Artalk.cz

A co příště? Poučení z letošní soutěže na výtvarné bienále v Benátkách

Další zastavení nad tématem benátského bienále, tentokrát v rovině zhodnocení stávajícího systému a vizí možných nových přístupů.

_____________________________________________________

Aleksandra Kusá,
ředitelka Slovenské národní galerie

Kto mal niekedy niečo do činenia s Bienále v Benátkach z lokálnej pozície vie, že je to peklo: klebety, finančné podhodnotenie, komplikovaná komunikácia, neadekvátne očakávania, časté štyridsaťstupňové horúčavy, pokazená kanalizácia etc. Aj preto som namiesto kulantného vyjadrenia pripravila: 1) krátky exkurz do minulosti; 2.) popis súčasného stavu a na záver 3.) niekoľko otázok,  na ktoré by bolo dobré v budúcej diskusii, ktorú týmto avizujem, hľadať odpoveď.

(1) Hovoríme o usporiadaní štátnej reprezentácie na Benátskom Bienále v Pavilóne Českej a Slovenskej republiky v Benátkach (Padiglione Ceco e Slovacco), ktorý je umiestnený v Giardini di Castelo.  Keďže sa na pavilón zabudlo pri delení  federálneho majetku, je usporiadanie dvojaké – majetkovo je nastavený vo federálnom pomere 1:2, ale zmluva o jeho užívaní hovorí o pomere 1:1. Pavilón spravuje MK ČR a MK SR, ktoré poverili výkonom správy národné galérie. Na základe zmluvy majú obe republiky (zastupované národnými galériami) nárok na polovicu pavilónu, ten ale pozostáva z jednej sály. Spočiatku sa pavilón fyzicky delil na dve expozície, čo nebolo šťastné ani voči architektúre budovy a ani pre vzájomný vzťah zainteresovaných kolektívov. K „spravodlivému“ deleniu pozdĺž nikdy nedošlo a zvyčajne to dopadlo tak, že v prednej časti bola umiestnená česká expozícií a v zadnej slovenská. Tento stav bol asymetrický, takže sa hľadali iné možnosti ako na vec. Prvým prirodzeným krokom bola snaha o spoločnú prezentáciu, presnejšie o výber česko-slovenského projektu, k čomu isto povzbudzuje aj pôvodný názov Československo nad vstupom do Pavilónu. Po roku 2000 sa niekoľko expozícií takto realizovalo z výberových konaní vyšli dve výstavy voľného umenia – projekt Kataríny Rusnákovej Na návšteve (49. bienále v roku 2001, Ilona Németh, Jiří Surůvka) a Superstars (50. bienále, 2003, Kamera Skura a Kunst fu) a jedna nominácia Spoločnekaždysam (51. bienále, 2005, Stano Filko, Boris Ondreička, Marek Pokorný, Jan Mančuška). Dnes sa galérie v prezentáciách striedajú a zaručili si  autonómnosť pri výbere projektov.

(2) Prevádzka pavilónu, ktorú má na starosti česká strana sa finančne delí na polovicu, za SNG je to čiastka od 15 – 20 tisíc euro, ktorá zahŕňa daň, vodné, stočné, energie, odvoz odpadu, náklady na zabezpečenie stráženia expozície, náklady na správcu a údržbu pavilónu ako maľovanie, opravy, výmena skiel… Projekt na rok 2015 pripravuje Národní galerie a SNG sa bude podieľať preplatením polovice prevádzkových nákladov v spomínanom rozpätí. K dobrým zvykom patrí vzájomné pozývanie predstaviteľov inštitúcií do poroty, vzájomná informovanosť a koordinácia mediálnych výstupov, pretože projekt, nech ho pripravuje ktorákoľvek strana, vždy reprezentuje Českú a Slovenskú republiku (tento rok to PR oddelenie NG zabudlo).

(3) A na záver spomínaný výber z otázok, ktoré sa pravidelne vynárajú pri príprave projektu, pri plánovaní nákladov, pri zasadnutiach poroty, pri produkcii výstavy, pri hľadaní sponzorov…

Čo očakávame od národnej reprezentácie v Benátkach? Čo je správa pavilónu? Je dobré pavilón deliť, resp. sa striedať? Nebolo by lepšie vyberať projekt spoločne? Nemá sa deliť aj projektový rozpočet (kedysi to tak bolo)? Je dobré súťažiť projekty? Nemal by sa súťažiť kurátor? Alebo umelec/umelkyňa? Alebo ešte inak, nie sú (alebo nemali by byť) obe inštitúcie kompetentné vybrať vhodného reprezentanta, dať mu dôveru a čas projekt v súčinnosti pripraviť? Prečo treba každý rok riešiť otázka nadpisu, nemalo by sa raz a navždy dohodnúť, že je to súčasť pamiatky, a teda nech zostane? Alebo nezostane? ….

_____________________________________________________

Tomáš Pospiszyl,
publicista a teoretik umění

Nedávná historie vedení výběrových řízení na program Českého a Slovenského pavilonu na Benátské bienále na mně působí, jako kdyby se jednalo o nějaký umělecký závod. Ze startovacího pole různorodých projektů je nutné vyhodnotit ten nejlepší. Rozhodnutí komise získává na nestranné objektivnosti zapojením zahraničních rozhodčích-porotců, jejichž úsudek není deformován znalostí lokálního kontextu. Za sebe bych uvítal, kdyby byla za výběr více zodpovědná konkrétní instituce – v našem případě Národní galerie. Místo hry na „měření“ projektů by mi nevadilo, kdyby přímo oslovovala konkrétní umělce nebo kurátory.

Tomu ovšem musí předcházet důležitý krok. Je nutné vypracovat dlouhodobější koncepci toho, k čemu a jak má naše umělecká reprezentace vlastně sloužit. Pro tuto koncepci a její kritéria pak vydobýt alespoň částečný konsensus místní umělecké scény. Je také nutné předejít problémům s financováním, zajistit profesionální produkční a provozní podmínky účasti i důstojný stav pavilónu. A neřešit na poslední chvíli co do pavilónu umístit. (K rozhodnutí o náplni pavilónu by mělo dojít v časovém horizontu roku, roku a půl před vlastní akcí.).To nejlepší a nejreprezentativnější pro české umění bychom měli znát my zde a snažit se to systematicky a dlouhodobě prosazovat ve světě.

_____________________________________________________

David Korecký,
kurátor a editor, působí v Galerii Rudolfinum

Patřím mezi ty, kteří byli průběhem výběrového řízení na pavilon v Benátkách zklamáni. Zjednodušený komentář, aby neopakoval to, co bylo již vyřčeno několikrát, by mohl vypadat asi takto: Pokud je NG instituce veřejná, zastřešující, reprezentativní, normotvorná, nebo jak ještě by se dala její funkce charakterizovat, jejím prvořadým úkolem je přispívat k tomu, aby prostředí, ve kterém působí, bylo kultivované a funkční. Má tedy v první řadě nastavovat korektní pravidla a bojovat za jejich dodržování. To také však znamená, že sama sebe mnohdy upozadí, co se týká akcentu na vlastní výstupy a nechá prostor těm, pro které pravidla vydobyla a stráží. V tom spočívá dle mého názoru ona moc instituce číslo 1. Nikoliv v uplatnění moci pro své zájmy, ale její redistribuci v zájmu ostatních hráčů v oboru. V případě Benátek se zdá, že se nové vedení NG vydalo spíš cestou „vše prostě zařídit“ samo a mít výstupy v maximální míře pod kontrolou. Takový přístup přísluší spíše nějakému soukromému subjektu typu pořadatele nedávné výstavy Bohuslava Reynka nebo J&T Banky, která může vydat jakýkoliv žebříček „top 100 umělců“, a vždy to bude legitimní a zároveň nepodstatné právě proto, že takový subjekt bude vždy zodpovědný jen svým soukromým rozmarům nebo cílům. Jenže NG má diametrálně odlišnou úlohu a především zodpovědnost. Pro pozitivní příklad nemusíme chodit daleko. Takovou úlohu korektního, sebevědomého a respektovaného prostředníka mezi umělci, organizacemi a veřejností dlouhodobě dobře plní v oblasti současného umění Ludvík Hlaváček s výběrovými řízeními (granty) NSU Praha, a v oblasti umění obecně například Divadelní ústav s výběrovými řízeními na rezidence. Takže nevymýšlejme znovu parní stroj, je to o přístupu a roli, jakou chce NG hrát. Pokud bude honit sto zajíců najednou a podlehne chiméře spasitelského komplexu maskovaného trendem hybridizace veřejných institucí pod heslem „děláme všechno, vždy a všude“, nebude to ani ryba ani rak. A především za „všechno, vždy a všude“ snad ani nelze převzít zodpovědnost. Namísto obratného chameleona s limitovanou zodpovědností (což mnohem přirozeněji zastoupí soukromé subjekty s více či méně vážně míněným osvětovým programem) bychom dle mého názoru potřebovali NG s čitelným a stabilním chováním a zároveň zdravě limitovanými zájmy otevřenými ven, a nikoliv dovnitř. Jestli bude příště projekt pro Benátky vybírat pestrá komise, nebo jen odborníci z NG, nebo NG vyzve pouze jednoho umělce/kurátora, je celkem jedno – v případě, že bude NG jednat profesionálně (stanoví pravidla a obhájí je u odborné obce) a transparentně (nebude tato pravidla měnit v průběhu řízení).

_____________________________________________________

Silvie Šeborová,
šéfredaktorka Artalk.cz

Již delší dobu se ze stran umělců i teoretiků ozývají hlasy, že bylo vhodné změnit systém výběru, podle kterého jsou vybírány projekty, které mají zastupovat Českou republiku v národním pavilonu na mezinárodním bienále v Benátkách. Jako jeden z modelů se nabízí oslovování vybraných kurátorů přímo Národní galerií. Porota by pak volila z menšího množství projektů, jejichž kvalitu by zaručoval již daný předvýběr. Každá soutěž je však taková, jaká je její porota. To platí jak o novém systému, tak o tom dosavadním. Pomiňme názory, které považují letošní výběr za ovlivněný, neb je považuji za absurdní. Od vítězství Jiřího Davida bohužel nešlo zcela odpárat jeho roli na české výtvarné scéně, to však neznamená, že by porota (navíc mezinárodní, jejíž zahraniční členové o místních žabomyších válkách s největší pravděpodobností nevědí vůbec nic a mezi českými porotci pak nevidím osoby, které by si na tyto války hrály) nevybrala vítěze na základě toho, že byla přesvědčená, že se opravdu jedná o nejlepší projekt, který pro ni byl svým konceptem nejsrozumitelnější. Jako důležitější úkol, než stanovení nových podmínek, však před NG dle mého názoru stojí právě rozhodování při volbě osobností, které budou – jakýmkoli způsobem – projekty vybírat. Pokud se chceme prezentovat díly, která v mezinárodní konkurenci obstojí, je třeba, aby tato porota byla vyvážená: věkově, genderově i výtvarnými preferencemi jednotlivých porotců. Jasné stanovení pravidel, podle kterých se hraje, a fakt, že všichni zúčastnění vědí, že se pravidla nebudou v průběhu soutěže měnit, považuji za samozřejmost. To, že tomu tak letos nebylo, bohužel nahrálo různým alternativním teoriím, které by však v budoucích letech měla spíše nahradit diskuze o kvalitách návrhů než přístup, který všechny zúčastněné svým způsobem ztrapňuje.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *