Baselitzovi hrdinové znovu na scéně

Frankfurtské Städel Museum poprvé souborně prezentuje početnou sérii obrazů Die Helden Georga Baselitze ze 60. let 20. století. O tom, co Baselitzovi (anti)hrdinové reprezentovali v době svého vzniku a čím působí dnes, píše ve své recenzi Barbora Ropková.

Frankfurtské Städel Museum aktuálně na dvou patrech prezentuje 70 prací Georga Baselitze ze série jeho dramatických „hrdinů“ a „nových typů“ z poloviny 60. let. Výstava je o to poutavější, že jako celek nebyly tyto obrazy dosud představeny a byly známy jen úzkému okruhu přátel a sběratelů, kteří navštívili jeho ateliér.

Početnou sérii vytvořil Baselitz v průběhu jednoho roku. V době vzniku tohoto mimořádného cyklu, který je považován za stěžejní dílo německého umění 60. let, mu navíc bylo pouhých 27 let. Tyto malby předcházely jeho slavným figurám, které obracel vzhůru nohama, aby je oprostil od jejich doslovného, primárního významu, za sebou měl už ale studium na Hochschule für Bildende Künste v západním Berlíně a první důležité výstavy doprovázené velkým „pornografickým“ skandálem spojeným s obscénními obrazy obnaženého masturbujícího chlapce. Tyto agresivní, ošklivé a „špinavé” obrazy byly namířeny zejména proti tehdejší dekorativní malířské poloze mezinárodní abstrakce.

Určitá míra provokativnosti je příznačná také pro cyklus „hrdinů“ a pramení přímo z jejich názvu, který je v protikladu k samotným plátnům. Na pastózních obrazech zemité barevnosti se neustále opakují mužské postavy s mohutnými těly a malými hlavami, které jsou sice monumentální, současně ale působí dojmem psychicky rozervaných a fyzicky zraněných bytostí. Na to, že jsou zbaveni veškeré vážnosti a mužnosti, upozorňují krvácející stigmata, potrhané oblečení a rozepnuté kalhoty. Jejich utrpení dokresluje i bezútěšná krajina v pozadí, zobrazující hořící domy, opadané stromy a keře nebo odložené hospodářské nástroje, které v poměru k postavám působí spíše jako pohozené dětské hračky než cokoliv jiného.

Střídavě rozvolněná a opětovně komprimovaná instalace se stále se opakujícím motivem i formátem plátna podtrhuje údernost obrazů, přesto má každé dílo svůj samostatný výraz. Od jinak kompaktního celku se odlišuje jen monumentální plátno Die grossen Freunde (1966), které Baselitz v době jeho vzniku vnímal jako programové plátno, což je zdůrazněno jeho čelním umístěním v rámci instalace. Jako jediné zobrazuje dva potrhané mužské „hrdiny” držící se za ruce a Baselitz o něm nadneseně mluví jako o „ideálním obraze” a „daru od Boha”. Toto dílo lze patrně vnímat jako jeho osobní komentář k historii a politicky či ideologicky motivovaným přátelstvím minulosti, jako ironickou glosu patetičnosti velkých ideologií, které poznamenaly osud jeho vlasti.

Historický a umělecký kontext je pro pochopení původního Baselitzova záměru nesmírně důležitý. Ve Frankfurtu je nepoučenému divákovi zprostředkován za využití moderních technologií – k dispozici jsou audioprůvodci výstavou v mobilních aplikacích nebo obsáhlý webový digitorial. Význam Baselitzových „hrdinů” tkví právě v tom, že vznikají v době studené války, rozděleného Německa a Evropy. Promítá se v nich prožitek válkou zničené země, ale i ztráta kořenů, kterou Baselitz pociťoval při svém odchodu z východního do západního Berlína. Odráží se v nich i snaha odlišit se od dobového optimismu, kdy obě země jakoby zapomněly na hrůzy války a veškerý zájem se soustředil na růst životního standardu.

Kromě snahy vymezit se proti doktrinářským ideologiím hrál při vzniku těchto prací roli i Baselitzův antagonismus vůči dogmatickým uměleckým stylům. Na jedné straně se tak obrací proti uctívání hrdinů v umění Třetí říše, která prezentovala kult „nových lidí” s nezranitelnými těly a neomezenou mocí, stejně jako proti „pracujícím hrdinům” socialistického realismu, který je pojímá jako zosobnění utopického kolektivu. Prostřednictvím figurální reprezentace se však také obrací proti abstrakci, jež byla v západním světě vnímána jako univerzální umělecká forma demokracie a svobody.

Tyto obrazy však fungují i bez znalosti jejich uměleckohistorického pozadí. Zatímco zmíněné historické okolnosti jejich vzniku a formálního rebelství umělce pomalu ustupují do pozadí, je postmoderní negace zavedených konvencí nadčasová a obecně srozumitelná. Stále znovu tak upoutává rozdílnost těchto postav oproti klasickým hrdinům, kteří jsou vnímáni zcela nekriticky a v pozitivním smyslu jako osvoboditelé nebo strůjci řádu a dobra.

Expresivní rukopis, uhnětené pastózní nánosy zemitých barev a existenciální autentičnost „hrdinů“ vyvěrající z Baselitzova subjektivního prožitku byly vzhledem k poválečnému vývoji umění považovány za neaktuální a nepatřičné. Baselitz jim však vdechl novou relevanci a i dnes je patrné, že individuální forma protestu je stále aktuální formou výpovědi. Paradoxně jsou snad jeho hrdinové divákovi přístupnější než jeho pozdější práce z 80. let pracující s avantgardními předlohami, v nichž přemalovává práce modernistických expresionistů a s odstupem komentuje problematiku lidského života. Autentičnost spojená s hledáním v procesu tvorby odlišuje tyto rané práce od jeho současných remixů, které se vyznačují bravurní lehkostí rukopisu, ale ztrácejí intenzitu původního vyjádření.

Georg Baselitz / Die Helden / Städel Museum Frankfurt / Frankfurt nad Mohanem / Německo / 30. 6. - 23. 10. 2016

Foto: Städel Museum