Artalk.cz

Kultura non-stop v Bělehradě

V rámci své rezidence v srbském Bělehradě, kterou zaštítila síť východoevropských časopisů East Art Mags, se Alžběta Cibulková seznámila se situací tamní umělecké scény a s projekty, jež jsou ve městě aktivní i přes nejistotu státní grantové podpory nebo zájmu od veřejnosti. Kontext umělecké produkce a galerijního provozu do velké míry dosud ovlivňuje nedávná historie balkánského regionu a současná napjatá politická situace, která odráží nestabilitu celé země. I za těchto podmínek zde ale funguje velmi živá umělecká scéna, jejíž jednotliví členové a členky nacházejí různé cesty fungování a tvůrčího organizování.

Marija Sević, Kultura non-stop, 2012. Foto: archiv autorky

Kultura nonstop v Bělehradě

Před odjezdem do Bělehradu jsem přemýšlela, na co bych se měla zaměřit a jaké otázky bych mohla klást osobnostem tamní umělecké scény, se kterými jsem měla sjednané schůzky. Vzhledem ke specifické a dramatické nedávné historii a válečné zkušenosti související s rozpadem bývalé Jugoslávie, současné napjaté politické situaci, kdy se stále nedaří naleznout stabilitu a srbská společnost se začíná probouzet a demonstrovat, nebo také vzhledem k evropské migrační krizi, jež je zde součástí každodenní reality, jsem byla asi nejvíce zvědavá na to, zda se tyto tlaky a události hýbající Srbskem a okolními balkánskými regiony odráží v tamní umělecké produkci a jak se promítají do fungování bělehradské umělecké scény. Krátce po příjezdu jsem dostala stručnou a jasnou odpověď od umělkyně a jedné ze zakladatelek nezávislého uměleckého prostoru U10 Lidije Delić: „Výsledkem je, že nemáme dostatek prostředků a podporu ze strany státu a kultura a umění je poslední věc, na kterou se tady myslí.“ Po procházení se městem, v jehož centru stále ční monstrózní ruiny budov jako neoficiální památníky bombardování jednotkami NATO roku 1999, návštěvách několika státních institucí včetně Muzea Jugoslávie a nově otevřeného Muzea současného umění s aktuální expozicí jugoslávského umění, ale i mnoha soukromých galerií nebo nezávislých uměleckých organizací, a po hodinách rozhovorů s umělci, kurátory nebo galeristy, mi začínalo docházet, že se společenská a politická situace promítá do chodu umělecké scény především v hledání své vlastní identity a obavách z nejisté budoucnosti.

Potřeba revitalizace

Za chodem „mladé“ umělecké scény a jednotlivých prostorů pro současné umění stojí často nadšení a entuziasmu plní umělci a kurátoři spolu s finanční podporou jednotlivců. Velmi dobrým příkladem je již zmíněný prostor U10, který v Bělehradě funguje od roku 2012, kdy byl založen kolektivem umělců a umělkyň, kteří zkrátka neměli kde prezentovat své práce. Podnětem tedy byla absence místa, které by bylo otevřené mladému současnému umění, jeho prezentaci, diskusi a reflexi širšího okolí. Jednou ze zakladatelek je po zmíněné Lidiji Delić také umělkyně Marija Sević, jejíž neonová instalace Kultura non stop z roku 2010 posazená před Muzeum současného umění (MoCAB), které bylo z důvodů rekonstrukce přes deset let zavřeno, poměrně jasně vypovídá o tehdejší situaci.

Pohled do výstavy Masterpieces v U10, 2019. Foto: Nina Ivanović

Zpočátku sloužilo U10 převážně svým zakladatelům, ale postupně se vypracovalo na fungující galerijní prostor a místo pro výstavy, setkání a umělecký dialog, soustředící se na podporu mladší nebo začínající generace. Proběhly zde již stovky skupinových i sólových výstav současného umění ze Srbska i zahraničí. V době své rezidence jsem měla možnost navštívit vernisáž výstavy studentů tamní akademie a ve vzduchu bylo cítit nadšení a radost z možnosti vystavit své práce v kvalitním galerijním prostoru za podpory zkušeného kurátorského týmu, který za dobu fungování galerie vyrostl ze zmíněné skupiny umělců a dnes již také jedné historičky umění. Jak jsem totiž po nějaké době pochopila, vedle podfinancování kultury a absence nějakého zavedeného a stabilního systému státní podpory, zde provoz umělecké scény trpí také zastaralým systémem vzdělání, absencí kurátorských studií nebo teorie umění a s tím souvisejícím odtržením nebo nedostatečnou provázaností akademického prostředí (oboru dějin umění na Filosofické fakultě) na aktuální dění na poli současného umění. To se pak samozřejmě pojí i s nedostatečnou reflexí odborné i široké veřejnosti (kromě online magazínu Supervizuelna se zde současnému umění, alespoň co mi bylo řečeno, soustavně nevěnuje žádné jiné médium).

Podle srbského historika umění a kurátora Saši Janjiće nepřinesl počátek milénia a otevření se Západu srbskému světu umění nic nového nebo revolučního a vstup na mezinárodní uměleckou scénu se odehrál hlavně skrze prezentace jednotlivých umělců a několik zahraničních výstav věnujících se srbskému umění.[1]

[1] Saša Janjić (ed.), SERBIART: No Illusions. Bělehrad, 2008, s. 10

Kolem roku 2000 zde však začaly vznikat nezávislé umělecké organizace se snahou obnovit přeživší uměleckou scénu a otevřít se zahraničí. Jednou z nich byla také nezávislá organizace Remont, která je zde dodnes pokládaná za jeden z pilířů zdejšího současného umění a jež se kromě provozu galerie v centru města věnuje také publikační činnosti a dalším projektům a realizacím ve spolupráci se srbskými i zahraničními umělci a organizacemi s cílem napravit to, co zde schází, a „revitalizovat“ uměleckou scénu, jak ostatně napovídá i její název. Setkání s kurátorem a historikem umění Miroslavem Karićem, jenž patří také spolu se zmíněným Sašou Janjićem a několika dalšími historiky umění do jádra týmu Remontu, pro mě bylo jedním z nejpřínosnějších, a to především díky jeho vlastnímu pohledu a reflexi prožívání toho, jak se situace na poli umění postupně vyvíjela od dramatické druhé poloviny 90. let, což je pro pochopení současnosti velmi důležité a podle všeho zatím velmi málo reflektované období.

Saša Tkačenko, pohled do výstavy Ruins of Future Utopia , 2018. Foto: © Saša Tkačenko & Eugster II Belgrade

Nezávislá scéna versus mrtvé chrámy kultury

Snaha o to, aby zde současné umění „žilo“, však stojí spoustu úsilí jednak co se týče podpory (např. právě Remontu jeden rok hrozilo kvůli nulové finanční podpoře zrušení a zachránila jej vlastní kampaň a aukce děl darovaných umělci), která není nikdy jistá, a jednak v komunikaci a navázání vztahů s místními kulturními institucemi. Zde se opět obrátím na slova Saši Janjiće, který popisuje některé instituce, jež odmítly přijmout novou realitu a nedokázaly se vyprostit ze starého socialistického systému, jako mrtvé chrámy kultury zabřednuté v iluzi svého vlastního významu.[2]

[2] Saša Janjić (ed.), SERBIART: No Illusions. Bělehrad, 2008, s. 10

Nutno dodat, že Janjićův text je přes deset let starý a došlo zde jistě k několika změnám k lepšímu. Zde můžeme zmínit například Dom omladine Beograda, který se mimo jiné zaměřuje na prezentaci současného umění a kde jsem navštívila zahájení výstavy Kristiny Nikolić organizované galerií Voždovačka, jež funguje putovně bez svého vlastního prostoru. Na provoz a podporu zdejší umělecké scény má vliv také Kulturní centrum Bělehradu (KCB) sídlící ve skvělé budově z 60. let v centru města, kde se nachází tři galerijní prostory, kino a knihkupectví. Tady jsem se také potkala s Katarinou Konstandinović, koordinátorkou zahraničních projektů a kurátorkou jedné z galerií, jež se mimo jiné věnuje také dalším uměleckým projektům mimo instituce (je například členkou týmu programu What could/should curating do?, který byl založen minulý rok v Bělehradě a nabízí přednášky a kurzy pro začínající kurátory – tedy to, co zde doposud chybělo).

Konstandinović kritizovala především selhání podpory ze strany státu a nemožnost nějakého hlubšího výzkumu a obsáhlejších uměleckých projektů, ve kterých by probíhala například mezioborová spolupráce. Umělecká scéna je zde podle ní rozdělena na několik do sebe uzavřených skupin, jež mezi sebou nekomunikují. Existují tu ale také události, které zřejmě propojují uměleckou scénu nejen mezi sebou, ale také se zahraničím – v tomto ohledu je určitě třeba zmínit bělehradský festival současného vizuálního umění October Salon, založený už v 60. letech a financovaný městem, který je vnímán jako jedna z nejdůležitějších událostí na poli vizuálního umění, příležitost reprezentace srbské současné umělecké produkce a zprostředkovatel kontaktu se zahraničním děním (v loňském roce se ho mimochodem zúčastnili také Eva Koťátková s Dominikem Langem s výstavou v Galerii Remont).

REnew Magacin, nezávisle organizovaná rekonstrukce prostoru, 2018. Foto: Luka Knezevic Strika, Belgrade Raw

Ojedinělým nezávislým prostorem je v Bělehradě určitě kulturní centrum Magacin (MKM), sídlící v bývalém skladišti vydavatelské společnosti ve čtvrti Savamala poblíž nábřeží, kterému hrozilo od jeho vzniku v roce 2007 několikrát vystěhování a který se neustále potýká s nepochopením místních úřadů. Rozsáhlými členitými prostory o rozloze 1000 m2, zahrnujícími mimo výstavních prostorů také taneční sál nebo kino a další místnosti využívané k rozmanitým účelům mnoha kulturními organizacemi, skupinami nebo jedinci, které jsou otevřeny zdarma každému bez omezení, mě prováděli umělci a členové skupiny pečující o provoz centra Jelena Mijić a Luka Knežević-Strika.

Zajímavý je především model provozu založený na principu „otevřeného kalendáře“, kdy si kdokoliv, kdo nemá možnosti a místo, kde by realizoval své plány, tvořil nebo si například nazkoušel nějaké performativní vystoupení, může přes internet v limitu jednoho měsíce rezervovat jednotlivý prostor centra a využít vybavení, které je zde k dispozici. Když mi Jelena kalendář ukazovala, byl skoro plný (proběhnou zde průměrně 3 akce denně). K MKM přibyla v roce 2016 také Ostavinska galerija, kterou najdeme ve stejné ulici kousek od centra. Kromě výstav a projekcí nebo představení se tady nachází i knihovna zaměřená na umění. Galerie funguje opět v duchu celé organizace, je tedy otevřena všem bez omezení a pouze na základě zájmu. Jelena vypráví, že v létě je to nejbláznivější: „V jednom dni tu například proběhlo několik vernisáží za jeden večer, každá výstava trvala 15 minut a každý to pojal po svém.“ Město však nemohlo oficiálně poskytnout prostory přímo Magacinu, a prostředníkem se tak stal výše zmíněný Dom omladine Beograda. Před tím mělo dojít k rekonstrukci a obnově, což se však nikdy nestalo, a proto také nedošlo k podepsání žádné smlouvy a pobyt MKM zde stále není jistý. Před třemi lety se MKM pokusil vystrnadit samotný Dom omladine, který chtěl využít prostory ke komerčním a „lukrativnějším“ účelům. To se však nestalo – opět díky kampani sdružení ICSS (Nezávislá kulturní scéna Srbska) a podpoře mnoha dalších organizací, umělců nebo přátel, pro které je centrum důležitým, živým a otevřeným místem (více zde).

Ekliptika at Kondenz Festival v Kulturním centru Magacin, 2018. Foto: Luka Knezevic Strika, Belgrade Raw

Obnova ztracených kontaktů

Z vyprávění několika galeristů, se kterými jsem měla možnost se setkat, jsem se dozvěděla o čerstvé existenci uměleckého trhu, který zde donedávna fungoval (nebo spíše nefungoval), tak, že umělci a umělkyně prodávali své práce různým „milovníkům umění“ na základě známosti a návštěvy ateliéru – a samozřejmě díla velmi často podhodnocovali. Nebyla zde žádná kvalitní galerie zaměřená na současné umění, která by je mohla podpořit, zastoupit a prezentovat. Tento nedostatek a potenciál srbského současného umění ale podnítil v několika posledních letech zahraniční i místí galeristy k založení soukromých galerií s cílem zaplnit díru na trhu, pomoci vybraným mladým umělcům, kteří jsou po škole většinou bez možnosti uplatnění, nebo také s ambicemi zacílit na světový umělecký trh a prezentovat srbské mladé umělce na prestižních světových art fairech.

Jednou ze specifických soukromých galerií, která chce v budoucnu také prodávat, je Hestia Gallery, jež kromě provozu galerie zprostředkovává residenční programy. Specifická je především díky svému zaměření na současné umění jižní Ameriky, postkoloniální zkušenost a mezikontinentální umělecký dialog s uměním a zkušeností východní Evropy a balkánských regionů. V době mé návštěvy zde probíhala výstava Vangjushe Vellahu, albánského umělce žijícího v Berlíně, kterého jsem shodou okolností poznala už v Praze jako jednoho z finalistů StartPoint Prize. Výstava a doprovodná publikace jsou výsledkem několikaletého umělecko-dokumentárního výzkumu oblastí se zkušeností neuznaných nebo samozvaných nezávislých států v postsovětském, postjugoslávském a postkoloniálním prostoru (Podněstří, Jižní Osetie, Abcházie nebo Kosovo), čímž se silně dotýká také aktuálního dění v souvislosti s nedávným uznáním Kosova jako suverénního státu, které Srbsko odmítá.

Galerie se zaměřuje na téma postkolonialismu z dvou geograficky odlišných úhlů pohledu a děje se tak díky rezidenčním pobytům jihoamerických umělců v Bělehradě a navázání kontaktů s místní uměleckou scénou. Na zahraniční umělce se pak zaměřuje také nová Galerie Novembar. Vystavuje a zastupuje však jen původem balkánské umělce, kteří emigrovali do zahraničí a stali se etablovanými autory/kami na poli mezinárodního současného umění. To, že mnoho mladých lidí (nejen umělců) odjíždí za lepším vzděláním a profesními podmínkami, je podle galeristky a kurátorky Maji Kolarić velkým problémem a ochuzením místní umělecké scény. Jejím cílem je znovu obnovit vztahy s umělci, kteří se svou domovinou ztratili kontakt, jako je například umělkyně a aktivistka Selma Selman z Bosny a Hercegoviny působící v New Yorku nebo Marija Avramović z Bělehradu žijící v Paříži. Na tento trend navracení ztracených kontaktů poukazuje například i fakt, že jednou z plánovaných výstav v nově otevřeném Muzeu současného umění má být úplně první retrospektiva nejslavnější srbské rodačky Mariny Abramović.

Mezi respektované místní galerie zaměřené na současné umění patří určitě i Laufer Art nebo Eugster, obě založené švýcarskými galeristy. Do Galerie Eugster, kam se musí jet na rozdíl od všech předchozích trochu dál od centra, mě zavedla kurátorka Natalija Paunić. Sídlí totiž v jednom z přístavních skladišť u Dunaje, ze kterého se stal po vydařených architektonických úpravách monumentální galerijní prostor. Vzhledem k tomu, že zde v době mé návštěvy nebyla žádná výstava, představila mi Natalija zastoupené umělce spolu s jejich díly v depozitáři a také výstavní projekty, které zde za poměrně krátkou dobu jejího fungování proběhly. Jedním z nich byla výstava srbského umělce Saši Tkačenka Ruins of Future Utopia zabývající se nostalgií z pohledu umělce patřícího do generace „mrtvého národa se zvláštním smyslem pro utopii“. Multimediální instalace zahrnovala také model nikdy nepostaveného Muzea revoluce, jež vrcholilo hořícím plamenem. Pohled na ruiny spojený s melancholií a nostalgií může přinášet zvláštní pocit uspokojení a zdálo se mi, že tento umělecký projekt vypovídá o nějakém kolektivním podvědomí nebo o něčem, co zde visí ve vzduchu. Alespoň jak jsem to mohla postřehnout za krátkou dobu svého bělehradského pobytu.

Mariela Cvetić, Like an Empire. Foto: Bojana Janjić MSUB

Co čekat od MoCABu?

Těsně před odjezdem jsem ještě stihla navštívit galerii Salon spadající pod Muzeum současného umění (MoCAB), která fungovala také po celou dobu dlouhé rekonstrukce budovy muzea. V době mé návštěvy zde probíhala výstava s názvem Conquistador. From Culture and Art umělkyně a teoretičky Mariely Cvetić, jež působí jako profesorka na zdejší univerzitě. Problematizovala zde zajímavým způsobem geografii a historii Balkánu skrze pohled Západu a psychoanalytické metody Sigmunda Freuda, přičemž se opírala o jeho biografická fakta a postoj, který zaujal po návratu z Balkánu a který vězel v určitém koloniálním způsobu uvažování. Podle názoru Lidije Delić a Ivy Kuzmanović z U10, se kterými jsem se šla rozloučit, zde vždy probíhaly kvalitní výstavy etablovaných autorů, ale Salon rozhodně nebyl místem otevřeným nastupující generaci umělců. Na samotné znovuotevřené muzeum, ve kterém se v době mé rezidence právě rozhodovalo o novém řediteli, jsou podle všeho kladena velká očekávání a po dlouhé době nefunkčnosti to zřejmě nebude mít lehké. Dnes je zde k vidění sbírková expozice jugoslávského umění kurátorsky pojatá Dejanem Sretenovićem, jež se má měnit v intervalu tří až pěti let (tedy podobný model jako První republika v v pražské Národní galerii). Zaměřuje se na jugoslávské umění a jeho vývoj mezi lety 1900 až 1981 a je strukturovaná jako několik menších výstavních celků zaměřených na určitá období a formující mezníky. Jednou jsem se přeřekla a nazvala jsem instituci „Muzeem moderního umění“ namísto „současného“, přičemž někdo podotkl, že to říkám vlastně správně a odpovídá to více realitě. Doufejme, že se tato instituce sídlící v budově pokládané za špičku muzejní nebo galerijní architektury 60. let, jež má potenciál stát se živým centrem současného umění, otevře více široké i odborné veřejnosti včetně místní současné umělecké scény a nestane se výše zmíněným mrtvým chrámem kultury.


Text je výstupem rezidence autorky v Bělehradě v zimě 2019 uskutečněné v rámci mezinárodního projektu East Art Magsna němž se podílí čtyři středo- a východoevropské umělecké magazíny: Artalk (CZ), Artportal (HU), Revista ARTA Online (RO), BLOK (PL) a Kapitál (SK). EAM je publikační platformou na podporu výtvarné kritiky a umělecké žurnalistiky v regionu. V roce 2018 a 2019 EAM finančně podpořila nadace ERSTE Stiftung.

Všechny texty vzniklé v rámci projektu v anglickém jazyce najdete na webové stránce projektu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *