Artalk.cz

TZ: Karel Nepraš a jeho žáci

Karel Nepraš a jeho žáci / Když socha padá přestává mi stát a něco hezkého si přeji / kurátorka: Martina Vítková / Galerie U Prstenu / Praha / 20. 6. – 10. 9. 2019

Sochařská výstava představuje podstatnou část tzv. Staré party, tedy žáků Karla Nepraše, kteří v jeho ateliéru na pražské akademii studovali v první polovině 90. let, zcela na počátku jeho pedagogické dráhy. Z prostorových důvodů zde není možné obsáhnout také studenty konce 90. let a počátku nového milénia, pro něž se vžil název Lesbická škola. Výstava navazuje na první výstavu Karla Nepraše a jeho učedníků v této galerii v roce 1992, tedy před 27 lety.

Vedle absolventů sochařské školy je svým dílem zastoupen rovněž profesor Nepraš a jeho první asistent Jiří Plieštik (1956). Absolventi: Karel Bartáček (1968), Martina Hozová (1971), Markéta Korečková (1975), MICL (1969), Ján Macko (1969), Jan Pospíšil (1973).

Studenti, kteří se rozhodli v prvních polistopadových letech pro studium sochařství u Karla Nepraše, shodně chtěli své studium začít od figury, chtěli ji zvládnout, a Neprašův model jim vyhovoval. Vybrali si ho ale také proto, že nabízel bohatší program, nikoliv pouze figurální a nepochybnou otevřenost.

Karel Nepraš svým studentům důvěřoval, podařilo se mu v ateliéru vytvořit jedinečné společenství na principu souznění a humoru. O tom, zda existuje neprašovská linie sochařských přístupů, stejně jako třeba zeithammlovská, není možné pochybovat. Vybraní autoři představují syntézu experimentálních přístupů, nových materiálů a dědictví tradice sochařství. Pracují s materiály věčnými i pomíjivými, dokáží spojovat tragédii s fraškou. Není to již čistá groteska, spíše v mnoha případech punk, přesto lze najít jasné spojnice mezi Neprašovým vlivem a současnou tvorbou jeho někdejších učedníků. Návaznost není ani tak v tvarosloví, jako v otevřenosti, toleranci, vtipu, důvtipu a etickém rozměru jejich přístupu k hmotě a poselství.

Neprašovou školou prošlo několik desítek studentů. Jak trefně poznamenal jeden z nich, z jeho ateliéru se téměř neodcházelo, taková tam vládla idyla. V etapě asistenta Jiřího Plieštika neprašovskému humoru konkuroval vážný palcrovský přístup. Situaci zahušťovala občasná přítomnost Ivana Martina Jirouse, dědictví Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu a undergroundu. Žáci Neprašovy školy drží neustále pohromadě, stmeleni mistrovským příkladem nezapomenutelné legendy.

Zúčastnění sochaři mají za sebou řadu pozoruhodných realizací. Martina Hozová právě nainstalovala Vějíř královny Žofie, fontánu v Praze u Písecké brány, Karel Bartáček na podzim odhalil svého T.G. Masaryka, MICL uctil svou pětimetrovou pískovcovou sochou J. A. Komenského v Brandýse nad Orlicí. Markéta Korečková boří svým přístupem veškerá klišé týkající se ženského či snad feministického sochařství. Práce Jána Macka a Martiny Hozové se staly tváří výstavy a katalogu Skvělý nový svět v Doxu. Neprašovi nejlepší učedníci ve své práci předefinovávají stará a věčná témata a definují nová. Na výstavě se objevuje věčně živý beatnický impuls vedle technoskepticismu a nejistých pozic charakterizujících soudobý svět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *