Unknown.pdf.

[37] Jaroslav Šerák, Dánský Kristian, jediný černý seveřan v Haškově a Kischově díle, https://www.svejkmuseum.cz/blog/blog.htm, a Jomas Honsi, Černoch Kristián, http://honsi.org/svejk/?page=4-2-3&lang=en, a Černochova nevěsta – zmizela, Národní listy, 26. 7. 1916, 4, http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/view/uuid:fe269fd0-d0e3-11dc-8bf0-000d606f5dc6?page=uuid:6d3648e0-d0e3-11dc-b31b-000d606f5dc6.

[38] Eduard Bass, Černoch Kristian zemřel, Lidové noviny, 6. 10. 1924, 3, http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/view/uuid:f045d6a0-8d6e-11dc-a053-000d606f5dc6?page=uuid:03604df0-85ff-11dc-a748-000d606f5dc6.

Důraz na Ebenezerovu češtinu se klade i v satirickém listě Kopřivy z 10. 06. 1909: „… slyšeli opravdu drahou českou řeč hlaholiti z úst muže temné tváře, jehož zrodil dálný díl světa …“, zatímco v roce 1907 je jeho čeština nazývána groteskní, viz Nehoda černocha Kristiána z kavárny »Louvre«, Národní listy, 21. 2. 1907, 296, http://kramerius.cbvk.cz:8080/search/i.jsp?pid=uuid:fcac6cd0-7697-11dc-9a2c-000d606f5dc6.

[39] První pohřeb černocha žehem v Praze, Národní listy, 6. 10. 1924, 2, http://kramerius.cbvk.cz:8080/search/i.jsp?pid=uuid:3a2bd2c0-435e-11dd-b505-00145e5790ea

[40] Egon Erwin Kisch, Brief aus Trencsin‑Teplitz, in: Mein Leben für die Zeitung 1906–1925, s. 427–431. Citováno v: Jomar Hønsi, Černoch Kristián, http://honsi.org/svejk/?page=4-2-3&lang=en.

[41] Glossar für Diskriminierungssensible Sprache, Amnesty International, 28. 2. 2017, https://www.amnesty.de/2017/3/1/glossar-fuer-diskriminierungssensible-sprache.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *