Artalk.cz

Vyleštěná autenticita

Jaká je hlavní přehlídka Viva Arte Viva na letošním bienále v Benátkách? Podle Michala Novotného je plná typicky bienálového, spektakulárního a zároveň exotického, insitního či „rádoby“ kulturně autentického umění. „Celková koncepce […] pevně vězí […] v představě multikulturní diverzity v jednotném pan-lidském umění […]. Tato polarita lokální autenticity versus globální internacionality (respektive ‚západocity‘) se poté pojí s dalším mýtem: mýtem o existenci jakési inherentní kvality uměleckého díla konstituované autonomním uměleckým géniem,“ píše Novotný a dodává, že nejsou-li ekonomické či politické podmínky vzniku díla pojímány jako jeho integrální součást, stává se umění „bezzubým, elitářským a nakonec vlastně jen dekorativním a neschopným cokoliv změnit“.

The 57th International Art Exhibition - VIVA ARTE VIVA - Curator: Christine Macel
Kananginak Pootoogook, Various works, 2006–2010, 57. bienále výtvarného umění v Benátkách, foto: Italo Rondinella, s laskavým svolením La Biennale di Venezia

Vyleštěná autenticita

„Když jsem ještě studoval na Akademii, možná to bylo v prvním nebo druhém roce studia, četl jsem jednou interview, již nevím, jestli to bylo v časopise, nebo v novinách, se ‚současným umělcem‘ z ex-Jugoslávie. Nepamatuji si přesně, odkud byl, ani jeho jméno, ale co mi utkvělo v paměti byla jedna jeho věta, něco jako: ‚Kdybych žil ve Francii nebo Norsku… taky bych dělal práce, které analyzují vztah mezi ‚čárou‘ a ‚kruhem‘.‘ Ale podívejte se na mne a na místo, kde žiju, nemůžu tu jen stát se založenýma rukama, musím dělat umění, které je sociálně angažované, které reaguje na situaci, ve které jsem“ [1]

[1] Text byl součástí instalace Circle and Line Ibro Hasanoviće z roku 2009 (pozn. red.).

.

Když jsem procházel výstavu Viva Arte Viva Christine Macel na Benátském bienále, vzpomněl jsem si na práci Ibro Hasanoviće z roku 2009, která sestává z kruhu a čáry s textem na stěně, práci, kterou udělal poté, co se přestěhoval z Bosny do Francie. Přestože je dílo Hasanoviće ironicky dvojsmyslné, dobře ilustruje důležitost místa, ze kterého se na svět díváme. Macel zůstává v tomto ohledu beznadějně francouzská, i se všemi souvisejícími stereotypy, a to ještě více, pokud její kurátorské působení v Benátkách sledujeme z perspektivy Kasselu a letošní dokumenty 14. Přehlídka Viva Arte Viva je stejně jako Kouzelníci země (Magiciens de la Terre), slavná výstava Macel v domovském Centre Pompidou z roku 1989, postavená na stejném znaleckém výběru, na představě multikulturalismu (jako rituálního exotismu) a patetickém nádechu humanistického bratrství.

AVZ_4575_SOPHEAP PICH
Sopheap Pich, Various works, 2016, 57. bienále výtvarného umění v Benátkách, foto: Andrea Avezzù, s laskavým svolením La Biennale di Venezia

Christine Macel ji jen doplnila o jakýsi pseudo-ekologický materialismus s aktuálním důrazem na textury, ale jinak zůstala u osvědčené kombinace vytříbených západních stylů s korálky, koberci, keramikou, tkaninami a patinami. Veškeré prezentované nezápadní umění je buď formálně vyestetizované ve smylu vyhrocených emočních stereotypů (ošuntělé plechové krabičky s arabskými verši a kresbičkami Abdullaha Al Saadi, malby krajinek inkoustovou technikou guóhuà Hao Lianga či papoušci, fotbalové míče a domorodé symboly na vyšívaných páskách tvořících nástěnné obrazy Abdoulaye Konaté) nebo naopak neakademicky autentické (Eskymáci, tuleni, harpuny a losi/sobi Kananginaka Pootoogooka či vyšívané knihy a fotografie s visícími nitěmi Marie Lai). Řady v mnoha případech poněkud příliš vyleštěného art brut mimochodem doplňuje i jediný český zástupce na hlavní bienálové přehlídce, Luboš Plný.

Nalezneme zde však i různé exoticko-technologické hybridy, jako jsou punčochaté vrtule, větráky a klimatizační boxy Sengy Nengudy nebo jakési vypolstrované obrazy s řetězy Achrafa Toulouba. Ani tato díla však nevystupují z představy „autentického originálu“ charakteristického rozpoznatelným rukopisem (rozuměj komerčně jednoznačným brandem).

Dřívější figurace se pak pro tíhu prázdnoty euro-modernistické spontánní ejakulace vzdali jak čínský malíř Jianyi Geng se sériemi sešitových akvarelů, tak kambodžský umělec Sopheap Pich s ratanovými sochami a podobně batikovanými tisky. Z asijského trhu však nechybí ani královna korejské komerčně úspěšné pře-produkované sochy v podobě zlatem slepených rozbitých šálků nakupených do jakýchsi boubelatých totemů – Yee Sookyung.

The 57th International Art Exhibition - VIVA ARTE VIVA - Curator: Christine Macel
Judith Scott, Untitled, 1988–2004, 57. bienále výtvarného umění v Benátkách, foto: Italo Rondinella, s laskavým svolením La Biennale di Venezia

Přestože práce neevropských umělců jsou možná jen třetinovou součástí celé přehlídky, lze na nich nejlépe pozorovat slabiny kurátorské koncepce. Tou nejvýraznější je snaha pokrýt celé spektrum současného, která však následně vědomě či nevědomě vede k vypíchnutí toho, co z kontextu na jednu stranu vyčnívá, ale zároveň zapadá do rigidních mentálních struktur. Přestože se tak o současném umění mluví jako o post-médiu, tedy jako o nezávislé praxi nikoli nutně reflektující povahu určitého média, právě na této výstavě Christine Macel se ukazuje, jak je pole současného umění ve skutečnosti nepružné a v neustálé touze po autenticitě a distinkci tak zoufale neoriginální. Již téměř tradičně se zde setkáváme s celou řadu typicky bienálových děl: velkých, barevných, široce přístupných, nekonfliktních a multikulturních. Ať již to jsou barevné struktury ve tvaru kostky Rasheeda Araeena, hadrové objekty Judith Scott, stínový žebřík z korálků Davida Medally nebo regály-vitríny recyklátů Hassana Sharifa, všechna tato díla přesně odpovídají ideálnímu bienálovému spektáklu. Nastavený kontext poté ničí i příspěvky, které s exotičností nebo monumentálností pracují méně prvoplánově a vycházejí z dlouholetého koherentního výzkumu, jako je tomu například u Ernesta Neta nebo Petrita Halilaje.

Přestože dominantním materiálem jsou v rámci přehlídky textilie, a to snad až v patologické repetici (Halilaj, Gilliam, Nengudi, Konaté, Touloub, Gutiérrez, Neto, Upritchard, Walther, Griffa, Bucher, Caland, Scott, Black, Mingwei, Lai, Ciacciofera, Shaver, Banerjee, Hicks, Lanceta, Sapountzis, Rahmoun), spíše než o kontextualizovaný kurátorský záměr jde o spontánní obraz současného světa, v němž se Baumanova tekutost stala tvárností zdvojené reality, která právě jako textilie někdy přilnavě, jindy v odstupu a v logice vlastních záhybů překryla jako borgesovská mapa v měřítku onen předchozí „skutečný“ svět, který ale „skutečný“ nikdy nebyl.

AVZ_4465_Petrit Halilaj
Petrit Halilaj, Do you realise there is a rainbow even if it’s night!?, 2017, 57. bienále výtvarného umění v Benátkách, foto: Andrea Avezzù, s laskavým svolením La Biennale di Venezia

Z celého výběru je bezpochyby znát velká míra vkusu a citlivosti a i přes jednotlivé divácké kompromisy a nutné bombastické pohledy komponované pro titulkové fotografie je zde k vidění celá řada pozoruhodných realizací od Sama Lewita, Pauline Curner Jardin, Iriny Koriny či Franze Erharda Walthera, abychom jmenovali aspoň některé. Celková koncepce však pevně vězí právě v představě multikulturní diverzity v jednotném pan-lidském umění, tedy v ideji již zmíněných Kouzelníků země z roku 1989. Tato polarita lokální autenticity versus globální internacionality (respektive „západocity“) se poté pojí s dalším mýtem: mýtem o existenci jakési inherentní kvality uměleckého díla konstituované autonomním uměleckým géniem. Přehlídka Christine Macel je tak schopna integrovat materiální, ekonomické, politické a jiné podmínky vzniku díla jen jako předpoklad pro obsahovou autenticitu, nikoli jako jeho integrální součást. V důsledku tak vlastně postuluje i určitou rovnost příležitostí a jednotnou perspektivu. Není se pak čemu divit, že se podobné umění stává bezzubým, elitářským a nakonec vlastně jen dekorativním a neschopným cokoliv změnit. Je to právě letošní dokumenta, která přese všechny své problémy poprvé tyto kořeny vyvrací a pokládá geopolitickou polohu a infrastrukturu jako základní kámen dopředu určující jakékoliv úvahy o kvalitě.

AVZ_4622_IRINA KORINA
Irina Korina, Good Intentions, 2017, 57. bienále výtvarného umění v Benátkách, foto: Andrea Avezzù, s laskavým svolením La Biennale di Venezia

Výstava Viva Arte Viva naopak dává tušit – i přes veškerou vždy a znovu se objevující kritiku – že nehledě na mezinárodní a online utvářený současný styl a diskurz bude obstarožní představa národního umění přežívat a sílit. Jasným příkladem této přetrvávající tendence je spojení kurátorky Susanne Pfeffer, která učinila berlínský post-internet německým národním stylem, a Anne Imhof, která by bez německé kulturní politiky nikdy nebyla tím, čím je, a to vlastně ničím, co by zkušenost současného umění výrazně problematizovalo nebo prohlubovalo [2]

[2] Anne Imhof letos reprezentuje Německo v jeho národním pavilonu na Benátském bienále (pozn. red.).

. Doufejme tak jen, že se právě z Anne Imhof nestane další česká modla, jako tomu bylo před čtyřmi lety s Camille Henrot. A to právě ve chvíli, kdy Jana Želibská opravdu dává funkční a prověřenou odpověď na pozici československého umění jako konstruktivní dezinterpretace kánonu západního, kánonu moci [3]

[3] Jana Želibská letos reprezentuje Slovensko v československém pavilonu na Benátském bienále (pozn. red.).

. Nejde již o snahu prodávat vlastní exotičnost, ani naivní představu o možnosti začlenění se, ale jakousi produktivní bastardizaci, přivlastnění si oné dominantní kultury. To možná také souvisí s tím, proč je na celé hlavní přehlídce zastoupeno minimum východoevropských umělců – dnes již totiž potřebnou exotičnost nenabízí a internacionálními kontakty či viditelností nedisponují.

Snad tedy výstava šéfkurátorky Centre Pompidou zůstane pomníkem „krásnému umění“, pomníkem pohledu na ty druhé, pomníkem institucionalizovaného „znaleckého“ kurátorství, ale i pomníkem představy o geniálních umělcích a západní modernitě, která nakonec dospěla v univerzální dekor.

FG_G_Germania_9275
Pohled do instalace Anne Imhof v německém pavilonu na 57. bienále výtvarného umění v Benátkách, foto: Francesco Galli, s laskavým svolením La Biennale di Venezia


Viva Arte Viva / kurátorka: Christine Macel / 57. bienále výtvarného umění v Benátkách / Benátky / Itálie / 13. 5. – 26. 11. 2017

Náhledové foto: David Medalla, A Stitch In Time 1968/2017, 57. bienále výtvarného umění v Benátkách, foto: Andrea Avezzù, s laskavým svolením La Biennale di Venezia

Komentáře

  1. No Michale docela dsrsny a otevreny.Jeste jsem vsak nevidel, nemohu polemizovat, ci pritakat(myslim v jednotlivostech)…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *