Lorem ipsum dolor

Jana Macháčková: Digitalizace sbírek je velké téma

25. 3. 2024Tomáš ChalupaRozhovor

Sledování digitalizace českých muzeí a galerií se na Artalku věnujeme dlouhodobě. Přinášíme také rozhovor s kurátorkou digitální sbírky Muzea umění Olomouc Janou Macháčkovou o projektu Nahráno – Otevřeno.

Jaká je v současné době situace s digitalizací uměleckých děl v České republice?

To záleží, jaké kritérium pro hodnocení postupu digitalizace sbírkových předmětů zvolíte. Pokud se kritériem stane počet zpřístupněných předmětů v online katalogu formou digitálního obrazu, pak podle výroční zprávy projektu Otevřené sbírky za poslední rok, tedy 2023, činil nárůst takto zpřístupněných předmětů 35 % (na jaře roku 2022 to bylo 11 %). Dle mého názoru však nelze při posuzování stavu digitalizace muzejních a galerijních sbírek opomíjet ani technickou kvalitu digitalizátů. A pak je tu ještě problém, který se týká autorských práv.

V čem je současné nastavení autorského práva problematické?

Autorská práva jsou problém, který muzeím a galeriím velmi svazuje ruce zejména při snaze digitalizovat a publikovat díla z druhé poloviny 20. století. Pokud nemají či nemohou zpětně získat licenci od autora či jeho dědiců, riskují, že obdrží řadu stížností nebo nesplní podmínky poskytovatele finančních prostředků digitalizace. Většina institucí nemá pro digitalizaci sbírek dostatek vlastních finančních prostředků, proto žádá o různé dotační programy. Skoro všechny programy však jako podmínku získání dotace uvádí online zpřístupnění sbírkových předmětů. Muzea a galerie se tak snaží naplnit ono všeoběcně známé přísloví „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“. Uvažují, jak zmírnit potencionální negativní dopady plynoucí z řešení autorských práv, např. publikací obrázku předmětu v nižší kvalitě nebo použitím vodoznaku. Většinou to ale skončí tak, že když autorská práva dořešená nemají, raději tyto typy sbírek nedigitalizují. Z pohledu použitého materiálu jsou však např. sbírky na papíře z 20. století daleko ohroženější než třeba grafiky ze 17. století, protože mladší papír je méně kvalitní.

Pokud bychom měli stav digitalizace posuzovat podle kvality, tedy technických parametrů digitalizátů, potvrdil by se náš předpoklad o větší otevřenosti sbírek veřejnosti?

Domnívám se, že v tuto chvíli ne. Nacházíme se spíš na cestě k ujasnění si toho, jak má digitalizace a zpřístupnění kulturního dědictví vlastně vypadat. Ono to ale není tak, že dřív tyto snahy nebyly. Naopak, už několikrát se v minulosti objevily snahy řešit a stanovit metodiku digitalizace sbírek uchovávaných v muzeích a galeriích. Bohužel však upadly v zapomnění. Například příručka Digitální dokumentace objektů kulturní, historické a vědecké hodnoty od CITeM z roku 2005 byla v tomto směru zajímavým počinem. Jednotlivým muzeím/galeriím chybí v této oblasti vedení, kterého by se mohlo ujmout např. speciální metodické centrum, samo ministerstvo kultury, Národní muzeum, Národní galerie Praha nebo Asociace muzeí a galerií.

Co vlastně digitalizace přináší kulturním institucím a jaké výhody má pro návštěvníky?

Pro kulturní instituce je to zejména velká starost a výzva. Mimoto pro ně ale digitalizace také představuje důležitý prostředek ke zkvalitnění péče o sbírkové předměty a jedinečnou příležitost. Digitalizace sbírkových předmětů především zasahuje do běžného chodu kulturní instituce. Je to náročný proces, který vyžaduje, aby pro předmět existoval odpovídající záznam v digitální evidenci, dále ho musí pro digitalizaci připravit konzervátor či restaurátor, musí se zvolit vhodný způsob digitalizace atd. Najednou začnete s předměty manipulovat z místa na místo, přitom musíte dbát na bezpečnost, a ještě vykonávat svou běžnou pracovní činnost a naplňovat výstavní plán. Bohužel, muzea a galerie totiž nedisponují volnými pracovními úvazky, aby mohly takové specialisty zaměstnat. V praxi se tak povinnosti odborných pracovníků digitalizace často dělí mezi stávající zaměstnance a zaměstnankyně, především dokumentátory a kurátorky, IT podporu, příp. další. Pokud tedy k běžným pracovním povinnostem např. dokumentátorů přidáme ještě povinnosti pracovníka digitalizace, klademe tím na ně obrovské nároky. Zorganizovat digitalizaci vlastně znamená začlenit ji do standardního chodu instituce, což je velmi náročný úkol jak po personální, tak finanční stránce.

Tak proč tedy něco takového vlastně podstupovat?

Jedním z důvodů je zkvalitnění péče o sbírkové předměty. Digitalizace umožňuje detailní dokumentaci celkové struktury předmětu. Dále může představovat formu dlouhodobé ochrany, zvláště pro předměty vyrobené z materiálů více ohrožených degradací, zejména papíru. Také je vhodná pro objekty, které se nachází v horším stavu dochování a není je možné běžně prezentovat.

Kvalitně provedenou digitalizací po technické stránce obecně docílíme uchování sbírkových předmětů pro budoucí generace. Je však třeba mít na paměti, že digitalizáty musí být řádně archivovány, což je samostatná disciplína. U ohrožených sbírkových předmětů navíc digitalizací zamezujeme nadbytečné manipulaci, která je může poškodit. Například badatel či badatelka, jimž byste museli z důvodu špatného stavu odmítnout přístup k předmětu, si ho mohou detailně prohlédnout online. Je také možné připravit online výstavy, případně digitalizáty jinak využít pro vzdělávací programy. Kulturní instituce tedy také získává více možností, jak pracovat se sbírkovými předměty, jež by bez digitalizace musela z prezentace vyčlenit a ponechat je trvale uložené v depozitářích. Přestože fyzický pohled na sbírkový předmět online prezentace nenahradí, představuje důležitý prostředek zprostředkování informací a je na kulturní instituci, jaké informace to budou.

Mimoto kulturní instituce digitalizáty poměrně standardně využívají jako doprovodný obrazový materiál do svých odborných publikací, pro propagační účely a případně i pro svůj vlastní merch.

Jednou z aktivit, která by situaci s digitalizací měla zlepšit, je mezinárodní projekt Nahráno – Otevřeno, jak projekt vznikl a co je jeho hlavním cílem?

Každá kulturní instituce hledá z důvodu dlouhodobého nedostatku finančních prostředků dotační programy a projekty, pomocí kterých by zlepšila stav svých sbírek. Nejinak tomu bylo v případě Muzea umění Olomouc, které je hlavním nositelem grantu projektu Nahráno – Otevřeno. Myšlenka na projekt vznikla v roce 2019, kdy se objevila nová výzva v rámci Fondů EHP a Norska (program Kultura). Na projektu spolupracují čtyři instituce. Muzeum umění Olomouc je nositelem grantu a dále se na něm podílí Moravská zemská knihovna v Brně, Knihovna Akademie věd ČR a Národní archiv na Islandu jako povinný partner z donorské země.

V rámci projektu zdigitalizujeme celkem 83 600 uměleckých děl a dokumentů. Přitom řešitelské období začalo na jaře roku 2021 a skončí v dubnu tohoto roku. V průběhu čtyř let jsme se intenzivně věnovali zejména digitalizaci sbírkových předmětů a dokumentů na papíře, které jsou nejvíce ohrožené degradací.

Do projektu jsme zahrnuli mimořádně cenné sbírky Arcibiskupství olomouckého uložené na Arcibiskupském zámku v Kroměříži, jež MUO spravuje, a to vybrané staré tisky, prvotisky, tisky 19. století, rukopisy, hudební rukopisy a sbírku grafiky. Jelikož mají kroměřížské sbírky knihovní charakter, napadlo nás do projektu zapojit Moravskou zemskou knihovnu, která již více než deset let systematicky digitalizuje svůj fond, proto pro nás představovala i nenahraditelného partnera při řešení metodických otázek digitalizace.

Jak vlastně vypadá digitalizační linka z hlediska použité techniky?

V rámci projektu operovaly celkem 4 digitalizační linky – v Olomouci, v Kroměříži, v Brně a také na Islandu. Technické vybavení bylo vlastně u všech obdobné. V první řadě jsme museli zvolit vhodné skenery. My jsme hledali ty, které budou vhodné pro papírové sbírkové předměty – tedy volné listy, ale i svázané dokumenty. V tomto ohledu jsme měli velké štěstí, že jsme mohli technické parametry detailně konzultovat s Moravskou zemskou knihovnou, kde mají v tomto směru bohaté zkušenosti. Veřejné zakázky jsme pak koncipovali na základě informací z těchto konzultací.

V Olomouci zajišťoval digitalizaci, vzhledem k velkému počtu jednotek (cca 60 000 předmětů), externí subjekt na svém vlastním digitalizačním pracovišti, kde byly dva velkoformátové knižní skenery. Mimo to skenování části děl probíhalo prostřednictvím vlastního bezkontaktního velkoformátového skeneru pro umělecká díla, což bylo důležité, protože jsme se obávali o poškození struktury i vazby předmětů. Digitalizace předmětů, které nebylo možné vzhledem k jejich stavu či charakteru umístit na skenery, probíhala ve fotoateliéru s profesionálním vybavením.

Co se děje s díly, která jsou digitalizována, kam se ukládají?

Balíčky skenů/fotografií, které vznikly v rámci digitalizace v Olomouci, byly dále nahrávány do evidenčního systému Museion, který toto muzeum používá. Tento systém byl v rámci projektu obohacený o modul, který nám velmi usnadnil řízení celé digitalizace. Nejenže v něm máme pro všechny předměty katalogizační záznamy, ale také pro ně můžeme vytvářet digitalizační kampaně, doplňovat informace ze samotného procesu, lze tam nahrát skeny a ty potom přímo ze systému pomocí tzv. publikačního modulu zveřejnit na sbírkovém portálu. Ten je napojený na evidenční systém, čímž je proces zpřístupňování předmětů jednodušší. Nadto náš evidenční systém obsahuje podporu pro vytváření tzv. Submission Information Package (SIP) balíčků obsahujících data z digitalizace určená k archivaci.

No a aby to nebylo příliš jednoduché, tak kroměřížské sbírky musely jít jinou cestou. Po postprocessingu byl celý balíček odeslán do Moravské zemské knihovny (MZK). Tady bylo technicky nejnáročnější vytvořit prostup mezi oběma místy tak, aby posílání dat bylo dostatečně rychlé a bezpečné. V Brně pak následovalo zpracování digitalizátů pomocí open source softwaru ProArc pro publikaci v Digitální knihovně MZK a archivaci.

Toto všechno jsme samozřejmě potřebovali napojit na celou IT infrastrukturu instituce a současně vyřešit zálohování a dlouhodobou archivaci dat. Operativní zálohování dat bylo řešeno běžným datovým úložištěm Network Attached Storage (NAS), ale jen pro nenadálé situace, např. výpadek elektřiny, aby se neztratily skeny z daného dne. Dalším krokem bylo zálohování dat před odesláním do dlouhodobého úložiště. Data jsme ukládali na úložiště ve 2 geograficky odlišných lokalitách. Nicméně stále to nesuplovalo dlouhodobou archivaci dat, kterou řeší až archivační systém. Z organizačních a finančních důvodů jsme se nakonec rozhodli pro archivaci dat na magnetické pásky. Nyní hledáme vhodné LONG Term Preservation (LTP) úložiště podle doporučovaného mezinárodního standardu Open Archival Information (OAIS), patrně využijeme služeb externího subjektu, protože implementace a správa vlastního archivačního systému je nad možnosti muzea.

Jak vlastně proces digitalizace probíhá? Je potřeba napřed díla nějak připravit nebo u starších restaurovat?

Ideální scénář vypadá asi takto: pro všechny předměty máte vytvořené kvalitní záznamy v evidenčním systému. Důležitá je i informace o stavu předmětu.

Před zahájením digitalizace by měl každý předmět vidět konzervátor či restaurátorka a po konzultaci s kurátorem či kurátorkou sbírky vyhodnotí, zda je způsobilý k digitalizaci, za jakých podmínek a jaký bude postup digitalizace. Pokud je předmět v dobrém stavu, tak proběhne běžné konzervátorské ošetření. Pokud je stav špatný a digitalizace je potřebná, proběhne restaurování a stav předmětu by měl být zhodnocen i po skončení digitalizace. V odůvodněných případech může rovněž restaurátor nebo restaurátorka dohlížet na skenování/focení osobně – obvykle se jedná o předměty, se kterými se špatně manipuluje, jsou křehké atp.

V realitě tak rozsáhlých projektů jako je Nahráno – Otevřeno ovšem není vždy možné tuto posloupnost prací dodržet. Roli zde hraje zejména čas: prostě nestíháte, a tak je nutné postup prací upravit, samozřejmě když to stav předmětů umožňuje. Ochrana předmětu byla vždy na prvním místě. Pokud by narušení postupu prací mohlo vést k jeho poškození, nešli jsme do toho. U některých předmětů ale víte, že je to na komplexní restaurování a současně ten předmět nemá tak velkou historickou nebo uměleckou hodnotu a ve sbírce jsou jiné priority… tak se rozhodnete ho zdigitalizovat i bez ošetření. Nejde o to, zpřístupnit ho za každou cenu, ale zdokumentovat stav a vytvořit podklady pro případné restaurování, zpřístupnění veřejnosti je v tomto případě spíš „bonus“.

Bylo potřeba pro celý proces digitalizace zaškolit zaměstnance institucí?

Zaškolovali jsme nově vlastní pracovníky – dokumentátory, skeneristy, fotografy. Pro digitalizaci je velmi náročné najít osoby s praktickými zkušenostmi. Nové pracovníky a pracovnice jsme nejprve seznamovali s charakterem fondu, pak jsme je pečlivě proškolili na manipulaci se sbírkovými předměty, abychom předešli neopatrnému zacházení. Dokumentátorky si musely osvojit pravidla katalogizace, skeneristé se učili nejen obsluhovat, ale i kalibrovat skenery a pracovat ve PhotoShopu. Bylo to pro ně nové ve všech směrech a zaučení se neobešlo bez komplikací.

Ukázaly vaše zkušenosti s projektem nějaká slabá místa nebo komplikace, které jste museli překonat?

Těch byla celá řada. Do začátku projektu nám zasáhla pandemie covidu-19. Projevilo se to v pozdějším dodání skenerů, prostě nebyly součástky. Na pracovišti v Kroměříži bylo velmi náročné vybudovat technickou infrastrukturu tak, aby se co možná nejvíc eliminovaly prostoje v práci. Velmi náročná byla koordinace všech dílčích procesů, jako je konzervace, katalogizace, skenování publikace a archivace dat, dále sladit chod pracovišť v Kroměříži a Brně. Před zahájením projektu jsme sice provedli odhady pracností a počítali i s časovou rezervou na řešení technických a jiných obtíží. Jelikož jsme však neměli s tímto procesem žádnou předchozí zkušenost, udělali jsme řadu chyb a museli řešit celou řadu problémů. Díky kolegům z MZK jsme se sice řadě problémů vyhnuli, ale objevily se jiné, se kterými se knihovny nepotýkají. V těch chvílích jsme celkem palčivě pociťovali absenci metodické podpory a nějaké znalostní báze pro muzea a galerie.

Příkladem může být stanovení standardů pro technická metadata digitalizátů. Muzejní a galerijní sbírky se od těch v knihovnách velmi liší, tudíž jsme knihovní standardy nemohli pro olomoucké sbírky použít (pro Kroměříž ano) a museli se dohodnout na vlastním řešení. Knihovny mají proces digitalizace, publikace i archivace dat obecně daleko lépe zvládnutý než muzea a galerie, mají velký náskok. Především však mají jednou autoritou, Národní knihovnou ČR, stanovené a odsouhlasené obrazové i metadatové standardy pro skeny a dostatečnou metodickou podporu. V prostředí muzeí a galerií tomu brání velká různorodost sbírek, ale i tak si myslím, že je možné tyto standardy nějakým způsobem nastavit – ideálně v rámci metodického centra nebo skupiny, která by to pro muzea a galerie zastřešovala.

Pro pracoviště v Olomouci bylo velmi náročné dobře smluvně ošetřit digitalizaci prostřednictvím externí služby. Nastavit postup práce a pravidla tak, aby byla práce odvedená kvalitně a předměty nebyly ohrožené nevhodnou manipulací. Velmi časově náročná byla příprava protokolů o stavu pro každý předmět, který šel na externí digitalizaci – byl předán externímu subjektu, ale i průzkum předmětu po provedení digitalizace a také kontrola kvality samotných digitalizátů.

Jak vidíte budoucnost digitalizace, využije se v ní třeba umělá inteligence nebo další moderní technologie?

Digitalizace kulturního dědictví bude jistě řadu dalších let velkým tématem. Nynější zvýšený zájem ze strany muzeí a galerií nepochybně souvisí s možností získat na ni finanční prostředky, např. z Národního plánu obnovy, nebo i z jiných dotačních programů. Otázka je, co se stane, až tato finanční injekce dojde.

Je také třeba si uvědomit, že proces digitalizace de facto nekončí naskenováním nebo vyfocením předmětů, zveřejněním digitalizátů a uložením do dlouhodobého archivu. S dalším rozvojem technologií ji bude potřeba po určitém čase opakovat. Pár desítek let to možná potrvá, ale za nějakou dobu může např. soubory typu tiff a jpg nahradit jiný formát, a to nemluvím o problematice digitalizace objektů a uměleckých děl pracujících s prostorem předmětů nebo sbírek nových médií. Tam je situace ještě komplikovanější.

Kromě technického pohledu ale musíme brát v potaz i ošetření předmětů. Např. sbírkový předmět digitalizovaný v roce 2015 mohl být v roce 2022 komplexně restaurován, tím pádem je žádoucí provést jeho digitalizaci znovu. A také by instituce měly pamatovat na pravidelnou aktualizaci popisných metadat o předmětu atd.

Když to velmi zjednoduším, v okamžiku, kdy se stáváme producentem dat z procesu digitalizace, musíme zajistit jejich dlouhodobou ochranu, aby prostředky vynaložené na digitalizaci nebyly promrhané. V rámci strategie digitalizace je tak třeba plánovat, kdy a jak se bude obnovovat hardware i software, revidovat standardy pro obrazová data i metadata, zamyslet se nad jejich převodem na nové formáty a také uvažovat o smysluplném zapojení umělé inteligence.

Jak může zapojení AI vypadat?

Co se týče zapojení umělé inteligence, mohou už nyní muzea a galerie využívat např. strojového učení, resp. OCR softwarů pro digitalizaci tištěných textů, jako jsou staré evidenční karty, restaurátorské zprávy čili dokumenty, které sice nejsou sbírkovými předměty, ale zachycují poznání o něm v běhu času. Navíc i samotné sbírkové předměty, např. grafiky ze 17. a 18. století, pod vyobrazením mají kratší či delší text v latině, němčině či v jiném jazyce, který může být strojově čitelný. Použití OCR softwaru usnadňuje překlad a pochopení takových textů.

Kromě OCR softwaru bychom ocenili software, který by pomohl urychlit následné zpracování skenů. Např. dokázal vyhodnotit, které z 1000 skenů nejsou dostatečně ostré nebo jsou nakřivo… U předmětů utvořených z více částí by takový software dokázal vytvořit i jeho strukturální popis, který je jinak potřeba vytvářet ručně. Příkladem může být např. oděv skládající se s několika kusů. V případě svázaných tištěných dokumentů již u nás knihovny pracují na projektu tzv. chytré digilinky, která by uměla automaticky rozpoznat typ stránky a seřadit je do správné posloupnosti. Toto ovšem není tak snadné pro staré tisky, které mají ve svých sbírkách i četná muzea. Tyto typy tisků mají strukturu komplikovanější – do desek se např. svazovalo více knih dohromady.

Domnívám se, že máme stále velký prostor rovněž pro rozvoj digitálních knihoven, online katalogů nebo sbírkových portálů o další funkcionality a interaktivní nástroje. Nicméně by se samozřejmě nemělo jednat o samoúčelné úpravy. Je potřeba uvažovat nad přidanou hodnotou pro instituci i uživatele těchto nástrojů.

V neposlední řadě bych chtěla zmínit potřebu sdílení a propojování dat o předmětech. Vzhledem k tomu, že každá instituce má o prezentaci a zpřístupňování digitalizovaných sbírek trochu jinou představu, existuje celá řada online katalogů nebo sbírkových portálů, které mezi sebou propojené nejsou ani v tuzemském, natož ve světovém kontextu. V českém prostředí se o to snaží např. projekt e-sbírky, na Slovensku Slovakiana nebo Web umenia a v evropském měřítku Europeana. Nicméně by dle mého názoru bylo velmi užitečné, aby každá instituce, která digitalizuje, současně poskytovala otevřené datové sady s informacemi o sbírkových předmětech a jejich digitalizaci. Jednotlivé datové sady je pak možné propojit a analyzovat v daleko širším kontextu. Tímto způsobem se může značně zlepšit nejenom naše poznání stavu digitalizace uměleckých sbírek v ČR, ale i charakteru sbírek a předmětů samotných.

Mgr. Jana Macháčková, Ph.D., pracuje jako projektová pracovnice v projektu Nahráno-Otevřeno, Digitalizace, zpřístupnění a edukativní využití uměleckých sbírek v paměťových institucích v Muzeum umění Olomouc a současně jako senior konzultant digitalizace ve firmě Axiell.


Foto: Muzeum umění Olomouc / projekt Nahráno – Otevřeno

Tomáš Chalupa | Je novinář na volné noze.