Lukáš Pilka: Digitalizace je zásadní úlohou současného muzea

5. 2. 2024Lukáš Pilka, Markéta MansfieldováRozhovor

O projektu Otevřené sbírky, který mapuje digitalizaci kulturního dědictví v ČR, a také o tom, jakým způsobem může být digitalizace inkluzivní, si mimo jiné povídal Lukáš Pilka s Markétou Mansfieldovou.

Problematika digitalizace uměleckých děl je v českém prostředí sice již zavedeným diskusním tématem, na institucionální úrovni jsou ale předpoklady zpřístupnění a uchování digitálních dat často nevyřešené. Ty se touto problematikou zabýváš již řadu let, inicioval jsi například projekt Otevřené sbírky, který mapuje digitalizaci kulturního dědictví v České republice. Co tě přivedlo k tématu digitalizace kulturněhistorických dat?

Prvním zásadním impulsem byla moje disertace, ve které jsem se věnoval tématu počítačového vidění při interpretaci digitalizovaných uměleckých děl. Tím druhým byla pandemie covidu-19, kdy se na jaře 2020 všechna muzea znenadání uzavřela a já začal uvažovat nad tím, co z nich vlastně zbývá. Začal jsem zjišťovat, co české výstavní instituce nabízí online, a rychle se ukázalo, že prakticky nic – do té doby vnímala většina muzeí své digitální působení jen jako reklamu na program realizovaný ve fyzických prostorách. V online světě nenabízely takřka žádné materiály s hodnotou pro širší veřejnost. Tehdy nás společně s Terezou Škvárovou napadlo, že bychom se mohli zaměřit na jediný obsah, který byl v online prostředí víceméně dostupný, což jsou digitalizované sbírky. Chtěli jsme udělat jednoduchou statistiku počtu digitalizovaných děl zpřístupněných online, i když šlo třeba jen o naskenované obrázky se základními popisky. Tak vznikl náš projekt Otevřené sbírky.

Pandemie nepochybně přiměla muzea k přehodnocení tvorby digitálního obsahu, zároveň byly tyto události doprovázeny akcelerovaným technologickým vývojem a politicko-ekonomickými pobídkami na poli digitálních inovací. Jak tento vývoj proměnil tuzemské kulturní instituce za uplynulé tři roky?

V jedné ze svých prezentací na toto téma jsem měl dva screenshoty: první ukazoval domovskou stránku webu Národní galerie v Praze z jara 2020, druhý zachycoval tu samou stránku o rok později. Z vnějšího pohledu to působilo, že se jedná o dvě zcela jiné instituce – první web se snažil upoutat na fyzický program v instituci, zatímco druhý prezentoval nový podcast, články o umění na blogu galerie, upoutávky na online komentované prohlídky. Česká muzea udělala za velmi krátký čas velký kus práce a dnes už běžně řeší, jak nabízet kurátorovaný obsah ve fyzickém i online prostředí, snaží se fungovat hybridně. Z průzkumu pro Otevřené sbírky vyplynulo, že v posledních letech řada muzejních pracovníků začala digitalizaci přikládat větší význam, a dokonce 78 % muzeí zaznamenalo zlepšení podmínek pro digitalizaci sbírek.

Zároveň ale nechci tvrdit, že vytváření digitálního obsahu je náhradou fyzického muzea, protože muzejní prožitek se skládá z mnoha dalších věcí. Když půjdu na výstavu do Národního muzea, je to o tom, že tam půjdu se svými kamarády, jsem zvědavý na výstavní architekturu, nechám na sebe působit atmosféru prostor, mám radost, když na mě zazáří aura originálů, chci si koupit tričko s vizuálem výstavy v muzejním obchodu nebo vzít děti do dětského koutku v kavárně. Jde o komplexní zážitek spojený s fyzickou návštěvou konkrétního místa a zdaleka ne vše se dá převést do online prostředí.

Činnost muzea ve fyzickém prostoru má nepochybně svá výlučná a nepřevoditelná specifika, možná se ale méně mluví o tom, v čem nabízí nové prožitky a příležitosti právě digitální sféra.

V této otázce je potřeba zdůraznit rozdíl mezi samotnými digitalizovanými reprodukcemi publikovanými online, které chápu jako materiál určený k dalšímu zpracování, a mezi kreativně zpracovaným obsahem pro cílové publikum. Když se zaměříme na ten materiál, tedy na katalogy sbírek a uměleckých děl, tak je zásadní, že jejich zpřístupněním muzea otevírají cestu třetím stranám, aby s těmito daty mohly dále pracovat. Tvůrcem obsahu totiž nemusí být jen muzeum, ale třeba nakladatelství, e-learningové platformy, filmové či videoherní studio. Například v mé oblíbené videoherní sérii Assassin’s Creed se objevují reprodukce historických časoprostorů včetně reálných artefaktů z digitalizovaných sbírek západních muzeí. Vývojáři her potřebují databáze dobových uměleckých artefaktů k vytváření virtuálních předmětů a dobových scén. Videohry se díky tomu staly dalším prostředím, kde se setkáváme s kulturním dědictvím. Zpřístupnění materiálů je tak předpokladem pro další aktivity. Když tato data nebudou zpřístupněna bez technických a legislativních překážek, nemohou být dále využívána v kreativním průmyslu, výzkumu, pro vzdělávání…

Interaktivní prostředí t-SNE Map umožňuje procházet databázi uměleckých děl spravovanou Google Arts & Culture Institutem. Jednotlivé artefakty jsou ve virtuální krajině seskupeny dle jejich formálních podobností. Čím více jsou si dvě díla podobná, tím blíže se na mapě nacházejí. Při sestavení mapy sledoval algoritmus „pouze“ podobu obrazů a nevyužíval žádná metadata či jiné dodatečné informace (autorství, datace apod.) Zdroj: Screenshot z experiments. withgoogle.com/t-sne-map

Data z muzejních sbírek mají potenciál také při vývoji umělé inteligence. K čemu konkrétně mohou sloužit?

Veškerá umělá inteligence je poháněná daty, například generativní modely schopné tvořit obrazy na základě textu obvykle vychází z obrázků a anotací ze serverů, jako je Pinterest, Deviant Art nebo Dribbble. To ale mluvíme o modelech, které usilují o výstupy podobné naší současné kreativní tvorbě. Úplně stejný proces se však dá využít i při zpracování historických dat. Lze třeba vytvořit jazykový model, který se bude učit na knihách publikovaných v Praze 19. století, a připravit tak chatbota připomínajícího stroj času. Takový jazykový model bude obsahovat dobové paradigma a mluvit realitou roku 1900. V kontextu AI se i pro kulturní dědictví otevírají nové možnosti, které je zatím těžké predikovat. Je ale zřejmé, že přístupná kulturně-historická data jsou podmínkou takových inovací.

Vím, že otázka zapojení umělé inteligence je ti blízká, protože se digitalizací nezabýváš pouze teoreticky, ale jako digitální designer také vyvíjíš nové digitální nástroje. Aktuálně pracuješ na návštěvnické aplikaci pro muzea – o co přesně se jedná?

Aplikace se jmenuje Cabinet of Wonders a je to virtuální průvodce, který využívá generativní umělou inteligenci a další nové technologie k rozvíjení muzejního prožitku. Mám za to, že každá návštěva výstavy může být inspirativní a zábavná. Jen je potřeba mít někoho, kdo vám adekvátním způsobem představí exponáty, které jsou zajímavé právě pro vás. Ideální je nadšená kurátorka nebo lektor, který vás dobře zná. Takových je ale na světě nedostatek, a proto vyvíjím algoritmus, který je schopen plnit podobnou funkci – navrhovat personalizované trasy a nacházet inspirativní exponáty. Vše by přitom mělo fungovat napříč muzei.

Co je pro muzea v současnosti nejčastější překážkou pro zpřístupnění digitálních dat?

Autorská práva. Představ si, že máš sbírku českého moderního umění z druhé poloviny 20. století, žádný z autorů a autorek není 70 let po smrti, tedy se dle zákona nejedná o volná díla. Pro širší zpřístupnění a další využití reprodukcí by tedy muzeum mělo mít licenci od autora či jeho dědiců. Což většinou nemá. Už jen proto, že otázka duševního vlastnictví nebyla vždy tak důležitá, jako je dnes. Dělat v tom pořádek zpětně je náročné, a někdy i nemožné. U sbírky českého moderního umění je ještě teoreticky realizovatelné držitele autorských práv oslovit, zatímco u designu, kdy často ani přesně všechny autory neznáme, získat korektní souhlas prakticky nelze. Muzeum pak stojí před nelehkým rozhodnutím, zda reprodukce zpřístupnit a riskovat případné stížnosti, nebo nechat data uzamčená a nedostupná. Není to přitom jen problém muzeí, podobná situace je i v jiných organizacích, které publikují historické materiály. Například na WikiMedia Commons najdeme mnoho fotografií a digitálních reprodukcí ze současnosti i z 19. století, ale polovina 20. století tam prakticky není zastoupena, právě protože je obtížné dohledat dědice autorských práv a získat jejich souhlas. Nicméně zhruba 30 % děl, která uchovávají česká muzea, spadá do kategorie „volná díla“ a mohou být digitálně zpřístupněna bez jakékoliv legislativní bariéry.

Detail vizualizace ukazující díla původních malířů Vídeňské secese. Foto: Lukáš Pilka

Z vašeho projektu Otevřené sbírky vyplývá, že česká muzea postupně – byť velmi pomalu – své sbírky digitalizují a otevírají. Jak je to se zpřístupněním digitalizovaných artefaktů prostřednictvím databází? Užívají muzea své vlastní databáze a katalogy, nebo usilují o větší institucionální propojení?

Existuje několik velkých mezinárodních platforem, v evropském prostředí je to zejména Europeana, která dnes sdružuje asi 50 milionů digitalizovaných artefaktů z různých evropských sbírek – od muzeí a galerií přes knihovny po filmové archivy… Do Europeany přispívají i některé české instituce, včetně těch, které se zaměřují na výtvarné umění. Bohužel se však často jedná jen o symbolické zapojení. Pro představu: z Národní galerie je zde publikováno rovných 5 děl.

A podobně je tomu i s portálem E-sbírky, který by měl propojovat muzejní fondy na domácí úrovni. Když jsme se snažili odhadnout celkovou velikost domácích muzejních sbírek, dostali jsme se k číslu 25 milionů sbírkových předmětů, které jsou zapsány do CESu (Centrální evidence sbírek Ministerstva kultury). Když jsem se na E-sbírky díval naposledy, bylo tam dostupných necelých 250 tisíc předmětů, tedy jen nepatrný zlomek. Přístup k digitalizovaným materiálům skrze centralizované databáze má však i svá úskalí, univerzální rozhraní se nehodí pro všechny typy artefaktů, a navíc se v něm ztrácí kontext daného muzea. Dobrým příkladem vlastního přístupu může být MoMA, která využila svůj fotoarchiv a pomocí počítačového vidění propojila snímky dobových expozic s katalogovými kartami vystavených exponátů. Uživatel tak prochází díly v historickém kontextu, tak jak byla vystavena během 20. století.

Správa digitálních dat vyžaduje specifickou technickou infrastrukturu a kompetence. Jak se s těmito novými požadavky tuzemské instituce vypořádávají?

Pokud vím, tak ve sféře českých uměleckých muzeí není jediná instituce, která by měla kompetentní pracoviště schopné spravovat digitální databáze a tvořit online katalogy či aplikace určené k prezentaci sbírek. Většinou se tyto služby nakupují od externích firem, což je jen dílčím řešením. Zoufale nám zde chybí tým digitálních specialistů pevně zakotvených v muzejním prostředí, který by pomáhal definovat a naplňovat vizi ohledně jejich fungování v online světě. Na Slovensku tuto úlohu plní SNG Lab ve Slovenské národní galerii, který dělá servisní pracoviště pro většinu slovenský muzeí. Jsem přesvědčený, že uchování a zpřístupnění digitálních dat o kulturním dědictví je jednou ze zásadních rolí muzeí v dnešním světě. Otázkou pak samozřejmě je, jak muzeím pomáhat tuto roli naplňovat, zejména když se jedná o organizace s velmi omezenými prostředky a rozpočtem.

A jak myslíš, že by se muzeím dalo v tomto ohledu pomoci? Je to na Ministerstvu kultury, Asociaci muzeí a galerií, nebo na vzdělávacích institucích, které by měly lépe školit muzejní pracovníky a pracovnice?

Bohužel česká Asociace muzeí a galerií nemá žádnou komisi zaměřenou na digitalizaci. V tuto chvíli pochybuji o tom, že právě tato profesní organizace může mít onu evangelizující roli. Iniciativa teď přichází spíše ze strany Ministerstva kultury či WikiMedia Foundation. Právě WikiMedia poskytuje pracovníkům a pracovnicím muzeí a archivů vzdělávací programy zaměřené na možnosti publikace digitálních reprodukcí na Wiki platformách. A díky tomu, že Wikipedia je vysoce vyhledávaná, je to i cesta, jak propagovat muzejní sbírky.

Často se mluví o tom, že digitalizace umožňuje uživatelům internetu přístup ke sbírkovým předmětům bez ohledu na jejich fyzickou lokaci. Jak je to se zpřístupněním umění znevýhodněným skupinám? Přináší digitalizace nové možnosti? 

Samozřejmě – a nejde jen o globální přístupnost dat. Cokoliv je digitalizované, tak je čitelné pro další digitální nástroje, které s tímto obsahem mohou dále pracovat: digitalizovaný text jde přečíst pomocí text-to-speech syntezátoru a díky tomu nevidomý člověk může text slyšet. Podobné nástroje již vznikají i k popisu vizuálního materiálu. Když se však materiál nezdigitalizuje, žádná třetí strana nemůže přijít a vytvořit ten další obsah. Digitalizace je základním předpokladem pro to, aby se umění mohlo dostat k lidem, ke kterým se ten původní obsah dostat nemohl.

Lukáš Pilka | Lukáš Pilka je designér, kritik a teoretik zabývající se interakčním a komunikačním designem, technologiemi, novými médii a překrýváním těchto oborů se světem výtvarného umění. V rámci svého doktorského výzkumu na UMPRUM se zabývá využitím neuronových sítí pro kvantitativní interpretaci klasických uměleckých děl.


Markéta Mansfieldová | Narozena 1991, dokončila magisterské studium na Univerzitě v Maastrichtu, kde absolvovala program Arts and Heritage: Policy, Management and Education. Svoji diplomovou práci na téma kurátorské mediace soudobého umění rozvedla ve výzkumném projektu v rámci oboru MRes Exhibition Studies na Central Saint Martins, UAL v Londýně. Zajímá se o historii vystavování moderního a současného umění. Absolvovala kurátorskou stáž v Tate Britain, působila jako kurátorka Lidické galerie, etc. galerie a Národního filmového archivu, kde se podílela na výzkumném projektu Videoarchiv.