Artalk.cz

Nelehká transformace: Kritický potenciál současného umění v Sarajevu

Mezi výstupy spolupráce východoevropských magazínů o umění East Art Mags na přelomu letošního roku patřily také rezidence v zemích bývalé Jugoslávie. Po textu o bělehradské umělecké scéně publikujeme esej o návštěvě Sarajeva, města, které před válkou v Bosně proslulo jako „místo setkávání kultur“. Esej od maďarské historičky umění Réky Deim připomíná situaci tamní umělecké scény a umělecké projekty, jež poukazují na možné způsoby mírového soužití ve společnosti, kterou rozdělují traumata z minulosti.

Danica Dakić, Zenica Trilogy, 2019 ©VG Bild-Kunst, Bonn

Nelehká transformace: Kritický potenciál současného umění v Sarajevu

Ačkoliv je poválečná umělecká produkce a rekonstrukce kulturních institucí v Bosně a Hercegovině stále hojně diskutované téma, současná situace umělecké scény obvykle zůstává na okraji zájmu. Ve světle sílícího nacionalismu v Evropě ovšem stojí za to obrátit pozornost k Sarajevu, a to skrze perspektivu kritické umělecké produkce v politickém prostředí, které udržuje etnickou stratifikaci společnosti v zemi sužované etnickým napětím i dvacet let od ukončení války. Před vypuknutím jugoslávské války bylo Sarajevo proslulé jako „místo setkávání kultur“, jako vzorový příklad úspěšného soužití různých kulturních a náboženských komunit. Vzpomínky na genocidu a nejdelší obléhání města v dějinách 20. století jsou však stále příliš živé na to, aby Bosňané přijali představu společnosti, která je otevřená vůči menšinám. Tato esej se proto zabývá uměleckými projekty, které mají potenciál narušit vyhraněné postoje většiny v době, kdy politické elity v zemi vehementně prosazují ideologii etnonacionalismu.

Protichůdná vyprávění

Od rozpadu Jugoslávie, která jako státní útvar sjednocovala značně rozmanitou populaci, jsou balkánské státy stále častěji vnímány – a to především v západní Evropě – jako „oblast etnické nesnášenlivosti a barbarství“.[1] Pokud bychom se zaměřili výhradně na společenské napětí, které vyvrcholilo během jugoslávské války, pak lze snadno zabřednout do postoje, který vnímá tento region výhradně optikou etnického rozdělení. Právě tento pohled je však hlavním kamenem úrazu při zhodnocování minulosti a utváření představ o budoucnosti, neboť jedním z nejnaléhavějších problémů v současné Bosně a Hercegovině je právě institucionalizace etnické ideologie. Ta byla ještě více posílena uzavřením Daytonské dohody, která v roce 1995 ukončila válečný konflikt. Mírová smlouva, která stále slouží jako dočasná ústava, rozděluje zemi na dva administrativní celky spravované tříčlenným Předsednictvem Bosny a Hercegoviny, jež je volené na základě etnické příslušnosti kandidátů. Zatímco bosenský i chorvatský člen Předsednictva je volen v okrsku Federace Bosny a Hercegoviny, srbský člen je volen v Republice srbské, a Židé, Romové a další menšiny nemají žádný hlas.

Takto nastavený systém nejenže nedokáže reprezentovat multietnickou společnost, ale také upevňuje etnonacionalismus a posiluje fenomén, který Václav Havel označil jako „etnickou interpretaci“. Podle Havla, který se od počátku války v Bosně zasazoval o mezinárodní intervenci, nevnímalo mezinárodní společenství celý konflikt na základě hodnot, jež mělo reprezentovat, ale bezděky si osvojilo „zrůdnou ideologii těch, kteří celý konflikt rozpoutali“.[2] Příčinou války nejsou podle někdejšího českého prezidenta etnické rozdíly, ale dvě odlišná pojetí společnosti: „na jedné straně je moderní idea otevřené občanské společnosti, v níž dokážou vedle sebe a spolu žít a tvořivě spolupracovat lidé různých národů, etnik, náboženství, tradic a přesvědčení, a na straně druhé je archaická idea kmenového státu jako společenství lidí totožné krve.“[3] Jinými slovy, vyzdvihování etnického původu namísto zdůrazňování společného historického a kulturního dědictví posiluje elitářskou ideologii, která je v mnoha ohledech příčinou vzniku ozbrojeného konfliktu.

Gordana Andjelic Galic, Mantra, záběr z videa, 2005. Publikováno s laskavým svolením autorky.

Ačkoliv je tento etnonacionalistický přístup stále patrný v bosenských správních institucích, mnoho muzeí, galerií a uměleckých děl se vůči tomuto pojetí společnosti vyhraňuje. V rámci rezidenčního programu East Art Mags jsem navštívila různé veřejné instituce a soukromé organizace, díky čemuž jsem měla příležitost hovořit s umělci a kurátory o nedávné minulosti i výzvách, kterým čelí v současnosti. Tyto konverzace mi poskytly vhled do nesmírně složité situace, jež je zatížená historickými i osobními vazbami, kterým lze z pozice vnější pozorovatelky jen stěží porozumět. Přestože se zabývám především současným uměním, následující shrnutí mého výzkumného pobytu se dotýká i dalších podstatných jevů nezbytných pro pochopení protichůdných vzpomínek spojených se Sarajevem, a v co nejvyšší možné míře zahrnuje hlediska těch, kteří se aktivně podílejí na utváření místního diskurzu.

Umění jako způsob rezistence

Umění již mnohokrát sehrálo v pohnuté historii Sarajeva důležitou roli jako účinná forma odboje. V průběhu obléhání města bylo provozování divadla, hudby, literatury a dalších uměleckých činností nezbytné pro zachování kultury a obyvatelům Sarajeva umožňovalo udržet si něco z běžného chodu života. Návštěva divadla se pro mnohé stala gestem vzdoru proti všeobecné apatii, což objasňuje, proč se herci i diváci účastnili představení i během ostřelování, a riskovali tím své životy. Provedení Beckettova Čekání na Godota, které v Sarajevu v roce 1993 inscenovala Susan Sontagová, zachytilo rozpoložení mnoha obyvatel města a zároveň upoutalo pozornost mezinárodního publika na absurditu probíhající války.[4] Během obléhání bylo realizováno i mnoho dalších výstav, představení, rádiových a televizních programů, které reflektovaly situaci zevnitř. Populární televizní komedie Žebříček nejlepších surrealistů (Top lista nadrealista) nebo hnutí New Primitivism působily jako protiváha k denně zakoušeným hrůzám války, a tím, že zesměšňovaly etnické stereotypy, se jim dařilo bořit vyhraněná chápání identity.[5]

Založení muzea moderního umění Ars Aevi v Sarajevu bylo rovněž výrazem kulturního odboje a zároveň solidárním gestem ze strany mezinárodní umělecké scény. Výjimečná sbírka muzea vznikla během obléhání díky darům umělců z celého světa, mezi nimiž byli například Marina Abramović, Daniel Buren, Ilya Kabakov, Anish Kapoor, Joseph Kosuth, Michelangelo Pistoletto či Bill Viola, a také díky darům od institucí, včetně vídeňského Muzea moderního umění, jehož ředitelem byl v té době Loránd Hegyi. Renomovaný architekt Renzo Piano zpracoval návrh nové budovy muzea, jejíž výstavba byla odložena o desetiletí, avšak zdá se, že počátkem letošního roku přeci jen došlo k zahájení stavebního řízení.[6] Všechny tyto iniciativy fungovaly jako prostředníci mezi místní a mezinárodní scénou a během poválečného procesu rekonstrukce představovaly podstatné referenční body.

The Sarajevo Storage, Národní galerie Bosny a Herzegoviny, 2018.

Po ukončení války reagovalo současné umění na naléhavou potřebu vypořádat se s minulostí a rovněž získalo kritickou funkci nástroje pro vytvoření prostoru, v němž lze artikulovat upozaděné perspektivy, které vzdorují převládajícímu nacionálnímu interpretačnímu rámci. Válka zapříčinila zlom nejen z existenčního hlediska, ale také ve vztahu k umělecké praxi, kdy se mnoho umělců začalo zabývat vlastní společensko-politickou realitou. Osobní příběh mezinárodně uznávané umělkyně Gordany Andjelic Galic ilustruje zdrcující důsledky války, a to i přesto, že jako uprchlice přečkala nejhorší roky obléhaní v Německu. Poté, co se v roce 1995 vrátila do Sarajeva, nedokázala pokračovat ve své předválečné tvorbě „apolitického“ abstraktního umění. V devadesátých a nultých letech byla pro její videa, performance a instalace ústřední otázka národní identity a představa uzdravování, společně s opakujícím se tématem vztahu mezi abstraktním a politickým uměním v poválečném prostředí.[7] Umělkyně poznamenává, že vypořádávání se s každodenní realitou v Bosně obnáší nepřetržitou reflexi nacionalistické politické manipulace, která se stává vyčerpávající a deprimující, avšak není před ní úniku. Podle Galic „je válka nějakým způsobem vždy přítomná, avšak,“ dodává, „věřím, že nacionalismus existuje pouze na úrovni politické manipulace, a ne v samotných lidech“.[8]

Nemožnost mluvit o válce mimo předem daný nacionalistický rámec se objevuje i v působivém videu Adely Jušić a Lany Čmajčanin I will never talk about the war again z roku 2011. Umělkyně opakují tutéž větu stále dokola, čímž proměňují chápání mlčení jako pasivní pozice oběti v řečový akt, který narušuje politický status quo.[9] Podle jedné z interpretací díla reflektuje způsob mlčení, který umělkyně v díle tematizují, pozici traumatizovaného subjektu, pro nějž zůstává nevyslovitelná zkušenost války hlavním referenčním bodem navzdory všem pokusům o její překonání. Další možnou vrstvou této představy mlčení je odmítnutí vykonstruovaných vyprávění, která využívají pravicoví i levicoví politici, aby podpořili vidinu hrozby ze strany „nepřítele“, a tím upevnili svou politickou moc. Z tohoto hlediska lze výrok „již nikdy nebudu mluvit o válce“ vnímat jako výzvu k diskusi o minulosti prostřednictvím nových pojmů, které zdůrazňují úlohu aktivního přístupu v protikladu k zaujímání pozice oběti.

Adela Jušić a Lana Čmajčanin, I will never talk about the war again, záběr z video performance, 2011. Publikováno s laskavým svolením autorek.

V kritické umělecké tvorbě se tento aktivní přístup projevuje různými způsoby. Skutečnost, že zde neexistuje politický postoj, který by zpochybňoval strukturální etnonacionalismus, přispívá k působivosti uměleckých vyjádření, jež dokáží vrhat světlo na tabuizovaná témata a formulovat nové konceptuální rámce pro diskusi o důsledcích minulosti. Mohla bych zmínit mnoho důležitých uměleckých děl, která představují různorodé pozice a perspektivy, počínaje prací Šejly Kamerić Bosnian Girl (2003), která spustila diskusi o pozici ženských obětí během Srebrenického masakru, po dílo Ziyaha Gafiće Quest for Identity (2010), jež otevírá tabu nezvěstných osob a doposud probíhajícího forenzního ohledávání masových hrobů. Reflexe hlubokých osobních vzpomínek v díle Adely Jušić The Sniper (2007), Mladena Miljanoviće Meadows of Ignorance (2008) či práce Ibro Hasanoviće 30.Nov’93 – Pieter Bruegel in the letters of my father (2013) upozorňuje na dopady války na rodinné vztahy a na způsoby vyrovnávání se s vinnou otců bojujících ve válce, bez ohledu na to, na jaké sloužili straně.[10]

Současnější díla, včetně práce Igora Bošnjaka Monument to the Fallen War Heroes of a Future War (2017) a Smirny Kulenović Bosnian Girl 2 (2017),[11] reflektují nejistotu a frustraci, která je pod povrchem současné společensko-politické situace v Bosně. Přestože by bylo možné zmínit a analyzovat mnoho dalších děl,[12] zaměřím se raději na představení uměleckých iniciativ, které hrají obdobně důležitou roli v rozšířování perspektiv, jež stojí v protikladu k převládajícím politickým narativům.

Úloha nezávislých uměleckých prostorů

Státem financované kulturní instituce doposud nejsou schopné dostatečně podporovat lokální uměleckou scénu. To je částečně dané tím, že v případě financování národních institucí stále hrají roli spory o kulturní dědictví, neboť činitelé s rozhodovacími pravomocemi, kteří zastupují různé etnické a náboženské zájmy, chtějí reprezentovat především svoji národní perspektivu. Tuto rozporuplnou situaci lze ilustrovat na známém příkladu Národního muzea Bosny a Hercegoviny, které bylo nuceno v roce 2012 z důvodu nedostatku financí ukončit svou činnost. Během předchozího roku pracovalo všech 65 zaměstnanců muzea zadarmo, ale protože nedošlo k žádnému řešení situace, bylo uzavření muzea nevyhnutelné. Teprve v roce 2015 dospěli veřejní činitelé ke konsensu ohledně veřejného financování kultury, a muzeum mohlo být znovu otevřeno veřejnosti.[13] V současné době mohou návštěvníci muzea spatřit expozice věnované archeologii, etnografii a přírodním vědám, avšak situace ostatních státem financovaných institucí, jako je například Ars Aevi, Národní galerie nebo Muzeum historie Bosny a Hercegoviny, doposud nebyla vyřešena.

Vzhledem k tomu, že většina externě financovaných neziskových organizací, jež přispěly k obnově umělecké scény v poválečném období, skončila svou činnost či výrazně omezila své aktivity,[14] převzaly odpovědnost za místní i mezinárodní prezentaci bosenských umělců a umělkyň soukromé iniciativy. Nejprestižnější ocenění pro začínající výtvarné umělce ZVONO Award, jehož výherce získá dvouměsíční rezidenční pobyt v New Yorku a následně možnost uspořádání samostatné výstavy, převzala nezávislá asociace pro současné umění Sklop, kterou v Sarajevu založila Sandra Bradvić v roce 2017. Sandra, která právě dokončuje doktorské studium dějin umění ve Švýcarsku, poukazuje na přetrvávající rozpory mezi západním a bosenských uměleckých světem, které ji motivovaly k návratu do Sarajeva a založení výzkumného a dokumentačního centra, jehož úlohou je rovněž prezentace začínajících umělců: „Stále existuje nerovnováha mezi západním uměleckým diskurzem a realitou v Bosně, neboť spousta lidí nemá ponětí o tom, jak náročné je tady organizovat a financovat projekty. Umělci jsou zváni na mezinárodní události v zahraničí, avšak mnohdy si nemohou dovolit ani zaplatit cestu“.[15]

ZVONO Award 2018. Pohled na výstavu finalistů v prostoru SKLOP, Sarajevo. Foto: Vanja Čerimagić

Jednou z nejdůležitějších institucí pro oživení umělecké scény byla další ze soukromých organizací – galerie Duplex100m2, kterou založil Pierre Courtin v roce 2004.[16] Galerie byla zaměřena na lokální a mezinárodní prezentaci současných umělců z Bosny a Hercegoviny. Podle všech, se kterými jsem měla možnost hovořit, sloužil Duplex100m2 nejen jako výstavní síň, ale i jako důležité místo pro setkávání, debatování a pořádání neformálních událostí. Navzdory své úspěšné činnosti a mezinárodně vybudovanému renomé, a po více než 200 výstavách v Sarajevu a 40 projektech realizovaných po celém světě, ukončil Duplex100m2 nedávno svou činnost. Když jsem se Pierra zeptala, z jakých důvodů se rozhodl ukončit provoz galerie a proč zrovna nyní, jeho odpověď zněla: „Peníze. Zkusil jsem nespočet možností, ale v určitém momentě se to stalo absurdním, neboť pokud chcete vést galerii dobře, tak to stojí jmění. Uplynulých patnáct let bylo naprosto šílených a já si teď potřebuji dát pauzu a přemýšlet o tom, co dalšího můžu dělat“.[17]

Pierre je také majitelem největší regionální sbírky současného umění, která vznikla čistě na základě darů nebo výměn. „Nikdy jsem nic nekoupil a dnes vlastním díla od více než 180 umělců,“ poznamenává. Tato výjimečná sbírka byla nedávno k vidění na výstavách v Sarajevu a Tuzle.[18] Pierre momentálně pracuje na publikaci věnované nejen dokumentaci jeho činnosti v uplynulých 15 letech, ale také představení uceleného přehledu bosenského současného umění. Kniha nazvaná Duplex & Contemporary Art in BiH 2004–2018 vyjde v dubnu 2019 a bude obsahovat teoretické eseje, více než 200 reprodukcí uměleckých děl, dokumentaci různých projektů a rozsáhlou kapitolu o výstavě Memory Lane, která proběhla v Paříži v roce 2014.

Interiér Brodac Gallery. Foto: Réka Deim

K rozvoji kritického diskurzu také značně přispěly galerie, za jejichž existencí stojí umělci. Již od svého založení krátce po válce patří galerie Charlama Depo v Sarajevu mezi nejvíce aktivní výstavní prostory. Galerie byla založena umělcem Jusufem Hadžifejzovićem a navázala na jeho předchozího projekt Yugoslav Documents, což bylo sarajevské bienále současného umění v pozdních 80. letech. Prostor se nachází v centru Skenderija, které za Tita fungovalo jako živé komerční a kulturní centrum – byly zde například pořádány události během zimních olympijských her v roce 1984. Současná podoba zchátralých butiků a zakouřených kaváren, jež se nachází v sousedství galerie, zasazuje galerii do prazvláštních kulis a podněcuje vzpomínky na radikální historický přerod, kterým město prošlo v uplynulých padesáti letech.

Další z prostorů vedených umělci, kde se často setkávají lidé z umělecké scény, je galerie Brodac. Jedním z dobrovolníků, kteří galerii založili a stále se podílejí na jejím chodu, je Mak Hubjer. Mak mi objasnil, že Brodac vznikl v reakci na znovuotevření budovy radnice v roce 2014, jež se nově stala místem pro pořádání VIP událostí a historických výstav, určených především pro turisty.[19] Reprezentativní budova z období Rakousko-uherské monarchie původně sloužila jako sídlo Národní a univerzitní knihovny Bosny a Hercegoviny, avšak v roce 1992 byla během ostřelování zápalnými granáty zcela zničena, a spolu s ní i milion knih a rukopisů. Záměrem prostoru Brodac, který se nachází v těsném sousedství současné radnice, je připomínat návštěvníkům původní funkci budovy jako knihovny otevřené všem občanům a zároveň upozornit na nedostatečné zastoupení mladých umělců.[20]

3. ročník Project Biennial of Contemporary Art, D-O ARK Underground, Konjic, 2015. Foto: archiv galerie Duplex100m2

Za bizarním nápadem zorganizovat bienále současného umění v původním protiatomovém krytu Josipa Broze Tita stojí taktéž umělci. Edo a Sandra Hozić proměnili v roce 2011 původní bunkr ARK D-0 ve výstavní prostor, přičemž popularita jejich bienále rok od roku stoupá. Samotné prostory bunkru jsou fascinující, neboť se jedná o největší protiatomový kryt postavený v bývalé Jugoslávii, navržený k ochraně prezidenta a více než 350 osob z jeho blízkého okolí v případě jaderného útoku. Komplex nebyl nikdy využit, jeho stavba však trvala 26 let (od roku 1953 do roku 1976) a stála v té době horentní sumu 4,6 miliardy dolarů. Existence bunkru byla až donedávna přísně utajená, díky čemuž se zachoval jeho původní interiér, včetně originálního nábytku, portrétů Tita a jeho pracovny. V současné době lze v tomto časovém pouzdru nalézt i díla místních a mezinárodních umělců. Záměrem projektu Biennial D-0 ARK Underground je proměnit prostor, který se oficiálně stále nachází pod kontrolou armády, v regionální kulturní instituci a zároveň uchovat jeho historický význam. Organizátoři bienále proto vyzývají umělce, aby vytvořili místně specifická díla, jež v mnoha případech zůstanou na svém místě i po skončení přehlídky. Tato díla nejenže proměňují funkci samotné budovy, ale také přispívají k pochopení minulosti, neboť jsou průvodci často využívána k interpretaci historie z rozličných hledisek.

May You Live In Interesting Times: Benátské bienále 2019

Letošní ročník Benátského bienále je pro sarajevskou uměleckou scénu zlomový, neboť poprvé od skončení války uskuteční sarajevské umělecké instituce výstavu v Bosenském pavilonu. Claudia Zini, která je historičkou umění a společně s Anjou Bogojević a Amilou Puzić jednou ze tří kurátorek Bosenského pavilonu, mi vysvětlila, že v důsledku rozdělení země na dva administrativní celky dochází na základě dohody ke střídání výběru a organizace výstavy v pavilonu. Po úspěchu projektu Mladena Miljanoviće The Garden of Delights v roce 2013 mělo další výstavní projekt organizovat Sarajevo,[21] avšak Národní galerie Bosny a Hercegoviny z důvodu nedostatečné kapacity na poslední chvíli od projektu ustoupila a Bosna se tak v roce 2015 Benátského bienále nezúčastnila.[22]

Interiér prostoru ARK D-0 s intervencí od Alfredo Pirri, Steps, 2013. Foto: Réka Deim

Ve spolupráci s muzeum Ars Aevi je však letošní kurátorský tým odhodlaný využít svou příležitost co nejlépe. Kurátorky pozvaly umělkyni a profesorku na Bauhaus univerzitě ve Výmaru Danicu Dakić, aby představila svou novou filmovou instalaci s názvem Zenica Trilogy. Umělkyně v popisu projektu uvádí, že „ačkoliv se v Zenice nacházela jedna z největších továren na ocel v Evropě a byla vnímána jako symbol modernistického pokroku v Jugoslávii, od konce války v Bosně se toto město potýká s vysokou mírou nezaměstnanosti, extrémním znečištěním ovzduší a celkovou rezignací obyvatel“.[23] Práce se zabývá otázkou společenské a individuální zodpovědnosti v kontextu bosenského prostředí a reflektuje dědictví modernity od Bauhausu po utopická paradigmata mezinárodního a socialistického modernismu. Představení instalace Zenica Trilogy v širším evropském uměleckém a politickém kontextu je relevantní také z hlediska letošního stého výročí od založení školy Bauhaus.

Pro Claudii Zini je podstatné, aby projekt nejen zprostředkoval zásadní problematiku z prostředí současné Bosny a Hercegoviny, ale aby zároveň podnítil smysluplnou diskusi. Jako zakladatelka a ředitelka mezinárodního centra pro výtvarné umění v postkonfliktních společnostech Kuma, které si klade za cíl umožnit interdisplinární rozpravu o problematických vzpomínkách prostřednictvím umění, považuje Zini za nezbytné především vytvoření adekvátních „bezpečných míst“, neboť válkou přímo zasažení občané vnímají a hovoří o jejích důsledcích zcela odlišným způsobem než návštěvníci zvnějšku.[24]

Zmíněné projekty a jím podobná umělecká díla a iniciativy výrazně přispívají k artikulaci perspektiv, které polarizují debaty o společenských problémech, a oponují jednostranným postojům v současném politickém prostředí upevňujícím etnické rozdělení společnosti. V momentě, kdy zcela chybí politická reprezentace zastávající myšlenku integrace, rezonují tyto alternativní vyjádření s myšlenkou Jacquese Ranciera: „Politika začíná přesně v momentě, kdy ti, co ,nemohou‘ nic dělat, ukážou, že vlastně mohou.“[25]


[1] Slavoj Žižek. “The Spectre of Balkan.” Journal of International Institute, University of Michigan. 6/12, Zima 1999. Dostupné na: https://quod.lib.umich.edu/j/jii/4750978.0006.202/–spectre-of-balkan?rgn=main;view=fulltext

[2] Václav Havel, Závěr měsíce Bosny a Hercegoviny – Praha, projev ze dne 13. 10. 1995, Spisy VII. Projevy a jiné texty z let 1992–1999; Praha: Torst, 1999, s. 508–514.

[3] Tamtéž.

[4] Susan Sontag. “Godot Comes to Sarajevo.” The New York Review of Books. 21. 10. 1993. https://www.nybooks.com/articles/1993/10/21/godot-comes-to-sarajevo/

[5] Pavle Levi. “Yugoslavism Without a Limit,” in: Disintegration in Frames. Stanford: Stanford University Press, 2007.

[6] “New Contemporary Art ‘Ars Aevi’ Museum to be built in Wilson’s Promenade in Sarajevo.” Sarajevotimes.com, 12. 1. 2019. http://www.sarajevotimes.com/new-contemporary-art-ars-aevi-museum-to-be-built-in-wilsons-promenade-in-sarajevo/

[7] Projekty, které se věnují tématu uzdravování a otázce národní identity, zahrnují: Sewing, 2000; Mantra, 2006; Washing, 2011. Performance reflektující vztah mezi abstraktním a politickým uměním je například Walking Malevich, 2005–2014. Zdroj: http://gordanaandjelicgalic.com/

[8] Rozhovor s Gordanou Andjelic Galic ze dne 7. 11. 2018.

[9] Viz také: Jelena Petrović. “I Will Never Talk about the War Again.” Jelle Bouwhuis a Zoran Erić (eds.). Resolution 827 (výstavní katalog). Muzeum současného umění, Bělehrad, SMBA/Stedelijk Museum Amsterdam, Archive Books, 2015; Jelle Bouwhuis and Zoran Erić (eds.). Resolution 827 (Newsletter No. 141 of Global Collaborations). Museum of Contemporary Art, Belgrade, SMBA/Stedelijk Museum Amsterdam, 2015. http://www.smba.nl/static/en/exhibitions/resolution-827/smba-nieuwsbrief-141.pdf

[10] Ráda bych poděkovala Claudii Zini, že mě na tento aspekt upozornila. Rozhovor s Claudií Zini ze dne 7. 11. 2018.

[11] Viz rozhovor autorky textu s umělkyní pro Artportal.hu: Část 1 a Část 2.

[12] Viz například: Jonathan Blackwood. Introduction to Contemporary Art in BiH. Duplex100m2, 2015.

[13] “Bosnia revives landmark museum of ethnic treasures.” Reuters, 15. 9. 2015. https://www.reuters.com/article/us-bosnia-museum-idUSKCN0RF2LN20150915

[14] Například: Nadace Open Society (včetně Centra pro současné umění v Sarajevu), Švýcarský kulturní fond, Evropská kulturní nadace.

[15] Rozhovor se Sandrou Bradvić, 7. 11. 2018.

[16] Viz: “The youngest grew up among the ruins.” Artportal.hu, 5. 12. 2017. https://artportal.hu/magazin/youngest-grew-among-ruins/

[17] Rozhovor s Pierrem Courtinem, 5. 11. 2018.

[18] The Sarajevo Storage, Národní galerie Bosny a Hercegoviny, 14. 6. – 6. 7. 2018; Centrum umění v Tuzle, od 14. 11. 2018. http://www.duplex100m2.com/?portfolio=sarajevo-storage

[19] Budova radnice slouží od roku 2018 také jako archiv Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii. Viz: “Hague Tribunal Archive Centre Opens in Sarajevo.” BalkanInsight.com, 23. 5. 2018. https://balkaninsight.com/2018/05/23/hague-tribunal-archive-centre-opens-in-sarajevo-05-23-2018/

[20] Rozhovor s Makem Hubjerem, 6. 11. 2018.

[21] Sarita Vujković (ed.). The Garden of Delights 55th Venice Biennale. Museum of Contemprary Art of Republika Srpska. 2013

[22] Rozhovor s Claudií Zini, 7. 11. 2018.

[23] “Bosnia and Herzegovina Pavilion at the Venice Biennale.” E-flux.com, 30. 1. 2019. https://www.e-flux.com/announcements/246955/danica-daki-zenica-trilogy/

[24] Mezinárodní letní škola současného umění Kuma se uskuteční v Sarajevu od 8. do 14. července 2019. Přihlášky je možné odeslat do 15. května. Rozhovor s Claudií Zini, 7. 11. 2018

[25] Jacques Ranciére. Politics and Aesthetics – an Interview. Angelaki 8:2, 2003, s. 191–211.


Překlad z angličtiny: Markéta Jonášová


Text je výstupem rezidence autorky v Sarajevu v listopadu 2018 uskutečněné v rámci mezinárodního projektu East Art Magsna němž se podílí čtyři středo- a východoevropské umělecké magazíny: Artalk (CZ), Artportal (HU), Revista ARTA Online (RO), BLOK (PL) a Kapitál (SK). EAM je publikační platformou na podporu výtvarné kritiky a umělecké žurnalistiky v regionu. V roce 2018 a 2019 EAM finančně podpořila nadace ERSTE Stiftung.

Všechny texty vzniklé v rámci projektu v anglickém jazyce najdete na webové stránce projektu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *