Artalk.cz

Latentní moc obrazu a textu v díle Vladimíra Havlíka a Rudolfa Sikory

V Colloredo-Mansfeldském paláci v Galerii hlavního města Prahy právě probíhá výstava Sníh kámen hvězda strom Vladimíra Havlíka a Rudolfa Sikory, kterou Radoslava Schmelzová porovnává se současnou uměleckou produkcí soustředěnou na globální či klimatické krize. „Je totiž zajímavé, že výstavy o umění a životním prostředí, které zahrnují delší historický pohled oproštěný od balastu trendů, jsou nepoměrně přesvědčivější. Možná je to právě čas, který jim dodává naléhavosti,“ píše Schmelzová.

Latentní moc obrazu a textu v díle Vladimíra Havlíka a Rudolfa Sikory

Přemýšlím, jak vlastně přistoupit ke společné výstavě Vladimíra Havlíka a Rudolfa Sikory, která v současnosti probíhá v Colloredo-Mansfeldském paláci v Galerii hlavního města Prahy. Co přehlídka, vytvářená v průběhu téměř dvouletého dialogu kurátora Jakuba Krále a architekta výstavy Matěje Smrkovského, přináší?

V tiskové zprávě se dočteme o konfrontaci dvou cest dvou odlišných umělců, jimž, jak kurátor uvádí, „jde oběma o společnou věc, a tou je postižení vzájemnosti spoluprožívání světa a jeho spoluutváření prostřednictvím dvou strategií: velkého Sikorova pohledu shora a Havlíkova sledování drobných posunů v našich vztazích“. Jde zde tedy skutečně o onu deklarovanou „rekonstrukci lidského vědomí na ose mezi makrokosmem vesmíru a mikrokosmem přírody“, kterou autoři výstavy v závěru „abstrahují do podoby utopie, která se stala vytvořeným horizontem našeho vědomí“? Musíme trochu poodstoupit a vydat se na malý exkurz.

Na přehlídkách současného umění se z termínů globální ekologická či klimatická krize, případně antropocén stávají klišé zakomponovaná do obvyklé směsi teoretického žargonu. Variace slovních spojení „umění a změna klimatu“ nebo „umění a antropocén“ jsou příliš četné a patrně bude následovat další kapitola „umění a pandemie covid-19“. Pokud k tomu připočteme kluzký a nepřesný jazyk prohlašující, jak se ti či oni „vypořádávají“, „konfrontují“ či „řeší“ nebo „bojují“ s daným horkým tématem, jen se dále rozmělňuje a vyprazdňuje rozdíl mezi vnímáním tématu a jeho skutečnou náročností.

Tendence dávat uměleckému dílu význam daleko přesahující jeho myšlenkovou náročnost a případně i očekávání publika se zdá být slepým místem mnoha současných uměleckých děl a diskurzů, které doba produkuje. Ne každé umělecké dílo se musí nutně týkat klimatické krize. Jak už bylo řečeno, zajímavé je spíš zkoumání značné mezery toho, co umělecké dílo s tak velkými tématy „dělá“ nebo čeho dosahuje.

Myslím, že současná realita změny klimatu a důsledků pandemie covid-19 na ekonomické systémy a společnost, včetně návratu smrtelnosti, která byla po celá desetiletí úspěšně vytěsňována, není samo o sobě tématem, na které by se umění nutně mělo zaměřit; spíše se zdá být historickým kontextem, který současné umění formuje. Duchem doby, jehož vlivu se nevyhneme, ale který je vnímaný nikoli jako hegelovský objektivní duch, ale výraz života se všemi jeho aspekty, kde život je komplex způsobů chování živých bytostí spjatých spolu v rámci společenství, jež se proměňují a vznikají v určitých historických a přírodních procesech. A jak ukázala současná pandemie, evidentně nejde jen o lidská společenství.

Jenže celý tento kontext prudkého nárůstu globálních krizí jako tématu pro umělecká díla a výstavy se přehlídky Sníh kámen hvězda strom vlastně netýká. Že bych se ztratila? Myslím, že ne úplně. Je totiž zajímavé, že výstavy o umění a životním prostředí, které zahrnují delší historický pohled oproštěný od balastu trendů, jsou nepoměrně přesvědčivější. Možná je to právě čas, který jim dodává naléhavosti. A tomu by výstava Vladimíra Havlíka a Rudolfa Sikory dobře odpovídala. Většina představených prací vznikala až na výjimky od 70. do 80. let dvacátého století. Raná 70. léta nepoznamenaly jen změny v kulturní sféře vyvolané sociálními a politickými otřesy roku 1968, po nichž následovala cenzura, ale také ekologická krize poprvé zachycená na celoplanetární úrovni, kterou umělci začali reflektovat. Přelom 70. a 80. let byl ovlivněn hypotézou Gaia chápající zemi jako samoregulační živý a komplexní systém stabilizačních zpětných vazeb podmíněných fyzikálními, chemickými a biologickými jevy, o jehož o existenci dnes už nikdo nepochybuje.  V 80. letech byly častější hluboce pociťované projevy lidských vztahů s přírodou, přičemž pojem životní prostředí se blížil téměř výhradně přirozenému prostředí.

Jenže – a je to poslední jenže, které se v textu v souvislosti s touto výstavou objeví – oba autoři, kurátor i architekt, koncept přehlídky promýšleli jako autonomní autorskou interpretaci díla obou představených umělců bez ohledu na dobové společenské a politické kontexty. Jde jim o ahistoričnost vystavených prací. Jejich snahou je, aby vystavené práce promlouvaly v současném rámci jako báseň či poetický esej. Je ale taková ahistoričnost možná? Pokud nějaká věc pominula, neznamená to jen, že je nám vzdálená v čase, jak si namlouvá pozitivistický historik, ale i možnost, že znovu vyvstane v naší blízkosti – možná jako kolize, kdy se věci a časy dostávají do kontaktu.

Tvorba Vladimíra Havlíka je zde zastoupena výhradně fotografiemi jeho akcí, tedy něčím, co není vlastním uměleckým dílem, ale záznamem jedinečného, živého umění. Událost, která proběhla v konkrétním čase, je petrifikována do dvourozměrného média. Přesto, pokud člověk má trpělivost přečíst doprovodné popisy provedených akcí, vyvstane mu okamžitě zkratka jednoduchého, a přitom netriviálního poetického gesta performera. Poznává věc, tak jak je, v okamžiku, kdy už není.

Oproti tomu Rudolf Sikora je představen technikou serigrafie a táže se po univerzálních a kosmologických tématech a velkých utopiích, s nimiž se pojí radikální koncepty historických avantgard. U tohoto autora promlouvá pochopitelně jazyk samotného uměleckého díla.  Práce obou umělců jsou spolu systematicky konfrontovány, což logicky vytvoří konstelaci, v níž jejich absolutní odlišnost vytváří silné napětí nastavené dialektiky, nebo dialogu, jak komu libo. Malý svět s mikroměřítkem, které k němu patří, tu stojí tváří tvář velkému univerzálnímu světu – makrokosmu. Křehkost toho všeho je zapříčiněna skutečností, že jakmile se „věci“ stanou opravdu viditelnými, téměř okamžitě se vrací do stavu mizení. Divák musí číst, porovnávat, jinými slovy podávat soustředěné myšlenkové úsilí.

Byla by škoda si během vší té námahy nevšimnout architektonického řešení, tedy toho, co výstavě dává pohyb v nehybnosti a prostor bez přestání skládá jedním směrem. Člení témata a jemně vede do posledního zúžení, které uzavírá Sikorův „vykřičník“. Sem se mi hodí metaforický výklad. Je to obraz minulosti, který se rozpouští v přítomnosti, jež nedovedla pochopit, že na ni míří. Vše je ustaveno jemným estetickým jazykem. Jen na první pohled výstava může působit jako typický suchý „koncept“, ale kurátor i architekt si tu vtipně hrají s (pro mě poměrně protivnými) odstíny zelené, modré a růžové a jejich symbolickými obsahy. Jinde je malý otvor ve stěně umožňující průhled skrze panel. Takový malý, vtipný nonsens. Sem tam zajiskří jemný humor. Čerstvá růže Vladimíra Havlíka ve váze stále uvadá a oproti tomu o pokojové rostliny dodané autory výstavy něčí ruce pečují.  Vzdušná instalace jen klame tělem, výstava má totiž mnoho vrstev ke čtení. Taková je tedy latentní moc textu a obrazu na výstavě Sníh kámen hvězda a strom, které tu zpřítomňují vyabstrahované symboly z tvorby obou umělců.


Vladimír Havlík, Rudolf Sikora / Sníh kámen hvězda strom / kurátor: Jakub Král / Galerie hlavního města Prahy: Colloredo-Mansfeldský palác / Praha / 12. 5. – 27. 9. 2020

Foto: © Galerie hlavního města Prahy (Fotoreport si můžete prohlédnout zde.)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *