TZ: Martin Kubica

Martin Kubica / Prostorné 2 / Galerie Lauby / Ostrava / 18. 7. - 1. 9. 2013

Martin Kubica – Prostorné 2

Galerie Lauby (podloubí Ostravského muzea)

18. 7. – 1. 9. 2013

vernisáž výstavy se uskuteční ve čtvrtek 18. 7. 2013 v 17:00

www.galerielauby.tumblr.com

Masarykovo náměstí 1

728 41 Ostrava

o/z: 0:00 – 24:00

Martin Kubica – Prostorné 2

„Co označuje slovo prostor, říká jeho dávný význam. Prostor (Raum, Rum) znamená prostranství vyklizené pro sídlo nebo tábor. Prostor je něčím vyklizeným a uvolněným, a to uvnitř hranic, řecky peras. Hranice není

tím, kde něco končí, nýbrž tím, odkud má toto něco počátek svého bytí – jak pochopili Řekové. Proto i pojem je horismos, tj. výměr, hranice. Prostor je bytostně vyklizené, ohraničené prostranství. Toto vyklizené prostranství je vždy umožněno a drží pohromadě, tzn. je shromážděno prostřednictví nějakého místa, tj. prostřednictvím nějaké věci takového druhu, jako je třeba most. Bytí jednotlivých prostorů tedy vychází z míst, a nikoli z prostoru jako takového.“

Martin Heidegger, Stavět, bydlet, myslet, 1954

„Co tedy míníme slovem „místo“? Zřejmě jím míníme něco víc než abstraktní polohu. Máme jím na mysli totalitu, kterou utvářejí konkrétní věci, jež mají hmotnou substanci, tvar, texturu, barvu. Tyto věci společně určují „charakter prostředí“, jenž je podstatou místa.“

Christian Norberg-Schulz, Genius loci. K fenomenologii architektury, 1980

Pojem místo byl poprvé významněji vtažen do teoretického diskursu v 50. letech 20. století v oblasti architektury a urbanismu. Nastupující generace tvůrců se jím tehdy pokusila nahradit poněkud abstraktně vyznívající termín prostor, hojně používaný architekty meziválečného období. V dané době vlastně pojem místo představuje otevřenou polemiku s univerzalistickou koncepcí tzv. mezinárodního stylu a de facto celé avantgardy první poloviny 20. století. Deklaruje nový přístup, v němž se namísto obecně platných tezí, stírajících lokální specifika, akcentuje jedinečnost a neopakovatelnost, jíž lze budovat jen za předpokladu důvěrné obeznámenosti se socio-kulturními, historickými či přírodními aspekty daného prostředí. Perspektiva se zkrátka rozšířila. Stavba se najednou nenacházela v univerzalistickém vzduchoprázdnu, ale začala rezonovat s konkrétním místem, jehož identitu pak také napomáhala budovat. Toto úsilí o „rozvinutí kontextu“ lze ostatně registrovat – byť s dílčím časovým posunem – i u dalších výtvarných disciplín. Minimalismus, land art či umění instalace – jmenujeme-li alespoň některé z tendencí ve výtvarném umění 2. poloviny 20. století – se mimo jiné projevují právě tím, že účinek daného uměleckého díla dotváří až prostředí, v němž se nachází. Roli „kontextu“ pak umocnila i postupující globalizace. V obavě před ztrátou kulturní a společenské identity začal kontext pro mnohé fungovat jako zaklínadlo, které napomáhá uměleckým dílům zachovat vlastní integritu. Asi nejvýznamnějším fenoménem tohoto způsobu uvažování je v současnosti tzv. kritický regionalismus, usilující o reflexi a využití základních daností místního prostředí. V jeho pojetí je ale tradice spíše než formální inspirací etickým imperativem, nemá proto nic společného s anachronickým historismem, byť stejně jako on hledá oporu v minulosti.

Na podobných ideových základech staví i Martin Kubica, přičemž k východiskům kritického regionalismu nemá blízko jen proto, že jej v počátcích práce na projektu „Prostorné“ inspiroval archetyp rurálního přístřešku, jako nejelementárnější formy přetvářející prostor na místo. I v dalších bodech instalace postupoval téměř jako etnograf či experimentální archeolog. Ve snaze pochopit a zažít na vlastní kůži některé z tradičních výrobních procesů se kupříkladu chopil jednoho z nejzákladnějších technologických postupů při budování domů, tesařského spoje. Jeho rekonstrukce však není vždy zcela pietní. Někdy působí i trochu podvratně a to zejména v těch případech, kdy namísto dřeva používá jako materiál vosk či beton. Předmět zbavený funkce, prověřené stoletími, najednou spíše vyhlíží jako poněkud znepokojivý exponát. Podstatné však je, že i tak stále zůstává připomínkou tradičních hodnot – procesuality, ceremoniálnosti a až svého druhu posvátnosti lidské práce. Totéž platí i pro některé další části instalace, ať už jde o stoh sena zformovaný za pomoci epoxidu či axonomické kresby vplétané do krejčovských střihů ze starých ročníků módního časopisu Burda, které zachycují mechanický proces rozebírání a opětovného skládání tesařského spoje. Výsledkem Kubicovy instalace rozhodně není autentický prostor. Není to ono „místo“, nýbrž spíše muzejní expozice, která na něj různými způsoby odkazuje. A ano, samozřejmě…, je to fikce, ovšem fikce se zřejmým potenciálem odhalit a rekonstruovat další z nitek paralelních historií každodennosti.

Mgr. Tomáš Knoflíček, Ph.D., kurátor

MARTIN KUBICA (*1987, Ostrava) je absolventem Katedry sochařství na Fakultě umění Oostravské univerzity. Během studia se věnoval zejména artikulaci lidské postavy v prostoru. Tento zájem se posléze vyvinul ve snahu o komplexnější postižení vztahu tradiční figury a jejího okolí, jež nezřídka směřovala k využívání tzv. site-specific strategií v instalaci. V poslední době ve své práci figuru opustil a její roli přenechal samotnému diváku. Vytváří modely staveb, fragmenty architektonických prostorů, jakož i všední předměty vážící se k budování lidských obydlí či lidské činnosti obecně. Výstava Prostorné 2 navazuje na stejnojmennou diplomovou práci, s kterou autor absolvoval v roce 2012.