TZ: Jiří Žlebek a Kateřina Žlebková

Jiří Žlebek - sochy / Kateřina Žlebková - kresby / Galerie Caesar / Olomouc / 6. - 31. 12. 2016

Jiří Žlebek – sochy • Kateřina Žlebková (j. h.) – kresby

Sochař Jiří Žlebek pozval jako hosta své jubilejní výstavy kreslířku a malířku Kateřinu Žlebkovou. Jejich životní partnerství už v osobním životě kategorii hosta vyloučilo, ve světě výtvarné práce pozice hosta zůstává. Setkání dvou partnerů, dvou tvůrčích přístupů, vytváří na výstavě příjemnou tenzi založenou na obdivuhodném souzvuku chápání světa a lidských hodnot, ovšem ve zcela rozdílném formálním vyjádření. Je to osvěžující polarita vyplývající z originality jejich talentů a vzájemné láskyplné akceptace a podpory jedinečnosti toho druhého.

Jiří Žlebek je výraznou osobností české výtvarné scény již několik desetiletí. Jiří Žlebek je ale také vřelý kamarád, dělný člověk s nakažlivou životní energií. Vklad houževnatosti a idealismu, přemýšlivosti, nadšení, pozornosti k životu a vztahu k humanitním hodnotám si nese v genech a ve zkušenostech svého rodu a ve svém díle z toho mnohé zúročil. Na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci studoval ve šťastné době šedesátých let, kdy katedra výtvarné výchovy zažívala díky personálnímu obsazení pedagogy jako Václav Zykmund, Miroslav Štolfa, Vladimír Navrátil svůj rozkvět. Vyrostla tam silná výtvarná generace, mimo jiné po roce 1989 i zakladatelů Spolku olomouckých výtvarníků a tradice Galerie Caesar. Na letošní jubilejní profilové výstavě představuje autor výběr šestnácti objektů, z nichž třetina je staršího data a dvě třetiny pocházejí z tvorby let 2014–2016.

Pokud jde o genezi Žlebkova díla, orientace na sochařskou tvorbu (i díky přátelství s Ivanem Theimerem) začala na konci šedesátých let. Dobře se pamatuji na jeho počátky, třeba na výstavu v olomouckém Univerzitním klubu ve Švédské ulici v roce 1967, kde představil své první sochařské práce spolu s grafikami Ondřeje Michálka. Jeho osobitý styl krystalizoval v sedmdesátých letech. Byly to dokonale řemeslně zpracované figurální dřevěné a polychromované sochy s držadly pro přenášení pochybných hrdinů, sochy s jednoduchými mechanismy umožňujícími vyjádřit vyprázdněnost toporných gest manipulátorů moci i manipulativnosti jiných, alegorie doby život umrtvujících rituálů – všichni jsme jim rozuměli a těšili se na jeho další práce. Žlebkovy sochy reagovaly na dobovou tíseň a dobře dešifrovatelné významy měly pro nás osvobozující účinek. Autor měl vždy smysl pro nadsázku, pochopení pro dvojznačnost situací a jeho sochy s mobilními prvky obsahovaly kritický, ale laskavý „žlebkovský humor“, který u něj souvisí s bytostnou potřebou hravosti. Tento tón žije i v jeho současných sochách. Díla z let 2014–2016, vzniklá v ateliéru manželů Žlebkových v Olbramicích na Drahanské vrchovině, nesou obdobná poselství. Jsou formou i obsahem organickým pokračováním jeho tvorby předchozí a většina z nich je dnes vystavena poprvé. Mám na mysli třeba sochy Donátor, Elevace, Ukolébavka, Auta, která se zdraví nebo Kabina. Jiří Žlebek říká, že pro něj jsou důležité názvy soch, slovo je pro něj vždy prvním impulzem k tvorbě. V těchto sochách ožívají například symboly přetechnizované doby, v nichž však autor dovede najít jak principy hry, tak historická témata, v nichž dokáže evokovat potřebu vážných gest a nastavit zrcadlo gestům prázdným.

Žlebkovo dílo, příbuzné se stylotvorným nábojem cimrmanovským, je teoretiky zařazováno k tzv. „české grotesce“ a je v historii českého výtvarného umění fenoménem bezesporu překračujícím dobu svého vzniku. Zatím největšího odborného zhodnocení jeho uměleckého profilu se mu dostalo před čtyřmi lety v Muzeu umění Olomouc na trojvýstavě (Šembera – Michálek – Žlebek) doprovázené samostatnými katalogy vystavujících.

A je tu ještě jedno zastavení. Jiří Žlebek miluje své rodné město. V roce 1976 vytvořil dřevěný model historického jádra města Olomouc. V normalizační době však nebylo nakonec možno uskutečnit jeho vystavení. V letech 2010–2012 vytvořil model olomoucké pevnosti z roku 1758. Pojal jej jako sochu města, nikoli jen jako technický, realistický záznam. Monumentální objekt o rozměrech 7,5 × 6,5 metru budí zasloužený obdiv a je dnes zásadním objektem Muzea olomoucké pevnosti. Svým významem se řadí k pražskému Langweilovu modelu Prahy z let 1826–1837, zaujímá však plochu více než dvakrát větší. Zatím je zhotoven ze sádry a čeká na odlití do bronzu. Ač je několik set metrů vzdálené od Galerie Caesar, lze i toto dílo považovat za součást autorovy jubilejní výstavy.

Kateřina Žlebková zakotvila na Hané teprve před sedmnácti lety, od roku 2006 je členkou Spolku olomouckých výtvarníků, a zdá se, že si své čestné místo díky svému talentu, a řekla bych oddanosti výtvarné práci, mezi olomouckými výtvarníky vydobyla. Už během svého výtvarného studia na ostravské fakultě v polovině sedmdesátých let udivovala jistotou své kresby. Kateřina vzpomíná s vděkem na noblesního Karla Svobodu, který ji vyučoval kresbě, grafice a kompozici. Mezi její profesory patřili také Zdeněk Kučera a Jaroslav Rusek. V dalších letech se věnovala činnosti editorské a pedagogické. Její sen, moci se cele ponořit do tvoření, do malby a kresby, se nakonec uskutečnil až po boku manžela, sochaře Jiřího Žlebka. Její práce bývají už několik let u Caesara součástí každoročních přehlídek členů spolku a vždy překvapí jejich dalším kvalitativním posunem.

Pokud jde o kresebnou práci, která má u ní své autonomní postavení, obohacuje podle Ladislava Daňka už dnes kodifikovaný pojem „olomoucká kresba“. Přes posunutou startovní čáru se během několika let Kateřina přidává k nepřehlédnutelným a uznávaným autorům: její kresby byly třikrát po sobě vybrány porotou pro výstavu finalistů prestižní mezinárodní soutěže Bienále kresby v Plzni, a to v roce 2010, 2012 a 2014. Perokresba sépií Slovo putovala na výstavy v Maďarsku a Německu v roce 2015. Uspěla též na Mezinárodní soutěži kresby ve Wroclawi v roce 2012. O šíři její kreslířské kreativity svědčí i kresebné návrhy tří cen pro Trilobit Beroun a naposledy cyklus akvarelů Dvě staré dámy prezentovaný na výstavě v kavárně Muzea umění Olomouc Café 87 na přelomu roku 2016 až 2017.

Kateřina vystavuje v Galerii Caesar celkem šestnáct velkoformátových perokreseb s různorodými tématy z let 2010–2016. Obdiv vzbuzují souhrou detailu a kompozičního řešení, mnohdy s nádechem lehkého humoru. Drobné postavičky, historické i současné osobnosti, vytvořené a přesně charakterizované několika citlivými tahy perem, vytvářejí plně významový detail v kompozici, která je například ve svém tvaru vlnou tsunami (Vlna), uzavřeným kruhem čtenářů (Večer) či kosmickými útvary biblického stvoření světa (Slovo I, Slovo II a Slovo III) jemně čitelná. Charakterizační přesnost figurálního detailu a jeho zařazení do významové struktury, která se jako by mimovolně a organicky rodí ve výtvarné metafoře mimo racionalitu záměru, vytváří niterné napětí mezi mikrokosmem a makrokosmem lidského bytí. A v plné vážnosti, pravdivosti, s vnitřním étosem i chvějivou plachostí svého poselství, které se nabízí divákovi k dešifraci.

Anežka Šimková, listopad 2016