Jak vystavit umění akce?

V brněnském Domě umění lze aktuálně shlédnout výstavu Tomáše Rullera, významného zástupce tuzemského akčního umění, který mimo jiné stál u zrodu brněnské FaVU. Natálie Drtinová z návštěvy výstavy Perform-made sepsala recenzi, ve které sleduje první část Rullerovy obsáhlé retrospektivy, která je zaměřena především na obrazové relikty po umělcových akcích. Pražské pokračování, které se má odehrát příští rok, pak slibuje zacílení na procesuálnost umělcovy tvorby.

Jak vystavit umění akce?

Přestože je umění akce zásadní kapitolou v dějinách československého umění, s výstavou věnovanou výhradně tomuto druhu umění se u nás nesetkáme často. Mezi podstatné výstavní počiny patří například Umění akce, uspořádaná roku 1992 v pražském Mánesu jakožto rozsáhlé ohlédnutí za vznikem a vývojem akčního umění v Československu. Tato výstava prezentovala díla 65 umělců a umělkyň, mezi nimiž byl i Tomáš Ruller, jehož retrospektiva je momentálně k vidění v Domě umění v Brně. Ten tak tematicky navazuje na výstavu Ještě jsem tu nebyl Jiřího Kovandy z roku 2014, která tehdy byla první retrospektivou tohoto umělce na území České republiky.

Výstava Perform-made, rozdělena do sedmi tematických, chronologicky řazených kapitol, se rozprostírá přes obě patra Domu umění. Mapuje Rullerovu tvorbu od jeho studentských let na pražské AVU, přes jeho následný návrat do rodného Brna a mezinárodní projekty navazující vztahy mezi Východem a Západem – jako Black Market či School of Attention, až po jeho performance, akce a intervence jak v galerijních, tak veřejných prostorech z posledního desetiletí. Pro tento široký záběr výstavy se návštěvníkům nabízí prezentace celé škály možností, skrze jaké prostředky se dá umění akce a performance zpřítomnit ve výstavních prostorech. Perform-made slouží jako dobře vyvedená ukázka prezentace umělecké tvorby, jež je bytostně časoprostorovou záležitostí a do centra pozornosti staví tvůrčí čin jako takový. Zároveň nám ale tato výstava může sloužit jako východisko pro přemýšlení nad tím, které z představených možností podstatu akčního umění přibližují nejzdařilejším způsobem.

Retrospektiva začíná v přízemí, ve kterém se nachází kapitola pojímající umělcova raná díla ze 70. a 80. let minulého století. Ta jsou prezentována převážně skrze objekty, fotografie a zbytky po daných akcích, a expozice jako taková působí poměrně staticky. Průběh každého díla je detailně popsán v textech na zdi či, jako v případě happeningu Pytel listí (1978), převyprávěn umělcem v audio smyčce. Jelikož Rullerova tvorba – podobně jako jiné projevy neoficiálního umění – byla minulým režimem často potlačována, u řady děl se setkáváme se zmínkami o předčasném ukončení umělcových akcí či zásahu policie. Kombinace vystavení reziduí a represe státních orgánů vzbuzuje silný dojem, že umělecká díla se nacházejí a zůstávají v minulosti. To vše je dovršeno destruktivním dílem Rozbíjím své sochy & pálím své kresby (1984), prezentováno skrze videozáznam akce a dvě nádoby, obsahující popel ze spálených kreseb a suť po rozbitých sochách.

Řada raných Rullerových děl je, co se týče uměleckého gesta, poměrně minimalistická, jako například již zmíněný Pytel listí – jehož podstatou bylo rozsypání pytle listí na zameteném náměstí – či Brázda, jež byla vytvořena v rámci Výtvarného sympozia Chmelnice v Mutějovicích v roce 1983. V těchto letech se Ruller věnoval práci s přírodou a geniem loci městských a společenských prostředí, později jeho akce nabývají více politického rozměru. Ačkoliv tyto akce byly v Československu považovány za neoficiální umění a nemohla jim být věnována pozornost ze strany veřejnosti, v Polsku se v té době konala řada setkání a festivalů, kam Ruller často jezdil. V Poznani tak byl roku 1985 založen kolektiv Black Market a Ruller navázal vztahy s mnoha zahraničními performery. Mnoha jeho díly prostupují magické principy, a to zejména v akcích založených na alchymických procesech a v jeho video tvorbě. Ruller se stal průkopníkem nových médií; postupně od 80. let vstupuje do jeho tvorby práce s technologiemi, jako jsou projekce, lasery, analogový i digitální přenos a později i živý streaming.

Ale zpátky k samotné výstavě. Do expozice v poschodí vstupuje více expresivních instalací a pohyblivého obrazu, a celek tak působí odlehčeným dojmem. Vedle nespočtu fotografické a psané dokumentace dobových projektů zde můžeme například sledovat záznamy z kolektivních performancí spojených s projekty umění spolupráce, jako byl Black Market. Akce spojené s tímto kolektivem umělec přirovnává k jam-sessions – neměly žádný scénář či dramaturgii, byly založeny na spontánním dialogu těl zúčastněných performerů. Kolektivní performance sloužily jako podobenství lidského soužití a jeho proměnlivosti – na tyto principy dále Ruller navazuje od 90. let do současnosti v projektech jako Open Situations, Ground Works a dalších.

Objekty zachované z umělcových akcí zůstávají důležitým bodem expozice; jak konstatuje jeden z doprovodných textů na stěně, relikty zbylé po Rullerových bodyartových akcích 80. let se samy stávají plnohodnotnými uměleckými díly a „nabývají často magického charakteru fetiše“. Toto téma se však netýká jen malého segmentu umělcovy tvorby; prostupuje celou výstavou a váže se k otázce vystavování akčního umění obecně. Vychází tu najevo paradox performativního umění a jeho prezentace ve výstavních prostorech: umění, které mělo unikat z galerií a muzeí do veřejného života a snad se tak i vymanit ze spárů komodifikace a fetišizace, se posléze dostává skrze řadu zástupných prostředků zpět do umělecké instituce. Tam hrozí riziko, že dílo bude zakonzervováno a místo momentu tvorby se pozornost plně přesune na výsledný produkt. Videoprojekce, tak hojně přítomné v centrálním sále, tomuto do značné míry zamezují. Záznamy performancí ve formě videa nejsou natolik odlišné od popisu průběhu akcí zprostředkovaných ve spodním patře skrze texty a audiozáznam, jelikož centralizují právě procesuálnost těchto děl. Avšak například Reálná virtuální performativní scéna, vyzývající návštěvníky k interakci se snímacím a promítacím zařízením, jež zprostředkovává jejich obraz v několika překrývajících se vrstvách, je plně bez reliktů, a uctívat můžeme leda tak námi pořízené selfie s Rullerem vytvořenou projekcí.

Vzhledem k tomu, že videoart je již od 90. let zcela komodifikovatelný v rámci uměleckého trhu, bylo by naivní si myslet, že videozáznam performancí nemůže být v naší digitální éře fetišizován podobně jako objekty vzniklé či použité v jejich průběhu. Záznamy performancí, ať už jsou ve formě audia či videa, však mají o díle značně jinou výpovědní hodnotu, protože nám – i když s jistým zpožděním – dovolují být svědky momentu tvorby. Jestliže by jakýkoliv relikt performance byl vystaven samostatně, například v rámci stálé sbírky, mohl by zcela a mylně nahradit dílo samotné. V kontextu retrospektivní krátkodobé výstavy však souhra objektů, popisků, fotodokumentace, videozáznamů a ostatních prostředků přibližuje tvorbu Tomáše Rullera přesvědčivým a zdařilým způsobem. Nezbývá než říci, že s nadcházejícím pokračováním této retrospektivy se příští rok máme na co těšit.

Tomáš Ruller / PERFORM-MADE. Odolné okamžiky / kurátor: Dušan Brozman / Dům umění města Brna / Brno / 13. 9. – 12. 11. 2017

foto: Michaela Dvořáková

Fotoreport k výstavě zde.