TZ: Patrik Pelikán

Patrik Pelikán / Schodek / Galerie Pro arte / Praha / 3. 6. – 17. 7. 2019

Tuhá a křehká stěrka nanesená na pružném podkladu se rozsype lehce, to však nutně nemusí znamenat znehodnocení. Když tvoří umělec Patrik Pelikán, exploatuje prostor pro jeho vizuální kvalitu. Nikoliv proto, aby byl vyplněn, ale aby do něj bylo možné vstoupit a zároveň jej pozorovat. Pražská Galerie Pro arte se po Pelikánově intervenci Schodek změnila k nepoznání.

Patrik Pelikán (nar. 1987) je absolventem pražské Akademie výtvarných umění, prošel ateliéry Jitky Svobodové, Jiřího Petrboka a Vladimíra Kokolii. Vlastní realizace jeho diplomové práce Oblézt umělce předurčila k tvorbě podobně prostorově sofistikovaných instalací, vždy signalizujících řešení určitého formálního problému (výstavy Skluz, Spád, Penetrace nebo nyní Schodek). Připraven Ateliérem kresby a Ateliérem grafiky, vytvářením linií trojrozměrné kresby Pelikán detekuje možnosti plastických přístupů na pomezí tradičního sochařského reliéfu v architektuře. Propojení těchto dvou disciplín náleží již od antického Řecka k základním, ale také k nejtěžším úkolům umělce. Originální Pelikánův přístup jej řadí mezi konceptuálně uvažující autory, jako je Olafur Eliasson nebo v malbě Jaromír Novotný. Využitím vlastních světelných a materiálových vlastností se tito autoři navrací k podstatě modernismu přehodnocujícího možnosti uměleckého média. V případě Patrika Pelikána se jedná o princip, kdy je kvalita sochařského výtvoru hodnocena na základě architektonického měřítka, v jehož symbióze by měla socha nebo reliéf existovat.

Pelikán vnáší do umění nový přístup a zároveň mu navrací ve spojení s veřejným prostorem principy tzv. „gesamtkunstwerku“, kdy dochází ke stírání hranic mezi estetickou formou a realitou. Tady se navíc nabízí srovnání s graffiti scénou, kdy je autorova práce svého druhu nenápadným post-konceptuálním graffiti artikulovaným z pozice akademické sféry. Na rozdíl od dnes již mainstreamového street artu se nejedná o myšlenkový konstrukt, ale o práci s prostorem a uvnitř něho, spojující kresbu, sochařský reliéf a architekturu. Autor tak osobitým způsobem rozvíjí principy abstrakce, kdy v instalacích naznačuje pouze základní nekomplikované tvary. Jeho tvorba nicméně není – na rozdíl od abstrakce, potažmo geometrické abstrakce – umělým samoúčelným produktem, ale pokusem vytvořit takové umělecké dílo, které je ve své komplexnosti univerzálním životním prostorem nebo vesmírem, do něhož je možné vstoupit a v němž je možné žít. Divácká nejednoznačnost a zdánlivá neuchopitelnost tak může divákovi zprostředkovat velké množství zážitků, od dojmu z prostého členění prostoru až po spirituální meditaci: „Tuhá a křehká stěrka nanesená na pružném podkladu se rozsype lehce, to však nutně nemusí znamenat znehodnocení. Snaha o udržitelnost bývá vysilující, a proto lze změny přijímat s úlevou: když sledování růstu přestává uspokojovat, pozorovat, čeho se nedostává, je způsob, jak ještě něco uvidět. I když není možné spatřit obraz, který by se dal zafixovat, na rozhraní mezi jeho zachycením a nestálostí jde ucítit zdroj, který imaginaci pohání.“

Pelikán většinou řeší místy nepostřehnutelné anomálie jako vyboulení a zakřivení, které vyžadují podobně zvýšenou divákovu pozornost, jakou jim věnuje sám umělec. Jedná se o svého druhu ohmatávání prostoru zrakem i rukama. Originalita jeho přístupu spočívá také v tom, že základní uměleckou techniku kresby formou back to basics dokázal transponovat do elementárního stavebního materiálu jakým je například malta. Sám Patrik Pelikán se ostatně vedle umění živí jako zedník a svoji tvorbu občas charakterizuje skromným eufemismem „oblejzání“.