Cooking Sections: Všechno je do určité míry toxické

Dvojice umělců vystupující pod názvem Cooking Sections se na malou chvíli objevila v Praze, aby na začátku března v galerii VI PER uskutečnila performativní přednášku o svém projektu The Empire Remains Shop. Že do Prahy přijeli jen „na otočku“ dobře vystihuje způsob jejich pohybu ve světě, stejně jako tento projekt zároveň vhodně reprezentuje jejich praxi. Daniel Fernández Pascual a Alon Schwabe jsou typickými světoběžníky, kteří pracují v nejrůznějších prostředích a vystavují na exponovaných globálních přehlídkách a v prestižních institucích. Především je zajímá, jak je svět organizován skrze jídlo, jeho produkci a distribuci. Projekt, který v Praze představili, se vrací k myšlence tzv. Empire Shops, jež měly ve 20. letech v Londýně sloužit k tomu, aby Brity seznámily s novými potravinami dovezenými z kolonií. Záměrem zamýšlené sítě obchodů, kterou v roce 2013 dvojice založila a která by se ideálně měla rozšiřovat po světě ve formě franšíz, je kriticky zkoumat výrobní a distribuční sítě globálního intenzivního zemědělství a potravinářského průmyslu, v nichž kolonialismus stále silně rezonuje, byť jiným způsobem. Při příležitosti jejich návštěvy Prahy vznikl tento rozhovor, který vedla Klára Peloušková a v němž Daniel Fernández Pascual a Alon Schwabe hovoří o svém způsobu práce, o tom, jak přistupují ke svému publiku, o možnostech a limitech transdicsiplinární praxe či o nutnosti sledovat průniky mezi lokálním a globálním.

CLIMAVORE: On Tidal Zones, 2017

Vaše praxe je založena na výzkumu ekologických, sociálních a finančních infrastruktur, mnohdy v globálním měřítku. Pokoušíte se přicházet s alternativními způsoby života či každodenní praxe, které by byly přínosné pro lokální prostředí. Mohli byste prosím popsat svoji metodologii a cíle, které si jako umělci, architekti či designéři kladete?

Daniel Fernández Pascual (DFP): Vycházíme z různých prostředí, ať už z architektury, či performance – a celá naše praxe začala tím, že jsme využívali jídlo jako nástroj nahlížení na krajinu a na to, jak je konstruována. Od začátku pro nás bylo zajímavé pohybovat se na pomezí různých disciplín, jako je botanika či zemědělství. Proto se cítíme lépe v širším rámci prostorové praxe, která do sebe zahrnuje různé úhly pohledu. Jádrem naší práce je uvažování nad tím, jak je konstruován prostor.

Alon Schwabe (AS): V projektech rozvíjíme výzkumné otázky, které se vztahují k velmi specifickým podmínkám, ale také otvírají mnohem širší globální perspektivy či reakce na různé situace. Zabýváme se také otázkou, jak se výzkum stává formou akce a intervence, což se s každým projektem mění. V rámci projektů jako The Empire Remains Shop nebo CLIMAVORE: On Tidal Zones se instalace jako takové stávají platformami sloužícími nejen k prezentaci naší práce, ale také k tomu, aby rozšířily či rozvinuly systémy produkce poznání skrze performance, konzumaci jídla, workshopy a debaty. Takže si nemyslím, že bychom spěli k nějakému cíli, nicméně protože se snažíme porozumět tomu, jak vzniká prostor, stáváme se v rámci tohoto prostoru aktivními činiteli.

Co pro vás znamená „publikum“? Zdá se, že vaše projekty nejsou určeny k tomu, aby byly nahlíženy z odstupu – vaším publikem je většinou skupina účastníků nebo lidí, kteří jsou součástí určitého prostředí. Pro koho a s kým pracujete?

AS: Tyto skupiny jsou dnes neoddělitelné. Hodně o tom přemýšlíme a ptáme se, z jaké pozice promlouváme. Obzvlášť mluvíme-li o „prostředí“ – idea vnitřku a vnějšku dnes už moc nefunguje, rozhodně ne v tom smyslu, jak fungovala v době modernismu. Lidé jsou s prostředím propojeni na mikroskopické úrovni. Snažíme se proto hledat cesty, jak pracovat s a pro nejrůznější aktéry a zainteresované osoby současně.

DFP: Snažíme se k prostředí nepřistupovat jako k něčemu, co nás obklopuje – což je původní význam toho slova – ale jako k něčemu, čeho jsme součástí. Není to nic „jiného“ – jiný prostor, jiné stvoření nebo jiné částice a substance. My jsme prostředí. A chápeme naše těla jako jeho součást. Například o toxicitě přemýšlíme jako o něčem, co je třeba přijmout. Jak je patrné z naší práce, v níž se zabýváme mimo jiné ústřicemi [v rámci projektu CLIMAVORE: On Tidal Zones, Isle of Skye, Skotsko – pozn. red.], „čisté“ a „špinavé“ neexistují jako binární protiklad. Všechno je do určité míry toxické. Jak se s tím můžeme naučit žít?

Vaše projekty jsou často dlouhodobé. Sledujete, jak se dál rozvíjí a srůstají se způsobem života dané komunity poté, co se projektu přestanete přímo účastnit? Je vaším záměrem zasít do místního prostředí nějaké principy, na které by lokální obyvatelstvo mohlo navázat?

AS: Ano, je pro nás důležité vědět, jestli a jak se projektu podařilo zlepšit dané sociální struktury. Pracujeme v různých časových rámcích. Pokud jde například o The Empire Remains Shop, tak je to právě jeho dlouhodobé poselství, co je pro něj důležité – tedy skutečnost, že si různé kolektivy, jednotlivci či instituce mohou otevřít vlastní franšízu obchodu. Je to moment, kdy přizýváme další spolupracovníky a vzniká něco, co patří jim samým. To je něco, co nás velmi zajímá: jak se mohou věci dál rozvíjet a jak mohou žít vlastním životem, aniž bychom se toho sami účastnili. Poté, co se na projektu přestaneme podílet, ho mohou převzít jiné skupiny či komunity.

DFP: Hodně jsme přemýšleli o poselství našich projektů a o naší roli outsiderů v různých kontextech. Sami sebe považujeme především za facilitátory nebo moderátory diskusí o tom, jak může projekt žít dál bez nás.

Devaluing Property Real Estate Agency (The Empire Remains Shop), 2016

Do jaké míry pracujete s „laiky“ a lidmi, kteří v daných prostředích skutečně žijí?

DFP: Každý je na něco odborník. Mění se jen úrovně expertízy. Například v rámci projektu CLIMAVORE v Isle of Skye ve Skotsku, na kterém teď pracujeme a který se zabývá především znečištěním a environmentální degradací způsobenou farmami na lososy, spolupracujeme s rezidenty, pěstiteli ústřic, environmentalisty a akademiky. Každý z nich má specifické znalosti a dovednosti. Někteří vědí víc o technických aspektech farem na mořské řasy, jiní zase o tom, co to znamená žít se znečišťujícím provozem před vlastním domem. Je důležité do debaty vtáhnout všechny relevantní hlasy, ale není to snadné.

Do jaké míry jsou součástí vaší práce pokročilé technologie a jak se stavíte k pojetí technologií jako něčeho, co má „řešit problémy“? Mnohé technologické nástroje mohou být využity rozumně a způsobem přínosným pro lokální komunitu, často ale může nastat opačná situace, například, když vstoupí do hry soukromé vlastnictví dané technologie.

DFP: Technologie má mnoho aspektů, ale v obecné rovině je pro nás mnohem zajímavější uvažovat nad tím, jaké otázky může vyvolat – tím, že poskytuje řešení a nové možnosti. Tatáž technologie či systém může sloužit velmi zajímavým účelům, ale také účelům velmi špatným. Jsme obklopeni milionem vynálezů, které pocházejí z armádního průmyslu a jsou adaptovány pro civilní využití.

AS: Technologie je svého druhu metoda, je odvozena z technik reprodukce. V tomto smyslu je důležitou součástí našich projektů. Zabýváme se tím, jak může být technologie sociálnější, jak se díky ní lidé mohou podílet na způsobech navrhování či používání technologií různými aktéry. Každý z našich projektů se k tomu na nějaké úrovni vztahuje.

DFP: V New Yorku jsme nedávno zahájili projekt Offsetted, v němž uvažujeme právě nad etickou rovinou některých technologických nástrojů. Pokusili jsme se tyto nástroje využít k přínosnějším způsobům řešení problémů kolem nás, ale také k tomu, abychom zvýšili povědomí o výzvách, jež na nás hybridní technologické systémy, které do velké míry určují způsob našeho vzájemného soužití, v současnosti kladou. Zabývali jsme se hyper-kvantifikací stromů jako ukazatelů míry znečištění ve městě a zároveň jako elementů, jež od problému odvádějí pozornost. Na základě vyhodnocení, jak velký nebo široký strom je, přisuzují různí developeři těmto stromům určitou ekonomickou hodnotu. V takovém případě přináší technologické nástroje celou řadu problémů, ten samý nástroj je ale možné využít k přehodnocení celého systému.

Offsetted, 2019

Pracujete v mezinárodním prostředí, v různých částech světa, a účastníte se globálních uměleckých akcí. Jak vyvažujete svůj profil globálních uměleckých osobností a svoji praxi zodpovědnou k lokálnímu prostředí? Vidíte ve způsobu, jak pracujete či jak se pohybujete ve světě, a v tom, jakou povahu má vaše práce, nějaký rozpor?

AS: To nás přivádí zpět k počáteční otázce, jak vidíme svoji roli. Neustále se pohybujeme mezi těmito měřítky, stejně jako jsme zakořeněni v určité krajině – jsme součástí lokálního prostředí i globálních struktur. Zrovna jsme s kurátorkou galerie VI PER, Irenou Lehkoživovou, mluvili o jejich aktuální výstavě a dozvěděli jsme se, že firma Primark má v České republice jeden ze svých největších skladů, ale nemá tady žádný obchod.

Brzy jeden otevřou.

AS: Ano, ale až dosud žádný neměli. Občané České republiky se na provozu Primarku a na způsobu, jak přetvořil svět módy a konzumerismu, aktivně podíleli, byť ne přímo jako spotřebitelé. A to je něco, čím se v našich projektech soustavně zabýváme. Když pracujeme v kontextech, které jsou naší osobní historii a zkušenosti velmi vzdálené, tak je to například právě naše schopnost nahlížet globální infrastruktury distribuce a spotřeby, co nám umožňuje proniknout do lokálního diskurzu, který nemá nic společného s lokalismem – má co dělat s tím, jak je lokalismus zastíněný globálními sítěmi a jak jsou lokální specifika využívána k zakrytí globálních infrastruktur. Často se pak snažíme pracovat se stejným druhem sítí a infrastruktur, které nám umožní vstoupit do různých diskurzů a různých částí světa.

DFP: Vrátím se ještě k projektu týkajícímu se stromů, o němž jsem se zmínil před chvílí. Náš způsob práce spočívá v tom, že malé části příběhu nahlížíme v kontextu globálního systému, který umožňuje jejich existenci. Když si vezmete jeden strom v New Yorku, jeden strom v Mosambiku a jeden strom v Norsku a zamyslíte se nad zájmy, které se od těchto stromů odvíjí, rozkryje se před vámi celý příběh o tom, jak firmy vysazují stromy tady, aby je vykácely támhle, a pak investovaly do fondů na výsadbu stromů v jiné zemi. Tyto systémy jsou úzce propojeny a cesta, jak se o tom dozvědět, je zaměřit se na jeden jediný strom v New Yorku. Potřebujete vhled do lokálního dění, pro nás je ale velmi důležité neztratit ze zřetele, jak je to všechno situováno v rámci komplexních planetárních sil. Musíte spojovat jednotlivé body. Někdy se snažíme propojovat i odborníky z těchto disciplín žijící v různých místech, aby mohli sdílet své poznatky o tom, jak se konflikty zhmotňují v lokálních prostředích a jaké důsledky jejich řešení zapříčiňují jinde. Nemůžete oddělovat jedno od druhého a od všech zúčastněných mezi nimi. Tyto skoky jsou zajímavé jako metoda práce, ale také jako způsob nahlížení na svět a na to, jak je organizován.

Myslíte si, že něco takového může fungovat i jako metoda pro koncipování velkých výstav umění a festivalů? Mohla by jejich role spočívat ve vyjevování těchto vztahů?

DFP: To není jejich role.

AS: Pokud mluvíte o modelu bienále, který byl už mnohokrát zpochybněn, tak myslím, že stále jen málo přehlídek typu bienále dokáže rozproudit diskusi v rámci určitého kontextu, zaujmout nějakou pozici a skutečně působit jako katalyzátor nových situací. Myslím, že umělecké instituce a lidé působící v této oblasti – ať už jde o kurátory, umělce, nebo architekty – považují kulturní produkci za aktivního aktéra v rámci formování společnosti. Na druhou stranu zde ale zaznívá legitimní kritika: proč by měly kulturní instituce nahrazovat jiné politické instituce a organizace? Jde o mnohem širší debatu a my se jen můžeme ptát sami sebe, jaká je naše pozice v celém tomto systému. Jsme tu, abychom dělali svoji práci, abychom kladli otázky, které jsou pro nás důležité, a přemýšleli nad dopadem kulturní produkce na krajinu. Nad tím, jak se z kulturní produkce může stát druh infrastruktury.

DFP: Nejde o to, jestli je model bienále lepší nebo horší než něco, co funguje na úrovni lokálního prostředí. Myslím, že je důležité, aby tyto formy existovaly vedle sebe. Zajímavé je to, jak fungují dohromady.

The Empire Remains Shop, 2016. Foto: Tim Bowditch

Přesto však bienále reprezentují určité parazity v lokálním prostředí. Objevují se a zase mizí, aniž by po sobě zanechala dlouhotrvající stopu. 

DFP: No, záleží na tom. Je těžké to generalizovat. Některým se to může stát, jiná se mohou pokusit zanechat po sobě nějaké poselství. Pro nás je to právě tento moment, kdy to začíná být zajímavé. Můžete využít zvláštní příležitosti, které s sebou nesou jednotlivé události nebo lidé, k tomu, abyste dala do pohybu změnu, k níž by jinak nikdy nedošlo. Nepodceňoval bych to. Událost může být využita jako příležitost k něčemu dlouhotrvajícímu. I když je to velmi těžké.

Jak se vám daří vyhýbat se ve vaší práci nezáměrnému kolonialismu? Není lehké zjevit se v nějakém prostředí, získat místní pro věc a udržet současně určitou horizontální strukturu, v níž žádné myšlenky nebo způsoby života nejsou kolonizovány.

AS: Každá forma akce v sobě nese určité násilí. Je třeba mít na paměti, že i konflikt může být velmi konstruktivním způsobem, jak rozvířit diskusi. I některé formy agonismu mohou fungovat jako způsob práce. Co se týče kolonialismu, tak jeho dějiny lze nahlížet skrze současné podmínky. Už to není v takové míře o zpochybňování rasy, třídy nebo kolonialismu jako takového, dnes jde spíše o jejich transformaci skrze neoliberalismus. Kolonialismus dnes funguje úplně jinak, i když má nadále tytéž kořeny. Stále ještě si nejsme rovni, ale distribuce moci, proudy kapitalismu a způsob, jak je utvářena naše subjektivita, jiné jsou. Odtud lze rovněž rozvíjet novou debatu. Někdy vytváříme určitou strukturu jako platformu, na níž se tato debata může odehrávat, lidé mají ale stejně tak možnost ji odmítnout. Možnost odmítnutí je součástí struktury jako takové. Bez toho by to bylo velmi složité, možná bychom byli zcela paralyzováni, nemohli bychom dělat vůbec nic.

DFP: The Empire Remains Shop byl pro nás také reakcí na prostředí Londýna, kde žijeme. Dříve jsme v Británii nebo zemích Commonwealthu nežili, nechodili jsme do britských základních škol, ale dnes v tom městě žijeme a to násilné dědictví vidíme všude kolem sebe. Záměrem tohoto projektu nebylo donutit někoho k převzetí zodpovědnosti za to, co se stalo. Naším cílem bylo podívat se na to, co se dělo, abychom byli schopni se posunout kupředu, abychom něčemu takovému v budoucnu předešli. V této souvislosti mají hlas všichni. A to, že nejsme vyloženě místní, vytváří prostor pro nečekané věci. Někdy je snazší naslouchat lidem „zvenku“ a zajímavým způsobem to také narušuje status quo. Přicházet z jiného kontextu může někdy sloužit jako katalyzátor pro nahlížení situace z jiného úhlu pohledu.

Aktuálně učíte na Royal College of Arts v Londýně. Jak přistupuje ke svým studentům a jakým způsobem se rozvíjí váš projekt?

DFP: Od našich studentů se hodně učíme. Přichází s otázkami a komplexními problémy a nás baví přemýšlet skrze ně a s nimi. Učíme v ateliéru Škola architektury na RCA a potýkáme se s tématy, jako jsou pohyby financí, ochrana životního prostředí a násilí, které v něm můžeme pozorovat. Spolu se studenty se snažíme porozumět tomu, z čeho vzniká krajina a jak různé neoliberální síly či korporace prostředí využívají k nejrůznějším účelům. Nejen ničení, ale také výstavba prostředí může být zlo. Každý student rozvíjí nějaký projekt, jehož prostřednictvím se snaží porozumět všem možným silám, které na různých úrovních tvarují prostor. Myslím, že se hodně učíme, snažíme se nacházet skuliny nebo dělat drobné intervence, abychom byli schopni uvažovat o prostoru jiným způsobem.

Cooking Sections (Daniel Fernández Pascual & Alon Schwabe) žijí v Londýně, ale působí po celém světě. Svoji tvorbu popisují jako „prostorovou praxi“ – pohybují se v transdisciplinárním poli, v němž se umění či architektura potkává s geografickým, ekonomickým či sociologickým výzkumem. Důležité je pro ně nacházet průsečíky mezi děním na lokální úrovni a globálními infrastrukturami, ať už finančními, či technologickými. Jak se geopolitické uspořádání světa zhmotňuje v prostředí konkrétních společenství přitom sledují především prizmatem jídla: co jíme, odkud potraviny pochází, jak jsou distribuovány, zpracovávány a konzumovány. V roce 2014 byli součástí prezentace v americkém pavilonu na bienále v Benátkách a vystavovali také na 13. bienále v Sharjah či na Manifestě 12 v Palermu. Jejich práce byla rovněž představena v Serpentine Galleries v Londýně, v Neue Nationalgalerie v Berlíně, ve Storefront for Art & Architecture v New Yorku, v HKW v Berlíně či v Peggy Guggenheim Collection v Benátkách. V současnosti vedou jeden z ateliérů na Royal College of Art v Londýně. V roce 2019 získali zvláštní cenu v rámci Future Generation Art Prize a jsou nominováni na Visible Award.

Foto (pokud není uvedeno jinak): Daniel Fernández Pascual & Alon Schwabe