Artalk.cz

Střet vnímání

Náměstí Českých Budějovic se dočasně razantně proměnilo díky prostorové intervenci architekta Jana Šépky. Petra Lexová shrnuje ve svém článku kontroverze, jež projekt mezi českobudějovickou veřejností vyvolal, a uvažuje nad tím, do jaké míry lze instalaci považovat za svébytný umělecký projekt.

vnimani_foto_c_tomas_maly_mg_3687

Střet vnímání

Dům umění v Českých Budějovicích představuje aktuálně jeden z nejvýraznějších projektů v historii svého fungování. Výstava pražského architekta Jana Šépky Vnímání koncentruje pozornost na centrální dominantu náměstí – Samsonovu kašnu – i na galerii samotnou. Z okna v prvním patře historického domu vede lávka na vzpěrách až ke kašně obestavěné sedm metrů vysokou hradbou. Šépka se snaží zbystřit divácké povědomí o existenci a významu těchto dvou „dominant“ a rozpoutat patřičnou diskuzi.

Podle autora si současná společnost často neuvědomuje význam památek ve veřejném prostoru. To se vztahuje i na galerii, která získala zahraniční věhlas, zatímco v místním prostředí ji zná jen malá část obyvatelstva. Propojení obou míst by tak mohlo pomoci otevřít debatu o jejich budoucnosti. Pro čtenáře, kteří v Českých Budějovicích nežijí, je třeba uvést, že se dlouhodobě jedná o vytvoření samostatného Domu umění (galerie je nyní umístěna v prvním patře nezrekonstruovaného domu s více nájemci) či náměstí bez aut. Součástí doprovodného programu je cyklus přednášek a diskuzí na téma veřejného prostoru, historie náměstí i vstupu současné architektury do historického prostředí.

První vizualizace projektu byly veřejně představeny na jaře tohoto roku a vyvolaly bouřlivé reakce na sociálních sítích i v místním tisku. Většinově byly negativní a nezřídka i vulgární. Šépka byl označen za cizáckého autora poučujícího obyvatele města o jejich historii a „znásilňujícího“ náměstí k vlastní sebeprezentaci. Se solidaritou bylo myšleno na chudáky svatebčany a turisty, kteří nebudou mít možnost vyfotit se s městskými pamětihodnostmi, i stromy, které na drahé lešení padnou. Jan Šépka se po celé léto až do zahájení výstavy snažil tyto reakce logickými argumenty usměrňovat. Například použitý materiál na stavbu celého objektu byl získán formou sponzorského daru a po skončení projektu bude rozebrán a znovu použit.

vnimani_foto_c_tomas_maly_mg_3758

Vyvolat veřejnou debatu se tedy autorovi podařilo. Šépka rozvířil stojaté vody města do sedmimetrových vln a rozpoutal diskuzi napříč širokým spektrem společnosti. Dům umění první den výstavy navštívilo 1 800 návštěvníků, z nichž většina zde byla poprvé. Oproti běžné praxi sedí diváci proti kašně, než aby jí ukazovali svá záda. Lidé si o Šépkově instalaci povídají na náměstí, u kašny i u kasy v obchodě. Do jaké míry jsou tyto rozmluvy podnětné, se ukáže až v delším horizontu na samotném řešení veřejného prostoru města. První vlaštovky lze pozorovat na již probíhajících besedách s architekty a historiky, kterých se účastní velké množství lidí. V tomto ohledu můžeme považovat výstavu za úspěšnou. Zůstává otázkou, zda lze intervenci vnímat rovněž jako uměleckou.

Jedním z nejsilnějších momentů je samotná cesta ke kašně, kdy procházíte dlouhou tmavou lávkou, až v průhledu spatříte mohutná těla atlantů a postavu Samsona, ze které prýští voda. Izolováni od městského ruchu jste nuceni koncentrovat své vnímání jen na ni. Šépka pracuje s principem zakrytí, kdy upozorňuje na jedinečnost barokní kašny, kterou v běžném shonu již nevnímáme. Tento princip není v umění nový ­– stačí si vzpomenout na práce bulharského umělce Christa.

Christo spolu s manželkou Jeanne-Claude od začátku 60. let zakrývají objekty, veřejné budovy i celá pobřeží do vzdušných látek. Běžným předmětům tak dopřávají punc jedinečnosti. Změnou obvyklé situace nutí diváky vnímat předměty, s nimiž každý den přicházejí do styku, v nových souvislostech, jako tomu bylo například u náročného projektu zakrytí Reichstagu v Berlíně v roce 1995. Monumentální budovu na dobu dvou týdnů zahalili kilometry stříbřité látky a obtočili provazy zdůrazňujícími její horizontální linie. Zatímco v Berlíně vznikl nový monumentální objekt s nepopiratelnými estetickými kvalitami spočívajícími už v samotné volbě materiálu a vzniklé drapérii po celém obvodu stavby, u budějovické instalace t uto rovinu postrádám. Kašna působí vizuálně zajímavě jen z nadledu v kontextu celého náměstí. Dřevěná konstrukce složená z trámů a černých desek sleduje především samotnou funkci. Jak autor uvádí, nevytvořil důmyslně budovanou architekturou, která by se mohla stát uměleckým dílem, tím je zde Samsonova kašna. Konstrukce k ní návštěvníky jen přivádí a izoluje od zbylého okolí.

sepka

Stále přemýšlím nad tím, zda je hlavní záměr ­– izolované setkání s kašnou – dostačující. Když Marcel Duchamp umístil pisoár do galerie, povýšil předmět běžné potřeby na dílo. Šépka vytvořil galerii okolo uměleckého díla, aby jeho hodnotu zdůraznil. Obohatil ho tím i o novou významovou rovinu? Maurice Merlau-Ponty se ve své knize Svět vnímání snaží mimo jiné pojmenovat, co dělá klasický portrét uměleckým dílem. Není to jeho skvělé provedení, které by odpovídalo skutečnosti, ale drobné chvění, které autor do obrazu vkládá. Dílo nutí diváka vnímat jej „ve všech jeho němým poukazech, jež jsou ukryty v tazích štětce”.[1]

[1] Maurice Merlau-Ponty – Stéphanie Ménasé, Svět vnímání, Praha 2008, s. 58.

 Bez analyzování a rozumového uvažování se tyto detaily mimoděk spojují v uspořádaný celek, z něhož zřetelně cítíme, že nic není nahodilé, byť to nedokážeme rozumově vysvětlit.[2]

[2] Ibidem, s. 58.

 Samsonova kašna je bezesporu důležitou barokní památkou a jistě by nebylo na škodu, kdyby si to uvědomilo více obyvatel města. Jan Šépka jim k tomu dává skvělou příležitost. Přesto při setkání s kašnou ono “drobné chvění” nepociťuji. Snažím se jej zachytit, ale mimoděk mi uniká. Možná je to dané celoživotním kontaktem s památkou, která mi ani v novém kontextu patřičné probuzení smyslů nepřináší. Nebo i přílišným očekáváním, jež mě provázela od prvních prezentací. I přes osobní dojem z celé intervece ji však vnímám jako důležitý počin, který ukazuje na střet vnímání, jenž snadno vyvstává v otázkách zásahů do veřejného prostoru. Důležité je snažit se své dojmy artikulovat a dočasná intervece nás k tomu dobře vybízí.



Jan Šépka / Vnímání / kurátor výstavy: Michal Škoda / Galerie současného umění a architektury / Dům umění města České Budějovice / České Budějovice / 8.9. – 2.10. 2016

foto: Tomáš Malý; Galerie současného umění a architektury / Dům umění města České Budějovice

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *