Artalk.cz

Osmá situace aneb co mi chybí na výstavě Anny Daučíkové

V momentálne zatvorenej Slovenskej národnej galérii nedávno skončila výstava Anny Daučíkovej s názvom Work in Progress: 7 situácií / 7 Situations v kurátorskej koncepcii Moniky Mitášovej. Daučíkovej „pracovná“ výstava predstavila otvorený proces – sedem situácií, čím si kládla ambíciu iniciovať dialóg medzi dielami ako aj premenu či vznik nových diel v rámci jej trvania. Marika Kupková píše o novej situácii, ktorá nastala počas písania recenzie: „Vznikla osmá situace, která nečekaně rozšířila 7 situací z názvu Daučíkové výstavy. Tou je situace obrazů, které existují pouze v naší selektivní paměti, které už nemůžeme reálně vidět, ale můžeme si je myslet. Osmá situace je také o nečekaně získaném odstupu od galerijního provozu, jehož jsme součástí, a od nároků, které na výstavy klademe.“

Osmá situace aneb co mi chybí na výstavě Anny Daučíkové

Tento text vznikl v období, kdy se kvůli pandemii koronaviru uzavřely mimo jiné i galerie. Jejich „vypnutím“ se výstavy staly jen soustavou black mirrors různého formátu, tonality i původu, jakýmisi okamžitými ruinami naší civilizace. Co se asi děje uvnitř liduprázdných expozic s potemnělými obrazy, nečitelnými texty a černými obrazovkami? Sedá na ně rychleji prach? Ztratily význam? Pořád je hlídá bezpečnostní kamerový systém? A promítá se jeho záznam v kabině ostrahy, která povinně hlídá naše kulturní dědictví? Výstavu Anny Daučíkové ve Slovenské národné galérii stihla navštívit spousta lidí, sama jsem se zúčastnila její natřískané komentované prohlídky. Tím spíš mě fascinuje představa současného ticha a samoty, trvalé noci a nekonečného galerijního pondělí. Předmětný svět zůstal, jen lidé zmizeli. Názor, že je muzeum místem smrti, že se v něm umění stává neškodné, že nemůže ohrozit a zpochybňovat naši přítomnou realitu, nabral důslednou, až absurdní platnost. Vznikla osmá situace, která nečekaně rozšířila 7 situací z názvu Daučíkové výstavy. Tou je situace obrazů, které existují pouze v naší selektivní paměti, které už nemůžeme reálně vidět, ale můžeme si je myslet. Osmá situace je také o nečekaně získaném odstupu od galerijního provozu, jehož jsme součástí, a od nároků, které na výstavy klademe. Je o definitivním rozpadu esencialismu v umění, kdy průběžně posouváme nebo rušíme hranice umělecké a mimoumělecké praxe.

Slovenská národná galéria je údajně v dobré kondici. Tento názor zazněl i na nedávné diskusi „Kam kráčí Národní galerie“ uspořádané Spolkem Skutek v reakci na stupňující se institucionální krizi největšího českého muzea umění. SNG byla v této souvislosti zmiňována jako vzor progresivní instituce se silným manažerským a odborným backgroundem, jasnou dramaturgickou vizí a společenským posláním. Jako bychom vedle sebe postavili (já vím, je to křiklavé srovnání) Zuzanu Čaputovou a Miloše Zemana: inteligentní emancipovanou ženu a sebejistého starého muže s patřičnými zkušenostmi, ovšem i s arogancí a nedostatkem sebereflexe. Pozornost i obdiv si zaslouží především společensko-kritická angažovanost mnohých projektů SNG, jež zpřístupňují lokální fenomény, pouštějí se do revize dějin, rozkládají a přehodnocují ustálené historické narativy a zviditelňují minoritní, opomíjené osobnosti, umělecké skupiny a hnutí. Z okruhu výjimečně zdařilých projektů lze připomenout například výstavní a badatelský projekt Prerušená pieseň. Umenie socialistického realizmu 1948 – 1956 (2012) nebo Sen a skutočnosť: Umenie a propaganda (1939 – 1945) v roce 2016, který se zabýval vizuální kulturou Slovenského státu a pokusil se o revizi kontroverzní etapy slovenských dějin. Pozoruhodným výstavním projektem byla i Tekutá múza (2015), věnovaná alkoholu jako jednomu z příznačných fenoménů zdejší kulturní identity. V superlativech se o SNG nedávno vyjádřil také kunsthistorik Martin Vaněk ve svém textu Příklad Slovenské národní galerie jako východisko z krize, který vyšel v polovině ledna na Artalku. Jako jednu z důležitých kvalit uvádí schopnost sebereflexe této instituce. Ano, SNG svou dramaturgii staví na vědomí vlastního specifického kulturního a společenského kontextu a z tohoto vědomí dokáže dobře těžit. Zkoumáním lokální historie a tradic zviditelňuje autentické kulturní fenomény, odkrývá jedinečné společensko-historické konstelace. I pro SNG, která nemá umělecké sbírky či rozpočty srovnatelné s velkými evropskými muzei umění, se tak otevírá možnost, jak být konkurenceschopnou, jednoduše řečeno, jak představit něco, co nikdo jiný nemá. Je jasné, že naše srovnávací perspektiva NGP vs. SNG hodnocení zkresluje, že z pohledu insiderů slovenské umělecké scény je obraz SNG složitější a kontroverznější: nabízí se například kritika zpomaleného výstavního provozu: nízkého počtu výstavních projektů, kdy tato instituce vyprodukuje ve svém sídle (tj. v Esterházyho paláci v Bratislavě) ročně jen tři výstavní projekty. Ale jakékoli hodnocení vzniká ze srovnání a pro mě je důležitým srovnání slovenské situace s českou. Takže ve srovnání s destabilizovanou Národní galerií Praha, kterou čeká výběrové řízení na ředitele/ředitelku a související přehodnocení rolí této instituce, zůstává SNG příkladem stability a respektu.

Pro výstavy SNG je charakteristický společensko-reflexivní, historiografický až didaktický přístup. Staví na poctivém výzkumném backgroundu: jedním z důležitých výstupů bývá i odborná publikace (SNG se daří vydat ji ještě v době trvání výstavy, kterou doprovází, což je sice standardní požadavek, ale daří se jej zvládnout spíše zřídka.). Kurátorský tým se opakovaně obrací ke dvěma konstantám: k revizi lokální identity a souvisejících kulturních konstruktů a obecně k postkolonialistickým tématům, především pak genderu. Vedle tematických výstav jsou důležitým výstavním žánrem monografické výstavy a autorské retrospektivy, do nichž spadá i aktuální výstava Anny Daučíkové s názvem Work in Progress: 7 situácií / 7 Situations. Volba této konceptuální umělkyně odpovídá širšímu zájmu kurátorského týmu SNG o výjimečné osobnosti slovenské vizuální kultury, převážně o konceptualisty a konceptualistky, jejichž renomé ovšem už ověřila nějaká důležitá zahraniční přehlídka. Jedná se tak o sázku na jistotu, o stvrzení pozoruhodnosti vybraného autora či autorky, ale tak tomu v případě instituce, jakou je SNG, asi i má být. V případě Anny Daučíkové to byla účast na přehlídce Documenta 14 v roce 2017, výstavy v KW Institute for Contemporary Art Berlin, MUMOKu (2009) nebo v Zachęta National Gallery of Art ve Varšavě (2010). V Česku měla Anna Daučíková sólové výstavy v pražské Futuře (2016) nebo předtím v brněnské Galerii TIC (2013) a nezanedbatelnou okolností přispívající k posílení jejího renomé je i Daučíkové pedagogické a akademicko-manažerské působení na pražské Akademii výtvarných umění, spojené s jejím širším společenským uznáním. Výběr autorky současně naplňuje i gender dimenzi, ani ne tak proto, že se jedná o ženu umělkyni, ale kvůli jejímu zaměření na témata genderové identity a souvisejících kulturních stereotypů. Překvapivé je, že po Adrieně Šimotové (2004), Evě Kmentové (2008 – 2009), Denise Lehocké (2012) a Janě Želibské (2012 – 2013) se po dlouhé době jedná o další soubornou výstavu současné umělkyně realizovanou v bratislavské SNG. (Záměrně jsem v tomto skóre vynechala souborné projekty, jako jsou Ženy sochárky z roku 2016).

Výstava Anny Daučíkové nás provází od jejích tvůrčích počátků po současnost. Tvoří ji sedm posloupných kapitol, které přibližují specifické etapy autorčiny tvorby a naznačují její široký ideový, mediální a především výrazový rozptyl. Jednotlivá zastavení jsou i obecnější tematizací toho, jak se lze vyjádřit prostřednictvím obrazu i prostřednictvím uměleckého jazyka vůbec a jak v této konstelaci „zacházet“ se sebou jako autorským subjektem. Výstavní expozice má půdorys ve tvaru úzkého oválu (vlastně obdélníku evokujícího něco jako atletický ovál), který modeluje autorčinu retrospektivu jako proces, která nás vrací na svůj začátek, abychom si jej znovu obkroužili. Fotografická zátiší, malba, záznamy performance, sociálně-kritické sondy, body art a znovu fotografie, práce se znaky, tělo, angažovanost, identita, sebereference atd. Zpočátku se může zdát, že jednotlivé části výstavy představují ne jednu, ale více osobností a vystavený soubor může místy působit nekonzistentně. (Tento dojem je určující hlavně v druhé části expozice, kde jsou vystaveny Daučíkové malířské práce z první poloviny devadesátých let s obsedantně vrstvenými číselnými znaky, které se mediálně a výrazově nejzřetelněji vydělují od dalších vystavených prací.) Společným jmenovatelem, který vše drží pevně pohromadě, je společenská angažovanost, dokumentace procesu vlastního myšlení, hledání cesty, jak se účinně vyjádřit i jak nacházet a ověřovat vlastní pozici ve světě. V této soustavě mi ale chybí kapitola „Aspekt“: Daučíkové působnost v badatelské a publikační feministické platformě, která měla a stále má v postsocialistické společnosti skutečně pionýrský význam. Vůbec by nevadilo, že se nejedná o volné umění, naopak, vhled do této intelektuální aktivity by příhodně potvrdil a rozvedl Daučíkové schopnost osvojovat si různé formy vyjádření, objevovat a někdy i opouštět média, žánry, obory. Získali bychom důležitou indicii o Daučíkové profesní působnosti, a současně bychom „definitivně“ pochopili, že autorka nesetrvává v ověřených formách vyjadřování, ale ráda se pouští do neznáma a přitom si zachovává kontinuitu. Zde nabývá smysl ustálené spojení „Work in Progress“ v názvu výstavy. Je to permanentní neuzavřenost, nedokončenost myšlení a účinné komunikace a porozumění.

Mou určující diváckou zkušeností – a další z řady výstavních situací, která se ovšem odehrála tady a teď – byla komentovaná prohlídka výstavy vedená autorkou. Důležitá byla nejen kvůli přiblížení uměleckých a kurátorských záměrů (v tomto ohledu je vlastně každá komentovaná prohlídka podstatnou součástí výstavy), ale také proto, že představuje Annu Daučíkovou coby charismatickou vypravěčku a influencerku. Po této zkušenosti jako by už nebyla výstavní expozice bez živého přednesu autorky úplná. (To je možná i budoucnost výstav obecně, kdy se z návštěvy galerie stane něco mezi přednáškou, performancí a komentovaným představením.) S tím souvisí relativní nedostatek doprovodných textů v expozici, které by diváka bezpečně provedly výstavou a umožnily mu přiblížit se autorčinu myšlení a jednoduše pochopit významy, které v nich můžeme v jejím umělecké práci hledat. Na druhou stranu je s otazníkem, zda podobný nárok „srozumitelnosti“ nebo spíš dostatečného vysvětlení, mohou výstavy současného umění zcela naplnit. Podobný – a ještě vyhraněnější případ – je aktuální výstava Daučíkové vrstevníka Martina Zeta v Domě umění města Brna, v níž Martin komentuje sebe sama skrze osobnost vlastního otce, renomovaného sochaře Miloše Zeta. Činí tak velmi senzitivně, ovšem i natolik introvertně, že po návštěvě výstavy zůstává pocit, že toho zůstalo příliš neřečeného. Možnost poodhalit tajemství, které si autoři sami budují, má u Zeta poetičtější a u Daučíkové racionálnější povahu. Každopádně na obou výstavách, intenzivněji než kdy jindy, cítíte, že váš zážitek není a nemůže být úplný, když se nebudete víc snažit: pokud se na výstavu nevrátíte, pokud neabsolvujete komentovanou prohlídku, pokud si nepřečtete katalog, pokud se vůči ní nějak nevymezíte atp. Naznačené srovnání je zde pro nás důležité především pro jasný žánrový rozdíl mezi tematickou, koncepčně vyhraněnou výstavou Martina Zeta a sebeanalyzující retrospektivou Anny Daučíkové.

Po výstavě v pražské galerii Futura se jedná o autorčinu druhou retrospektivní výstavu, tentokrát ovšem rozsáhlejší a doplněnou o souborný katalog. Kurátorky výstavy v čele s Monikou Mitášovou se přitom v doprovodných textech vůči označení výstavy jako retrospektivy výslovně ohrazují. Proč? Sedm zastavení, sedm kapitol výstavy, které zastupují specifické etapy Daučíkové umělecké práce, není retrospektivních? Kurátorský tým se od retrospektivy distancuje možná proto, že se jedná o trochu posmrtný žánr, který naznačuje uzavřený, ukončený proces, činnost, osud. Nebo se možná obává retrospektivy jako tradičního výstavního formátu a očekávání, které by mohl vzbuzovat. Do okruhu spekulací, proč se Daučíkové retrospektiva vyhýbá danému žánrové příslušnosti, můžeme přidat ještě jednu: nakolik se na koncepci výstavy podílela umělkyně sama. Nakolik spolu-modelovala rozbor sebe sama a současně nechtěla být tvůrcem vlastního pomníku v podobě retrospektivy.

„Krym bol a bude náš“: tímto nápisem u více než čtyřicet let staré fotografie Anny Daučíkové s Annou Zavarovou výstava začíná. Můžeme si do ní projektovat smutek po lásce, stejně jako číst politické odkazy k současné třaskavé geopolitické situaci na Krymu a vzdor všech jiných politických a společenských minorit vůči imperialismu. Vzniká silné spojení obrazu a jeho dodatečného komentáře, které tak jednoduše a přitom trefně spojuje soukromé a veřejné. Onen moment je i důležitou indicií k Daučíkové uměleckém přístupu vůbec. V další části výstavy podobné konstelace hledáme složitěji: možná to souvisí s upozaděním společensko-politického kontextu a přílišným soustředěním se na čistý art. A to je škoda. Je to právě Anna Daučíková se zkušeností života na Slovensku, v Rusku i v Česku, která jako jedna z mála zdejších umělkyň a umělců dokázala přijmout a pracovat s vlastní příslušností k Východu a tuto zkušenost učinit přitažlivou a podmanivou i pro světové publikum.

Výstava Work in Progress: 7 situácií / 7 Situations byla kvůli karanténě z celkové délky trvání čtyřech měsíců zkrácena o celý měsíc a půl. Na webu SNG však nenajdeme informaci o tom, že bude prodloužená, figuruje už v položce archivu, v prostoru minulosti.


Anna Daučíková / Work in Progress: 7 situácií / 7 Situations / kurátorka: Monika Mitášová / Slovenská národná galéria / Bratislava / 6. 12. 2019 — 5. 4. 2020

Foto: Martin Deko, SNG (Fotoreport z výstavy si môžete pozrieť tu.)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *