TZ: Jitka Válová

Jitka Válová: kresby, Galerie Magna, od 12. 11. do 31. 12.

Malířka a grafička Jitka Válová se narodila 13. prosince 1922 v Kladně. V letech 1945 až 1950 studovala u prof. Emila Filly na  Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Se svou setrou Květou žila a pracovala až do její smrti v Kladně. Společně také spolu vystavovaly. A přestože jejich tvorba je značně odlišná, byly vždy pojímány jako jeden celek - až k společnému ocenění Herderovou cenou. Její tvorba byla oceněna v roce 2003 Cenou Ministerstva kultury ČR, v roce 2005 čestnou cenou poroty za mimořádný grafický výkon na XII. ročníku celostátní soutěže Grafika roku 2005. Samostatně vystavuje od roku 1958 (více než 35 výstav, převážně se svou sestrou Květou). Od roku 1957 se zúčastnila více než stovky kolektivních výstav v doma i v zahraničí (Belgie, Francie, Německo, Slovensko, USA). Především to byly výstavy skupiny Trasa v letech 1957 až 1969 a 1991 až 1994, Nové figurace v letech 1969, 1970 a 1991 až 1994, od roku 2007 výstav Umělecké besedy. Podílela se na putovní výstavě organizované Jazzovou sekcí - Artforem Minisalon v Belgii, USA a Francii v letech 1993 až 1996. Je zastoupena v řadě prestižních veřejných a soukromých sbírek v tuzemsku i zahraničí. Od roku 1954 členka skupiny Trasa, od roku 2007 výtvarného odboru Umělecké besedy. Žije a pracuje v Kladně.

Jitka Válová patří spolu se svým dvojčetem Květou (1922-1998) k nejvýraznějším osobnostem českého umění od konce padesátých let dvacátého století, kdy se stala součástí silného nástupu mladé umělecké generace v rámci uvolňujících se poměrů společensko-kulturního „tání". Od samého začátku vycházela tvůrčí výpověď obou sester z hlubokého soucítění s těžkým údělem člověka, promítaného na počátku do konkrétních výjevů z průmyslového prostředí jejich rodného Kladna, posléze zobecněného do humanistické symboliky krajně oproštěných figur.

Jestliže Květa rozvíjela figurální řeč strnulých mohutných postav, které promlouvaly svědectvím vlastního stoického setrvání, Jitka vytvářela úzce související metaforiku, založenou na křehkém, nejistém bytí expresivně pohyblivých lidských forem. Pokud se u Květy existenciální otázky zhmotnily do podoby člověka-balvanu, nehnutě smířeného s bolestí, která zasáhne jeho skryté nitro, u Jitky lze snad mluvit o člověku-stéblu, bytosti citlivě a okamžitě reagující na rány osudu. Jitčin člověk je zranitelný, ohnutý nepřízní života, ale nikdy není zcela zlomený. Tyto dvě odlišné, přitom těsně spjaté a vzájemně se doplňující polohy představují onu „dvojjedinost", pro niž jsou sestry Válovy právem považovány za mimořádný jev, a to nejen v kontextu české kultury.

Od samého začátku hrála u obou sester zásadní úlohu v jejich tvorbě kresba. Nejdříve šlo o lisovaný uhel, „chudou" techniku, jejímž prostřednictvím se však dalo vyjadřovat důrazně, bezprostředně a především monumentálně. (Jitka ostatně dodnes ráda kreslí uhlem; kromě bohaté černě docílí dotekem prstu široké škály šedých odstínů.) Od konce padesátých let vznikají kreslířsky cítěné monotypy, z nichž autorky některé kolorovaly akvarelem, temperou či pastely. Motivy z jejich obrazů se často objevují paralelně v kresbě i v grafice. Výrazně lineární povaha Jitčina projevu dokonce vytváří úzkou vzájemnost mezi malbou a kresbou, v níž se tahy štětcem podobají kresleným čarám a velkorysá kompozice kresby se ve své podstatě blíží k „velkému plánu" malířského plátna.

Zhruba od poloviny osmdesátých let do poloviny devadesátých let vznikala pozoruhodná řada velkoformátových pastelových kreseb, v níž Jitka a Květa dokázaly působivě koncentrovat vlastní nezaměnitelné vidění. Ve svých kresbách se Jitka zabývala hlavně dvěmi příznačnými tématy: aktem smíření představující dvě téměř symetrické figury ohnuté a semknuté v těsném vzájemném objetí a Kalvárií jako symbolický práh mezi fyzickým trápením a duševním vysvobozením. Existenciální tělesná dynamika, podstatná součást Jitčiny tvorby, se zde projevuje naplno.

Kresby, které Jitka Válová nyní představuje v Galerii Magna, mají své kořeny v době plodného experimentování kolem poloviny šedesátých let. V rámci zkoumání intuitivní roviny bytosti (i jejího konkretizování v syrových figurálních obrysech duševně příbuzných postavám Alberta Giacomettiho) začala Jitka výtvarně reflektovat silné vjemy hudby, které zhmotňovala v kresbách vytvořených litím barvy na papíře (Hudební záznam, 1965). Tato nekonvenční (v poválečném umění však ne zcela ojedinělá) technika umožnila vznik velmi citlivého záznamu autorčiných vnitřních pocitů a představ, záznamu řízeného racionálním vědomím, ale i volnou emotivností. Ve spleti tekutých čar lze hledat člověka, ale důležitější je uvědomit si, že se jedná o přímý přepis autorčina podníceného vnitřního stavu. Technika lité kresby se znovu objevuje u obou sester na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let; Jitka využívá její schopnost navozovat pocit psychického napětí v řadě monumentálních figurálních prací (Mimojdoucí II, 1980, Výkřik, 1981).

V posledních letech se Jitka znovu vrátila k této technice ve spojení s inspirací hudby. Nechává se (spirituálně, snad i fyzicky) rozeznít skladbami Ludwiga van Beethovena, Antonína Dvořáka a dalších, přičemž si jejich hudbu osvojuje a přenáší litím barvy na papír. Tím vzniká něco jako intuitivní partitura, kresba, která hudbu a její niterní rezonanci senzitivně zpřítomňuje před naším zrakem. Autorka jako by ve svých kresbách hudbu dokonce znovu „složila": rytmus, tóny, emoce, kompozice a sled - vše se ve výsledné kresbě objevuje. Podle vlastních slov je Jitka při této intenzivní tvůrčí interakci „neobyčejně šťastná" a při dokončení kresby může skladateli v myšlenkách sdělit: „Beethovene, děkuji Ti, složila jsem to hezky."

Jitka soustavně zkoumá odvěký vztah mezi hudbou a kreslenou čárou, realizuje přitom své domnění, že „kresba se dá vyjádřit hudbou a hudba se vyjádřit kresbou. Mají spoustu společného." Cyklus litých kreseb nazvaný „Dotek hudby" je nejen jednou z významných kapitol v životní tvorbě Jitky Válové, lze ho zároveň považovat za výrazný a originální vklad do současné kresby.

Richard Drudy