Bohatství dat a bída pozornosti

V polovině září proběhla v Brně konference propojující témata a odborníky z oblastí umělé inteligence, umění, designu a humanitních věd, již zorganizovala platforma HUMAIN. Lukáši Pilkovi posloužila akce jako výchozí bod k úvaze o budoucnosti vizuální kultury a umění, které se čím dál více přesouvá do online prostředí a jehož hranice i pravidla kritické reflexe se rozpadají v záplavě dat a obrazů, které dennodenně produkujeme a publikujeme na rozličných platformách ovlivňujících a monitorujících naši pozornost.

Bohatství dat a bída pozornosti

V České republice působí přinejmenším 567 aktivních umělců a umělkyň, kteří na svých webech dohromady vystavují 498 038 děl. Tvrdí to alespoň průzkum, který letos v létě provedl kolektiv kurátorů Screen Saver Gallery. Podle jejich statistik je nejaktivnější skupina autorů vystupující pod společnou identitou Matky a otcové, jež vystavuje online téměř 50 000 snímků svých prací. Následuje grafický designér Aleš Najbrt (téměř 35 000 obrázků) a v závěsu za ním malíř Jiří Surůvka (asi 30 000). Slušné číslo. Živíte-li se uměním, tak věřte, že vaše konkurence nezahálí.

Ve skutečnosti je počet autorů i jejich děl ještě mnohem větší. Podíváme-li se na stránky výtvarných škol, obvykle na nich najdeme seznamy současných i bývalých studentů – jen na přehledu diplomantů AVU z období 2010–2016 je téměř 400 jmen. V případě pražské UMPRUM se každoročně jedná asi o stovku absolventů, přibližně stejný počet dokončí rok co rok také brněnskou FaVU a jen o něco málo méně „čerstvých umělců“ opouští Fakultu umění v Ostravě. A jsou tu i další univerzity s uměleckými obory: Ústí, Plzeň, Liberec nebo Zlín a také výtvarně zaměřené vyšší odborné nebo střední školy, které každý rok vypustí do světa mladé lidi s tvůrčími ambicemi. Tím ale výčet teprve začíná. Na online encyklopedii Artlist najdeme asi 600 různých jmen. Otevřeme-li server abART, který zpracovává a zpřístupňuje (zejména) materiály o domácím současném umění, nalezneme číslo dokonce o tři řády vyšší; v jeho databázi se nyní nachází 164 455 osob. A to se stále pohybujeme jen v rámci institucionalizovaného registru, do nějž jsou zpravidla evidováni jen autoři, kteří vystudovali ty správné školy, pohybují se ve správných sociálních kruzích a vystavují ve správných galeriích.

Podobné zužování pohledu na vizuální kulturu snad mohlo být legitimní v dobách, kdy technická a společenská omezení limitovala výtvarnou tvorbu na skupinku vyvolených, těžko je však obhajitelné v roce 2020, kdy je každý majitel smartphonu fotografem, umělcem či designerem. Dostat se před dvěma sty lety do tiskařské dílny, ovládnout techniku kresby na litografický kámen, správně nastavit lis a takto připravit sérii grafik bylo poměrně komplikované a zvládl to jen málokdo. Vyndat z kapsy telefon, vyfotit krajinku nebo selfíčko a aplikovat předpřipravený filtr však dokáže prakticky kdokoliv.

Spektrum je dnes tedy mnohem širší. Můžeme do něj zahrnout jak práce publikované na specializovaných výtvarných serverech typu Behance (celosvětově 12 milionů uživatelů), Dribbble (rovněž 12 milionů), DeviantArt (40 milionů), tak třeba také snímky z všeobecně populárního Instagramu. Ten má v České republice téměř 3 miliony uživatelů, kteří rovněž vytváří vizuální obsah – každý měsíc nahrají asi 10 milionů obrázků, což je přibližně polovina celkového rozsahu všech muzejních a galerijních sbírek na našem území. Jsou tito lidé také umělci? Podle správců abARTu zřejmě ne, protože žádného z předních instagramových influencerů v jeho databázi nenajdete. A to navzdory tomu, že příspěvky některých z nich celkem odpovídají konvenční představě o výtvarném umění. Nechme ale stranou nekonečnou debatu o tom, koho lze a nelze považovat za právoplatného příslušníka uměleckého světa, a zůstaňme u diplomatického konstatování, že tvorba fanoušků Instagramu je součástí naší vizuální kultury. Bez ohledu na to, jaký status jí udělíme. Na dveře totiž klepe mnohem zajímavější otázka, a to jak posuzovat a hodnotit díla, na jejichž tvorbě se nepodílel žádný člověk?

Zářijová konference HUMAIN zaměřená na roli umělé inteligence v umění, designu a humanitních vědách mimo jiné ukázala, že obrazy, objekty, písně nebo texty, vznikající zcela automatizovaně a bez sebemenšího zásahu lidské ruky, se pomalu stávají běžnou realitou i v našem prostředí. Mezi vystupujícími jsme mohli spatřit Daniela Sýkoru, který se svým týmem z ČVUT již delší dobu slaví úspěchy v oblasti „style transferu“, tedy ve vývoji algoritmů schopných vytvářet obrazy dle výtvarného rukopisu libovolného malíře. Po Sýkorovi se na pódiu objevila také Dita Malečková, lektorka z FAMU a Nových médií FF UK, která spolupracuje s Janem Tylem na vývoji Digitálního filozofa, respektive Digitálního spisovatele. V obou případech se jedná o program využívající algoritmus GPT-2, jehož cílem je generování plnohodnotného textu. Přesvědčivým důkazem, že se k tomuto cíli blíží, přitom mohou být jejich jednoduché adaptace Turingova testu, v nichž se dotazují publika na původ jednotlivých úryvků. Posluchači v sále jsou vyzváni k hlasování, zda tu či onu pasáž napsal stroj, nebo reálný člověk. Hlasují, a velmi často se mýlí.

Práce s programy umožňujícími autonomní tvorbu obsahu se navíc stále zjednodušuje. To, k čemu byl včera zapotřebí tým programátorů, zvládne dnes technicky zručný designer a zítra každý, kdo si koupí aplikaci za 10 dolarů. Během nedávných obhajob diplomových prací na UMPRUM představil Matěj Vojtuš svou bakalářku v podobě knihy Objective Conditions. Jednalo se o tradičně vyhlížející publikaci, která však byla vytvořena dosud netradiční cestou. Text, jazyková korektura, ilustrace i knižní sazba byla realizována více méně automatizovaně prostřednictvím několika různých nástrojů (Runway, Grammarly etc.). Přesvědčivý koncept knihy bez autora byl navíc „ozdoben“ zamítavou odpovědí na žádost o ISBN. V ní Národní knihovna uvedla, že může evidovat pouze knihy, jejichž autorem je člověk. Jak dlouho bude tento přístup udržitelný? Tak či onak, nejzajímavější otázka při Matějově obhajobě se netýkala problému autorství, ale počtu. Proč prezentuje pouze jednu knihu? Proč ne kompletní edici nebo rovnou portfolio celého nakladatelství, když náklady na návrh jednoho exempláře se téměř blíží nule? V tomto případě byla jediným omezením cena tisku. V ostatních situacích, kdy výstupy nemají materiální podobu a zůstávají v čistě digitální formě, však i tento problém padá. Algoritmický malíř Daniela Sýkory nebo spisovatel Dity Malečkové žádná omezení nemají a mohou vygenerovat tolik děl, kolik bude nastaveno v příslušné proměnné.

Matěj Vojtuš – Ateliér tvorby písma a typografie na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Zdroj: Facebook UMPRUM

Rok 2002 je někdy považován za počátek digitálního věku. Tehdy objem informací uchovávaných v digitální podobě přesáhl jejich množství na tradičních nosičích, v knihách, magazínech, papírových novinách, na elpíčkách, emsíčkách (MC – Music Cassette) nebo na videokazetách. Rok 2022 bude možná dalším milníkem a zahájí dobu, v níž většinu obsahu již nebude vytvářet člověk, ale autonomní program. Jak s tímto dosud nevídaným množstvím materiálů budeme zacházet? Před několika dny publikoval Lev Manovich svou novou knihu nazvanou Cultural Analytics. Hned v jejím úvodu konstatuje, že měřítko kultury 21. století nemůže být analyzováno metodami využívanými ve století dvacátém a často pocházejícími ze století devatenáctého či osmnáctého. Že k pochopení současnosti je nutné vynalézt nové myšlenkové koncepty, způsoby a nástroje, skrze něž dokážeme pozorovat a chápat kulturní artefakty v rozsahu vypovídajícím o globální civilizaci v plně digitální době. Máme k tomu dosud nevídané technologické možnosti; podobné algoritmy, jaké dokáží (nejen) vizuální obsah tvořit, jej dokáží také klasifikovat, vyhledávat, třídit a filtrovat. Ostatně, statisíce datových analytiků po celém světě již využívají takové nástroje a metody v různých oblastech ekonomiky i veřejné správy. Od doporučování obsahu na YouTube po plánování chytrých měst.

I v bezbřehém množství obrazů a artefaktů lze tedy získat orientaci a nalézat důležitá sdělení. Oproti minulosti máme navíc k dispozici ještě jeden významný zdroj poznání, a to záznamy o kulturním chování – o čtení, poslouchání, pozorování, hraní nebo prozkoumávání. Jistě, existují výpovědi o vnímání a účinku uměleckých děl pocházející z dávných dob, Plinius psal ekfráze již v antickém Římě a noviny počátku 20. století zase plnily recenze od Apollinaira nebo F. X. Šaldy. Objem takových zpráv je však doslova zanedbatelný oproti bezpočtu různých stop, které zanecháváme nyní. Každou interakcí s digitálním obsahem dnes vědomě či nevědomě tvoříme různorodá data: komentáře pod videem na YouTube, čas prohlížení obrázků na Instagramu, dosažené skóre při hraní na Steamu nebo podtrhnutý text v e-booku na Kindlu. Recepci již nezaznamenává pouze úzká skupina vzdělané elity, ale poskytuje ji prakticky každý a prakticky neustále. Dokonce i když pozorujeme fyzická díla ve fyzické galerii, ukládá náš smartphone naši polohu a analyzuje fotografie, které skrze něj pořizujeme. Chytré hodinky na zápěstí zase snímají frekvenci tepu a brzy tak bude možné zjistit, u jakého díla nám nejvíce tlouklo srdce. Bezprostřední hrozba pro soukromí je zároveň jedinečnou příležitostí pro nové poznání. Místo osamoceného Apollinairova sloupku je nyní možné pracovat s oceánem miniaturních recenzí, které tvoříme bezděčně naším chováním.

S tématem recepce je těsně propojeno i téma pozornosti. Zpětnou vazbu lze zaznamenávat jen tam, kde k ní dochází, ale velká část obrazů a artefaktů zůstává nepozorována. To platí i v současnosti, kdy jsou zástupy děl uzamčeny v muzejních depozitářích nebo knihovních skladech a na světlo světa se většina z nich nikdy nedostane. Za pár let to však bude platit dvojnásob. Vygeneruje-li aplikace milion obrazů, jaký z nich by se měl ukázat světu? Algoritmus Facebooku a kurátor výstavy v národní galerii řeší v podstatě velmi podobný úkol: jak z rozsáhlé množiny příspěvků nebo uměleckých děl vybrat několik exemplářů, které představí svému publiku. Oba dva jsou gatekeepery, ale každý sleduje jiné cíle a pracuje s jinými prostředky. Jak nedávno popularizoval film Social Dilemma, Facebooku jde především o pozornost jako takovou. Ta je jeho klíčovým obchodním artiklem a týmy vývojářů navrhují stále sofistikovanější formy umělé inteligence vybírající obsah, který nás udrží v jeho prostředí. Kurátorům v národní galerii jde (snad) o kulturní vzdělání, poznání a inteligentní zábavu návštěvníků a musí se přitom spolehnout jen sami na sebe, případně na evidenční program s inteligencí telefonního seznamu.

Jakkoliv nás zřejmě čekají pestré a bezbřehé databáze autonomně tvořených obrazů a objektů, pozornost bude stále spojena s lidskými bytostmi, jejichž čas není nevyčerpatelný. Směřování zájmu představuje v začínající algoritmické kultuře stále významnější téma a umění i vizuální obsah obecně s tímto problémem úzce souvisí. Proč stále orientujeme zrak k malému počtu všeobecně oblíbených děl, ačkoliv jistě existují práce, které jsou pro nás konkrétně mnohem zajímavější? Co si zaslouží naši pozornost a co nikoliv? Jak bude vypadat individualizovaný obsah konstruovaný s cílem ukořistit co nejvíce našeho času? Jak důvěřujeme doporučením od člověka a jak těm, která pochází od digitálních skriptů? Všeobecně známé rčení říká „řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, kdo jsi“. O tom, co čteme a pozorujeme, přitom stále vzácněji rozhodují lidé a stále častěji doporučující a vyhledávací mechanismy založené na měření našich reakcí. Kritická reflexe těchto mechanismů se tak zdá být dnes důležitější než posuzování samotných děl.

Humain – konference / Industra / Brno / 19. 9. 2020

Jana Bernartová, Petr Agha, Helena Lukášová, Veronika Lukášová, Michal Mitro, Šimon Bařák, Jana Horáková, Marika Kupková, Zuzana Janečková, Eva Rybářová, Štěpán Miklánek, Pavel Sikora / Humain – výstava / kurátoři: tým HUMAIN / Industra / Brno / 16. 9. – 4. 10. 2020

Foto: Oliver Staša