Artalk.cz

Promlouvat z nevhodných míst

Xenofeministická skupina Laboria Cuboniks se v posledních týdnech objevila v Praze hned dvakrát – dvě z jejích členek jednak představily svůj Xenofeministický manifest v rámci přednášky a promítání v galerii Tranzitdisplay, jednak se účastní právě probíhající výstavy Empire of the Senseless kurátora Borise Ondreičky v Galerii MeetFactory, kterou pro Artalk recenzoval Michal Novotný. Při této příležitosti poskytly členky kolektivu Diann Bauer a Patricia Reed rozhovor Václavu Janoščíkovi, který s nimi mluvil o některých aspektech manifestu a jeho postupných dílčích revizích, o vztahu xenofeminismu k umění či k západní tradici filozofie a vědy a také o jejich vlastní individuální praxi jako myslitelek a umělkyň.

XF website

Promlouvat z nevhodných míst
Xenofeminismus mezi univerzální a lokální perspektivou, mezi filozofickým a lidovým jazykem

Na začátek bych se rád zeptal, jak pojímáte xenofeminismus, i v obecném smyslu: je to hnutí nebo intelektuální infrastruktura, má dát vzniknout nějaké umělecké platformě nebo je to spíš laboratorní prostor určený k dalšímu studiu? Máte na tuto otázku jasnou odpověď? 

Diann Bauer: Je to soubor myšlenek, které jsme rozvíjely, sbíraly a zpracovaly do bombastické formy manifestu. Neztotožnila bych se s označením xenofeminismu jako hnutí. V době, která uplynula od vzniku původního textu, jsme každá pracovaly samostatně i kolaborativně, abychom v jeho rámci rozvedly další myšlenky a zároveň abychom tyto myšlenky posunuly, stejně jako se posouvá zem, na které stojíme. Text je zdroj, který má být vytěžen, jsou v něm ideje, jež mohou být vykopány, rozvinuty a tvarovány, ať už těmi, kteří se účastnili původního procesu psaní nebo těmi, které tyto a podobné myšlenky zajímají.

Patricia Reed: S tím souhlasím, nejde o hnutí. Myslím, že xenofeminismus poskytuje určitý teoretický rámec pro feminismus úměrný konstrukci budoucnosti ve světle naší komplexní reality, materiální a ideologické reality, o níž nemůžeme adekvátně mluvit, aniž bychom vzali v potaz její společenskou rovinu. V podobě krátkého manifestu pochopitelně nemůžeme vyřešit naléhavé otázky, kterým dnes čelíme, ale můžeme naznačit perspektivy, jimiž, jak se domníváme, by tyto problémy měly být rámovány, a můžeme vyložit, proč mají z těchto hledisek vyplývat feministické požadavky. Manifest byl napsán v naději, že bude katalyzovat odezvu u dalších lidí, kteří budou s těmito myšlenkami dále pracovat jako s open-source protokolem. Kdokoliv se těchto idejí může chopit a proměnit je, aby je zároveň rozšířil a rozvedl. Koncepty, na nichž je xenofeminismus založen, jsou pro nás mnohem důležitější než jakékoli uznání nás jako autorek, neboť myslet si, že tyto nesmírně komplikované otázky mohou být vyřešeny šesti hlavami, nebo že mohou být vyjádřeny stručnými výroky, by bylo arogantní a hloupé. Jediné, co je jisté, je, že naše globální problémy vyžadují obrovskou spolupráci a rozložené, rozptýlené poznání umožňující dlouhodobé kolektivní promýšlení budoucnosti.

DB: Omlouvám se za přízemní analogii, ale manifest bychom mohli přirovnat k bance semen, kde si můžete vzít pár semínek, zkřížit je s jinými a pak pozorovat, co z toho vzejde. Zjistíte, že tady to zapadá, támhle to dává smysl. Vyroste to v různé věci v závislosti na kontextech, do jakých to vložíte. Byli bychom rádi, kdyby to tak fungovalo, kdyby naše myšlenky mohly vyrůst v něco, v co růst potřebují a co je konzistentní s etickým základem originálu, ale co je adaptováno pro kontext, v němž je to potřeba.

clearly female

Od vydání prvotního manifestu uplynuly tři roky – co se změnilo, jak ve smyslu teoretického rámce, tak vaší kolaborativní praxe? Došlo k nějakým proměnám?

DB: Když jsme se potkaly, bylo jednodušší být optimistou. I když se stále držím určitého – optimismus není to správné slovo – možná spíše závazku vůči budoucnosti, náš výhled je dnes temnější. Stále jsou tu možnosti, jak pohnout politickými silami pozitivním směrem, za těch pár let se ale událo tolik věcí, že už se to zdá mnohem složitější. Nebylo snadné sledovat posun do prava na mnoha politických scénách. Přesto mám pocit, že základy se stále mění a že jsou otevřené možnostem a myšlenkám. Nevím, nakolik se věci v rámci skupiny změnily a nakolik jsme se prostě jen lépe poznaly, co se týče našich specializací, zájmů a pozic. Nejsou stejné, ale myslím, že máme stále dost společného na to, abychom si stály za původním textem a považovaly ho za něco, čemu stojí za to se věnovat a pracovat na tom.

PR: Kontext se proměnil, ale myslím, že jsou tam věci, o nichž jsem byla mnohem pevněji přesvědčená, když text vznikal, a které bych dnes neprohlašovala s takovou jistotou. Například jde o naše definitivní rámování nutnosti feminismu jako racionality bez emocionality. Tento bod byl podnětně kritizován Ninou Power v jejím textu Philosophy, Sexism, Emotion, Rationalism, který je jen dalším příkladem toho, že potřebujeme celý soubor myslí k rozpracování našich idejí. I když si stále stojím za potřebou rozumu, možná ještě více v naší post-pravdivé situaci, náš text nedostatečně reflektuje otázky libida, to, jak je konstruováno a proč je silou, kterou jednoduše nelze přehlížet. Sféra emocí je nesmírně mocná, její projevy pozorujeme každý den (v rovině naděje i hrozby, jak jednou napsal Massumi). Kdybychom ji ignorovali, spadli bychom do pasti habermasovského pojetí racionální veřejné sféry, v němž byla emocionální stránka virtuálně zneplatněna, a to v zásadě empiricky. Musíme v tomto smyslu stále vyjednávat. Ještě jeden výrok mnou dneska trochu cuká – něco jako „informace, stejně jako rozum, chce být volná“. Nemyslím si, že by informace chtěla být čímkoli, a určitě bych jí nerada přisuzovala jakékoli životné vlastnosti!

Jsou tam také pojmy vztahující se k prometheanismu, které vyžadují zásadnější zhodnocení – především s ohledem na bombastický tón celého manifestu. Prometheanismus může být bez náležitého výkladu vtažen do velmi násilných rovin dominance. Ve své individuální práci jsem se těmito výklady důkladně zabývala, protože rizikovost některých tvrzení vyžaduje hledání nuancí, nikoli okamžité zavržení. Bylo neuvěřitelně cenné sledovat, jak se lidé k manifestu vztahovali souhlasně, kriticky, nebo dokonce naprosto negativně; dostalo se nám poměrně širokého spektra reakcí, které nikdo z nás nedokázal předvídat. Byla to taky příkrá křivka, co se týče našeho poučení. Když lidé na něco poukážou, vystaví vás témuž odcizení, které jsme hájili – cizí tkví ve slepých skvrnách. Text nabádá, alespoň doufám, k zaujmutí kontra-heroické pozice, vyžaduje korekce, přehazování a proti-přehazování, kritiku (jako prostředek a nikoli cíl) a přeskupování. Možnost selhání, především nás samých, je motorem, nikoli zábranou. To je samo o sobě velice důležité, protože ekonomie akademického prostředí jde proti možnému přesouvání pozic ve prospěch vyznačování teritoria autorství. K čemu pak často dochází, je spekulování o pozicích, z nichž se stávají zkostnatělé tábory autoreference. Tato situace ve skutečnosti zabraňuje rozvoji vědění a především jeho využití.

Jaký je tedy vzah mezi xenofeminismem a uměním? Ve smyslu vaší představy umění jako platformy pro xenofeminismus i v tom smyslu, jak se k němu vztahujete ve vaší vlastní praxi?

PR: Tento problém má dvě strany – systémový provoz umění a individuální praxi (která je podmíněna tímto systémem). Ve smyslu systému jde o veškeré zpochybňování funkce umění, s nímž se dnes potýkají mnozí autoři – patří sem především takzvané vedlejší produkty světa umění, jež se projevují skrze gentrifikaci a spekulaci, nebo to, co se obecně označuje jako „art washing“. Svět umění, jako kolektivní entita, se musí vypořádat s požadavky, které diskursivně klade, a se svým faktickým fungováním – skutečnost, že se dnes tolik hovoří o art washingu, je slibné znamení, že rozpor mezi tím, co děláme a co říkáme, že děláme, je skutečně uznán. Zmínila bych ještě jeden důvod, proč je umění pro celý projekt důležité, který je možná snazší vysledovat na úrovni individuální praxe, a to je vyjednávání o významu zkušenosti. Základní principy podpírající „hodnotu“ zkušenosti jsou podle mě zakotveny v schillerovských principech „svobodné hry smyslů“, posílených současnějšími variacemi této pozice, jako je Rancièrova „politika estetiky“ (prostá skutečnost, že svět umění tuto pozici oslavoval, dokládá její spoluúčast na existujících normativních módech disciplinární legitimizace – jen málo se jí postavily na odpor). Nicméně v době komplexity, kdy si uvědomujeme, že osobní zkušenost není dostatečná tváří v tvář nadosobním strukturám, které zakládají možnosti, musíme mluvit o relativizaci kategorie zkušenosti (nikoli narušovat její váhu, ale ani oslavovat její „autenticitu“). To znamená, že musíme nově vymezit, jak o zkušenosti uvažovat a jak nám toto uvažování může pomoci v promýšlení nových modelů lidské subjektivity (když víme, že zkušenost může být podmínkou, která možnosti otevírá i limituje). Jak se může umění, jehož provoz je založen na zkušenosti, podílet na znovuzvážení samotné této kategorie? V tomto ohledu je užitečný například Reza Negarestani; ukazuje, jakým způsobem můžeme formulovat zkušenosti z tohoto světa perspektivou jiných světů.

DB: Umění není pouze o zkušenosti – pracuje na zkušenostní, ale i systémové úrovni. Co mě na umění obzvlášť zajímá, je jeho schopnost potýkat se s komplexitou a zároveň poskytnout nástroje nebo pomoci jednotlivcům vypořádat se s touto komplexitou a dát jí smysl. To, co mám na mysli, když mluvím o „potýkání se“ s komplexitou, je dvojí: individuální umělecké dílo může promlouvat o mnoha věcech současně, může to být komplexní objekt fungující v rámci systému, který je sám o sobě komplexní. Umění jako systém, jako ekologie, má široké spektrum účinků – v dobrém i špatném smyslu. Zahrnují gentrifikaci a praní peněž, ale také poskytování platforem pro rozvíjení a rozšiřování anti-hegemonických způsobů myšlení, které mají potenciál pomoci nám najít cestu ven. Xenofeminismus z toho bezesporu profitoval – Laboria Cuboniks jsou často zváni, aby přednášeli v uměleckých institucích, přestože v původním textu o umění vlastně nemluví.

Laboria Cuboniks image

Můžete říct něco víc o vaší vlastní praxi? Pracujete kolektivně, zároveň ale působíte samostatně jako umělkyně. Máte v práci nějakou specifickou preferenci? Upřednostňujete workshopy před výstavami?

DB: Obě ještě stále vystavujeme, Patriciiny věci jsou více designované než moje, ale i já pracuji s architekty v rámci samostatného kolektivu nazvaného A.S.T. … Všichni děláme workshopy, semináře a přednášky, všichni píšeme a vyučujeme. Považuji to za součást svojí praxe, něco z toho probíhá ve spolupráci s Laboria Cuboniks, něco z toho dělám s jinými lidmi a něco dělám samostatně. Diskursivní práce i tradičnější umělecká díla, skutečné „věci“, které vznikají, jsou podstatné. Neustále se snažím pochopit, čím by dnes praxe měla být, čím by umění mělo být.

PR: Připadám si trochu zvláštně, protože už tolik věcí nevytvářím, v posledních letech mnohem víc píšu. To rozhodně musím změnit! Na psaní mám ráda, že to můžu prostě dělat, nepotřebuji k tomu peníze. Každý umělecký projekt, který dělám, vyžaduje nějaký rozpočet, abych mohla zaplatit práci dalších lidí a materiál – tyto projekty jsou proto závislé na souhlasu nebo nesouhlasu nějaké instituce. Vždycky mě zaráželo, jak moc jsem závislá na jakési loterii hodnocení, která může být frustrující. Psaní, i když je velmi namáhavé, se může prostě dít. Zpětně si všímám, že některá témata, kterých se manifest xenofeminismu dotýká jen okrajově, byla už přítomná v mé praxi jako umělkyně. V roce 2009 jsem dospěla ke striktnímu rozhodnutí, že budu pracovat výhradně „genericky“, a od té doby se všechno soustředilo na post-vestfálská geopolitická hlediska. Pracovat „genericky“ znamenalo rozvíjet pouze myšlenky, které jsou natolik obecné, že mohou být základem pro hegemonický či univerzální konsensus (i když zde nesouhlas stále existuje, není možné na pragmatické rovině fungovat mimo určitý konsensuální prostor). Vezměte si například měnu. I když je nějakým způsobem situována – například my sedíme tady v Praze a používáme koruny, které mají určitou hodnotu – nicméně specifičnost koruny je možná pouze díky globální shodě na tomto způsobu symbolické směny. Zajímají mě tyto generické modely konsensu, v nichž jisté návyky a protokoly „dávají smysl“, protože možnost zásadní změny spočívá v rovině kompletního přeskupení těchto základních principů. Myslím, že neslučitelnosti mezi problémy, jimž musíme čelit, a způsoby, jakými se ve světě organizujeme, jsou stále patrnější, a vyžadují přehodnocení vlastních základů, na nichž bychom se mohli nově pohybovat. Tyto lokální/globální spletence a abstrakce, které je umožňují, jsou důležitými úběžníky xenofeminismu (mimo specifickou oblast umění) – vymezují mé osobní příspěvky v rámci projektu vztahující se k idejím genericity a universalismu. Kromě toho bych chtěla říct, že se mi zdá nemožné psát a současně vytvářet díla. Buď jedno, nebo druhé. Dospěla jsem k tomu, že psaní považuji za způsob trénování instinktů – jak vůbec přicházíte na druh myšlenek, problémů a hmotných skutečností, k nimž se chcete vztáhnout prostřednictvím umění, protože téhož nelze dosáhnout psaním.

DB: To je dobrý způsob, jak to vyjádřit – psaní jako trénink instinktů.

PR: Ano, myslím, že není třeba to příliš zatěžovat teoretickým balastem. Je to v tobě, vtělené, takže rozhodnutí, která děláš intuitivně jako umělkyně, jsou nahlíženy z této perspektivy.

DB: Umění může obsahovat obě linie uvažování: myšlení, které potřebuješ ke konstrukci nějakého argumentu a jeho vyjádření v jazyce a které musí být aspoň částečně utvářeno lineárně, stejně jako jiný druh myšlení, které se odehrává v průběhu tvorby. Vzniká jinak a má jiný řád. Rozumím těžkostem spjatým s bytím v psacím nebo tvořícím módu, není jednoduché ani skutečně produktivní pokoušet se dělat oboje zároveň, i když oboje je integrální součástí praxe. Myslím, že lidé, kteří dělají PhD tím opravdu trpí, protože se od nich očekává jak akademický text, tak zároveň i výstava. Umění by podle mě mělo být natolik komplexní, aby obsahovalo oba druhy myšlení. Možná by ale bylo lepší dělat napřed jedno a potom druhé.

PR: Taky jsem hodně přemýšlela o kategorii hypotetického, odtud náš zájem o alternativy a perspektivu mimo-náš-svět. Ta kategorie totiž existuje z nějakého důvodu, hypotetické neznamená jen nějaké náhodné halabala nesmysly, jde o odůvodněné propozice. Hypotézy umožňují utváření alternativních narativů, něco, co kritika sama o sobě nezvládne. Hypotézy jsou prodchnuty a mobilizovány kritikou, ale nabízejí také vyústění těchto kritických procesů. Nezůstávají u pouhého poukazu na něco, nýbrž konstruují odlišnou logiku vedoucí k alternativnímu závěru. Je mnohem obtížnější pracovat na hypotetické rovině, než pracovat pouze na úrovni kritiky.

DB: Jde o nevyhnutelnou součást procesu tvorby čehokoli, přehodnocování toho, co vytváříte. Myslím, že těžké není ani tak zkonstruovat hypotézu obecně, jako zkonstruovat hypotézu zakotvenou v realitě. Není to fantazie, není to fikce, je to konstrukce budoucnosti. Když vytváříte hypotézu, je důležité zůstat jednou nohou v podmínkách, v nichž pracujete, a jednou nohou vykračovat do budoucnosti.

PR: Mnoho lidí na tom pracuje, ohromuje mě ale, jak užitečná je to kategorie, protože je na jedné straně odůvodněná a na druhé fiktivní – fiktivní, protože ještě neexistuje. Podstatná část diskursu ve světě umění je věnována budoucnosti, ale co je nositelem těchto možných vizí? Nejsou to ani vize, jsou to možnosti vytvářet zkušenosti na základě této perspektivy. Potřebujete nějaký prostředek, který umožní vznik této perspektivy, dívat se zpátky. Vytváříte možnosti zkušenosti z pozice jiného světa, přičemž jde o krok, který může být užitečný k jinému vedení současnosti. Člověk je vyzýván, aby vytvořil tyto zkušenostní podmínky v současnosti, mají být ale založeny na hypotetické možnosti. V tomto smyslu může být umění nejúčinnější v rámci participace, přes všechny ty oprávněné výhrady a cynismus, které dnes ve světě umění nacházíme.

DB: Je opravdu snadné na svět umění útočit, je toho v něm tolik, co je naprosto očividně nepřijatelné, na druhou stranu je mnohem těžší vidět, co je možné, jaké možnosti ekologie umění vytváří, nebo by mohla vytvářet za hranicí svých zjevných selhání. Stojí za to pokusit se využít toho, co nabízí, a něco z toho vybudovat.

PR: Je toho tolik, co nám svět umění nabízí. Myslím, že mimořádně důležitá je promiskuita, která v sobě nese nástrahy i plodná východiska – je otázka, jak ji zodpovědně využít. Sejně jako významné dílo Hito Steyerl Duty Free Art můžeme upadnout do pasti nezodpovědnosti (umění bez jakýchkoli povinností, jakási zvrácenost autonomie proti instrumentalizaci). Člověk může tuto promiskuitní poptávku popadnout a neřízeně z ní čerpat, anebo může rozmanitosti nastavit konstruktivní hranice, které by bránily prostému splácání libovolných nápadů dohromady a které by fungovaly spíš jako lepidlo tam, kde rozmanitost nabízí nějakou koherenci.

UNJUST RED

Rád bych se zeptal na filozofický kontext. Na jednu stranu jste silně kritické vůči západní tradici myšlení, zároveň však do velké míry vycházíte z racionalismu nebo dokonce dialektického myšlení, například co se týče dialektiky skutečného a spekulativního nebo svobody skrze odcizení. Jak se tedy vztahujete k filozofické tradici? A jak se vztahujete k lidskému excepcionalismu?

DB: V rámci manifestu se objevují odvážná tvrzení. Pro formát manifestu je to nezbytné, ale myslím, že naším úkolem od chvíle jeho vzniku bylo ptát se sebe samých: co tím kterým výrokem myslíme? Nebo – když budeme nadále sledovat tuto logiku, kam se dostaneme? Jestliže se dostaneme někam, kde nechceme být, tak se musí věci posunout, je třeba je přehodnotit. Myslím, že otázky ohledeně lidského excepcionalismu spadají do stejné kategorie. Pro mě osobně je to stále velmi živé, zatím jsem v tomto ohledu nezaujala pevné stanovisko. Helen Hester pracuje s myšlenkou „sapience plus care“ – rozumím tomu tak, že jako lidé máme určité schopnosti z určitého důvodu, naše inteligence nám umožňuje rozhodnout se o něco/někoho pečovat, být opatrovníky. To by mohl být produktivní směr uvažování o tomto problému.

PR: Jestliže se zásadní část feministického diskursu točí kolem politiky rozmnožování a práce spočívající v péči, tak je, myslím, důležité hledat produktivní aspekt odcizení v tomto rámci. Péče podle mě nemůže být omezena na osobní rovinu, ale měla by být zakotvena v abstraktních společenských způsobech organizace, které umožňují maximální míru nadosobní péče. Péče o lidské i ne-lidské jako takové je možná pouze v rámci abstraktní, nadosobní struktury. Pokud jde o lidský excepcionalismus, záleží na tom, k jaké rovině se chcete z této pozice vztahovat. Na určité úrovni jsme výjimeční, ale na jiných nikoli. Je nepravděpodobné, že by se žirafy vzbouřily do té míry, že by lidi vyhubily – takže na této rovině se můžeme považovat za „výjimečné“. Z pohledu žirafy jde o neuvěřitelnou hrozbu. Ale z jiné perspektivy lidé výjimeční nejsou – jsou součástí evolučních procesů stejně jako všechny ostatní formy života, přičemž evoluce žádnému druhu nezaručuje, že přežije, i když si možná myslíme, že jsme v něčem speciální. Nemyslím si, že je možné lidský exceptionalismus kategoricky zavrhnout, aniž bychom se touto možností detailně zaobírali, je nutné ji relativizovat.

DB: Měli bychom respektovat obě perspektivy, že ano?

PR: Ano. Když se vydáte cestou výjimečnosti, bude z této mimořádnosti samozřejmě vyplývat environmentální krach – jsme natolik výjimeční, že dokážeme přeskupit náš životní prostor do té míry, že se stane nehostinným pro naše základní životní potřeby. V tomto konkrétním případě, i když jsou zasaženi všichni lidé, lidstvo jako takové se před touto krizí nedokázalo zachránit – jde o skutečně důležitý posun měřítka (od globálního k jednotlivému), když se pokoušíme dojít spravedlnosti tváří v tvář ekolologické katastrofě. Je příliš jednoduché ji v rámci diskusí pojímat jako „lidský problém“ (i když v důsledku je tato pravda obecně sdílená, generická), aniž bychom mluvili o eurocentrických specifikách, která toto pojetí podpírají. Tento víceúrovňový kauzální vztah je důvodem, proč myslitelé jako Donna Haraway považují termín „antropocén“ za neadekvátní pro charakteristiku historických podmínek, z nichž vzniká naše všeobecně lidská (a ne-lidská) krize.

Myslím, že právě to je důležitá součást odkazu feministických epistemologií. Ty historicky napadaly patriarchální dominanci vědění pod hlavičkou západní vědy – ukazovaly, že veškeré takzvané „univerzální“ vědění je poznamenáno konkrétními, z něčeho vyrůstajícími a situovanými perspektivami, které tvarují to, co nazýváme fakty. Podle mého názoru by tento významný důraz na „situovanost“ vědění měl být podroben ještě radikálnějšímu rozboru – situovanost ještě neznamená, že můžeme analýzu zneplatnit poukazem na specificitu produkce (čímž bychom omezili, co je vůbec poznatelné pro konkrétní skupinu lidí, region nebo pozici ve smyslu určité identity), ale vyžaduje lokální/globální artikulaci. Situovanost zahrnuje nějaký bod a nějaké pole, přičemž omezení jakékoli z možných perspektiv dovedené do extrému nárokováním si některé z nich, mi nepřipadá užitečné. Vyplývá z toho pro mě mnohem širší uznání toho, co je vědění, jak je praktikováno a jak může být využito nebo sdíleno. Jak se mohou různé praxe tvorby vědění dostávat do společného prostoru, a tak nabídnout nové způsoby posuzování a vyhodnocování, které by narušovaly hegemonii západní patriarchální koncepce vědy, aniž by zároveň negovaly její zjištění a výsledky?

Konkrétně mám na mysli film Susan Schuppli Can the Sun Lie?, což je dokument, v němž poukazuje na napětí mezi tradičním (často orálně předávaným) poznáním a vědeckou expertízou, a to na příkladu nového rozmístění slunce a hvězd vycházejícího z pozorování Inuitů v kanadské Arktidě. „Experti“ nedisponují žádnými prostředky k rozboru těchto prozíravých, zřetelně situovaných postřehů, a to navzdory jejich přesnosti – toto nové postavení je důsledkem klimatické změny. Vedle toho existují i jiné modely kartografie, které do velké míry přesahují dělení země pomocí souřadnic a jejich významu pro orientaci. Obvláště proslulá je kartografie Marshallových ostrovů vycházející ze vzdouvání hladiny oceánu, kdy jsou k navigaci mezi jednotlivými ostrovy využívána v paměti uložená schémata vytvářená spojováním dřevěných tyček nebo jiného přírodního materiálu a pocit z vln narážejících do kanoe. Myslím si, že jsme-li přesvědčeni o schopnostech lidského rozumu (v obecném smyslu), musíme do velké míry rozšířit postupy, jak prokazujeme a zhodnocujeme vědění, a možnosti, jak lidský rozum funguje a jak se vyjadřuje, s ohledem na těla manévrující a potýkající se s rozmanitými geografickými podmínkami.

black version

Zdá se, že se váš program točí také kolem podněcování určitého druhu touhy. Rozumím tomu správně, že je ambicí xenofeminismu nabádat k touze nebo že by xenofeminismus měl být jejím katalyzátorem?

PR: Do určité míry ano, je naléhavě potřebné tyto myšlenky zpřístupňovat, ale cítíme potřebu uchovat nutnou míru abstraktního či filosofického jazyka; je třeba věnovat se oběma úrovním. Mnohem obecnější otázka je, co je vaší zodpovědností jako filozofa a myslitele ve vztahu k veřejnosti? Jaká je dnes role veřejného intelektuála? Xenofeminismus klade důraz na nacházení cest, jak tyto myšlenky zprostředkovat širšímu publiku, ale sebekriticky je třeba poznamenat, že jsme tolik o otázkách popularizace nemluvili – zatím je to jen náročný text. Nejsem si ani jistá, jestli jsme opravdu schopny mluvit lidovým jazykem, je to i otázka dovedností a nadání k promluvám v určitých prostředích. Myslím, že důležitější otázkou je dnes, ve světle dramatického vzestupu krajní pravice v Evropě i jinde, kam s těmito myšlenkami vstupujeme. Nemyslím jen xenofeminismus, ale progresivní ideje obecně. Je třeba klást důraz na spolupráci s lidmi mimo čistě diskursivní sféru, abychom promysleli využití těchto myšlenek, abychom se pokusili je zhmotnit – aby na nich pak skutečně záleželo. To neznamená, že bychom měli přestat uvažovat teoreticky, měli bychom se ale vyhnout elitářství a ptát se, jak dělat oboje. Nevím například, jestli byl Komunistický manifest čten mezi proletariátem, který byl v jeho rámci definován. To není cynická poznámka, ani nechci náš manifest s tímto kanonickým textem srovnávat, opravdu nevím. Nicméně i přesto, že jde o intelektuálně náročný text, byl schopen vytvářet libidinózní energie a umožňoval praktické využití daleko za hranicemi vlastní akademické sféry nebo elitní komunity inteligence.

DB: Zajímalo by mě, jestli důvodem, proč se nás na to lidé tak často ptají, je, že jde o feministický text a populárnější rovina dějin feminismu je blíže politice identity. Říkám si, jestli od textu, který označíme za feministický, očekáváme něco konkrétního?

Právě proto se vás záměrně neptám na feminismus obecně. I tato perspektiva mě nesmírně zajímá, ale uvědomuji si ten problém, právě na rozhraní univerzální a partikulární perspektivy. 

PR: Jistě, je ale rozdíl, když řekneš, že jde o manifest xenofeminismu – musíme dostát nárokům toho názvu. Bylo by to jiné, kdybychom prezentovali chemický manifest a ty by ses nás zeptal na jeho feministické implikace! Musíme se držet daného termínu. Bylo nesmírně poučné být zapojena do něčeho, co se tak silně dostalo do oběhu, nicméně bez celé té expertní genealogie v pozadí. Naše expertíza vychází z rozptýleného poznání pokrývajícího rozsáhlé oblasti, nikdo z nás šesti ale nakonec nemůže rozhodným způsobem vyjádřit celý rámec pojímaného obsahu. Vzhledem k časovým rozvrhům a akcím mohou o věcech osobně diskutovat vždy jen jedna nebo dvě z nás. Naše zkušenost posledních dvou let spočívala v kontinuálním zklamávání publika, které možná přišlo, aby se dozvědělo něco víc o určitých částech manifestu – zjistíte ale, že nejste schopni zodpovědět některé otázky tak, jak by to dokázala vaše kolegyně. Často se mi stávalo, že když jsem neuměla adekvátně odpovědět na nějaký dotaz, bylo to většinou proto, že se tazatel v dané oblasti vyznal mnohem lépe – což je okamžik, kdy je nejlepší dát mu slovo a poslouchat!

DB: Pro mě význam toho, co děláme, spočívá částečně i v redefinování toho, co pokládáme za feminismus. To mě zajímá – mluvit o komplexitě věcí, které řešíme. Pro feminismus to znamená upravit ho tak, aby odpovídal našim dnešním problémům, a přehodnotit parametry toho, co za feminismus označujeme.

PR: Napadají mě přitom starší politické definice, které mě stále ovlivňují, jako například „nevhodnost jednání“ – možná že může být xenofeminismus vnímán jako promluva z nevhodných míst. Jestliže feminismus má sám se sebou skoncovat (což by měl být konečný cíl jeho programu), pak by neměl být uzavřen v nějaké konkrétní disciplíně. Podle mě bychom jinak riskovali odpolitizování feminismu. Nemyslím si, že by měl být oborovou specializací, měl by být žitou praxí jako výsledek diskursivního šíření. Genderová, sexuální a rasová rovnost musí být normou, tedy abstraktní, socio-ekonomickou strukturou, která by překlenovala a plnila sliby dané touto normou. Něco takového se může stát jen tehdy, když budeme feminismus protlačovat i do „nevhodných“ míst, do jazyků a strategií, které jsou cizí „náležitému místu“ feminismu. Přijmout „náležité místo“ samo o sobě znamená ustoupit určitým normám, které vám zakazují někde být. Tyto ideje možná připomínají politické ideály spojené s určitým rozkolem, ideálně fetišizující rozkol jako konstitutivní součást politického. Aby bylo jasno, nezajímá nás ontologizování rozkolu; rozkol a diskontinuita jsou vždycky součástí transformativních procesů – jsou v nich obsažené, a tak musíme uvažovat o odolnosti transformace, když se proměny stávají normami.


Laboria Cuboniks (založena 2014) je xenofeministická skupina, jejíž členky žijí v šesti zemích na třech kontinentech. Jejich snahou je zbourání konceptů genderu, zničení „rodiny“ a odstranění přirozenosti, která zaručuje nerovné politické pozice. Jméno je přesmyčkou pseudonymu „Nicolas Bourbaki“, pod kterým začátkem 20. století tvořila skupina převážně francouzských matematiků, pokoušejících se o afirmaci abstrakce, obecnosti a rigoróznosti v matematice.


Obrazový doprovod: Diann Bauer a Patricia Reed (pouze náhled webových stránek Laboria Cuboniks, obr. č. 1)

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *