Artalk.cz

Pár poznámek k současnému feminismu na české umělecké scéně

Po včerejší valentýnské pohádce Piotra Sikory k feminismu na české umělecké scéně zcela vážně. Komentář Anny Remešové, který mimo jiné do určité míry shrnuje nedávné události a charakterizuje současný feminismus (tedy přinejmenším ten místní), byl kromě Artalku psán také pro maďarský magazín o výtvarném umění artportal.hu, s nímž redakce navázala spolupráci.

IMG_3071
Martina Smutná, ze série Krize maskulinity, 2016

Pár poznámek k současnému feminismu na české umělecké scéně

„Náš svět je v závrati. Je to svět, který se hemží technologickým zprostředkováním, náš každodenní život tvoří abstrakce, virtualita a komplexita. Xenofeminismus představuje feminismus adaptovaný na tuto realitu: feminismus nebývalé vychytralosti, měřítka a vize. Jde o budoucnost, ve které realizace genderové rovnosti a feministické emancipace přispívá k universalistické politice sestavené z potřeb každého člověka, napříč rasovou příslušností, osobními schopnostmi, ekonomickou situací a geografickou pozicí“ [1]

[1] Laboria Cuboniks, Xenofeminism: A Politics for Alienation, bod 0x00. Zdroj: laboriacuboniks.net.

. Těmito slovy začíná již skoro dva roky starý Manifest xenofeminismu sepsaný skupinou, která si říká Laboria Cuboniks. Text, který rezonuje teoretickým a filozofickým pozadím feminismu 21. století a trefně popisuje jeho záběr, otevírá mou následující úvahu nad stavem feminismu na současné české umělecké scéně.

V poslední době se ukázalo, že kritika vedená z feministických pozic je překvapivě i v roce 2017 neuralgickým bodem společnosti a samotný pojem feminismus vyvolává nebývalé vášně. Paralelně s feministickými akcemi, kampaněmi a přednáškami se pak zvedá val obrany, který v některých případech ústí do vyhroceného šovinismu, v jiných případech do reakcí odmítajících feminismus jako hnutí zabývající se zbytečnými problémy. Co se tedy v poslední době všechno událo?

Na UMPRUM běžel od podzimu cyklus přednášek pro veřejnost s názvem Feminismus a/v umění, který připravila Anežka Bartlová a v jehož rámci se v roli přednášejících vystřídaly teoretičky Libora Oates-Indruchová, Petra Hlaváčková, Martina Pachmanová a umělkyně Isabela Grosseová. Organizace tranzit.cz se díky Tereze Stejskalové začala věnovat otázce, jak vypadá instituce, která ve svém programu a fungování zohledňuje feministickou kritiku a teorii. Výsledkem jsou debaty a semináře, na kterých se společně čtou texty se zahraničními hosty a uvažuje se nad manuálem, který by mohl sloužit institucím jako návod, jak se vyhnout diskriminaci a marginalizaci na základě genderu. V prostředí vysokých uměleckých škol se zase vzbouřily vody po tom, co skupina aktivistek Čtvrtá vlna zveřejnila na svém Facebooku video, ve kterém zaznívají anonymní komentáře uměleckých a filmových studentek popisujících svou zkušenost se sexismem na půdě školy.

IMG_3061
Martina Smutná, ze série Krize maskulinity, 2016

Když na jednotlivé akce pohlédneme z odstupu, vyvstane najevo hned několik charakteristických znaků českého feminismu. Tématům feminity, sexismu a genderové nerovnosti se v teorii a umění věnují převážně ženy. To často vede k vytváření ryze ženských skupin a výstav. Před pár lety se s takovými přehlídkami roztrhl pytel. V pražské galerii NTK proběhla v roce 2012 výstava žen-malířek (Současná česká malba) a v Brně pak o dva roky později výstavy Grey Gold, České a slovenské umělkyně 65+ (Dům umění města Brna) a Někdy v sukni: Umění 90. let (Moravská galerie v Brně). Tyto přehlídky a stejně tak kolem nich opatrně našlapující feministická teorie navázaly na nešvar české feministické uměnovědy. Ta usiluje především o změnu kánonu dějin umění, a to tím, že jej doplní o ženská jména. V lecčems to připomíná jednu z prvních vln feminismu, kdy ženy usilovaly o volební práva a rovnoprávnost pohlaví ve společnosti. Dnes jsme ale přece jen o mnoho let jinde a ukazuje se, že dohánět kánon – ať už „kánon velkých bílých mužů“ nebo „kánon Západu“ – nestačí. Stejně tak je patrné, že rovnoprávnost na trhu práce ani jedno pohlaví neosvobozuje nebo neemancipuje, ale že je třeba spíše komplexně kritizovat a analyzovat sám ekonomický a politický systém, který nerovnosti upevňuje a podporuje.

Ve chvíli, kde dějiny umění pokulhávají ve své apolitičnosti a interpretují feminismus jako intimní prožívání feminity samotné, přichází na scénu aktivismus současných umělkyň. Ten už se tolik neodehrává v rovině umění, ale spíše ve formě mediální komunikace a strukturální proměny. Konkrétně mám na mysli krátká popularizační videa, která tvoří Čtvrtá vlna, nebo feministický manuál pro kulturní instituce, který připravuje tranzit.

V současném politickém aktivismu, na kterém se podílejí také někteří umělci a studenti uměleckých škol, se především ukazuje, že feminismů je dnes několik a že je do značné míry úzce propojen s obecnou analýzou nerovností na základě rasy, pohlaví, náboženství a ekonomického kapitálu. Pozitivní na feminismu 21. století je právě jeho kriticko-politická rovina, která si všímá systémového pozadí sexistické morálky a diskriminace. Možná právě proto videa Čtvrté vlny vyvolávají tak silný mediální vzruch. A mezitím, co si umělecká scéna nový feminismus stále ještě oťukává, starému šovinismu je věnováno více prostoru, než je zdrávo. Maskulinní postoj – ať už nevědomý, nebo kritický – přichází k ekonomickému pozadí genderové dominance z druhé strany. Svět objektifikace a brandingu – tedy určitého budování vlastní značky – tito umělci neanalyzují, ale exponují. Trochu nešťastně byla do této debaty zapojena umělecká skupina Black Hole Generation, která sice ve svém manifestu demonstrovala arogantní nadhled nad scénou, v podobě katalogu, který byl k vidění v galerii Nevan Contempo, se však jednotlivé body manifestu stávaly spíše cynickou výpovědí o bezradnosti ze současného stavu světa umění. K šovinistické interpretaci jejich jinak nenápadné výstavy pak napomáhal doprovodný text ironizující převážně umělecké teoretičky a stránky katalogu, které zobrazovaly ženy-modelky. Machismus byl v jejich počinu přítomný jaksi omylem, nereflektovaně.

1
Martina Smutná, Objevitel, 2017

V jiné rovině se pak odehrávala diskuze nad loňským laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého. Matyáš Chochola exponoval maskulinní energii nejdříve v potemnělé instalaci připomínající rozpadající se noční klub a později ve svém vystoupení na slavnostním ceremoniálu a v rozhovorech, ve kterých úmyslně provokoval a choval se jako nesnesitelný šovinista. Chochola kolem sebe buduje záměrnou image, vlastní značku, která zvedá kritiky ze židle ne proto, že zviditelňuje machistické chování, ale proto, že je ve svém výstupu a díle překvapivě nekritický a nesubversivní. Zajímavé je jeho srovnání s teorií ženské maškarády v textech Mary Ann Doane, která spatřuje v exaltované ženskosti strategii, pomocí které se žena pokouší uniknout objektifikaci a místo sama sebe nabízí svůj převlek, svůj přepjatý vnější vzhled [2]

[2] Mary Ann Doane, Film and the Masquerade: Theorising the Female Spectator. In: Screen, 1982, Vol. 23, č. 3-4, s. 74-88.

. Chochola ale nepátrá po významu své masky šovinisty, spíše ji buduje jako značku, kterou je možné zpropagovat a prodat. Snad tak hledá cestu, jak uvolnit primitivní já, skryté v každém z nás. To je ale jen jedna strana mince. Ta druhá – reprezentující propojení vlastní identity a politické a ekonomické moci – zůstává skryta podobně, jako tomu je u liberálního feminismu nebo feminismu identit.

Jedna věc se ale Chocholovi podařila: bourá nesmyslné dichotomie mužského a ženského principu, přičemž ten první je reprezentován rozumem a ten druhý tělem. Chochola dávaje na performancích všanc sám sebe a své tělo popírá pohled na tělesnost v umění jako na ryze ženské téma. Což byla velmi častá interpretace feministického umění 90. let, jež dodnes zůstává v osnovách dějin umění. Nový feminismus již často ani nemá potřebu se k této dichotomii vracet. Otázku těla vystřídalo politikum, v rámci něhož jsou hledány možnosti, jak čelit společenským stereotypům a systémovým tlakům, které ovlivňují životy obou pohlaví. S tím souvisí i strategie, které feminismus přináší. Jednou z těch nejvýraznějších je důraz na vzájemnost a snaha akcentovat skupinovou identitu na úkor autonomního subjektu. Nejznámějším současným příkladem by mohla být skupina Guerilla Girls, ale o něco podobného usiluje také Čtvrtá vlna nebo kolektiv Laboria Cuboniks. Další strategií feminismu je zkušenost ženského jako odlišného, která je přetvořena v pozornost k marginalizovaným tématům. V práci kulturní instituce se taková citlivost projevuje v otázce zastoupení kulturních menšin na výstavách a ve sbírkách.

IMG_3036
Martina Smutná, ze série Krize maskulinity, 2016

Anonymita neslouží jen jako prostředek vyvarování se snadné manipulaci a komodifikaci, ale je také charakteristikou menšiny, jež se vyznačuje nepočitatelnou mnohostí a otevřeností ke změnám a dodatkům. Takový otevřený model umožňuje věnovat větší pozornost tomu, co je mezi jednotlivými subjekty, co je ustanovuje a kontextualizuje jejich identitu. Kolektivům, jako je Guerilla Girls nebo Laboria Cuboniks, se daří jasně formulovat téma jejich kritiky – ať už je jím institucionální diskriminace, nebo technologický vývoj. Kromě anonymity pak nové feministické hnutí přináší také racionalizaci kultury dominance – ve smyslu budování vlastních kriticko-teoretických nástrojů. Co zatím na české umělecké scéně chybí, je právě silný feministický teoretický a filozofický hlas, který by dokázal efektivně čelit historickému kánonu velkých bílých géniů. Ten bohužel do značné míry pokračuje také v současných filozofických konceptech, jako jsou spekulativní realismus, objektově orientovaná ontologie, teorie sítě aktérů ad., jejichž bílí mužští autoři tak utvrzují svou kulturní a intelektuální homogenitu [3]

[3] Na tento fakt naráží v recenzi na antologii Objekt Tereza Stejskalová. „Původní texty od českého autora a autorek zachraňují genderovou nevyváženost publikace – zahraniční teoretici jsou totiž všichni muži. To nemusí být nutně chybou editora, ale spíše odrazem dlouhodobě kritizované genderové a kulturní homogenity tohoto směru myšlení, jehož proponenty jsou většinou bílí muži.“ Tereza Stejskalová, Václav Janoščík (ed.). Objekt. In: Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny, 21/2016, s. 132.

.

Kam se nakonec český feminismus bude dále vyvíjet, se samozřejmě teprve uvidí. Již teď ale lze konstatovat, že v budoucnu nebude možné, aby kulturní instituce a kurátoři ve svých činnostech feministické myšlenky opomíjeli. Týká se to jak muzejní praxe a metody sbírkových akvizicí, tak otázek instalace a reprezentace společenských a historických témat. Dlouho opomíjený a dodnes zesměšňovaný feministický diskurz se tak snad brzy dočká uznání. Stává se nejen výrazným nástrojem kritiky zahrnujícím do sebe relikty postmodernismu, antikolonialismu, antirasismu a progresivní analýzu současné politiky a ekonomického systému, ale také motivací pro zviditelnění doposud marginalizovaných témat. Je však třeba, aby současný feminismus nezůstal u pouhého vyjevování tezí o sociální a politické nerovnosti, ale aby sám budoval vlastní teorii, jež obstojí jako samostatné politikum. „(Xenofeminismus) je neoblomně syntetický, nespokojený s pouhou analýzou. XF prosazuje konstruktivní kolísání mezi popisem a preskripcí ve snaze mobilizovat rekurzivní potenciál současných technologií ve vztahu k genderu, sexualitě a nepoměrům moci. (…) Xenofeminismus je víc než jen digitální sebeobrana a osvobození od patriarchálních sítí. Chceme pěstovat procvičování pozitivní svobody – svobody k něčemu spíše než svobody od něčeho – a nabádáme feministky, aby se vybavily dovednostmi, jež jim umožní posunout existující technologie a vynalézt nové kognitivní a materiální prostředky ve službě společných zájmů“ [4]

[4] Laboria Cuboniks, Xenofeminism: A Politics for Alienation, bod 0x07. Zdroj: laboriacuboniks.net.

.



Foto: Martina Smutná

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *