Artalk.cz

Umělec, příroda a kosmický prostor

V prostoru Alternativa spadajícím pod Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě probíhá výstava Jana Pražana a jeho hosta Dominika Strouhala. I přes jiný formální přístup tyto umělce spojuje téma člověka a jeho vztahu k přírodě a krajině, ať už vnitřní, nebo vnější. Barbora Ropková nás provází výstavou a zamýšlí se nad oběma pojetími, přičemž jako největší pozitivum vnímá především zprostředkovaný autentický prožitek vystavujících autorů: „Spojení dvou různých přístupů k tématu vztahu člověka a Země je poměrně zdařilou volbou a předkládá různé možnosti, jak v tvorbě využít vlastní fyzické prožitky, které otevírají otázku lidské sounáležitosti s přírodou, popřípadě kosmem.“

Umělec, příroda a kosmický prostor

Oblastní galerie v Jihlavě ve výstavním prostoru Alternativa momentálně představuje výstavu malíře Jana Pražana a jeho hosta, akčního umělce Dominika Strouhala. Ve třech na sebe navazujících místnostech se tu potkávají Pražanovy obrazy vzniklé v průběhu posledních čtyř let se dvěma novými videozáznamy ze Strouhalova putování napříč Mallorcou.

Kurátor výstavy Jiří Zemánek označil za spojující faktory tvorby obou umělců intuitivní procesuální způsob práce, spontánnost tvůrčího procesu a výrazné napojení lidského faktoru na přírodu, potažmo kosmos. U prezentovaných obrazů Jana Pražana upozorňuje na posun zájmu od vnější reality směrem k vnitřnímu prožitku. Ten je výsledkem autorových zkušeností s meditací a jihoamerickou rostlinou ayahuasca, psychedelika s léčebnými a magickými účinky, využívaného amazonskými domorodci. Ayahuasca umožňuje dosažení rozšířených stavů vědomí a uvolnění imaginace, čímž otevírá prostor pro vstup pod povrch viditelné části reality směrem k hlubinným psychickým prožitkům.

Z celé sestavy obrazů, která ve svém celku nepůsobí úplně konzistentně, jsou nejpoutavější ty s motivy vrstvených barevných energetických drah, utvářené z krátkých jednobarevných dotyků štětce, které obrazům dodávají hloubku. Více či méně také pohlcují předmětný svět, čímž symbolizují neviditelnou provázanost vztahů mezi přírodou, člověkem a kosmickým prostorem, současně ponechávají prostor pro divákovu imaginaci. Při jejich „čtení“ se ovšem divák musí potýkat s nevyhovujícím systémem osvětlení, kvůli kterému se některé obrazy takřka ztrácí ve tmě, což znesnadňuje možnost vnímat hloubku obrazů a živost použitých barev.

Využití psychotropních látek pro rozvinutí tvůrčí imaginace v podobě předkládané Pražanem ovšem nepředstavuje nikterak nový přístup. Některé jeho kosmologické vize evokují práce jeho profesora Martina Mainera, jenž v minulosti také experimentoval se změnami stavu vnímání. Tyto vize protínající se s reálným obrazem přírody působí spřízněně i s obrazy Otto Plachta, který má s ayahuascou zprostředkovávající nevšední vizuální a spirituální zážitky bohaté zkušenosti. Určitá míra podobnosti jejich děl poukazuje na skutečnost, že tato psychedelika navozují u různých jedinců podobné vizuální vjemy, o čemž svědčí třeba i tradiční výzdoba psychedelických karnevalů. Zdá se tedy, že Pražan v tomto ohledu nerozvíjí tolik potenciál spojený s rozšířenými stavy vědomí, ale spíše navazuje na starší práce svých kolegů. Jelikož ayahuasca, podobně jako ostatní psychotropní látky, znesnadňuje možnost koncentrace a pohyblivosti a schopnost dokončit rozdělanou práci, lze předpokládat, že obrazy vizí jsou malované po odeznění účinků a autor je motivován snahou o zhmotnění imaginárních vizuálních prožitků. Tento faktor spolu s pracností a zdlouhavým vrstvením do určité míry také vylučuje avizovanou spontánnost tvůrčího procesu, protože umělec zhmotňuje vizi, již měl při meditaci nebo intoxikaci, nikoliv v průběhu tvorby.

U obou umělců lze sice mluvit o procesualitě, u každého z nich však disponuje odlišnými aspekty. V Pražanově případě zůstává proces otázkou osamocené intimní práce v ateliéru, při němž vtiskává svůj duchovní prožitek do obrazů, a divákovi předkládá až hotový artefakt. Odlišný je přístup Dominika Strouhala. Videozáznam pořízený z jeho tělesné perspektivy zaznamenává cestu napříč Mallorcou, která je sice vyhledávanou turistickou destinací, její vnitrozemí ale nabízí pohled na divoce žijící stáda zvířat a přírodu neporušenou technickou civilizací. Autor tak naopak otevírá současné aspekty procesuality, které tkví v jejím dokumentárním a performativním charakteru a jejím potenciálu přenést prožitek v autentické podobě divákovi, včetně proměnlivých atmosférických podmínek. Sugestivně tu na diváka působí jeho záznam promítaný na velké plátno, naopak druhé video na ploše malé televizní obrazovky tuto přesvědčivost a schopnost vtáhnout diváka do prostoru divoké přírody postrádá. Neupravená syrovost záznamu a podoba doprovodné zvukové stopy, na níž lze slyšet autentické zvuky v podobě poryvů větru nebo deště, ho zároveň odlišuje od případné spojitosti s cestovatelským dokumentem a poukazuje na to, že autorovým cílem není ani tak seznámit diváka s konkrétní přírodou, ale zprostředkovat duchovní aspekt putování, které tkví v obrácení se do sebe a v niterném prožitku krajiny, kterou prochází.

Spojení dvou různých přístupů k tématu vztahu člověka a Země je poměrně zdařilou volbou a předkládá různé možnosti, jak v tvorbě využít vlastní fyzické prožitky, které otevírají otázku lidské sounáležitosti s přírodou, popřípadě kosmem. V reálném světě se čím dál více potýkáme s problémy způsobenými odcizením od původního napojení na přírodu a otázka ekologie a návratu k tomuto napojení proniká do umění stále častěji. Výstava působí sympaticky především díky autentickému duchovnímu prožitku jejích autorů, ale celkový dojem bohužel kazí nepromyšlená koncepce spolu s nedostatečným osvětlením instalace, čemuž by bylo žádoucí věnovat pro příště více péče.


Jan Pražan, Dominik Strouhal / Zdroj / kurátor: Jiří Zemánek / Galerie Alternativa / Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě / 15. 11. 2018 – 13. 1. 2019

Foto: Pavel Petrov

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *