Náš veřejný prostor

Petra Lexová navazuje ve svém příspěvku na svůj předchozí text věnovaný instalaci Vnímání Jana Šépky v prostoru náměstí v Českých Budějovicích, která vznikla v rámci programu místní Galerie současného umění a architektury. Tentokrát se zaměřuje na hlavní body diskuse, jež se nejen o této intervenci, ale o městském veřejném prostoru při příležitosti této výstavy vedla s odborníky i širokou veřejností.

Jan Šépka, Vnímání, České Budějovice, 2016, foto: Tomáš Malý

Náš veřejný prostor

Život v historickém centru Českých Budějovic se opět vrátil do běžného rytmu. Instalace architekta Jana Šépky zmizela a návštěvníci si mohou opět prohlédnout Samsonovu kašnu v jejím původním kontextu. Po dobu tří týdnů, kdy byla zakryta, ji navštívil rekordní počet 36 000 návštěvníků. Doprovodné debaty v kostele Svaté Rodiny i na náměstí se rovněž těšily hojné účasti. Zůstává otázkou, do jaké míry budou mít tyto aktivity dopad na řešení veřejného prostoru náměstí, v jaké architekt doufal.

Vstup do historického centra nevytvořil Jan Šépka poprvé. V letech 1998–2001 se podílel na úpravě Horního náměstí v Olomouci (realizace HŠH architekti). Studio položilo v celé ploše prostranství dlažbu probíhající v jedné úrovni s obrubníky a chodníky. Vzor dlažebních kostek zde věrně kopíruje historický obraz proměny náměstí, kdy se vedle sebe setkávají “kočičí hlavy” s pravidelnými dlažebními kameny. Jednotlivé plochy navíc oddělují mosazné pásky zdůrazňující směry historické dlažby. Vše doplňují současné prvky – od osvětlení po lavičky a stojany na kola – čímž vzniká koláž původního s novodobým. Podobný princip uvažování můžeme najít ve většině Šépkových projektů.

V roce 2009 vytvořil pro historické centrum Olomouce projekt Středoevropského fóra (dosud nezrealizovaný). Snažil se jím vyplnit proluku v sousedství Muzea umění v bezprostřední návaznosti na dominantu protějšího kostela Panny Marie Sněžné. Úkol spočíval v řešení problematické středověké parcelace v nejužším místě historické zástavby a zároveň naplnění několika funkcí nové budovy (knihovna, výstavní i přednáškové prostory). Šépka se rozhodl navázat na původní parcelaci pěti staveb, které zde do roku 1969 stály, a každé z nich určit novou funkci. Zároveň respektoval formu stávající zástavby, a to jak měřítkem, tak i členěním stavby (stejně posazená římsa i hřeben střechy). I přes zjevnou návaznost na původní dispozici a historickou situaci se mělo jednat o výraznou moderní stavbu, která by v dobrém smyslu proměnila tvář historického centra. Jak je z obou olomouckých příkladů patrné, zásahy Jana Šépky spočívají v dlouhodobém promýšlení původního kontextu místa, přičemž však výsledným projektům nechybí sebevědomý současný výraz.

Šépka Architekti, projekt Středoevropského fóra v Olomouci, 2009 (nerealizováno)

Přesto se obě realizace i intervence do prostoru náměstí v Českých Budějovicích setkaly s řadou negativních reakcí. Jak architekt upozornil na vernisáži výstavy Vnímání, měla mimo samotného uměleckého zážitku ze setkání se Samsonovou kašnou vybízet i k přemýšlení nad významem náměstí jako veřejného prostoru a současných uměleckých vstupů do centra města. Intervence byla pobídkou k diskuzi, které se následně odehrávaly každé úterý v rámci veřejných přednášek a debat. Hned první panel, moderovaný Adamem Gebrianem, narážel na téma vstupu současné architektury a umění do veřejného prostoru. Dlouholetý ředitel Domu umění města Brna a dnes kurátor Moravské galerie Rostislav Koryčánek na Gebrianovu otázku, jak moc je možné do původní zástavby zasáhnout, odpověděl: "I historická centra jsou místem, kde se má žít. Na tento fakt je nutné čas od času reagovat. Život ve městě vyžaduje vnitřní dynamiku, která by měla být patrná i v centru města, což se týká jak architektury, tak uměleckých vstupů. Samozřejmě architektura je v tomto ohledu závažnější, protože novým způsobem definuje užití města, ale přesto je třeba být suverénní."

Architekt Antonín Novák následně poznamenal, že s podobnými vstupy to není tak jednoduché. "Vždy jsem si myslel, že se jedná o strach z nových věcí, ale zjistil jsem, že ta věc má daleko hlubší příčiny a důvody. Jednou jsem šel za starou babičkou v centru města, která přišla k takovému neofunkcionalistickému domu a začala velmi neslušně láteřit něco ve smyslu: ‚Kdo tohle povolil?!‘ Já se tehdy přikrčil a utekl. Od té doby jsem přemýšlel, že to asi není strach z něčeho nového, ale u spousty lidí jde spíše o strach z porušení řádu a věcí, které mají zažité. Takže já apeluji na architekty: není to jen o tom, že by lidé nebyly vzděláni v současné architektuře."

Trafalgar Square, Londýn, projekt přestavby: Foster + Partners, 1996–2003

Dobrou cestou jak občany města o projektech přesvědčit, je udávat příklady již realizovaných zásahů, které změnily stávající situaci ve městě k lepšímu. České Budějovice již delší dobu řeší problematickou situaci Náměstí Přemysla Otakara II., které funguje po celém obvodu jako parkoviště a nadneseně i jako kruhový objezd. Úplný zákaz vjezdu vozidel na jednu z největších veřejných ploch v republice (1,7 ha) by ale stávající situaci nevyřešil, jak uvedl i architekt Mirek Vodák z platformy CBArchitektura. Adam Gebrian zmínil dobrý příklad Trafalgarského náměstí, které si s podobným problémem poradilo částečnou úpravou v roce 2003. Omezení provozu v části před The National Gallery pomohlo k vytvoření fungujícího veřejného prostoru sloužícího k setkávání. Pro vozidla zůstala průjezdná jedna část náměstí, která zajišťuje zásobování okolních domů a obchodů a zamezuje dopravnímu kolapsu v centru města.

Zatímco na Trafalgarském náměstí je hlavním středobodem setkávání prostranství u galerie, v Českých Budějovicích doposud podobné místo chybí. A to přesto, že zde máme prestižní galerii, která jen v letošním roce hostila výstavy Seana Scullyho či londýnského architektonického studia Caruso St John. Galerie je schovaná v domě na náměstí, který dlouhodobě čeká na rekonstrukci. Vytvořením celistvého Domu umění i s plánovaným knihkupectvím, kavárnou a edukačním centrem by přitom mohlo nově oživit (nejen) českobudějovické náměstí. Realizace, kterou by mělo provést architektonické studio Projektyl, čeká na schválení a finanční podporu města. Situace galerie je však stále problematická a její kurátor Michal Škoda musí neustále obhajovat svoji pozici.

Společenský život v centru Budějovic se prozatím nejvíce odehrává v kavárnách po obvodu náměstí a přes léto na zahrádkách v podloubí. Samotná plocha okolo kašny je využívána jen ke krátkodobým akcím, jakými jsou koncerty či maratonský běh. Jak uvedl architekt Mirek Vodák, toto rozlehlé prostranství je třeba lépe využít. Jedno z možných řešení je posunout zahrádky do středového prostoru, kde je v současné době parkoviště. Tím by se otevřel pohled na historicky cenné domy i s podloubími.

Jan Šépka, Vnímání, České Budějovice, 2016, foto: Tomáš Malý

Přestože nelze od podobných debat očekávat, že spustí rychlé změny, je důležité, že se jich zúčastnili i lidé, kterým se Šépkova instalace nelíbila nebo vůči ní byli kritičtí. Zeptala jsem se architektů Mirka Vodáka a Tomáše Zdvihala z CBArchitektura, co si o podobných debatách myslí a zda od nich lze očekávat nějaké výsledky. "Na první pohled se může zdát, že okamžitý efekt je nějaká virtuální bublina, ale architektura je dlouhodobý proces, který je ovlivněn i názorem společnosti. Jakákoliv podobná intervence do ní přináší kontroverzi a diskusi. A z těchto diskusí vznikl kdysi i náš spolek a je možné, že vedly i ke vzniku Útvaru hlavního architekta města a Komise pro architekturu zde v Budějovicích. I když můžeme mít výhrady k fungování obou dvou, tak to není úplná samozřejmost, stejně jako nadprůměrný počet budějovických architektonických soutěží. Koneckonců i tomu zakrytí, respektive vystavení Samsonovy kašny, předcházel nějaký proces, ve kterém bylo nutné argumentovat," řekl Mirek Vodák. Tomáš Zdvihal odpověděl: "Sám jsem zvědavý, jestli bude mít výstava nějaký dlouhodobější dopad, nebo život na náměstí zajede zpět do starých kolejí. Město by mělo podporovat tyto krátkodobé intervence do veřejného prostoru, které ho ukážou v jiném kontextu, nabídnou nové způsoby užívání a donutí nás přemýšlet. Momentálně totiž nevidím dostatečně silného politika s jasnou vizí, který by jakoukoliv změnu, byť dočasnou, prosadil."

Realizace projektu Jana Šépky nebyla jednoduchá. Architekt s vytrvalostí přesvědčoval všechny úřady a jeho zásah do náměstí byl nakonec schválen. Přesto ho od začátku doprovázely negativní ohlasy. Postupnou jasnou argumentací i samotným "zažitím" stavby se mu však podařilo odmítavý postoj řady odpůrců zvrátit. Samozřejmě stále zůstávají návštěvníci, kterým daná instalace připadala jako projev exhibicionismu. Rekordní zájem a řada pozitivních reakcí však dokazují, že má cenu nevzdávat i zprvu problematické a kontroverzní vize. Celá intervence podle mého názoru nastínila účinek dlouhodobého vstupu nové architektury do historického centra: tyto změny vyžadují trpělivost a diskuzi, město však díky nim, i přes původní strach z nového, může nakonec fungovat lépe, než bychom očekávali. Intervence Jana Šépky byla zkouškou našeho vnímání a doufám, že více lidem pomohla k otevřenosti při řešení veřejného prostoru v Českých Budějovicích.

Záznamy debat, které se uskutečnily v době trvání projektu Vnímání v Českých Budějovicích zde a zde.

Jan Šépka / Vnímání / kurátor výstavy: Michal Škoda / Galerie současného umění a architektury / Dům umění města České Budějovice / České Budějovice / 8.9. – 2.10. 2016