Artalk.cz

Musíme si promluvit o památkové péči

Společně s aktuálními protesty proti rasismu ve Spojených státech amerických dochází po celém světě k přehodnocování podoby veřejného prostoru a role kulturních institucí, které se podílejí na upevňování stávající mocenské struktury, založené na třídních, rasových či kulturních nerovnostech mezi lidmi. Právě po takovém přehodnocení volá i text Ladislava Zikmunda-Lendera, který připomíná, jakým způsobem se rasismus týká také české kulturní scény, a který je úvodem k překladu kritické eseje amerického památkáře Franklina D. Vagnona, jež vyjde pod názvem Systémové předsudky a rasismus památkové péče na Artalku zítra.

Pomník Martina Luthera Kinga Jr., Potomac Parc ve Washingtonu, D.C., Spojené státy americké. Foto: pxhere.com

Musíme si promluvit o památkové péči

Při obhajování současných nepokojů, sdružených pod kampaň Black Lives Matter, které byly spuštěny policejními vraždami George Floyda v Minneapolis dne 25. května 2020 a Raysharda Brookse v Atlantě dne 12. června 2020, se ukázalo, jak je stále aktuální a důležité přemýšlet o mocenských vztazích a z nich vyplývajícího upevňování nerovností jako o foucaultovské biomoci. Ve své knize Vůle k vědění, prvním díle zamýšlené tetralogie Dějiny sexuality publikovaném v roce 1976 ve francouzštině a v roce 1978 v angličtině, francouzský filozof Michel Foucault ukázal, že aby moderní moc byla skutečně účinná, musí být zakódována do všech sociálních praktik a způsobů jednání ve všech svých úrovních. Na její realizaci se podílejí nejen mocenské instituce, které jsou k tomu přímo zřízené, tedy moderní policie, vězeňský a lékařský systém, ale také instituce, které s výkonem moci zdánlivě nesouvisejí. To všechno udržuje stávající mocenskou strukturu, vzorce chování a přetrvávající nerovnosti ve společnosti. Pokud je latentní rasismus, tedy přesvědčení, že některé skupiny lidí jsou předurčeny k nějakým vlastnostem a jednání na základě etnické příslušnosti, prorostlý nejen americkou společností, musí se na něm podílet také vzdělávací a kulturní instituce, ale i kulturní prostředí, v němž žijeme.

Náš životní prostor má podle výzkumů moc aktivně formovat vzorce myšlení i jednání. Ve Spojených státech amerických je rasismus nejen latentně přítomný a sdílením určitých antihodnot předávaný mezi jednotlivci, ale je také systémový. To znamená, že za projevy rasismu při výkonu veřejného povolání (policista, úředník atd.) nestojí jednotlivec se svou osobní odpovědností, ale je kryt převahou své instituce. Taková instituce nemusí individuální selhání převést v individuální postih a díky své systémové povaze a mocenské autoritě může jeho chování normalizovat. Proto je při rasově motivovaných případech policejní brutality – či v těchto případech dokonce vražd – terčem kritiky policie jako celek. Projevem těchto protestů je kromě jejich radikální formy také strhávání pomníků obchodníků s otroky, otrokářů či výrazných zastánců a podporovatelů otrokářského systému, které jsou zpravidla až druhotným projevem nostalgie po „starých dobrých časech“ nadvlády bílé většiny nad černošskou menšinou, ospravedlňované rasovým determinismem.[1]

Socha Kryštofa Kolumba v Bostonu byla nejprve 10. června 2020 připravena o hlavu a poté odstraněna úplně. Foto: CBS Boston

Takové symboly útlaku ve veřejném prostoru nejsou jen pasivními přežitky, ale aktivními udržovateli rasisticky motivovaných a systémových nerovností. A nejde pouze o to, jak a proč přetrvává prostřednictvím těchto symbolů legitimizace otevřeného útlaku Afroameričanů v podobě otroctví, násilí a segregace, který je dodnes předmětem transgeneračně, geneticky přenášeného traumatu, ale také jak a proč přetrvává skryté vyloučení Afroameričanů z kolektivní paměti, udržované veřejně uznanými památnými místy a památkovými objekty.

Pokud se považujeme za civilizované intelektuály, kteří většinou pracují v kulturních oblastech nebo mají alespoň ke kultuře blízko, je na místě nejen odmítnutí rasismu, jeho východisek i projevů, ale také sebereflexe toho, do jaké míry se rasové předsudky minulosti projevují a dodnes udržují v naší kulturní praxi. A v tomto ohledu už se nám problémy s rasismem nemohou ani v nejmenším zdát cizí (kulturně i geograficky), ale týkají se bytostně české kotliny. Rasistické stereotypy přežívají v myšlení o současné i minulé kultuře a umění, jak ve své sérii textů na Artalku momentálně ukazuje Rado Ištok. Nerovnost v reprezentaci, povrchní stereotypizace či přímo vyloučení určitých skupin jsou ale bohužel zapsané v samotných principech oboru péče o památky a jejich provozu a správy. Jak sám uvádí v textu, který vyjde v překladu zítra na Artalku, Franklin D. Vagnone, afroamerická populace je ve struktuře památných míst asi o polovinu podhodnocena. Konkrétně to lze ukázat na údajích o památkách a památných územích, spravovaných U. S. National Park Service (NPS, jež je federální organizací, tedy jsou tyto údaje nejreprezentativnější; dá se předpokládat, že památky spravované jednotlivými státy, kraji a městy na tom budou s reprezentací menšin ještě hůř).

Národní muzeum afroamerické historie a kultury s Washingtonovým památníkem v pozadí, Washington, D.C., USA. Foto: Macfawlty, Wikimedia Commons

Z celkového počtu 419 památek a památkových území spravovaných NPS je pouze 7 % z nich (32) výlučně věnováno minulosti Afroameričanů,[2] přestože populace Spojených států amerických je afroamerická z 13,4 %. Romové nejsou čeští černoši, jejich historická zkušenost i příčiny nerovností mezi Romy a bělošským českým obyvatelstvem jsou odlišné a svébytné, je ovšem legitimní se ptát, jak jsou reprezentováni ve veřejných památkových/památných objektech, nakolik je jejich minulost přítomná v historických narativech reprezentovaných těmito institucemi a jaké podmínky vytváří tyto instituce pro to, aby byly pro ně tyto objekty dostupné a kulturně otevřené. Zjevnou nerovnost ukazuje už letmý pohled. Statistický portál Ministerstva kultury ČR v datech za rok 2018 (data za rok 2019 patrně ještě nebyla zpracována) uvádí v České republice celkový počet 477 muzeí a galerií a 327 památkových objektů s kulturním využitím. Z toho je pouze jedno muzeum věnované romské kultuře (Muzeum romské kultury v Brně), jeden památník porajmos (romského holokaustu) v Hodonínku a zatím jen plánovaný památník v Letech u Písku. Muzea a památníky zaměřené na romskou minulost tvoří jen 0,3 % muzeí a památek věnovaných romské minulosti (včetně zatím neexistujícího památníku Lety), přestože Romové tvoří 1,4 až 2,8 % celkového počtu obyvatel České republiky.[3]

Pro upozornění na tyto nerovnosti jsem vybral a přeložil text amerického pracovníka památkové péče Franklina D. Vagnona, který spolu s Deborah Ryan nedávno vydal knihu Anarchist Guide to Historic House Museum (recenze na Artalku zde). Vagnone je archeolog a antropolog, který se zabývá funkcí muzeí a památkových objektů v současné společnosti a jejich aktivní rolí v pozitivních společenských změnách. V roce 2016 získal cenu Museum Association státu New York a v roce 2020 cenu za dlouhodobou obhajobu práv od American Institute of Architects. Vagnonova kritika oboru památkové péče je sice velmi rozsáhlá, zaměřuje se na celou šíři a systém památkové péče, takže se ve snaze o rétorickou zkratku a skoro až sugestivní přesvědčivost může zdát skoro vágní, ale chápe památkovou péči jako strukturu, která je vždy zaujatá, není nezávislá (na systému vzdělání, penězích, politice, gentrifikaci, environmentálních otázkách) a musí neustále podstupovat bolestnou sebereflexi.

Americký systém památkové péče je velmi odlišný od tuzemského, který je z velké části založen na veřejných prostředcích, zatímco americký na soukromých donacích. Ani v jednom prostředí ale není dostatečně reflektováno, že stejně jako samotný akt psaní dějin ani památková péče není a nikdy nemůže být politicky neutrálním polem. Vždycky vybírá podle nějakých kritérií objekty a historické vrstvy, které preferuje nad jinými. Památková péče nutně potřebuje vidět, jakým způsobem vytváří nerovnosti mezi lidmi tím, že reprezentuje a reprodukuje pouze narativy privilegovaných subjektů a přitahuje tak pouze příslušníky dominantní kultury.

Vizualizace návrhu na Lety – Památník holokaustu Romů a Sintů v Čechách od Atelieru Terra Florida a Atelieru Světlík. Zdroj: mkcr.cz

Pozoruhodný obraz české památkové péče se mi naskytl při příležitosti loňské výroční konference Archives, Libraries, Museums and Special Collections na téma Queering Memory. Pro účely svého konferenčního příspěvku jsem dělal kvalitativní průzkum mezi profesionálními pracovníky památkové péče, kteří se orientují jako homosexuální muži. Ptal jsem se jich především na to, jestli mají pocit, že je historický narativ neheterosexuálních lidí v památkových objektech dostatečně reprezentovaný. Většina z nich vůbec nechápala, proč by tomu tak mělo být, protože hodnoty dominantní kultury jsou v památkové péči tak hluboce internalizovány, že ani není možné si představit alternativy. Jak by dopadlo dotazování po historické reprezentaci Romů památkovými objekty, nebo vůbec jejím smyslu mezi pracovníky památkové péče, se dá trpce tušit. Je potěšující, že situace se proměňuje, byť velmi pomalu, alespoň v přístupnosti i historické reprezentaci handicapovaných lidí.[4]

To, jaké jsou základní problémy nerovnosti a rozdělujícího efektu památkové péče, ukazuje Vagnonův text. Je sice delší, ale je psán pro internetové médium a nejde o akademický text, stejně jako kniha Anarchist Guide to Historic House Museum má podobu jakéhosi strukturovaného manifestu. Vagnone v žádném případě netvrdí, že by pracovníci památkové péče byli přesvědčenými rasisty. Tvrdí, že samotný systém a základy fungování památkové péče vytváří společenské nerovnosti. Pracovníci památkové péče ale nejsou bez odpovědnosti: Vagnone volá po sebereflexi těchto systémových principů a poukazuje na to, že je mají památkoví profesionálové až příliš internalizované a automatizované.

[1] K počátkům soudobého ikonoklasmu konfederačních monumentů viz více https://denikreferendum.cz/clanek/25891-kdyz-padaji-sochy.

[2] Viz databáze National Park Service: https://www.nps.gov/subjects/africanamericanheritage/visit.htm, https://www.nps.gov/aboutus/faqs.htm.

[3] Czech republic: A report by the European Roma Rights Centre, European Roma Rights Centre, 2012, online: http://www.errc.org/uploads/upload_en/file/czech-republic-country-profile-2011-2012.pdf.

[4] Např. narativy o handicapovaných obyvatelích/obyvatelkách zámků Konopiště, Slatiňany ad.

Komentáře

    • Milan Matějka

    Dobrý den,

    navrhujete konkrétní kroky / postup / řešení / přístup pro státní památkovou péči na území České republiky?

    • Ladislav Zikmund-Lender

    Dobrý den, děkuji za komentář. Asi prosím počkejte na zítřejší překlad textu Systémové předsudky a rasismus památkové péče. Je docela konkrétní, i když popis postupu jako třeba při obnově historických vápenných malt nečekejte. Na změnu paradigmatu kuchařky nejsou, ačkoli literatury je k tomu dost a dost. Důležitý první krok je, aby se touto sebereflexí začala památková péče vážně zabývat. Nikdo nečeká, že změna nastane přes noc.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *