Příklad Slovenské národní galerie jako východisko z krize

Martin Vaněk navštívil v rámci East Art Mags rezidencí Bratislavu, kde se zaměřil na zkoumání její institucionální mapy. Ve svém textu se ale nakonec rozhodl soustředit jen na Slovenskou národní galerii, kterou popisuje jako příklad dobře vedené velké státní instituce, jež je schopná produkovat vlastní specifický výzkum a nezdráhá se pouštět do témat, která ve společnosti mohou vyvolávat kontroverze. Vaněk se tedy ptá, co v současnosti dělá Slovenskou národní galerii tím, čím je, a čím může být inspirativní pro podobné instituce v regionu střední a východní Evropy.

Rekonstrukce SNG, stav k říjnu 2019

Příklad Slovenské národní galerie jako východisko z krize

Vypravit se na sklonku roku do Bratislavy na deset dnů bylo pokusem o znovuobjevení místa, jehož specifika, zvláště co se týče světa galerijních institucí, jsem už předem vlastně znal. Jel jsem tam tedy s jistým předporozuměním. Přejezd česko-slovenských hranic navíc ani dnes, alespoň pro mne, a zřejmě i mou a starší generaci, nefunguje jako mentální předěl, člověk v Bratislavě zkrátka nezažije kulturní šok. Jedna instituce ale vždy překvapí. Od roku 2003, kdy jsem Slovenskou národní galerii (SNG) navštívil poprvé (legendární výstava Gotika kurátora Dušana Burana), jsem do Bratislavy jezdil pravidelně. Původní plán bylo referovat tedy ne o centrální instituci, nýbrž objevit některé méně známé, avšak stejně kvalitní místo. Ačkoliv je muzejní a galerijní mapa tohoto města diferencovanější a složitější, než se může na první pohled zdát, přesto jsem situaci vyhodnotil jednoznačně – SNG stále, i přes svůj složitý institucionální rámec, přináší nové pohledy a inspirativní formáty, které stojí za pozornost. Za úvahu tedy stojí hlavně otázka – co v současnosti dělá ze SNG to, čím je?

SNG je instituce, jež dokáže sebereflektivně přemýšlet a promýšlet formát muzea umění, a to i přesto, nebo snad právě díky tomu, že její hlavní sídlo je dlouhodobě uzavřeno a přežívá tak v provizoriu a stísněných podmínkách. Její situace není standardní. Krize vyplývající z hmotné nouze a havarijního stavu budov však byla v tomto případě impulzem k něčemu pozitivnímu. Současná dobrá kondice této instituce je tak pro české publikum, které se orientuje v problematice současného stavu Národní galerie Praha (NGP), nastaveným zrcadlem a alarmujícím způsobem upozorňuje na naše nedostatky. Uznávám, že NGP je přeci jen o něco větší institucí než SNG a její situace je vzhledem k počtu obhospodařovaných budov, expozic, zaměstnanců a sbírek přeci jen rozdílná. Nesporným ale zůstává fakt, že se NGP i přes snahu zvýšit návštěvnost a svou atraktivitu skrze slavná jména vystavujících umělců a umělkyň, stále potácí v krizi, jež je zapříčiněna častým střídáním generálních ředitelů (mužů) a tím zapříčiněnou diskontinuitou veškeré činnosti. Aktuálně zpřístupněné nové expozice dávají jasný signál, že ačkoliv je zde vůle ke změně, stále NGP přešlapuje na místě a neví jak dál. SNG naopak zatím nemá prostory, kde své projekty prezentovat, ale rozhodně má originální know-how. Zde tedy nabízím stručný žebříček toho, co SNG má, co my nemáme:

Rekonstrukce SNG, stav k říjnu 2019

1/ Silnou generální ředitelku s vizí

I v případě velkých molochů, jakými jsou národní instituce, nastavují jejich vrcholní představitelé a představitelky zásadní parametry fungování a hlavní agendu. Generální ředitelkou SNG je již bezmála deset let Alexandra Kusá, která nastoupila po Kataríně Bajcurové (ano, Slovensko má štěstí na ženy ve vedoucích pozicích na všech úrovních, kromě současné ministryně kultury Ľubice Laššákové). V SNG však působí již od roku 2000, a to na různých pozicích, včetně vedoucí kurátorky Sbírky moderního a současného umění. Krátké, ale důležité intermezzo prožila na pozici šéfkurátorky Moravské galerie v Brně (2008–2009). Kusá vystudovala dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, kde získala doktorát a obhájila dizertační práci na téma socialistického realismu. Z jejích výstav lze zmínit Slovenský mýtus (SNG 2005, MG 2007), 60 rokov otvorené (SNG, 2008), Prerušená pieseň. Umenie socialistického realizmu 1948–1956 (SNG, 2012), Filla – Fulla: Osud umělce / Osud umelca (SNG, 2018) nebo poslední Knižnica Kornela a Nade Földváriovcov (od 16. května 2019). Alexandra Kusá dokáže snoubit odbornou práci s manažerskou pozicí s pro ni typickým vtipem, suverénností a nadhledem. Možná i toto jsou vlastnosti, jež jí dokázaly vydobýt pozici při jednání s ne vždy chápavými politiky a političkami. Program SNG je totiž pod jejím vedením dlouhodobě stavěn zejména na vyhledávání problematických témat, kterým se v České republice nikdo na této úrovni seriózně nevěnuje, jako je institucionální historie nebo umění, které je vzhledem ke kontextům, v nichž vnikalo, považováno za kontroverzní. Jedná se například o takové výstavní tituly, jako byly zmíněná Prerušená pieseň nebo Sen x Skutočnosť (SNG, 2016–2017, kurátorky: Katarína Bajcurová, Petra Hanáková, Bohunka Koklesová), přičemž druhý jmenovaný zpracoval snad ještě palčivější téma umění doby Slovenského státu (1939–1945). Ačkoliv za obě výstavy SNG sklízela kritiku namířenou proti smyslu vystavování podobného typu uměleckého materiálu, Kusá od svých záměrů neustoupila a dodnes je pevně přesvědčená o smysluplnosti podobná témata otevírat. V úvodu své nejnovější knihy Prerušená pieseň, výtvarné umenie v časoch stalinskej kultúrnej praxe 1948–1956, která vychází z její disertační práce a po letech konečně doplňuje zmíněnou výstavu z roku 2012, bravurně uvádí čtenáře do problematiky, když reaguje na kritiku proběhlé výstavy: Prirodzene vzbudil [výstavný projekt] kritické reflexie, v ktorých sa predovšetkým odhalili mnohé neodreagované spoločenské traumy a klišé, ale vecnú odbornú diskusiu o recepcii umenia obdobia socializmu sa iniciovať nepodarilo. Dodnes sa domáca (slovenská a ani česká) umenoveda umením socialistického realizmu – sorelou – ako témou konzekventne nezaoberala. Pretrváva pozícia sústredená na rezistenciu moderných názorov v socialistickom obkľučení. Tak sme zatiaľ v súlade so všeobecným zatratením rokov 1948–1989 ako totalitného a nemorálneho obdobia podobne paušálne odpísali aj umenie socialistického realizmu. Naše teritórium totiž modernu nevníma ako charakteristiku špecifického inštitucionálneho usporiadania spoločnosti, ale ako pozitívnu morálnu hodnotu“.[1]

Publikace Alexandra Kusá, Prerušená pieseň, výtvarné umenie v časoch stalinskej kultúrnej praxe 1948–1956, Bratislava: Slovenská národná galéria, 2019

2/ Vynikající architekturu

Ačkoliv patří hlavní budova SNG s nejvýraznějším prvkem přemostění obráceným směrem k Dunaji mezi problematicky přijímanou brutalistní architekturu vzniklou v sedmdesátých letech minulého století podle projektu architekta Vladimíra Dedečka, jedná se na území bývalého Československa o jednu z mála staveb vzniklých speciálně pro galerijní účely. Tehdejší velkorysý zásah totiž vytvořil jednotný rámec pro komplex budov – Estherházyho palác a Vodní kasárna – a zajistil veškerou potřebnou galerijní vybavenost. Na umělecké kvalitě projektu neubírá fakt, že přemostění bylo kvůli havarijnímu stavu zavřeno již roku 2001 a od té doby se datuje dlouhá a nadmíru komplikovaná cesta k výsledné realizaci dostavby a rekonstrukce celého objektu, která by měla být dokončena v roce 2021. Autorem současného projektu je otec generální ředitelky, Martin Kusý, spolu s Pavolem Paňákem. Soutěž však vyhráli ještě v době, kdy Kusá nebyla ředitelkou SNG. V současnosti jsou opraveny všechny pláště a střechy budovy a dokončena nenápadná a organicky zapadající přístavba tzv. „sarkofágu“, jenž bude sloužit zčásti jako hlavní vstup do budovy, prostor pro veřejné přednášky, ale zejména jako kvalitní, funkční a moderní depozitář. Kurátoři galerie mají v současnosti hotový prostorový plán jednotlivých expozic, přičemž ve velkorysém přemostění, které nabízí prostory odpovídající aktuálním trendům galerijní architektury, bude umístěna sbírka moderního a současného umění. Nepochybuji, že otevření nově zrekonstruované budovy SNG bude znamenat zásadní zvrat v chodu instituce a bude mít výrazný vliv na proměnu umělecko-institucionální scény v Bratislavě. Již dnes je patrné, že prostory Estherházyho paláce si totiž dokáží získat pozornost, a to nejen tím, že SNG zavedla sponzorsky krytý vstup zdarma do svých expozic (ještě dříve, než tak učinila Moravská galerie v Brně, která z návštěv SNG bezmezně čerpá inspiraci ve všech směrech, včetně sbírek on-line).

Pohled do výstavy Anna Daučíková. 7 situácií v SNG, 2019–2020

3/ Vycpaného koně

V souvislosti s nezvyklou instalací již zmíněné knihovny Kornela a Nady Földváriových se v expozici, jež funguje jako meeting point, relaxační a studijní prostor, můžeme setkat s vycpaným koněm. Jen tak, podle slov ředitelky SNG je to jediný vycpaný kůň široko daleko, který si musela nechat SNG nově zhotovit.

Z uvedených bodů je zřejmé, že SNG vyčnívá ve všech základních parametrech provozu, nejedná se o podružné marginálie, nýbrž o zcela zásadní nastavení instituce, jež dokáže svůj provoz jasně formulovat navenek, stát si za svým a nerezignovat na komplexitu své činnosti s vědomím místa a času, v nichž se pohybuje. V tomto směru připomíná mnohé zahraniční instituce, jako jsou Van Abbemuseum v nizozemském Eindhovenu nebo Muzeum Sztuki v polské Lodži, které se vyznačují zejména vědomím kontinuity a zároveň sebereflektivně prezentují umělecký materiál, jenž nestudují pouze z formálního hlediska. Umění je pro tento typ muzea výzvou, jak znovu promýšlet nejen minulost, ale i přítomnost, neřku-li budoucnost nejen oboru, ale také společnosti, v níž žijeme. Kromě toho má SNG navíc schopnost inovativně pracovat a předvádět veřejnosti i činnosti, které jsou jinak návštěvníkům ukryté, jako je veškerá péče o sbírky, včetně jejich digitalizace (kniha: Mária Bohumelová (ed.), Rituál múzea v digitálnom veku, SNG 2015).

Stálá expozice Knižnica Kornela a Nade Földváriovcov, od května 2019

Prozatím jsem zde nastínil několik bodů, které je však nutné speciálně rozvést. Rád bych se zastavil u dvou. Jedním je život v provizoriu a druhým otevírání „zakázaných“ témat. Při pražském boomu výstavních prostor, které během nultých let spíše přibývaly, si žádná instituce na našem území zatím nevyzkoušela to, co SNG. Uzavření přemostění v roce 2001 a havarijní stav zbylých prostor Vodních kasáren a Estherházyho paláce, jenž procházel v letech 2004–2005 rekonstrukcí, znamenalo na dlouhá léta omezení provozu a hlavně zmenšení výstavních ploch. SNG jako centrální instituce však musela dále plnit svá základní poslání. Nejen tedy sbírat, opatrovat, ale i vystavovat své sbírky. V roce 2006 vznikly dočasné expozice meziválečného umění a umění po roce 1960, přičemž ještě fungovaly sály prezentující staré umění. A zde začíná fáze úspěšných experimentů. Již v roce 2001 začaly vznikat site specific projekty současných umělců a umělkyň pro Sbírku starého umění, které později vedly k tomu, že začalo být umění různých dob ve stálých expozicích kombinováno (staré x nové). Uspořádání výstavy slovenského gotického umění v pařížském Musée de Cluny (D’or et de feu, 2010–2011, kurátor: Dušan Buran ve spolupráci s pařížskými kolegy) pak zavdalo příčinu nahradit chybějící exponáty intervencemi současného umění. SNG tak byla jedna z prvních institucí, jež s tímto formátem začala pracovat, ačkoliv si podle slov Dušana Burana (rozhovor v 69. Bulletin MG/2013, s. 84–90) uvědomovala jeho dočasnost. Krize naučila kurátory a kurátorky SNG pojímat svou práci nejen jako rutinní službu, ale jako tvůrčí činnost, kde nechybí humor, flexibilita a adaptabilita. SNG si zkrátka dlouhodobě musela vystačit s málem, ale zároveň vytvářet něco, za co se nebude stydět. Dodnes si proto pamatuji osvobozující pocit, když jsem poprvé viděl, že popisky se dají psát tužkou přímo na stěnu, kterou je možné vytapetovat od shora dolů, nebo že do galerie může patřit i horolezecká stěna jako součást uměleckého díla. Vodní kasárna byla uzavřena v roce 2012 a administrativa se odstěhovala v roce 2013 do Hurbánových kasáren. Od té doby SNG prezentuje své sbírky – opět tvůrčím způsobem – pouze v Estherházyho paláci a pokračuje ve své misi přes Nestex k expozicím, které čekají na svou realizaci po završení rekonstrukce hlavního sídla.

Mezitím se konalo nespočet výstav, které se zabývaly různým typem uměleckohistorické problematiky. Mezi ty nejzáslužnější řadím projekty prezentující a zpracovávající umění, které naše společnost dlouhodobě vytěsňuje. Umění socialistického realismu nebo tvorba z období Slovenského státu je bezesporu minovým polem, kde je potřeba se pohybovat velmi opatrně. Jak vyplývá z uvedené pasáže z knihy Prerušená pieseň, Alexandra Kusá, ale ani kurátorky výstavního titulu Sen x skutočnosť, nechtěly pouze podporovat zažitá myšlenková schémata, nýbrž skrze tato témata hovořit k současnosti a zkoumat jevy, jež jsou dodnes aktuální. Jedná se nejen o to, kde končí a kde začíná umělecká svoboda, ale zejména také o otázku angažovanosti umění, která je zejména dnes více než aktuální. Většinová představa, vycházející ze společné zkušenosti po roce 1989, o tom, co je a co není umění, se opírá zejména o otázku, kdo byl a kdo nebyl režimem protežovaný, přičemž u druhé kategorie je přiloženo většinou automaticky záporné znaménko. Za tu dobu jsme si zvykli, že většinový výklad dějin umění byl definován ani ne tak komplexní interpretací vizuální kultury, jako spíše selektivním pohledem skrze brýle avantgard a modernismu. A právě takové projekty, jako jsou zmíněné výstavy, mají subversivní potenciál, který umožní vidět minulost diferencovaněji, a ne pouze na škále černá a bílá. Zároveň se podobné výstavní formáty ukazují být podstatné zejména z toho důvodu, že se uměleckého materiálu neptají na otázky uměleckého charakteru, ale studují je jako vizuální reprezentanty tehdejšího myšlení a kultury.

Pohled do výstavy Prerušená pieseň. Umenie socialistického realizmu 1948–1956, 2012.

Slovenská národní galerie je ukázkou vyspělé konzistentní instituce, za jejímž úspěchem stojí podle mého zejména odborná kontinuita zaručená personálním složením týmu a zároveň jeho flexibilita. V roce 2021 to bude přesně dvacet let od momentu, kdy bylo uzavřeno přemostění, a těchto dvacet let trvající postupně horší a horší provizorium bylo jednoznačnou výzvou pro kurátory a kurátorky SNG, kteří tuto zdánlivou krizi dokázali dobře využít. Zde je patrné, že v muzejním světě jde vše pomalu, ale zárukou úspěchu je kvalitní a dlouhodobě spolupracující a schopný tým. Až takový vytvoří NGP v čele s ředitelem či ředitelkou, který/která vydrží déle než jednu zimu, možná se za dvacet let také dočkáme podobných výsledků.

[1] Alexandra Kusá, Prerušená pieseň, výtvarné umenie v časoch stalinskej kultúrnej praxe 1948–1956. Bratislava: Slovenská národná galéria, 2019, s. 30.


Foto: Martin Deko, SNG


Text je výstupem rezidence autora v Bratislavě v prosinci 2019 uskutečněné v rámci mezinárodního projektu East Art Magsna němž se podílí pět středo- a východoevropských uměleckých magazínů: Artalk (CZ), Artportal (HU), Revista ARTA Online (RO), BLOK (PL) a Kapitál (SK). EAM je publikační platformou na podporu výtvarné kritiky a umělecké žurnalistiky v regionu. V roce 2019 je projekt financován z grantové podpory od Visegrádského fondu.

Všechny texty vzniklé v rámci projektu v anglickém jazyce najdete na webové stránce projektu.

Martin Vaněk | Narozen 1982, je historik umění, kurátor a výtvarný kritik. Vystudoval dějiny umění a český jazyk a literaturu na FF MU v Brně. Od roku 2017 je doktorandem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Pracoval jako kurátor v Muzeu Jindřichohradecka, Alšově jihočeské galerii a také v metodickém centru při Moravské galerii. Je spoluautorem stálé expozice AJG s názvem Meziprůzkumy. Sbírka AJG 1300–2016 (2017, 2018, 2019, 2020). Působí jako externí kurátor AJG, externí kurátor Muzea fotografie a moderních obrazových médií v Jindřichově Hradci. Je členem iniciativy Je to i tvoje město.