Retrospektiva jako sebe-mytologizující performance

V rámci výstavy Against Nature v Národní galerii v Praze proběhla v prosinci ve Veletržním paláci performance Lukáše Hofmanna / Saliva s názvem Retrospektiva. Velmi sensuální akci a svůj zážitek z ní se v následujícím příspěvku pokusil verbalizovat Ari Nielsson, v Londýně žijící umělec, spisovatel a kurátor.

Retrospektiva jako sebe-mytologizující performance

Různá podlaží Veletržního paláce se 3. prosince stala dějištěm performance Retrospektiva třiadvacetiletého umělce Lukáše Hofmanna / Saliva, organizované ve spolupráci s Are | are-events.org jako součást výstavy Against Nature: Mladá česká umělecká scéna.

Akce začala v horních prostorách pátého patra, kde se shromáždila skupina mladých lidí v rafinovaně chaotickém oblečení a zaujala pozice pro první živý obraz. Všichni měli na sobě převážně oděvy z ateliéru Anne Sophie Madsen, v souladu s Hofmannovou tendencí navazovat tvůrčí spolupráci napříč striktně vymezenými hranicemi mezi uměním a módou. Měkké kůže a tuhé bavlněné látky se vršily na hedvábné spodní vrstvy a konstrukce z dekorativně prošitého denimu; oděvní montáže stažené v pase a zajištěné proti gravitaci, která látky stahuje k zemi a odhaluje nahá ramena, vytvářely dojem sebevědomé lehkosti prostopášníků vržených náhle zpět na světlo světa.

Jednotlivě i ve dvojicích začali performeři opouštět své dokonale vyvážené, stoické pózy. V prostoru zaplněném sochami formálně kolísajícími mezi organickou nestabilitou a jistou poloindustriálností jejich těla vibrovala a odhazovala svou vzájemnost a soucitnou objektovost. Trupy se rytmicky otáčely, ramena se zvedala a poklesávala a každá rotace vytlačovala dech hluboko z hrudi. Performeři procházeli davem diváků jakoby ponoření ve snu a napůl nepřítomní. Ti z diváků, kteří zůstali na svých místech i poté, co se někteří z účinkujících oddělili od hlavní skupiny, se ocitli zaklesnutí v konfrontaci s jejich postavami pohybujícími se prostorem a s vydechovaným vzduchem. Navzdory bouřlivému víření to byly okamžiky bezprostřední intimity.

Zadýchaná ústa pak začala olizovat instalaci z červených nití proplétajících místnost. Těla se kolem sebe nemotorně plazila, krčila se a ohýbala ve snaze sledovat směr natažených nití a vyhrotit tak své vzájemné tělesné spojení s budovou. Následovalo sjíždění po zábradlí hlavního schodiště do nižších pater – dětsky subverzivní akce maskovaná netečnými výrazy postav.

Performance, strukturovaná zároveň jako sestup a obcházení, vyplývala ze série Hofmannových předchozích akcíkteré autor znásobil a zvětšil, aby vyhovovaly institucionálnímu měřítku funkcionalistického paláce.[1]

Interiéry budovy tak chvílemi působily jako povrchní scénické prostředí, mezi jehož exponáty se účinkující procházeli jako po přehlídkovém molu, jindy se měnily v ozvučnou komoru odrážející nejen výkřiky, které tu a tam prorazily prach galerijní etikety, ale i erotičnost pohybů a okamžiků, kdy tyto pohyby náhle ustaly.

Někteří z účinkujících se občas svezli k zemi a jejich těla – spíše objekty s přesnou váhou těl – ležela na naleštěné podlaze jako pohřební povinnost uvalená na jejich vzpřímené spoluperformery. Obalení v látkách, které se kolem nich řasily jako rubáše, ležící testovali hrubou sílu ostatních – nebyli schopní se sami zvednout a vyžadovali pomoc. Jejich fyzické úsilí nemělo odvádět pozornost od okolních uměleckých děl, ale spíše jim propůjčovat bezprostřední, reálnou tíhu. Scény konfliktu a exodu zobrazené v těchto dílech tak nalezly působivé pokračování mimo své obrazové a materiální hranice. Stálé exponáty na oplátku poskytly performerům rozporné pozadí majestátnosti a historické kontinuity, minulých tradic a akademií vzniklých původně jako základna pro mladé umění. Minulé a současné se pak na chvíli slilo dohromady v síni s drobnými bronzy, které skupina objala, obklopila svými nehybnými těly a vtáhla do svého středu, aniž by se jich dotýkala.

Postavy se pak přeskupily do provizorního pěveckého sboru shromážděného po obvodu atria a jejich hlasy, spojené v interpretacích zvláštního populistického kouzla písní z Disneyho filmů, byly neočekávaně přerušeny padající sádrovou bustou, která se za nimi roztříštila o zem. Zvuk jejího nárazu vyznačil odklon od zdánlivé stability k absolutní hodnotě prožívaného okamžiku.

Poté, co dospěla do přízemí, vytvořila skupina performerů kruh. Jeden z nich se v roli rituálního vůdce oddělil od ostatních a jeho přerušované, primordiální výkřiky vymezovaly stále se prodlužující časové úseky, během nichž obsluhoval soubor misek se suchým ledem a napomáhal jeho vypařování tím, že misky zaléval vodou a v jeden moment dokonce proudem moči. Při každém hlasitém zasyčení polévaného ledu zacpali účinkující nos a ústa svého souseda, střídavě ve směru a proti směru hodinových ručiček. Se stále se prodlužujícími přestávkami provázely každou výměnu pozic v této jednoduché a téměř hravé soutěži o výdrž čím dál úlevnější nádechy performerů osvobozených ze sousedova sevření.

Jakoby v souladu s touto procedurální jednoduchostí se z půlkruhu diváků vybatolily dvě malé děti a hravě se blížily ke koberci dýmu. Při každém výkřiku ustupovaly, jen aby se během klidných fází nebojácně vracely. Jejich hra nebyla příliš vzdálená scéně, která se před námi stále znepokojivěji rozvíjela. V této závěrečné akci a zároveň nejnižším bodě performance získal sestup z nejvyšších pater budovy podobu riskantního navýšení sázek. Rostoucí napětí nenutilo diváky zadržovat dech, ale spíš vděčně hltat vzduch s tím, jak úseky nehybnosti nabíraly na nepřijatelnosti, dokud závěrečné zalapání po dechu neohlásilo konec.

Opakování a reformulace minulosti umožněné retrospektivním aktem zachycují neoblomnou naléhavost přítomnosti i očekávání budoucího. Hofmannova Retrospektiva se tak definuje jako hravý sebe-mytologizující akt mladého umělce a zároveň jako uznání nevyhnutelnosti historických kontextů, na jejichž pozadí se jednotlivé akce a jejich divergentní tendence odehrávají a skrze něž je musíme chápat. Retrospektiva, ať už se objeví v kterémkoli momentu, musí, stejně jako život, napříč nímž se dívá, dosahovat jen své vlastní délky – ne dále.

[1] Mezi nejvýznamnější díla Lukáše Hofmanna patří IKEA Made Fashion v Galerii AVU v Praze, classic arrangement of four white roses ve spolupráci s Danem Bodanem v Schinkel Pavillon v Berlíně, big bag s Barbarou Klawitter a Nico Arauner v Moderna Museet ve Stockholmu a l’eau des algues s Nilsem Langem v Cabaret Voltaire v Curychu při příležitosti zakončení přehlídky Manifesta 11.

Lukáš Hofmann / Saliva / Retrospektiva / účinkující: Coco Kate, Eva Che, Thiago Dias, Katrice Dustin, Elizabeth Hinojos, Lukáš Hofmann / Saliva, Scott Hopper, Kateřina Konvalinová, Roman Ole, Markéta Strnadelová, Bianca Tanchay / kostýmy: Anne Sophie Madsens / performance v rámci výstavy Agains Nature / kurátoři výstavy: Edith Jeřábková, Chris Sharp  / Národní galerie v Praze – Veletržní palace / 3. 12. 2016, 15 – 18 h / organizátoři akce: Are | are-events.org

Foto: Johana Pošová

Video: Ivan Svoboda