Artalk.cz

Rostlinná dekolonizace medicíny

Součástí projektu Multilogues on the Now: Technologie těla v pražském Displayi je také výstava brazilské umělkyně Luizy Prado, jež se dlouhodobě zabývá možnostmi dekolonizace západního vědění a designu a jejíž příspěvek Topografie excesů věnovaný dozoru nad lidskými těly za použití biopolitických technologií jste si mohli přečíst v loňském Artalk Revue. Jak je vidět na aktuální výstavě, kterou navštívila Natálie Drtinová, Prado ve svém výzkumu stále pokračuje, přičemž se zaměřuje na téma antikoncepce a rozhodovací moci o ženských tělech a reprodukci. „V dnešní západní společnosti tak panuje narativ, že antikoncepční pilulka, vyvinutá v padesátých letech minulého století, dala konečně ženám moc nad svými těly, moc regulovat vlastní plodnost. Jak poukázala řada odbornic, nejenže je tato moc spíše v rukách nadnárodních farmaceutických koncernů než žen samotných, vyvinutí této antikoncepční metody provázely silně rasistické, až eugenické procesy.“

Rostlinná dekolonizace medicíny

Kdo měl tu možnost nahlédnout do otevřeného rezidenčního ateliéru Luizy Prado v MeetFactory, mohl tam najít jakousi extenzi její současné výstavy v galerii Display – akcent na červené osvětlení propojující obě expozice, identické plakáty, kterými jsou vylepené celé dvě stěny v prostorách Displaye, ale zejména tematické propojení týkající se antikoncepce a rozhodovací moci o ženských tělech a reprodukci. Autorčin ateliér poskytoval také náhled do jejích teoretických východisek ve formě skromné knihovničky, která mimo jiné skýtala knihy zabývající se vlastnostmi bylin, včetně jejich schopnosti ovlivnit a regulovat ženskou plodnost, jako například Discovering the Folklore of Plants Margaret Baker či Eve’s Herbs: A History of Contraception and Abortion in the West Johna M. Riddlea. Možnosti přírodní bylinné antikoncepce, užívané dlouho před vznikem moderní západní medicíny, tak byly dány do kontrastu s hromadou vyprázdněných platíček antikoncepční pilulky, jež se nacházela v rohu jejího ateliéru. Zatímco v MeetFactory bylo stěžejním předmětem právě prázdné plato moderní hormonální antikoncepce, výstava v Displayi se točila hlavně okolo druhé zmíněné formy regulace plodnosti. Autorčino zaměření na rostlinnou moc a nápomoc tak rezonuje s právě probíhající výstavou Céline Baumann Queer Nature v Galerii VI PER, jež se zabývá širokou diverzitou ve světě rostlin či s nedávným projektem v rámci Fotograf festivalu 2016 mEDICINE Jany Doležalové zaměřeným na čínskou medicínu, jež čerpá z přírodních zdrojů a tvoří důležité kulturní dědictví.

Do výstavy uvádí návštěvníka videoesej s názvem Když plameny obstoupily řeku. Tento esej je vyprávěním o brazilských ulicích a křovinách, jež je lemují, zejména pak o rostlině ayoowiri (Caesalpinia pulcherrima neboli Sapan nádherný). Tato okrasná dřevina je díky brazilskému klimatu (respektive klimatu Ria de Janeira a okolních měst) nenáročná na údržbu, zároveň není invazivní jako podobné dřevinné druhy a jako bylina má specifické schopnosti, které se lidé naučili využívat ke své pomoci. Je to rostlina, která obyvatele města chrání před pařícím sluncem, ale má také blahodárné účinky na lidské zdraví – dokáže léčit rány, horečku, kašel nebo bolest na hrudi. Pro mnoho lidí, jejichž předci žili s touto rostlinou v symbióze po dlouhá staletí, není tento poznatek ničím novým, avšak pro činitele západní medicíny, jako je například americký neuropsycholog a etnograf S. Allen Counter, může být toto poznání téměř k nepochopení. Counter v roce 2006 publikoval článek Amazon Mystery s podtitulem ‚Léčitel znal tajemství této rostliny mnohem dříve než my. Jak to?‘.[1]

V něm popisuje poznatky o této rostlině, která se v posledních letech stala předmětem zkoumání západních lékařů. Prado staví ayoowiri do centra své výstavy zejména proto, že byla v minulosti používána nejen jako prostředek proti otěhotnění, ale odvar z jejích semen se používal také k přerušení těhotenství. Ayoowiri se tak stala pomocnicí mnohým zotročeným původním obyvatelům nebo otrokům dovezeným z afrických zemí. Těhotné otrokyně jí mohly použít k ukončení těhotenství, když si nepřály, aby se jejich potomci narodili do bezpráví, ve kterém se ony samy nacházely.

Z Counterova článku, který Prado v plném znění zahrnula do instalace, je cítit nejen překvapení, ale i povýšenost západní medicíny, když například čteme: „Rostliny vyvinuly svoje léčebné vlastnosti pro ochranu sebe samých proti virům a bakteriím podobným těm, co napadají člověka, ale tohle domorodci nemohli vědět – nebo snad ano?“ Pro moderní západní medicínu je charakteristické, že ignoruje znalosti, jež byly mezi lidmi ukotveny po celá staletí až tisíciletí a považuje se za jedinou možnou autoritu v oblasti lidského zdraví. V dnešní západní společnosti tak panuje narativ, že antikoncepční pilulka, vyvinutá v padesátých letech minulého století, dala konečně ženám moc nad svými těly, moc regulovat vlastní plodnost. Jak poukázala řada odbornic, nejenže je tato moc spíše v rukách nadnárodních farmaceutických koncernů než žen samotných, vyvinutí této antikoncepční metody provázely silně rasistické, až eugenické procesy. Pro emancipaci bílých středostavovských žen utrpěla nejvíce těla nebílých žen, zároveň byly potlačeny jejich staleté vědomosti ohledně přírodních forem antikoncepce. O tom píše například Fannie Sosa v sekci The 3D Additivist Cookbook, kurátorované právě Luizou Prado a Pedrem Olivierou.[2][3]

V článku Biohack is Black Sosa upozorňuje na disproporční nucené sterilizace nebílých žen, na testování nových léků na těchto ženách bez jejich souhlasu či na nehumánní experimenty, kdy byli jak v Alabamě, tak v Guatemale nakaženi ti nejzranitelnější jedinci (jižanští Afroameričané, guatemalští vězňové, prostitutky a pacienti psychiatrické péče) infikováni syfilidou. Samotná Prado připomíná experimenty prováděné na vzorku zhruba 1500 portorických žen, předcházející vypuštění antikoncepční pilulky na americký trh.[4]

Provázání mezi antikoncepcí a západní imperialistickou potřebou regulovat populační růst, a to zejména u těch nebílých, nezápadních, chudých a „nerozvinutých“ – tedy pocházejících z tzv. rozvojových zemí, Prado tematizuje v dvoukanálovém videu s názvem Erupce. Na jedné straně vidíme ji samotnou, jak si do kondomem vystlaných úst postupně sype celé měsíční plato antikoncepčních pilulek, v druhém videu zas probleskují vyobrazení evropského kolonialismu, vědecké klasifikace původních obyvatel Ameriky a Afriky a projevy současného prezidenta Brazílie Jaira Bolsonara, který volá po přísné politice ohledně kontroly populace již od devadesátých let. Prado tak poukazuje na přímou linku propojující současný fašistický diskurz kontroly růstu populace a jeho koloniálním původem z dob evropského imperialistického rasismu.

Ayoowiri, jež nás výstavou provází v několika formách, je pro Prado hybnou sílou dekolonizace medicíny, reprodukčních technologií a nezápadních těl, jež se vymykají evropskému ideálu. Není to zdaleka jediná rostlina, na níž na výstavě narazíme – fontána uprostřed zadní místnosti je sestavena z větviček, v nástěnných skulpturách jsou do ručně barveného hedvábí přimotána semínka rostliny urukum. Prado vybízí k většímu propojení s přírodou a s naším okolím, k holistickému uvažování o naší realitě. Pozoruhodné je její gesto propojit sama sebe s vystaveným celkem, a to nejen skrze zapojení oblečení své matky a babičky do objektu Spektrum nepřítomnosti, ale také smíchání vlastních slin s čajem z rostliny ayoowiri, jež proudí hadičkami díla Imaginární se stane úplným na okrajích každé nové lineární projekce.

Spíše než krátkodobou výstavou je Luizina expozice vhledem do jejího dlouhodobého výzkumu, který nazývá Topografií excesů. Ve stejnojmenném příspěvku do druhého vydání Artalk Revue Diagnóza napsala: „Tělo kolonizovaných se proměňuje v topografie excesů: je jich příliš mnoho, jsou příliš sexuální, jsou příliš intenzivní, příliš vzdálená – což byl zničující terén, ztělesnění evropských úzkostí vůči druhým, jimž jsou přisouzeny atributy rasy a genderu. (…) Já sama se ve svých uměleckých dílech zabývám excesem coby prostorem, kde se setkávají těla, jež neodpovídají eurocentrickým, bílým taxonomickým a biometrickým standardům; prostorem, kde lze narušit dohled nad kolonizovanými těly a kde vzkvétá queer sexualita.“[5]

Když se v českém prostředí mluví o rase, rasismu a kolonialismu, máme často tendenci z této konverzace vystoupit s tím, že se nás netýká. Imperiální velmocí jsme nikdy nebyli, kolonie ani otroky z afrických zemí jsme neměli, a to jsou přece body, okolo kterých se točí drtivá většina postkoloniální a rasové teorie. I po zhlédnutí této výstavy by bylo nasnadě si pomyslet, že naše situace je v tomto ohledu vlastně veskrze přívětivá. Tato domněnka by však znamenala opomenutí temných stránek naší nedávné minulosti, kdy docházelo k nedobrovolným a zatajovaným sterilizacím romských žen.[6]

Narativ spojený s rasou byl a je v Česku odlišný od koloniálního diskurzu v tom, že jinakost byla definována v době státního socialismu skrze kategorie sociální deviace a společenské přijatelnosti a způsobilosti, nikoliv rasy. Ačkoliv nebylo v žádných předpisech psáno, že kontrola populace se má zaměřovat hlavně na romskou populaci, implikace skrze charakteristiku nepřizpůsobivosti měla dopady takové, že romské ženy byly nedobrovolnou sterilizací neproporčně postihovány oproti ženám bílým. I naše historie tedy má své eugenické kapitoly, a jak je bohužel vidět na příkladu současné Brazílie, nikdy nevíme, kdy a v jaké formě se tyto staré narativy znovu objeví. I proto bychom se mohli inspirovat Luiziným projektem a vydat se do dávnější minulosti orální historie k radám matek a bab, dokud nám ještě budou schopné předat vědomosti vycházející ze znalosti rostlin a napojení na přírodu, která nás stále ještě obklopuje.

[1] S. Allen Counter, Amazon Mystery, Health Science, příloha The Boston Globe, 24. 7. 2006

[2] Faye Ginsburg a Rayna Rapp, The Politics of Reproduction, in Annual Review of Anthropology, 1991:20, s. 311–343

[3] Fannie Sosa, Biohack Is Black, in Daniel Rourke a Morehshin Allahyari (eds.), The 3D Additivist Cookbook, 2017, http://www.additivism.org/cookbook

[4] https://artalk.cz/2018/06/25/topografie-excesu-tela-prostory-a-protikletby/

[5] https://artalk.cz/2018/06/25/topografie-excesu-tela-prostory-a-protikletby/

[6] Věra Sokolová, Planned Parenthood behind the Curtain: Population Policy and Sterilization of Romani Women in Communist Czechoslovakia, 1972–1989, in East Europe Anthropology Review 2005:23, s. 75–96.


Luiza Prado / Multilogues on the Now: Technologie těla / Display – sdružení pro výzkum a kolektivní praxi / Praha / 3. 4. – 6. 6. 2019

Foto: Tomáš Souček (Fotoreport zde)