Artalk.cz

2019: Nejvyšší čas zapomenout na pojem post-pravda

Ondřej Basjuk a Šárka Koudelová se na své aktuální výstavě v Oblastní galerii Liberec inspirují Kubrickovým kultovním filmem 2001: Vesmírná odysea, přičemž se zabývají možnostmi nelineárního pojetí času a zejména naší minulosti. Natálie Drtinová se věnuje nejen jejich pojetí a způsobu tvorby, ale také se kriticky vztahuje ke zdejšímu výstavnímu prostoru a především k pojmu post-pravda, se kterým se zde operuje: „Termín post-pravda zkrátka nelze nevnímat pejorativně, nelze ho použít v lepším, šlechetnějším kontextu.“

2019: Nejvyšší čas zapomenout na pojem post-pravda

Název výstavy 2051: Algorithm Šárky Koudelové a Ondřeje Basjuka odkazuje na kultovní snímek režiséra Stanleyho Kubricka 2001: A Space Odyssey a tato umělecká dvojice v ní s tímto filmem pracuje jak v koncepční, tak i ve formální rovině. Roky 2018 (tedy rok, kdy na výstavě umělci začali pracovat) a 2051 dělí 33 let, což je stejná doba jako mezi lety 1968 (představení Vesmírné odysey) a 2001, kdy se odehrává značná část děje tohoto kultovního filmu. Pravěké pustiny a lidoopi vyobrazení na Basjukových černobílých krajinných malbách silně připomínají úvodní sekvenci filmu, jež zachycuje počátek lidské civilizace, první použití nástroje a moment, kdy dávní předchůdci dnešního člověka podnikli velký skok v evoluci směrem k člověku budoucnosti, který pomocí pokročilé technologie, včetně umělé inteligence, dobývá vesmír. V pravěku také začíná výstava, jež si klade za cíl tímto cíleným chronologickým vyprávěním narušit iluzi lineárního plynutí času. Výstava těchto dvou malířů není jen výstavou obrazů – jak už je pro tyto autory typické, nalezneme zde řadu artefaktů či sošek, a dokonce i několik videí. Instalace z drobných artefaktů, které připomínají naleziště starověkých kultur, jsou prokládané LED destičkami, jejichž kabely se přiznaně proplétají instalací a které osvětlují svým umělým světlem starobylé sošky. Spolu s částmi lidských figurín tento celek působí jako zásah jiné civilizace do lidského vývoje, podobně, jak je tomu ve filmové předloze. Řadou obrazů pak také prostupují tajemné černé monolity, jež ve filmu stojí na počátku všech zásadních pokroků lidstva.

Na rozdíl od Vesmírné odysey, která je z převážné části vizuálně poutavým vykreslením budoucnosti, je 2051: Algorithm hlavně sondou do minulosti a žádný rok 2051 se zde nekoná. Nespatříme tu žádné futuristické vize, jak by mohl napovídat název, ale spíše naopak. Výstava zobrazuje jakousi modifikovanou, přepsanou minulost. Jak píše kurátorka Lenka Sýkorová v doprovodném textu, výstava představuje „historické předlohy v konfliktu s umělou inteligencí“ a jejím signifikantním prvkem je „práce s idoly v čase“. Umělá inteligence se tu objevuje zhruba ve dvou formách, z nichž jedna, v podobě intervencí do instalace, je poutavá a druhá, jež je k nalezení ve videích, za ní pokulhává. Světelné intervence a zasazení figurín do instalace nabízí několik interpretací. Když se divák nechá vést algoritmem odysey, tyto intervence můžou působit jako ona cizí civilizace či vyšší síla, která člověku napomáhá k evoluci. Když jsem já sama odhlédla od filmu jakožto vodítka pro čtení této výstavy, nabídlo se mi prizma jedné z divočejších konspiračních teorií, ve které je naše realita pouhá simulace, vykonstruovaná jako pokus či forma zábavy nějakých vyspělejších bytostí.

Jestliže se divák řídí kurátorským textem, konkrétně oním výrokem o konfrontaci historických předloh s umělou inteligencí, tak lze druhou formu umělé inteligence spatřovat také ve videích Šárky Koudelové. Tři videa na stejné téma s názvy Augmented Reality Chapter 1–3, zobrazují tři historické momenty a tři různé postavy od lidoopa až po youtuberku s lehce rozšířenou realitou, respektive s face filtry, jež proslavil Snapchat a dnes jsou k nalezení ve většině aplikací určených pro komunikaci. V prvních dvou videokapitolách figuruje mobilní telefon jako určitá modla či zmíněný idol. Spolu s výroky kurátorky o dnešním „zbožšťování strojů a technologií“ a o „současné hrozbě nekontrolovatelného rozvoje technologií, které se mohou vymknout lidské kontrole“, tento prvek působí neadekvátně technofobně, a to zejména vůči mobilním telefonům. Tato linie však není dále nijak rozvedena, vysvětlena či napojena na zbytek výstavy. Videa působí jako parodie, která ale postrádá vtip, a kvůli tomu jsou, jak obsahově, tak i formálně spíše slabším článkem výstavy. V současnosti mi také jako větší hrozba přijde to, v čích rukách se technologie a s ní spojené nepřeberné množství nastřádaných informací nachází, spíše než představa vzpoury a emancipace robotů a jiné umělé inteligence.

Stejně jako v jedné z mých dřívějších recenzí, se i zde musím opět kriticky vyjádřit k výstavním prostorům v chodbě na ochozu galerie, které nesvědčí ani dílům Basjuka a Koudelové. Spodní ochozová chodba libereckých lázní jednoduše není vhodné místo pro prezentaci současného umění. Jde o stísněný prostor odstřižený od ostatních částí galerie bez dostatečného osvětlení. Nepomáhá ani to, že jej v polovině přetíná stálá expozice o historii budovy lázní, přičemž zde mladé progresivní umění naprosto zaniká. Jednolitý prostor by dílům dovolil spolu komunikovat, divák by získal větší odstup a výstavy by měly úplně jiné vyznění. Tento názor by se mnou jistě nesdílela kurátorka Lenka Sýkorová, která v rozhovoru pro ČRo Vltava tento prostor naopak vyzdvihovala právě pro jeho symetrické uspořádání a rozdělení do dvou celků s tím, že je výstava dělaná konkrétně do tohoto prostoru. Chodba má v první polovině navést diváka k cestě do hloubi mysli či historie, v druhé nás má z těchto hlubin zase vyvést. Je pravda, že výstava působí dojmem, jako by vyprávěla nějaký příběh, ale je tomu tak spíše v první polovině, kde jsou vystavena Basjukova díla. V části patřící Koudelové se jakýkoliv dojem chronologie rozplývá, což není vůbec na škodu, avšak výstava ztrácí onu kýženou symetrii. Návštěvník pak musí pro vysvětlení sáhnout ke kurátorskému textu, ve kterém však nalezne ještě větší zmatení.

Na výstavě jsou dány do souvislosti odkazy na film Vesmírná odysea a představa nelineárního výkladu historie, na druhé straně je pak tento projekt situován do rámce post-pravdy a iluze. Výstava se jednoduše dá číst skrze symboliku Vesmírné odysey nebo jako určitý smyšlený mýtus. Při prezentování mýtu však není potřeba jej zasadit do kontextu alternativních faktů a post-pravdy, jak učinila kurátorka, když napsala, že umělci otevírají otázku hledání pravdy a se lží zacházejí jako s iluzí. Iluzi, respektive iluzi, jež by vytvářela jakýsi klamný obraz o realitě, na výstavě nenajdeme. Basjukova díla a pro něj typická dekonstruovaná malba snad k takovému výkladu mohou svádět, výsledkem však nejsou vizuální klamy, ale spíše kompozice mnoha nesourodých prvků. Oba umělci ve svých dílech prezentují jakousi fantasmagorickou, snovou, sci-fi nepravdu, která však s hledáním pravdy nic společného nemá. Prohlášení, že pravda se stává neuchopitelnou, a proto si ji můžeme ohýbat, jak se nám chce, je nejen neoriginální a otřepané, ale v dnešní době, kdy toto pojetí reality bývá často zneužito v politice, se jedná téměř o nezodpovědnost. Termín post-pravda zkrátka nelze nevnímat pejorativně, nelze ho použít v lepším, šlechetnějším kontextu. Pojďme si v rámci novoročních předsevzetí říct, že v roce 2019 se navrátíme k pravdě, faktům a k pevným bodům v naší pře-dekonstruované realitě. Nepravdu můžeme s klidem nechat v příbězích a mýtech, jež nás mohou obohatit i bez toho, aby jakkoliv zpochybňovaly pravdivé události.


Ondřej Basjuk, Šárka Koudelová / 2051: Algorithm / kurátorka: Lenka Sýkorová / Oblastní galerie v Liberci / Liberec / 18. 1. – 21. 4. 2019

Foto: Jaroslav Trojan (fotoreport zde)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *