TZ: The Sea Monster, The Bear

The Sea Monster, The Bear / Jüri Arrak, Nadia Barkate, Vytenis Burokas, Beth Collar / kurátorka: Àngels Miralda / Galerie lítost / Praha / 25. 1. - 7. 3. 2020

Výstava The Sea Monster, The Bear, katalánské kurátorky Angels Miralda, pojímá naše myšlení jako analogii zavedených kurátorských metod. Jejím cílem bylo shromáždit soubor příběhů vyjádřených v obrazech a objektech, jež mají přesah do individuálních narativů. Jako metodika k uskutečnění tohoto kurátorského záměru posloužil projekt Trilogie života (1971–1974) Piera Paola Pasoliniho. Pasoliniho trilogie představuje jakousi antologii příběhů několika autorů a jejím cílem je vyvolat určitý pocit prostřednictvím estetiky vyprávění. Způsob, kterým jednotlivé generace tyto příběhy využívají ke svému rozvoji, se přitom nijak neliší od způsobu, jímž se obvykle shromažďovaly a předávaly soubory regionálních tradic. Pasoliniho antologie, od ústní tradice příběhů Tisíce a jedné noci (cca 800), přes Canterburské povídky Geoffreyho Chaucera (1400 n. l.), tedy první dílo napsané v angličtině, až po Dekameron (1353 n. l.) Giovanniho Boccaccia, se tak stává jakousi metasbírkou, jež odráží struktury jednotlivých děl zahrnujících pluralitu hlasů.

Fragmentární struktura příběhů vycházejících z ústního vyprávění, je ve své podstatě revoluční. Lidové kultury, vycházející z lidových tradic pohádek a místní mytologie, slouží různým účelům, od umravňování po vytváření sdílených kulturních hodnot, a ve své kakofonní světáckosti se vynořují z dosud nedoceněného lidského nevědomí. Slouží přitom jako nepřímá kritika aristokratických a náboženských elit nebo jako nositelky rodící se tisícileté moudrosti. Výstava The Sea Monster, The Bear prezentuje pluralitu, vyprávění a nelineární historii jako působivou metodu kritiky a historického revizionismu. Jde o soubor, který v několika různých dílech přináší jeden pohled, přičemž přechod od jednoho díla ke druhému naplňuje výmluvný, byť fragmentární pocit prázdnoty.

Těžištěm výstavy je dílo Jüriho Arraka, jednoho z nejoblíbenějších estonských výtvarníků, jež symbolizuje sílu umění v obdobích represe a cenzury. Jüri Arrak začal tvořit v Estonské sovětské socialistické republice v šedesátých letech, kdy se mělo za to, že témata místní mytologie a lidové pověsti se zabývají radikálními tématy a odporují mýtu „nového sovětského člověka”. Po období nejtvrdšího „socialistického realismu“ Arrak a jeho kolegové v Tallinnu využili relativní svobody a začali se aktivně vymezovat vůči represi i vůči konvenční a lineární struktuře „agitpropu“ (tehdejší politické agitace a propagandy, pozn. překl.). U všech ilustrací i obrazů, vycházejících z tradičních postav a příběhů, divák ocení jejich uměleckou poctivost. Klíčem k jejich významu je však jeho znalost mýtických příběhů, které je inspirovaly. Arrakova tvorba je významná svou schopností reagovat na regionální krizi v umění a poukazovat na celosvětové vývojové trendy v šedesátých a sedmdesátých letech. Díky Pasoliniho filmu Dekameron z roku 1971 se návrat k folklórním a mýtickým představám rozšířil po celé Evropě – lze ho vnímat jako součást dlouhé historie odporu proti nespoutané moderně a procesu industrializace, jenž upřednostňoval lineární vnímání pokroku a produkce.

K nelineárnímu pojetí výstavy přispívá také univerzální povaha vyprávění a fragmentárnost jednotlivých děl. Nadia Barkate zkoumá jazykové prvky ilustrace a malby pomocí skic, jež vycházejí z proudu vědomí jako měřítka osobní zkušenosti. Lidové prvky, řecká mytologie a regionální příběhy se prostřednictvím odkazů na surrealismus ve výtvarném i psaném projevu obohacují o hybridní stvoření, která by mohla stejně tak dobře pocházet ze světa sci-fi nebo dětských pohádek. Autorčin nejnovější soubor kreseb využívá metody proudu vědomí, při nichž často vznikají povědomé postavy a symboly z mytologie a populární kultury. Vytenis Burokas pomocí malby a psaní zkoumá, jak se dějiny projevují v naší každodenní existenci. Poté, co napsal povídku o fiktivním umělci žijícím v historické Litvě, tuto postavu ztělesnil, aby vytvořil souborné dílo, jež narušilo tehdejší tabu, a založil tajnou uměleckou společnost Řád ostruhy. Samotná fikce plná náboženských a historických prvků slouží jako lidský příběh člověka, který se ocitá v zajetí obav ze vztahu k materiálnosti, platný pro jakoukoli dobu. Bílé hliněné pánve umělkyně Beth Collar pocházejí z větší instalace pro výstavní prostor Dilston Grove v odsvěceném kostele. Odkazují na dílo málo známého italského sochaře Niccolò dell’Arcy a jeho bizarní terakotové sousoší v kostele v Bologni, charakteristické nekompromisním znázorněním ženské hysterie. Autorčina pečlivá sochařská práce pramenila z její schopnosti vnímat skrz kůži své kosti a ze snahy napodobit jejich tvar. Právě pánevní kost, jež hrála klíčovou roli při diagnózách hysterie a s ní souvisejících mylných lidových pověrách, je neviditelným prvkem dell’Arcaových dramatických soch vyjadřujících mimořádně silný zármutek a pocit opuštění. Beth Collar si představila samu sebe jako renesančního sochaře, jehož úkolem je pracovat na interiéru kostela, a ve svém společensky daném postavení umělkyně si zahrála roli mistra. V jejím díle se psychika a tělo vzájemně propojují prostřednictvím vrstev nelineárních a pan-historických narativů.

Každý příběh vzniká samostatně a vzájemná soudržnost mezi myšlením a materiálností, mezi historickou kontinuitou a zvnitřněnými záblesky paměti nevědomí, evokuje tezi, že současnost neexistuje. To, co všechny příběhy spojuje, prostupuje generacemi, geografií i časem a v diváku probouzí intuici a pocit zázraku a neznámého známého. Svými silnými náboženskými odkazy dílo znázorňuje současnost jako stín morálky a vyjadřuje kritické postoje k přetrvávajícím konvencím. Jestliže každá generace interpretuje stále přítomná témata, aby je vztáhla na svou vlastní situaci, tato díla se zabývají otázkami vzešlými z každodenní zkušenosti. Pasolini se domníval, že jeho společnost zapomněla na hodnotu ústních tradic a přišla o valnou část svého kritického porozumění – každá z jeho bájí nás učí soucitu se zlou postavou, s protivníkem, teroristou či vetřelcem. Samotná výstava i jednotlivá díla jsou stejně jako Pasoliniho Trilogie života převyprávěním, které rekonstruuje nebo oživuje nekonečný boj s fragmenty vyprávění.

„Pravdu nenajdete jen v jednom snu, ale v mnoha snech.“

– P.P. Pasolini, ‘Tisíc a jedna noc, (1974)