Artalk.cz

Křeče neznámého štěstí

Výstavu Empire of the Senseless kurátora Borise Ondreičky v pražské MeetFactory považuje Michal Novotný za dobrý příklad u nás dosud nepříliš často využívaného formátu „autorské“ výstavy, která je spíše než na jasně formulované koncepci založena na principu asociativního, intuitivního skládání nejednoznačné kompozice, kterou je ve výsledku možné pokládat za svébytné dílo. Novotný na výstavě oceňuje specifickou scénografii a její organické propojení s některými, především sochařskými, pracemi, polemizuje však s pozicí stejnojmenné knihy Kathy Acker jako pomyslného rámce výstavy a poukazuje na možnou nekonzistenci jejích teoretických východisek.

EMPIRE_OF_THE_SENSELESS-9828

Křeče neznámého štěstí

Výstava, kterou pro pražskou Meetfactory připravil kurátor a umělec Boris Ondreička, přináší do Prahy sérii v uměleckém světě aktuálně protěžovaných referencí doplněnou o několik osobních preferencí. Celek, který je vlastně spíše autorskou instalací a který nejen svým názvem odkazuje ke slavné novele Kathy Acker, však nakonec postrádá to, co je snad v této knize nejdůležitější, a to chtěnou inkonzistenci příběhové linie i vytvářeného žánru.

Ondreička pro skupinovou výstavu zvolil přístup v Čechách stále ještě nerozšířený, a sice nikoliv obsahové propojení děl v rámci zvoleného tématu, ale jejich asociativně formální shromáždění a vytvoření prostorové atmosférické situace. Kurátor je zde spíše autorem, umělcem vytvářejícím autonomní instalaci, která je jakousi množinou pojímající a propojující jednotlivá díla. Dvě ze sedmi vystavených prací, bootlegová nahrávka norské black-metalové skupiny Darkthrone a citace z výše zmíněné knihy Kathy Acker, jsou kurátorem přeneseny do pole výtvarného umění a jejich specifická materiální inkarnace v rámci výstavy je čistě výsledkem jeho rozhodnutí, stejně jako všudypřítomná mlha z diskotékových kouřostrojů, která by v rámci množinového rozvržení mohla být považována za Ondreičkovo vlastní – tedy celkově osmé dílo. Tento přístup, založený na určité nevyslovené (a možná i těžko vyslovitelné) implicitní senzitivitě, je v současnosti nepochybně relevantní a z hlediska vyznění jednotlivých děl by snad mohl být pokládán i za citlivější, než je jejich tradičnější a někdy poněkud násilné zglajchšaltování a vmanipulování do určité jazykem vyjádřené koncepce. Důraz na atmosféru a emoce je následován i v jisté cinematičnosti, kdy se výstava stává svým způsobem scénou, místem (zlo)činu, na základě kterého divák rekonstruuje chybějící příběh. V tomto ohledu je Empire of the Senseless nepochybně perfektně fungujícím příkladem v Čechách stále nekonformního přístupu.

EMPIRE_OF_THE_SENSELESS-9786

Důraz na ne-jazykovou citlivost však nemusí nutně znamenat popření či ztrátu významu, nebo snad lépe – vzhledem k přinejmenším dvojznačnému názvu výstavy – „smyslu“. Celek instalace by stále mohl (měl) být informačně štědrý, ale také přesný v tom, co se snaží sdělit. V tomto ohledu Ondreička sám vstupuje i na pole konceptuální a teoretické, protože díla nejsou spojena jen vizuálně a asociativně, ale i obsahovou stránkou a subjektivně-politickým postojem zastoupených umělců. Přestože není jednoduché smysl výstavy artikulovat právě pro její důraz na uchopení určité nálady, objevuje se zde celá řada v současném umění aktuálních témat, ať již se jedná o transhumanismus či transgender, akceleracionistické vlivy na feminismus a další. Osobně bych vyzdvihnul jistý akcent na tělesnost, její limity a jejich překračování, a pocit (sebe)odcizení vlastní tělesnosti jako základ politické identity.

Je otázka, do jaké míry jsou jednotlivá ideová východiska do hloubky kompatibilní, nebo zda-li je jejich nekompatibilita v rámci instalace funkční. Jestli by Kathy Acker neobvinila Darkthrone z šovinistického ariánství a xenofeministky zase Kathy Acker z přílišného důrazu na „symbolický řád“ a narcismus. Poukaz na souvztažnost kapitalistického systému směny, sexuality/identity a tělesnosti/bolesti nicméně spojuje všechny zúčastněné autory a autorky.

EMPIRE_OF_THE_SENSELESS-9842

Obsahově je tak výstava spíše naťuknutím, seznamem vytříbených tipů k dalšímu studiu. Tato lehkost a intuitivnost osvobozená od akademické řemeslnosti, jež je pro současné umění typická, však může sklouznout k určitému dandysmu, důrazu na vkus a výběr, šviháckému, elegantnímu gestu, které mi osobně právě ke Kathy Acker vůbec nesedí a které jako jemná pachuť, vyvanutý kouř v průpletech oblečení, přeci jen po výstavě trochu zůstává.

Na rozdíl od Acker, která jaksi namáhavě a těžkopádně udržuje a zároveň boří narativní, žánrovou i jazykovou strukturu knihy a s napnutými svaly na širokých potetovaných ramenou tak hloubí až na úplné dno patriarchálního řádu, se na výstavě srovnatelně radikálních průrev nedočkáme. I v jednoduše formální rovině se výstava do určité míry opakuje: totemické sochy (Denisa Lehocká, Ines Doujak, Anna Ročňová) se střídají s „hudbou ze tmy“ (M Lamar, Darkthrone) a s „proklamacemi“ (úryvek Kathy Acker, Laboria Cuboniks). Celek se tak neustále pohybuje spíše v jakési konzistentně husté mlze dystopického bezvětrného „očekávání příchodu“ než v oné na motorce slepě rozjeté erozi subjektivity Kathy Acker. Problémem tak asi spíše je, že zatímco postavení knihy může působit ve struktuře výstavy dominantně, výstava vlastně o Empire of the Senseless není – proto je otázka, jestli by nakonec z hlediska očekávání nebylo vhodnější zvolit jiný název, což by umožnilo rovnější postavení textu Acker vzhledem k ostatním dílům.

EMPIRE_OF_THE_SENSELESS-9776

Mimo tuto absenci dynamizujícího rušivého elementu je však výstava v nelehkém prostoru MeetFactory na poměry perfektně scénograficky zvládnutá. Oproti obvyklému přeplňování a přebudování Ondreička ukazuje, že je lepší prostor ponechat tak, jak je, avšak dílům v místnostech s proporčně příliš vysokými stropy poskytnout dostatečný okolní prostor (dříve jsme se s podobnou strategií mohli setkat snad jen na výstavě Shell Game kurátorů Lucie Gavulové a Jara Vargy). Ze zastoupených umělců a umělkyň stojí za pozornost především trojice „sochařek“: v okolní mlze ještě silněji než obvykle vyznívá dílo Ines Doujak, skoro šedesátileté rakouské veteránky vytříbeného výtvarného stylu s vždy hlubokými důsledky; Denisy Lehocké, jež dlouhodobě rozvíjí svébytnou konzistentní estetiku, kterou v poslední době funkčně aktualizovala právě o zvětšený důraz na tělesnost; a Anny Ročňové, čerstvé absolventky UMPRUM, která ukazuje, že je schopna se suverénně zařadit do podobné mezinárodní přehlídky, a jejímž pracím mlha rovněž vyloženě sedí. I z tohoto pohledu je výstava dobře (inkluzivně) národnostně i generačně rozvržena, a  balancuje tak určitou módnost, kterou nyní, dvacet let po smrti, zažívá právě Kathy Acker nebo v současné americké vlně transgenderu a BDSM M Lamar.


Empire of the Senseless / vystavující umělci a umělkyně: Kathy Acker, Ines Doujak, Laboria Cuboniks, M Lamar, Denisa Lehocká, Anna Ročňová, Darkthrone / kurátor: Boris Ondreička / Galerie MeetFactory / Praha / 8. 9. – 10. 11. 2017

Foto: Tomáš Souček

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *