Rembrandt & Co. není z vody

Proti vyznění debaty o programu Národní galerie na letošní rok v pořadu Události, komentáře se ohradil profesor Lubomír Slavíček a krátké vyjádření poslala také NG. Slavíček svou reakci adresoval redaktorce ČT Daniele Drtinové, přetiskujeme ji s jeho souhlasem.

Lubomír Slavíček:

Jako odborník, který se několik desetiletí zabývá holandským malířstvím 17. století (mj. více jak 15 let jako kurátor holandského umění 17. století právě v Národní galerii), a kromě toho také problematikou sběratelství na našem území v uplynulých 300 letech, se musím velmi důrazně ohradit proti tvrzení, které zaznělo v úterních Událostech, komentářích. Mám na mysli výrok, že v případě výstavy holandského malířství, kterou připravuje Národní galerie, jde o „nedůstojnou“ akci.

Nemohu se zbavit dojmu, že při jejím představování nechtěla být oslyšena sktutečnost, že jedním z hlavních důvodů konání této výstavy je dokončení a publikování vědeckého katalogu všech obrazů holandské provenience ze sbírek galerie, završující mnohaletou náročnou odbornou práci pracovníků NG. Pražská sbírka holandských obrazů je ostatně i zahraničními odborníky, včetně těch holandských, hodnocena jako jedna z nejkvalitnější a nejzajímavějších, které se nacházejí mimo území vlastního Holandska, mj. i proto, že jsou v ní zastoupena kvalitní díla i méně známých autorů. Tato skutečnost ostatně vyplývá ze sběratelské tradice na našem území a pochopitelně také z omezených finančních možností zdejších sběratelů, kteří tento handicap vyvažovali svým rozhledem, prozíravostí a schopností získat pro své sbírky opravdu významná díla, nikoliv jen slavná jména.

A pokud jde o tzv. marketingový název výstavy Rembrandt & Co, chtěl bych všechny kritiky upozornit, že podobné názvy v souvislosti se svými výstavními aktivitami používají i renomované světové galerijní instituce. Výstavy si totiž nedělají odborníci sami pro sebe, ale především pro veřejnost a tu je zapotřebí zaujmout. Zcela na okraj, pokud někdo považuje připravovanou výstavu za výsledek „vaření z vody“, jak zaznělo v úvodní reportáži, nesvědčí to příliš o kompetentnosti původce podobného výroku. 

Alarmující skutečnost, že rozpočet naší ústřední muzejní instituce v oblasti výtvarného umění ji neumožňuje bezezbytku naplňovat hlavní úkoly, které z jejího statutu jednoznačně vyplývají (zde nejde rozhodně jen o výstavní činnost, ale také např. o systematické budování sbírek) by se rozhodně stát předmětem zájmu veřejnoprávní televize. Tím spíše v podobné situaci se nacházejí i další kulturní instituce v naší zemi. A úvahy o vyhlášení jakéhosi „stavu nouze“ rozhodně k vyřešení tohoto problému nepřispějí.

Reakce Národní galerie:

Výstava Rembrandt & Co. – Příběhy umění ve století blahobytupředstavuje nejen největší přehlídku holandského malířství „zlatého věku“, která se kdy v ČR uskutečnila, ale také jeden z výstupů mnohaletého badatelského projektu. V jeho rámci spolupracovala Národní galerie v Praze mimo jiné s Rijksbureau voor kunsthistorische documentatie v Haagu, nejprestižnějším světovým pracovištěm věnujícím se výzkumu nizozemského umění. Dalším z výsledků projektu je rozsáhlý kritický soupisový katalog, který jde v těchto dnech do tisku a který představí celou sbírku holandského malířství v Národní galerii v Praze ve světle nových, mnohdy překvapivých zjištění. Z obrazů představených na připravované výstavě uvidí návštěvníci některé vůbec poprvé; řada maleb prošla náročným průzkumem a restaurováním a u některých se podařilo nově určit skutečné autory či upřesnit náměty.

Česká televize propůjčila prostor dvěma mluvčím, kteří prokazatelně nejsou odborně ani publicisticky činní v oboru holandského malířství. Oba tento prostor využili k tomu, aby podrobili zdrcující kritice výstavu, která bude otevřena až za měsíc. Činnost Národní galerie v Praze jistě není nekritizovatelná, ale např. zlehčování vysoce prestižních zápůjček ze zahraničních a tuzemských sbírek (včetně Rembrandtova obrazu z amsterdamského Rijksmusea!) nesvědčí o valné erudici. Obdobně není možno přikládat váhu někomu, kdo označuje komplexní výzkumný projekt s mezinárodní účastí za „vaření z vody“, aniž by se předtím seznámil s jeho výsledky. 

Poznámka artalku: Na Facebooku jsme odkaz na záznam vystoupení Vladimíra Rösela v pořadu Události, komentáře opatřili poznámkou "Vařit z vody je vždycky to nejtěžší...". Nebyla zamýšlena jako hodnocení výstavy Rembrandt & Co., ale jako komentář k programu NG na letošní rok, jak byl zatím představen. V tomto duchu podle nás vyznívá i úvodní reportáž ČT. Otázky, které redaktorka oběma respondentům kladla, neslyšíme. Je však zřejmé, že se nevyjadřují jen k výstavě Rembrandt & Co. ČT ostatně celý segment pojmenovala Spor o výstavní plán Národní galerie, úvodní reportáž pak (Ne)atraktivní výstavní plán NG?.

Odpověď Mileny Bartlové (zde)

Přepis reportáže ČT:

Národní galerie zveřejnila svůj dlouho očekávaný výstavní plán. Podle ředitele Vladimíra Rösela čekají návštěvníky každý rok nejméně 3 větší výstavy sestavené však převážně z obsahu depozitářů. Letos jako první představí galerie rozsáhlou retrospektivu holandských malířů 17. století. Návštěvníky ale láká především na její neobvyklý název.

Redaktorka: Rembrandt & Co. Výstava, která měla být v Národní galerii jeden z hlavních pilířů letošní sezony. Teď se ale ukázalo, že bude převážně z vnitřních zdrojů a samotný název je hlavně zručný marketingový tah.

Jan H. VITVAR: Nedovedu si představit, že by třeba vídeňské muzeum udělalo výstavu Warhol a spol. a vystavilo tam dva Warholy.

Milena BARTLOVÁ: Pokud se domnívá někdo, že velkým PR udělá z ničeho něco, tak si sám uřízne ostudu.

Redaktorka: Anglický název odkazuje podle generálního ředitele taky k hlavnímu partnerovi výstavy bankovní společnosti. Na to, že dostane víc peněz od státu, se totiž rozhodl v budoucnu spíš nespoléhat.

Vladimír RÖSEL: Je to o tom, jakým způsobem budeme vlastně představovat Národní galerii, její program, její dramaturgii právě těm sponzorům a mecenášům. V tuto chvíli z hlediska programové náplně toto je ten zdroj.

Milena BARTLOVÁ: Jsme 7 měsíců po novém řediteli a jsme ani ne tam, kde jsme byli předtím, jsme někde vlastně ještě zpět, protože se bohužel nic neděje, protože nemůže se dít.

Redaktorka: Zachránit klesající návštěvnost Národní galerie má hlavně staré umění, na které Češi chodí nejvíc. V minulém roce byla nejnavštěvovanější retrospektiva, kterou Národní galerie věnovala baroknímu malíři Karlu Škrétovi. Na výstavu obrazů Karla Škréty se přišlo podívat více než 70 tisíc návštěvníků. Naopak o mezinárodní projekt Monet - Warhol byl proti očekávání galerie zájem nižší.

Milena BARTLOVÁ: Dneska se nejvíc chodí na to, co odpovídá kategorii, kterou nejpřesněji označuje pojem, který se dneska už moc nepoužívá, totiž maloburžoazní vkus. Je velmi hezké to umění, nikoho neprovokuje.

Redaktorka: Úspěch měla i výstava o historii slavného rodu Rožmberkové a expozice s názve, Královský sňatek, která se konala v Galerii hlavního města Prahy. Tam ale návštěvníci chodí i na moderní umění stejně jako třeba do Galerie Rudolfinum. Národní galerie ale žádnou mezinárodní výstavu moderního umění neplánuje. Spíš sáhne do vlastních depozitářů. Kromě holandských mistrů se chce vrátit k úspěchu z roku 98 a zopakovat velkou výstavu Jakuba Schikanedra.

Jan H. VITVAR: Je to spíš takový jako úklid, úklid depozitářů.

Milena BARTLOVÁ: Musím říct jako hospodyně, že uvařit takzvaně polívku z vody, bylo vždycky to největší mistrovství.